Listopad 2018

Chod tohoto světa

Včera v 21:37 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie

Chod tohoto světa


Nač svět má trůny pro královny
a nač jsou vůbec králové,
proč stále někdo potřebuje
sedět na trůnu
a na hlavě mít korunu?

Jen malé dítě o to usiluje,
aby bylo všechno podle jeho vůle
a uvažuje pošetile
pouze ve svůj prospěch
s rozumem, který k jeho věku patří.

Tak pošetile svět se věky ubírá,
mnohý nad druhé se povyšuje
a daně vybírá a vnuceje všem svoji vůli.
Tak svět je od základu pošetilý,
neboť chod světa určují nám pošetilé děti,
co ještě nedospěli do života.

Vždyť v pekle ocitnou se skřeti,
což výraz je pro nedorostlé děti.
Však růst a dospět nemohou,
protože pocházejí z podsvětí,
kde růst a moudrost nikdo nesvětí.

Neboť jen ti, co jsou v knize zapsáni,
mohou vejít do Nebe,
někteří jako dospělí
a jiní v očistci na děti se promění
a pak v nebi dospějí.

Tou nadějí se pořád sytím
a s nadějí tou ubírám se žitím
a pokouším se zdolat zkoušky,
co na cestě mne prověří,
zda nebe je mi otevřeno,
či k peklu hledím v příšeří.

A ptá.li se mne někdo, jak to vím,
já o Nebi jen sním.
Kdo způsobům mne učí nebeským?
Můj Anděl strážce denodenně
od dětství.

Má duše touží a nebe si představuje
všemožnými způsoby,
když v této zemi
moudrost srdce
nám do svědomí hovoří.

Schoulená

Pondělí v 16:31 | Marie Bernadeta |  Období dešťů



Schoulená

Pro bolest prudkou
stanu se malou hrudkou,
v níž ještě malá naděje
srdce mé prochlazené zahřeje.

A dlaní když se vlasů dotýkám,
jsem sama, samotě své přivykám.
Schoulím se tiše sama do sebe
a budu tichá kapka pro nebe.

Schoulená tiše jako myška
ve svém koutku,
nechávám tělo jako loutku
odpočívat ztěžka.


Pán s deštníkem

Pondělí v 13:11 | Marie Bernadeta |  Období dešťů



Pán s deštníkem

Zas potkala jsem anděla,
jak kráčel v dešti za mnou
a dohlížel na moje cesty,
když úzkost moje srdce objala.
Chrání mne stále odmala
a čeká na mne trpělivě,
až sejdeme se jednou
na konci cesty života
a spojí dlaň svou s mojí
a budem navždy svoji.

Tak deštěm smutku z očí svých
drží mé srdce na dlaních
a nechává vše plynout ve mně,
déšť skrápí povrch země
a zanechává otisk ze svítání.

Můj Anděl po nocích mne těší
a utírá mi slzy s deštníkem v ruce
chudák bez přístřeší,
zatímco plane moje srce,
celé hoří,
já utápím se v hoři
a do vzpomínek mysl nořím.

Světem tím

Pondělí v 11:01 | Marie Bernadeta |  Období dešťů



Světem tím


Tak kráčím světem tím
a nad hlavou mám stín
křídel andělských
a v srdci lásky plamen
prohořívá z hrudi plačící.

Na bedrech vleču těžkost potřeb
všech svých blízkých,
jen vzpomeň si, jak nemohls
ten batoh ani uzvednout!
A kudy kráčím ve dne v noci,
jsi se mnou ukryt v hořícím mém srdci
jako bys byl mou lucernou.

A cizí lidé plní zloby
se ošklivostí vlastní zdobí
a nikdy v srdci prázdném nepochopí,
kdo jsem a kam to kráčím
a cože sebou vláčím.

Já na cestě jsem k Nebi,
jen tam můj pohled míří,
proč poslal jsi mne,
ó můj Bože, dolů na zem
a ponechal mne
cizím lidem?

Mé srdce stále pláče,
je křehké jako zjara ptáče,
snad oheň lásky neuhasí smutek můj,
volání moje přijmi, na mne pamatuj,
až k životu mne vzkřísíš jednou,
budu už navždy služebnicí věrnou
uprostřed milovaných bytostí,
kde láskou jedni druhé pohostí.


Marně

Neděle v 21:17 | Marie Bernadeta |  Období dešťů


Marně


Tak skrze slzy
hledím k nebi s prosbou tichou,
kéž sejdeme se brzy
jako sudá s lichou
a popořadě budem počítat,
svá slova máš mne, mám tě rád.

Smutek se zmocnil krajin mých
a vítr vlaje ve větvích,
zahořel plamen nezkrotný
a nechal pocit nehmotný.

Chybí mi všechno skutečné,
nikde se nenajdeme
na straně slunečné,
až odejdeme na věčně.

Chybíš mi v každé vteřině,
říkám to v slzách večer peřině,
tak nepřestaň mne hladit tajně,
já k tobě volám neslyšena, marně.


Celá

Neděle v 20:59 | Marie Bernadeta |  Období dešťů


Celá


Jak suchý lístek v dešti letím,
a nemám kde se zachytit,
jen vítr pohrává si s vlasy
a přináší mi dešťů časy,
kdy kapky vplují pod mé řasy
a úzkost v hrudi mojí
mne steskem rozjitřuje celou,
kdo blízko scenérie stojí,
ať ponechá mne osudu,
je náhle láska moje celou,
už jiná asi nebudu,
kam vítr položí mne, spočinu
a v kapkách slz svých zahynu.





Ze smutných kapek...

Neděle v 20:49 | Marie Bernadeta |  Období dešťů




Ze smutných kapek...


Ze smutných kapek studených
se louže všude slívají
a do dlaní mi padá smutek
a celé tělo ochlazuje,
když padá na zemi.

Jen mezi mosty padacími
se sklání moje rýmy
a k tobě nocí plynou němé,
když pláče tvoje země,
z nebe na mne pohlédni
a ruce k prosbě pozvedni!


Období dešťů

Neděle v 20:25 | Marie Bernadeta |  Období dešťů




Období dešťů



Stojím pod deštníkem
s mokrým kapesníkem.
Sladkosti lásky okusit jsem směla,
že rozplyne se jako mlha, já nevěděla
a tiché snění ve dne v noci
nevoní mi po ovoci
sladkém.

Já hynu steskem
a nad rozbřeskem
srdceryvně vzlykám,
své srdce nezamykám
před doteky tvými,
však oblékám je rýmy
a utírám si nos,
ty na rukou mne nos,
Anděli můj strážný
a za lásku mou pros,
ať trvá v nebi navždy!



Sbohem, Lásko tajná!

Neděle v 18:48 | Marie Bernadeta |  Období dešťů





Sbohem, Lásko tajná!



Tys zavřel dům a zamkl všechny dveře,
protože z domu svého musel jsi mne poslat pryč,
neboť už déle nemohls mne schovávat a tajit.
Ty poslal jsi mne pryč,
zamkl a nechal si od všech zámků klíč.

Já na prahu jsem chvíli stála
a pak jsem si řekla:"
Nač sedět na zápraží a hledět tajně do oken?
Buď Pánem v domě svém
uzamčeném přede mnou.

Já můžu klidně jíti pryč
a já rozběhla se po stráních
a vyšla jiné cesty hledat v lukách.


A až tě v domě zavřeném přestane bavit přebývat,
marně mne budeš volat.
Budu pryč.

Vždyť uzamkl jsi svoje srdce
a nedal jsi mi klíč.
Nemůžu už blízko tvojí duši být,
když není jak se k tobě přiblížit.
Tak nehledej mne více,
já zmizela do ulic
a lucerny mne vedou jiné,
Tvé světlo v domě zamčené
není mi nic platné,
k nebi neposvítí víc.


Tak zůstaň v domě klidně sám,
já jiné plány totiž mám.
Já nechci před tvým domem stát,
chci jiné duše raděj objímat,
chci vonět ke kytkám a sklízet sladké plody v zahradách,
tak nezbývá mi, než rozsévat a sázet všude stromy.

Buď sbohem lásko moje tajná,
já zdržela se na chvíli,
vždyť blízko tebe jsem cítila se šťastná,
však moje cesta vede dál,
tak měj se, já o dům dál teď pospíchám.

Já nejsem zvědavá na tvoje obličeje....
Jak vidět, vůle Páně, ať se děje.
Já chtěla v blízkosti tvé být
a tvojí láskou se tak potěšit,
já chtěla ve tvém domě snít,
však přišel čas slzičku si osušit
a více nenaříkat.

A na svých cestách všude pozdrav zanechám,
až budeš hledět do větvoví stromů těch,
když vánek lístky zatřepotá,
bude to vzdálený můj dech,
jenž pozdraví tě ve stromech.

Až půjdeš po těch cestách,
kudy kráčela jsem před tebou
a na mne budeš volat,
setkáš se pouze s ozvěnou
a orlím křikem ve skalách.


Buď sbohem lásko moje tajná,
já musím jít,
vždyť nemůžu už blízko tvojí duši být,
když není, jak se k tobě přiblížit.

................



Co stalo se, to nelze odestát
a nelituji vůbec ničeho,
vždyť láska v srdci zůstává
a doteky tvé duše vnímám
všude na těle,
vždyť tajemství je v lásce skryté
a není jak, přestat tě milovat.

Až v tomto světě zemřeme,
v nebi se jistě spolu sejdeme
a nalezneme lásku jeden v druhém,
a trpěliví stále budem,
pak budeš jistě synem mým,
přítelem i druhem milostným.

Já žiju proto v naději,
že jednou jistě, později,
čeká nás život společný,
co je věčný.

Kde v domě plném dětí,
se také ocitneš,
já budu tobě matkou,
než dospěješ
a za tu dobu krátkou,
když procitneš
a naučíš se všechno pro život,
jenž určený máš též,
sám pro lásku mou stálou
sám se rozhodneš!

Buď šťasten na svých cestách.
kéž na konci se sejdeme,
až usnem navždy a přistaví nám z nebe vůz,
kéž v srdci plamen hoří
a vychází nám z úst!

Já myslím stále na tebe
a nemohu být bez tebe,
když v srdci svém tě nosím,
tak vzpomeň lásko na nebe,
kde budem chodit bosí!

A možná jako eskymáci
budem si třít nosy,
až odhodíme masky
a starosti o život zdejší,
budu tě zase já jen tajně hladit
a ty mne v srdci nosit!


Jen...jen

13. listopadu 2018 v 23:46 | Marie Bernadeta |  Střípky




Jen...jen



Jen jiskra naděje
domů nás povede
a skrze věci nevšední
snášíme den po dni,
abychom v doufání svém
nalezli smysl jen!

Slzičky

9. listopadu 2018 v 19:01 | Marie Bernadeta |  Pro tebe bez tebe



Slzičky

Na slzách s očí skelných splývám,
zůstávám bez hnutí jako kapka
na listech leknínových,
stříbrné kapičky padají
z očí modrých do listí
a v usínání všech uspávaných
brodím se slzami jako v potoce,
na cestě nechávám mokré stopy,
láska se v moři neutopí...

V chrámu mého srdce

7. listopadu 2018 v 21:54 | Marie Bernadeta |  Obrazy


V chrámu mého srdce


Jsme cihlou v domě určitém
a řekne-li si cihla snad,
již nechci ve zdi této stát!?
Chci z jiného se úhlu dívat
a nechci býti jednou mezi všemi,
chce se mi dneska lítat k zemi,
chci ležet bez ladu a skladu na hromádce pak...

Mně na domu tom nezáleží,
chci pryč a dům ať spadne klidně
a dírou dovnitř vítr fouká...
Zrnka prachu do komnat mi zanese
a nepořádek přinese,
možná, že trochu slunka skrze škvíry pronikne,
to jsou jen malá pozitiva,
než dojde na praskliny,
poruší se místo jiných a sesunou se pak.

Je třeba zpříma stát
na místě, které určeno nám bylo
a pochopit, že jsme jen cihlou
ve velké stavbě života,
ten chrám tu stojí pevně
a moje srdce prochází se v něm
a obdivuje pravdy, které nabízí se,
jak plyne v tomto světě čas,
jenž určený je pro mne
jako zkoušky do věčného života.

A je-li změna život,
pak potřebujem smysl mít,
proč a za čím jít,
život je cesta na věčnost,
vždyť na zemi je každý host
a na cestě té pravé
dvě možnosti máme:
Zůstat stát
a nebo k cíli vytčenému
chtít se ubírat!

Pak každá změna osvěží nás na cestě
a my víme, že pokračujem ještě
a učíme se skrze zkoušky
rozum pobírat.


Víme a nevíme

3. listopadu 2018 v 22:13 | Marie Bernadeta |  Nálady


Víme a nevíme


Víme a nevíme nic o světě,
do něhož vejdeme po smrti na zemi,
přišli jsme, odejdem,
jak máme v knize psáno,
vždyť není vyhnutí, je to dáno.


Co však svět nabízí člověku?
Starosti, trápení od věků!

Den za dnem slunce vychází,
člověka žitím provází.
Vstáváme a jdeme,
kam svět nás tento žene.

Ptám se jen tiše Anděla z Nebe,
proč v srdci stále mne zebe?
Naděje jaká mi svítá?
Že láska v duši je skrytá.

Jinak je všechno marnost jen,
bez lásky žitý Boží den
je jako tichý srdce sten,
jak v roce prvním i stém.

Svět už je dávno od nebe odtržen
a ďábel do podsvětí zavržen.
Jak by však všechno na zemi
nasáklo bahnem z podzemí.

Úsměv už dávno tvář mou nezdobí,
prohlížím v lidech prázdné nádoby.
Kam se jen poděl duch z Nebe
a proč mne v srdci zebe?