Duben 2018

Vprostřed květu

29. dubna 2018 v 6:38 | Marie Bernadeta |  Nálady


Vprostřed květu


Stromy jsou obsypané květy
a v nostalgii pocitů
mi chybí správné věty,
když mizí kdesi ve skrytu
každé slovo hned
z mých nestvořených vět.

Z hromádky bez tvaru
vybrat mi nelze,
s rozumem v útvaru
stanovím meze.

Jen se mi zfálo, že jsme si blízko,
vzápětí procitám, není mi úzko,
neboť má samota netíží již,
zůstala pro nás dva skrýš,
ve které zůstávám na věky již
a tahle představa cesty na Věčnost
vytváří pocit, že na světě jsem pouhý host.





Bolest

12. dubna 2018 v 20:35 | Marie Bernadeta |  Amen


Bolest

Kam rozum dohlédne,
tam srdce leží rozbité.
Na kříži umřels,
beránek svatý
a i mne bolest světa drtí.
Proč tyhle zkoušky pochopit neumím?
Proč bolest ze zla do srdce se vryla
a z očí slzy vytlačila?

Jak vprostřed pekla duší ztracených
udržet směr cesty pravé
a jak ztlumit úzkost,
co srdce svírá z bezmoci?

Kde srdce jíti nemůže,
tam jistě rozum pomůže.
Sjednotit nakonec se musí,
cit s rozumem to sem tam zkusí.

Je totiž rozum nad city tím pravým,
pravdivým rádcem odhodlaným.

Žena je citu plná, je srdcem muže svého,
který se s láskou do ženy vžívá
a rozum leží v dlani, vedle něho,
neboť muž ženě je hlavou
a láskou pro ni pravou.
Tak muži v ženách cit milují
a ženy ctí muže pro rozum jejich.

Má proto býti snahou všech
naleznout ve věcech všech
jakousi svatou rovnováhu,
s rozumem brát city, které pominou
a myslet na věčnost, kterou neminou,
ti kteří s city už nelámou si hlavu.

Kdo spánkem spravedlivým spí,
ten v Nebi jistě blaženě dlí,
když city prchavé ponechal zemi,
tak i já Bohu vše odevzdám
a už hned cítím, dobře je mi!




Blízko krysích děr...

8. dubna 2018 v 9:16 | Marie Bernadeta |  Odrazy duše


Blízko krysích děr...

Na cestě potkala jsem zlo,
co se mi jako střípek v oku zaseklo

a dosud špatně viidím snad,
když tváře divných lidí vnad

zkřížily mi směr, když vylezly
na povrch země ze svých děr.

Ten krysí život děsí dost,
však udržuji v sobě lhostejnost

k těmto cizím duším,
jsou naskrz prosoleni

něčím temným, co se hnusí
mému srdci zcela

a proto hledám jistý směr
a cestu od těch krysích děr,

co chtějí zahryznout se jen
a živit se nízce z bolesti a trýzně těl,

na kterých zatím životy nám visí
a v této zemi jsou nám laťkou vyšší

cíle z nebe, že rozum pravdu uchopí
a jako kytku bílou dáme si ho do klopy.

Vždyť pouze nadějí tou žijeme,
že jednou dostanem se do Nebe.



Temnota v duších

8. dubna 2018 v 8:53 | Marie Bernadeta |  Odrazy duše
Temnota v duších


Pro marnost v tomto světě nenacházím slov,
kolik je na mé cestě pošetilých duší,
co pravdy čisté z nebe neuslyší,
neboť usadil se v jejich srdcích stín,
co temno v jejich nitrech vytvořil
a jejich světem původním je podsvětí,
tam navrátí se jistě po smrti.

Kam poděla se se svoboda?
Proč člověk býti věcí má?
V dlaních mám čistou vodu,
co nabrala jsem z vodovodu
a obličej si omyla.

Tvář zahaluje země prach,
však srdce leží na vahách,
když pomineme svoje těla,
kolik jen zbývá z nebe světla?



Rozsypané naděje

1. dubna 2018 v 20:26 | Marie Bernadeta |  Pro tebe bez tebe



Rozsypané naděje



Co ze slov rozsypaných jako vločky zbylo?
Jen pocit chladu a v duši prázdně bílo.
Po tom, co rozum zvítězil, touhy se uvolnily,
jak plachty na lodi, co povolily
a vítr nemá jak se opřít o stěžeň.

Už větry nehýbou mým lanovím,
spíš stojím v přístavu
a žádnou představu
už v srdci neživím.

Zůstávám ve své samotě
a se sluncem si rozprávím,
proč mezi mraky ukrývá se
a proč své teplo
schovává si do peřin,
to nepoví mi stejně,
celé roky mlčí
a jemnými doteky
mne ještě lehce mučí...

Vše pomine a zůstane jen vlání,
v němž ztraceni jsme bez přestání,
co Lásce vyrůst brání?
Jen čas, co ještě nepřišel
a Osud, který nevyšel,
aby se uskutečnil v jiném světě
zcela dokonale a zůstal naším společným
tam, kde se Lásce otvírají srdce
a kde nás všechny potěší.