Prosinec 2017

Snad jednou

27. prosince 2017 v 23:06 | Marie Bernadeta |  Sny o Nebi





Snad jednou


Snad jednou v Nebi, v životě příštím,
tam na věčnosti, setkám se s duší toho,
co na něj stále myslím,
jak hvězdy v jeho očích hrály
a jak se na mne smály
a duše tato je pro mne hvězdou,
sluncem i radostí v jednom.






A jednou my, docela obyčejní lidé
tak jako hvězdy vzplaneme,
budeme někomu hvězdou,
která ve tmě svítí
a budou mnozí chtíti
ve světle našem kráčet
tam do věčnosti,
kde na nebi není ani mráček,
jen v radosti a štěstí z prostých věcí
budeme žít a usmívat se jako hvězdy
a svítit lidem zdejším na obloze.



Hvězdička z perníku

17. prosince 2017 v 21:20 | Marie Bernadeta |  Nálady



Hvězdička z perníku


Vánoce na krku
a hvězda z perníku
ať chutná jazyku,
co Boha velebí
tady i na Nebi!

Ať srdce strávníků
jsou plná sladkosti
a slova básníků
kéž hostí moudrostí
Duch svatý v plnosti,
kterou se sdělil člověku
v děťátku v Betlémě narozeném
a v našem srdci položeném,
jak v prostých jesličkách vystlaných měkkým senem.

Rozfoukaná větrem ledovým

14. prosince 2017 v 9:49 | Marie Bernadeta |  Sny o Nebi




Rozfoukaná větrem ledovým



Letím jak vítr úbočím,
do větví stromů vkládám starosti
a rozcuchané vlasy z roští
si rozčesávám rampouchy.

Zima mi leze za nechty,
do skel si kreslím krajky
na spodničky a na límečky bílé,
pak chytám vločky rozpustile
a do dlaní si dýchám ještě víc,
když nezbylo v nich nic.

Když zima bílá sílí,
po stráních proháněj se víly
a ruce plné vloček derou
peří z husí nebeských,
co chystají se na peřiny
těm, co spát už navždy odešli
a věčně budou
jako děti Boží žít,
tam šťastní mohou být,
když zkoušky v zemi vezdejší
jsou za nimi a Bůh sám je konejší
jak matka nemluvňátko svoje včerejší.




Nebeské fantazie

14. prosince 2017 v 9:22 | Marie Bernadeta |  Sny o Nebi






Nebeské fantazie


Jak tichý poutník kráčím bosa,
boty, co tlačí, zmáčela mi rosa.
Po Nebi běhám lukami širými
a hledám slova na rýmy.

Jsem mrakem bílým na Nebi,
někdy mráz sílí, zebe mi,
tváře mám rudé od studu,
snad neudělám ostudu,
když jako víla bílá
nohy v potůčku jsem namočila.

Já modrým nebem pluji,
tam ukrytá jsem v sluji
a srnka zrána běží ladně
pít vodu ze tvé štědré dlaně.

Já kráčela jsem bosa
a do nohou studila mne rosa,
a v trávě zahlídla jsem kosa,
co vzlétl náhle polekaně,
když myslivec byl na čekané.

Až v nebi budem píti ze studánek,
až oči zatlačí nám věčný spánek,
já budu v háji lehký vánek,
co laská dlaní i tvůj spánek.