Leden 2018

Hlas Anděla

21. ledna 2018 v 19:19 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie


Hlas Anděla


Vnitřní hlas,
kdo ho slyší z nás?

To Anděl Strážce vnímá
každičkou potřebu naši
a myšlenkou, co je přímá,
jako by náhle mne to napadlo,
mluví k mojí duši,
která ho, naladěná k Nebi, uslyší.

Kdo pomoc shůry vítá,
ten se vnitřním hlasem,
v němž je pomoc skrytá,
jíž poznává vždy časem,
nechává vždy vést
na mnohé ze svých cest.

Však co je světu cizí,
to v duši je vždy ryzí
a moje čistá důvěra
v pomoc Strážného Anděla
zůstává pouze v nitru mém
jako vnitřní hlas skrytý před světem.

V Nebe doufání

13. ledna 2018 v 18:05 | Marie Bernadeta |  Sny o Nebi




V Nebe doufání


Kdo věří na Nebe a kdo jen může říci s jistotou, že Nebe je či není?
Já však pro mnohá znamení na Nebe věřím a doufám v život věčný, který se teprv po životě na zemi v plnosti své uskuteční.
Čekají na mne nové úkoly a také Andělé, se kterými jsem stále ve spojení a spolu s nimi v jednotě duchovní plním na zemi své úkoly, co jsou zkouškou pro život věčný, Bohem slíbený.
Věčnost je totiž trvání v nás a projev všeho stálého tak, jak nás Bůh stvořil, duše je plná schopností se stále učit. Jedna duše je druhé světlem a druhem nejbližším v každé chvíli. Láska pak je ta, kterou se všechno navždy přikrývá. Ze slibů prázdných není nic, když slovo nestane se skutkem, pak v myšlence jen pouhé odchází a rozplyne se v nicotě, když vůle naše ve vědomí neučiní navždy ne či ano, jak prázdná loďka propluje a zmizí kdesi za mořem.
Vše v myšlenkách však počíná se a od úmyslů odvíjí se skutky naše. Je na každém z nás tento úkol vždy šířit pravdu vůkol. Co v nitru našem zrcadlí se, to v chování pak projeví se. A někdy nelze odestát, co řekli jsme a učinili bez rozmyslu snad.
Kam myslí kdo, že duše mnohých jdou, kam odcházejí ti, co na zemi už tělo opustili, kam všechny duše vcházejí a kam se vůbec podějí ti, co na světě už zemřeli a přece v duši dál jsou živí, jen v jiné formě v tomto světě nebo v světě jiném se probouzejí s čistou myslí a dělají pak, co jim bylo svěřeno již od věčnosti, tak život tento učiněn byl v Nebi a pro pýchu a lež spustila se řež mezi všemi světy a naší zemí, věř.
Na cestě životem k cíli, kterým Nebe je, se potýkáme s úkoly a hledáme vždy světlo pravé, co každý ve svém nitru navždy ukrýváme. Já věřím v lásku a visím na tom obrázku, že jedna duše může býti druhé sluncem a myšlenkou svou čistou, kterou k milované bytosti vysílá své doteky, jak paprsky druhou duši oživuje stále, zatímco druhá duše jako země ty paprsky přijímá a jimi se živí a dává v sobě život všemu,co přijímá a vše je vlastně o darování se jeden druhému a o přijetí pak všeho, co jedna duše vysílá, tím vytváří se celá jednota mezi těmi, kteří milují se, kdo setkají se na věčnosti jako druzi či siamská dvojčata.
Pak všechno, co dnes prožíváme, je pečetí, co na věčnost si přichystáme a nemá v tomto světě smysl nic, co není pro věčnost, vše bude ztraceno pak v nevědomí a zapomnění našem pro dobro naší duše.

A všechno, co si slibujeme, ať pochází od našich úmyslů vždy čistých a na mysli ať každý má, že s čím kdo zachází, to sklidí, nazí jsme na svět přišli a nazí mnozí odešli, tak všechno skryté bude odkryto a na talíři podáváno bude hned po tom, co naše srdce projde žencům přes síto a odpuštěno bude jednou provždy nám, co nemůžeme ještě pravdu uvidět.

Tak každý životu i smrti je vždy odevzdán a začíná vždy na nule. Toť spravedlnost světa vezdejšího, že smrt se nevyhýbá chudým ani bohatým a že pouze jednou máme šanci pravdu uchopit a od ní vše odvíjet.


Do modrých tónů

11. ledna 2018 v 22:22 | Marie Bernadeta |  Sny o Nebi



Do modrých tónů

Do modrých tónů chladu
si kráčím tiše pro náladu,
však cítím v sobě zradu
a bolest táhlou z pádu
v hlavě i u srdce,
kde cítím pravdu
trochu více.



Jen tiše bloumám mlhou
a brouzdám nohou struhou.
V košili bílé jdu si prostě krajem,
pláču a přece procházím se rájem
a necítím už tíži prachu
a obloha má nádech nachu
z usměvavé tváře dětské,
tam kdysi všechno bylo hezké
a oblečeni do košilek lehkých jen
se spolu procházíme ve snu zdařilém.


Už po boji je zas,
v mém svědomí je přísný hlas,
však odpuštění hledám v nás,
když slzy kanou z řas,
ty odpouštíš mi včas
a ponecháváš na mě dál,
zda vzhůru jíti ze všech sil
či vrhnouti se z prudkých skal
a nebo vzlétnout jako netopýr
a zvolnit pegasovský cval.


Obraz domu a dvě hlavní přikázání v praxi. 1. Miluj Boha svého celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou duší!. 2. Miluj bližního svého jako sám sebe!

8. ledna 2018 v 8:32 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie



Obraz domu a dvě hlavní přikázání v praxi.

1. Miluj Boha svého celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou duší!.
2. Miluj bližního svého jako sám sebe!

.............................................................................................................................


Přemýšlím nad tím, že domy na kamenech stojí, na pevném základu, který odolá a nese tíži domu a podrží ho rovně stát, však kromě pevných základů je třeba prvně míti plán, jak dům postavit a jaký bude míti provedení, tvar. Ten obraz o domu a jeho stavbě nám obrazem je dobrým pro vztahy naše navzájem. Je shůry totiž dáno a je to také psáno, kdo pro koho žít bude a kdo s ním kráčet ruku v ruce do věčnosti může, však co je pevným záíkladem každičkého vztahu? Nad tím musím nejdřív přemýšlet a zkoušet v dlani potěžkávat, zda bude jako kámen stát a držet všechno v nás, abychom směli v domě- vztahu s někým- přebývat.
Vztah s Bohem drží na mé víře v život samotný a stavba jeho a všechny jeho místnosti visí na milostech shůry a zároveň na pokoře spojit svoji vůli s vůlí vyšší, která pravdu zná a v nitru duše hlas náš vnímá a potřeby a touhy naše niterné vždy do podlaží vyzvedne.
Kam poděje se člověk ze dne na den a proč je náhle se vším amen tady na světě? Vždyť v odcházení tomto není vysvětlení pro toho, kdo neuvěří, že všechno viditelné má svůj základ ve svém Stvořiteli. Pro smích jsou často tyto věty, však důkazů je dosti pro to, že na zemi jsme hosti a každý přichází a odchází, jak psáno jest, v tom patří Bohu sláva, čest, že neponechá tady nikoho déle, nežli má tu být a života dar uchopit.
Na čem však stojí domy, ve kterých denně přebýváme s těmi, které milujeme? Když navzájem se přijímáme a učíme se s láskou a vírou v dobro duše vlastní i té druhé naslouchat a vůli vyšší prostor dát, aby mohl působit v "mém domě" Duch svatý, který drží v ruce správné plány a nitro mé i bližního zná dobře a může zevnitř působit na něho i na mne. Co je tím pevným kamenem patřičných rozměrů a v žádaném množství, jak připravit ho pod stavbu každičkého vztahu?
Miluji tě, mám na mysli dobro tvojí duše i své vlastní a mířím s těmi úmysly vždy do věčnosti, která trváním je pevné mysli v Lásce, která prosvětluje zákoutí každé lidské duše, neboť když rozdáváš, vždy se násobí a srdce lidská prohořuje a je tak "solí země", která dává žití chuť a smysl, pro co žít a pomáhá nám každou místnost v "domě" city obarvit. Základem každičkého vztahu a stavby toho domu musí býti pevné rozhodnutí, že láska, kterou projevuji je spojena s mou vůlí v bytí a touhou s bližním jíti k cíli, jímž je naše rozhodnutí býti jedním tělem skrze Krista, jenž za nás zemřel a s nímž vzkíšení i máme jednou do věčnosti. Vždyť v Kristu žijeme i umíráme a spolu s ním neseme svůj kříž v této zemi, kde všechno je jen zkouškou pro život skutečný. Pak každé umenšení sama sebe a přemáhání vlastní je radostí mi a kamenem tím pevným pod stavbu vztahu s každým bližním. Ne pohodlný, ale život plný odříkání k užitku je mojí duši, které pokora vždy sluší a naučit se děkovat vždy pouze Bohu, jenž života je dárcem a s kterým ruku v ruce můžeme žít jednou v Nebi prostý život v blaženosti, kterou připravil nám na věčnosti.


Vždy po obvodu
do základu domu
kladu pod svou příští stavbu
svou láskyplnou snahu milovati
a přijímati
sama sebe i bližního a klásti
jeho potřeby před svoje vlastní,
to cestička je ke svatosti, buďme svatí
a můžeme tak pod své domy, vztahy, základy si dáti
a v domech těchto s těmi, které milujeme, také přebývati.



Vzkaz

5. ledna 2018 v 20:30 | Marie Bernadeta |  Odrazy duše



Vzkaz


Napíšu prstem na sklo vzkaz
a se mnou malíř mráz
prokreslí mi věty snáz,
když lucernu mi vítr zhasˇ,
přichází temna čas.

Však ve tmě víra má je nadějí,
že slunce zrána vyjde mi
a světlo denní splíny zažene
a ústa napijí se z pramene,
aby mé srdce prohořelo zas
a nespálil ho mráz,
nechám ti lásko ještě čas
a Duch, který nás oživuje,
ať ve tvém srdci zapulsuje
a do mysli ti vstoupí jas,
jak z lucerny, co hoří v nás,
ty buď mým světlem na cestách,
když zrak mi kalí strach,
že padnu do propasti někde v temnotách.



Slib v duze

5. ledna 2018 v 19:49 | Marie Bernadeta |  Sny o Nebi




Slib v duze


Když po potopě světa
se na obloze vybarvila duha,
z úst Božích vyslovena věta
a slibu věčná stuha,
že nikdy více nezaplaví celý svět.
Však živlů není pět,
ale pouze čtyři,
pak po tom jednom ještě
krom deště,
zbývá oheň, vzduch a země,
z nichž přijít může zkáza pro každé zdejší plémě,
co v očích Božích zhřešilo
a nic než vyhlazení nezbylo.




Dnes zbývá ještě naděje
a kapka pravdy jistě je,
že v Kristu všichni zemřeme
a zrozeni v svět nový
podobni Evě a Adamovi
budem prostý život žít
jako Andělé, co nehřeší
a zůstávají stále v Boží přítomnosti.




Vždyť duch nad světem vítězí
a skrze éter- pátý živel vítězný-
se všechno zase završí.
Vždyť z nebeského éteru život přišel
a on vše stále zastřešuje
a je vždy nade vším
jak věčný Boží slib,
že jednou bude líp,
až projdem tímto světem
a vrátíme se domů,
kde duch je stále přítomen
a oživuje shůry naše duše
a těla vzkříšená
z člověka do podob anděla.

A komu v srdci Láska plápolá,
ten slib, jak život věčný, v srdci uchová,