Říjen 2018

Jsem podzim

Čtvrtek v 11:45 | Marie Bernadeta |  Podzimní variace



Jsem podzim



Jsem podzim plný barev vnadných,
padesát odstínů mám v prstech svých
a kam se podívám, barvím stromy ve stráních,
nažlutím oblá těla keříků
a poletuji jen tak ze zvyku
v kabátcích černobílých strak,
až přechází mi zrak.

Jsem strůjcem karnevalu na lukách,
když větve mávají mi na pozdrav
v hájích, kde zajíčci se uschovali
před dravci s rozpřáhlými křídly,
co krouží nad poli sklizenými
a kolem cest se zvedá prach.

Jsem malíř rozverný,
co nemůže si vybrat pozadí,
z rudé je hnedle na nervy
a černé tahy siluety nevyladí.

Jsem podzim nostalgický dnes
a zítra neštěkl by pes,
když větry ladím v meluzíně z hvězd
a nechávám se rozmarností vést.

Jsem bohém času plynoucího,
jsem pravidelný jako hodiny,
chytám se stébla tonoucího
a češu ježkům bodliny.


Svíce

Čtvrtek v 8:16 | Marie Bernadeta |  Podzimní variace




Svíce


Na chvíli spočinout v dlaních tvých
a zůstat skrytá bez hnutí,
poslouchat bezstarostný smích,
co nakažlivě smát mne přinutí
a odemkne mi radost v srdci,
když pokouším se hlídat svíci,
co hoří z lásky ve mně skrytě
jak ustrašené dítě.

Když dohořívá naše svíce,
není už času pro nás více.
Kdo do lampiček svíce dává,
ten staré vyhazuje
nové zase zapaluje
však další lampy nepřidává.

Je konec časů na světě
a boží prst si v knize listuje ,
aby prolétl jak v kometě,
až v láhvi vzkaz můj připluje
k tobě, v němž není naděje,
že slunko se zas usměje!

Je čas zapálit svíce v nás,
již přiblížil se čas
a v koloběhu světa
je po všem zítra veta,
až zahalí nás zima
rukama studenýma.






Podzim

Čtvrtek v 7:51 | Marie Bernadeta |  Podzimní variace




Podzim



Den v barvách plane
podzimních.
Co v dlaních máme?
Němý vzdych
přírody, co plody vydala

a jen co šaty přebarvila,
aby se jich hned vzdala
a ke spánku se připravila
až do jara,
kdy z pupenů si vyčaruje nový háv
a píseň zazní v stéblech trav.

Větrný podzim

14. října 2018 v 21:44 | Marie Bernadeta |  Podzimní variace




Větrný podzim


Kapičky slz padají do kláves podzimu,
slunce nám ještě hřeje s větrem v zádech,
netěším se na zimu,
když hejno strak se hašteří
poránu v příkopech
a ovce v lukách láteří,
že není co do huby...
Poslouchám vlastní dech
a srdce tepe nějak naruby...

Větrný podzim líže rány zajíčkům,
co unikli jen tak tak dravcům
s křídly napnutými nad poli,
co zejí pouze prázdnotou.

Je po sklizních a že se málo urodilo obilí
i brambor poskrovnu je letos,
po suchém létě trvá vyprahlost
a lesy padnou taky snad,
jen samý zmar a zima čeká nás,
radosti cvrčka na lukách
ukončí brzy zimy pomlka
a housle vypadnou mu z ruky,
když usne celá příroda.

Proti peklu ve světě

9. října 2018 v 23:20 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie



Proti peklu ve světě


Jak změnit svět jen můžem? To těžko říci v této době, navzdory systému, do něhož jsme položeni. Je třeba dáti císaři, co císařovo jest a duši k Bohu obrátit a jemu dáti celé nitro své, jež proměniti může pouze on, strůjce života, nad nímž bdí v nebi naši andělé, čtou v knihách našich životů a vedou nás po cestách klikatých. Vždyť znám je všechny, těch dvanáct milých stařečků, co ruce hřejí u ohně a nebo sedí za stolem kolem středobodu vlastních duší, kterou je láska v našich srdcích toužících.
Láska, co byla probodena na kříži, láska, co celá se nám dala, ale hřích jí ublížil! Láska, co přišla prostě v těle člověka
a celičká se třásla, však přijala, co připravili lidské ruce, jako osud svůj. Tak jest, tak zachází se s láskou v tomto světě, buď mrtva, ty vodo ohnivá, co probouzíš spící duše do věčného života, tak v srdci rozjímají ti, co vzdálili se ze světla. A zatím naše těla utkaná jsou ze světla! To my jsme byli povoláni k životu a naše duše tělo paprsky jen oživuje a umožňuje každý pohyb skrz myšlenku, co z duše tryská do těla, jež oživeno duší se projevuje navenek a tak se uskuteční vše, co myšlenkou je uvnitř na počátku a skutkem v tomto světě navenek.

Jediný, kdo může změnit tento svět, je každý člověk sám ve svém nitru, jen já mohu svou myšlenkou a chtěním učinit, co chci a tvořit všechno kolem sebe skrze vlastní duši, co v dlani Boží spočívá. Můj úmysl a způsob mého chtění dají směr a smysl všemu, co v dlani svojí mám a tak jsem strůjcem všeho v sobě uvnitř i navenek a mohu vše, čemu moje víra život dá.

Je marné očekávat něco od druhých, jen sami po sobě všechno můžem chtít a dá-li Bůh, svou mysl nasměrovat vzhůru k Nebi a k Nebi pouze jít. Již nechci naslouchati zlu, kolem jen samé špatné zvěsti a jako bychom byli stále na trhu. Copak se stalo s tímto divným světem, v němž se nacházím? Jakoby peklo z chřtánu vychrlilo síru a zamořilo každý kout. Musím jít proti proudu ohně s vodou v dlaních a oheň, sžírající všechno živé, začít hasit svou troškou z vlastních sil.... Takový úkol má každičká duše, která z nebe přišla na svět a pravdu tuto přijímá. tak pohlédněme Sani so očí, jak s životy chce naložit!

Svět se stal pouze velkým tržištěm a za hodnotu vydává prostředky na potřeby lidí. Člověk se musí namáhat, aby si obstaral tyto prostředky a uskutečnil svoje potřeby , vydává svoji energii, čas a všechny síly, dostane prostředky... nají se, vyspí, trošku odpočine a zase nemá nic...
Tak vprostřed prolhaného světa musí všichni býti chudí a ti, co myslí že jsou bohatí, hromadí a zadržujíí pouze množství prostředků, za které si druzí nemohou uskutečnit svoje potřeby, takto nás drží ďábel zcela v šachu a obírá nás o poslední zbytky svodbody, aby z nás živých bytostí učinil pouze věci a prostředky ke svým plánům, jež rovnají se smrti v podsvětí, kde není kousek světla, ani láskyplné objetí, jen strach a hněv, co v srdcích lidí tímto strašným systémem, co nastolil a svými prolhanostmi všechno udržuje k zmaru chystanému od chvíle, kdy odvrátil se od světla, jež udržovat měl, on světlo v oheň věčný proměnil.
Jsme bytosti utvořené ze světla, ne Andělé, ale člověk je určen k životu na této zemi a nám je dána moc, která má přijít lidem na pomoc, to my jsme tvůrci nebe v tomto světě, dokud tu žijem, my můžeme přinést kousek sebe a zde ho také ponechat, každičká myšlenka a každý skutek vykonaný z lásky a pro dobro naší duše i pro dobro druhých duší způsobem nebeským pomáhá udržovat nebeský dar života zde na zemi, vždyť denodenně proudí zástupy duší těch, co zemřeli a kam se asi ubírají, kdo to ví? Zatímco nás tu ještě ponechali do chvíle, kdy v naší knize máme odchody své zapsané.


Dny podzimní

8. října 2018 v 8:11 | Marie Bernadeta |  Nálady



Dny podzimní


Vše minulo,
den za dnem
protekl nám mezi prsty
jako voda

a kam to jdeme,
vědět chceme,
vždyť, když své oči zrána otevřeme,
nechce se nám vstávat do tohoto světa,
v němž cítíme se bídně.

Co svět nám tento nabízí?
Jít cestou utrpení jako Ježíš,
vždyť smrt je součást života
a nikdo smrt svou neobejde,
jsme tady jenom na čas krátký,
než vrátíme se domů zpátky.

Podzim se barví před očima a my,
co vzdalujem se všemu stvořenému,
odtahujem mysl
od plynutí, co obsahuje v sobě promněny
s pravidelným rytmem srdce,
které bije v našich smutných hrudích.

Po nocích stýskání

7. října 2018 v 23:46 | Marie Bernadeta |  Sny o Nebi


Po nocích stýskání

Když se stýská po nocích
s hlavou zcela v oblacích
nořím se do peřin
a sním o Nebi, v něž věřím,
kde budem spolu žít
a co chceme, budem mít.


Chci ti pořád blízko být,
dýchat ti do vlasů
a stále býti v úžasu
nad láskou, co nás pojí
dneska, včera, vloni.

Sklánět se k tobě
jako matka k dítěti,
milovat tě jako robě,
kéž k tobě pozdrav přiletí,
až budem oba v hrobě,
zůstanem v nebi zcela v objetí
a zamáváme každé době,
kdy stýskalo se mně i tobě.

Budeme jako motýl v lukách
a srdce zůstanou nám v rukách,
v polibcích budu vyprávěti
o svých touhách po objetí
s tebou, jenž mne hladíš
duší svojí křehkou
a ve snu směle ladíš
moji harfu lehkou...