Březen 2018

O věčnosti

24. března 2018 v 15:03 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie
O věčnosti


Při setkání s lidmi mi nutně dochází, že skrze jejich jednání, slova, postoje a způsoby, které používají, lze poznat na jaké místo se tito lidé ubírají a které místo si dobrovolně ze svobodné vůle zvolili. Není třeba lidí litovat, když jejich cesty nevedou do Nebe, ale na jiná místa, je to jejich volba a je zbytečné jim domlouvat, vždyť sami se ve své pošetilosti a nevědomosti, domnělé ovšem, rozhodli, vždyť každá duše dostala svůj rozum a byla také k určitému úkolu na věčnosti stvořena a je jasné, že většina lidí na zemi do Nebe nemíří.
Vždyť v Nebi není těchto zlých způsobů z pekel, které používají lidé této země tak neuváženě a pošetile, slova, která ve zlobě vypouštíme z úst a vše, co nás odvrací od Boha v podobě zloby, pýchy a dalších špatných náklonností, jsou způsoby, které má za úkol duše zvládnout a překonat způsoby nebeskými, to je naše zkouška shůry, když kráčíme na cestě k věčnosti tímto světem spolu s těmi, co jsou jen divokou a lovnou zvěří zla, jež prosáklo člověka bez rozumu duše neprobuzené v tomto životě k vědomému životu, ale uspané k věčnému zatracení sama sebe v hlubinách, kterými člověk ponořený do bahna zla již nepronikne.
Představa bažiny je správná, procházet těmito místy na světě je zlé a je třeba chodit po "stezkách", neboť zdánlivě krásně vypadající trávník se pod spící duší náhle v bahno propadá a duše klesá do míst, z nichž nelze již dosti proniknout na světlo a žít k podobě, k jaké jsme byli stvořeni, totiž k obrazu Božímu a k prostému životu, který nekončí už smrtí, ale trvá v Nebi tak, jak nám tento život Bůh od počátku připravil, uprostřed přírody a prostých věcí, které naplňují lidskou duši.
My, kteří jsme zkoušeni v tomto světě, žijeme nadějí na život Věčný a jakou nadějí žije pošetilec, jenž neuznává, že život na zemi je ohraničen narozením a smrtí právě z toho důvodu, že jsme na cestě na věčnost prověřováni zkouškami, abychom směli po smrti vejít "domů" a byli jsme již šťastni a každý mohl přijmout úkol, který mu Bůh připravil od věčnosti?
Žijeme v naději na život věčný, neboť naše duše je motor pro tento život v pozemském těle, které je pomíjivé a je pouze formou existence člověka, jenž touží navrátit se domů, do Nebe.

Hledejte nejprve Nebeské království a všechno ostatní vám bude přidáno.

Kde jinde, nežli ve svém srdci a v jednání našem
a v narovnaných úmyslech svých vlastních hledat toto království?
Však vprostřed cesty skrze místa plná zla prochází se velmi špatně,
ležíme tváří v bahně a nedokážem vstát...
Modlitba, snaha uchopit dobro sám v sobě a projít místy těmito se musí, neboť proto jsme zde na zemi, abychom v Nebi byli svědky toho, co se děje zde a jaké jsou to způsoby, co ubližují a co do Nebe vejít nikdy nemohou.
Ti, co vejít nemohou, budou jako za sklem, křesťané věří, že vejdou skrze víru v Ježíše Krista, víra bez skutků je ale mrtvá... a duše ponořená ve své zlobě jako v bahně, která se celý život živí zlou energií, netouží po prostých věcech života, neboť ji blaží ubližovat a vybrala si zmar místo života, takový člověk zůstane za sklem a do Nebe vejít nesmí, neboť do Nebe se vchází a zůstává, věčná přítomnost, pokoj a mír v duších, to je ta správná představa, hledejme proto Nebeské království ve svých duších a snažme se používat stezky, které jsou nebeskými způsoby a naše úmysly nechť jsou nám kompasem na cestě skrze zlo, jímž musíme s očima otevřenýma projít, vždyť i sám Pán sestoupil do pekel, jak se ve vyznání víry modlím!

Ještě jsem poznala jednu pravdu, totiž, že zlo se seskupuje a shromažďuje, není to ale z přátelství a z lásky, jak si mnozí namlouvají, je to jen z důvodu násobení zla a pošetilého předvádění sama sebe před druhými, způsob, jak se ujistit, že jsem nejlepší a nejzajímavější před druhými a také ujištění o tom, jakou mocí oplývám ve své zlobě, kterou spolu s dalšími zlými lidmi násobím.

Láska je jiná, láska touží po blízkosti a splývá, Láska vytváří jednotu a jednu bytost. Láska je živá, prochází sice mnoha zkouškami, ale jak je psáno, láska nikdy nezávidí, přehlíží chyby, odpouští a hledí s nadějí do budoucnosti, láska je způsob života nebeských bytostí.

Co v nebi můžem očekávat?
Jen prostý život a mnohé úkoly, v nichž osvědčili jsme se už tady na zemi. Nebe je prosté starostí, je to blaženost napněná stálou přítomností zdroje života.

Peklo je domovem mnoha duší nehodných a neochotných v Nebe vstoupit a těch, co nízkosti a zvrhlosti pak zcela propadli.Vždyť jejich způsoby jsou viditelné ve způsobech chování mnoha lidí tady na zemi, jak radují se ze zla a tím, že ubližují, nenasytně potom živí zvrhle touto silou tělo i svou duši ke smrti ovšem, ne však k žití.
Starosti tohoto světa pominou a co se zdá jako pokrok, je často skokem do propasti zmaru, neboť usílí umrtvit v člověku život a oživovat věci neživé nevede dál, než do pekel, kde všichni ochotně se živí jeden na druhém a neuznávají svobodnou vůli druhých bytostí a všechno, co má býti čisté, ztrácí smysl v rukách těch, co života jsou nehodni.
Tak každý zapisuje do své knihy svobodně a ze své vůle, který směr si volí, zda Nebe nebo Peklo.
A tak se stane v okamžiku smrti, když kniha dopsána je, že smrt se změní na Věčnosti v další žití a nebo ve stříbrném jezeře obrátí se v utonutí, což je obraz v nevědomí skomírání duše bez obživy ze zdroje. Z hněvu a zloby nečistě budou nakrmeni a tak se jejich život navždy rozpadne.
Ti však, co v Nebe smějí vejít, co zkoušeni za života byli Nebem i peklem na zemi a prošli mnohou zkouškou, získají skrze Oběť Beránkovu odpuštění a skrze jeho oběť vejdou prvně do očistce, kde uspáváni budou a aby mohli vejít do Nebe, musí se jejich duše skrze snění obnovit a umenšiti v duši dítětěte, které pak navrátí se v jiný život na zem a podobně dál procházeti bude v nové knize života skrz zkoušky vlastní dále, dokud nevyroste duše pro Nebe, není jiné cesty, než život těžký na zemi, aby pak duše očištěná jednou mohla vejít do Nebe a přijmout život jako mají Andělé.

Cesty života

18. března 2018 v 12:57 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie


Cesty života


Není mi shůry dáno soudit druhé
a ani určit, co po smrti z nich bude,
však poznat zlo a dobro může každý
a vprostřed svojí cesty držet se vždy pravdy.

Život na zemi je cesta na věčnost
a každý musí uznat přeci skutečnost,
že živí jsme zde pouze od narození do smrti
a nikdo jinak v tento svět nepřijde a neodejde,
než zrozen z ženy vejde
a smrtí těla odchází.

Pro ty, co v skrytu moudrost mají,
se pravdy čisté odkrývají.
Je na bíledni totiž,
že vejít do Nebe se nepodaří mnohým,
když totiž cestu svou do pekel si dláždí.

Je pošetilé se zlem jít
těm, kdo k Nebi chtějí jít
a kdo kam může odejít
se můžem spolu přít.


Život na Zemi je stvořen v přicházení, v okamžiku pomíjivosti a v odcházení.
Vše je udržováno v koloběhu neustálého zrodu a zmaru.
Čas přicházení a čas odcházení se střídá a ve své pravidelnosti se projevuje
i v ročních obdobích v přírodě na stromech, rostlinách i zvířatech.
Život zde na světě je pro člověka cestou na Věčnost, kde je už pouze přicházení a trvání jako věčná přítomnost, čas má v Nebi již jiný rozměr, na Věčnosti je přicházení a trvání, na rozdíl od života na zemi, kde je život přítomen v časovém rozměru přicházení a odcházení.


Život na zemi je pomíjivý a má časový rozměr sevřený do přicházení- zrodu a odcházení- smrti.
Člověk je na cestě protkané zkouškami, kdy duše se má ujmout vlády nad věcmi tělesnými a zvítěziti v tomto světě myslí ducha, jenž se učí projevovat moudrost danou shůry, abychom mohli vejít jednou do Věčnosti a zůstat vprostřed prostých věcí tak, jak je Bůh stvořil a od počátku pro člověka určil.
Abychom jednou Nebe ocenili a našli jsme v něm vše, co naše duše touží od věčnosti míti, musíme jíti touto cestou života v tomto světě z hrubé hmoty a hmotném těle je pak naše duše podrobena zkouškám nutným. Každý se může ve svém srdci rozpomenout často na okamžik krátký a blaženost svou spatřit, když v jediném okamžiku stvořil Bůh lidskou duši jako obraz sama sebe a my pak máme použíti v životě svém- na cestě - vše, co duše odráží, Lásku a život ve svém trvání.
Vše, co je pomíjivé, ztratí smysl a zapomenem všechno, co nemá smysl pro věčnost, proto je každá chvíle v tomto životě pro nás zkouškou a každá bolest pomine.
Život ve vzpomímkách zůstane zapsán v naší " knize", tu každý člověk má uloženou v Nebi, kdo zapsán je však také v Knize živých.





Kdo se však zřekl svého života, propadl smrti a skrze hřích a špatné svoje rozhodnutí odvrátil se od Zdroje, kdo zvolil sobě smrt a zatracení, ten má svou knihu smrti v Pekle uloženou a tam se také zmaru dočká jednou.
Pro mnohé duše není cesta do Nebe, neboť je Nebe velmi prosté a zlo v něm nemá místo, ani hněv a zloba a tato doba, kdy svět je velkým tržištěm, kde člověk je už pouze věcí a všechno oceněno je už pouze oběživem zdejším, těžko může vejít zpět do Ráje Nebeského z prostých vět, kde služba bližním a absolutní svoboda je pro člověka ta hlavní hodnota.
Snad ve vzpomínkách člověka je ještě dětsví pravým lidstvím, však čím více uchopeni tímto světem a vprostřed systému, co duši ničí a zkouší nás i peklo notně, jsme v Boží dlani napospas vydáni tomu všemu s vědomím, že na cestě jsme a vprostřed zkoušek, že nás neopustí nidy náš Anděl Strážce, kterého každý dostali jsme v okamžiku zrodu a s nímž zase vrátíme se domů, až odejdeme v okamžiku smrti z těl a ze světa domů.