Listopad 2017

Sametová revoluce a čas po ní

Sobota v 20:25 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie



Sametová revoluce a čas po ní

V hlavě mi zní modlitba ....

Musí to tak být, co se děje ve světě i v našich životech, protože ještě nejsme v Nebi, abychom, až tam budeme, byli syny, co jsou s Otcem a považují si toho býti s ním, ačkoli často jsme syny, kteří ho opustili, promarnili jeho dary ve světě a pak bídní a smutní leželi s prosbou u Otcových dveří.
Pane, tys milostivý, smiluj se nad námi ubohými lidmi ve světě a zůstávej s námi. My tě vnímáme a skrze všechny zkoušky na této cestě chceme zůstat tvými dětmi. tys milostivý a jediný hodný slávy a chvály, tys nekonečným zdrojem života a naším tvůrcem, stvořil jsi nás k obrazu svému a my chceme býti s Tebou jedno tělo, kde každý z nás je platným údem živého těla souznění, v němž ty sám se sděluješ a plyneš jako duch, který oživuje a nás při životě udržuje.
Tak spojeni vnitřně jeden s druhým Láskou a tvým duchem kráčíme v lidském těle v podobě člověka Tobě vstříc do Věčnosti.

Nejprve hledejme Boží království a všechno ostatní nám bude přidáno.

Potřeby duše předcházejí potřebám hmotným.
V tomto světě však věci viditelné berou se za ty hlavní a důležité a již v tom je pravda převrácená natolik, že těmto vnějším komediím hraným s určitými úmysly, mnozí také věří.
Já to vnímám tak, že se vlastně nic nestalo, nebyla žádná revoluce, jenom ten systém, který byl, přešel pozvolna v jiný a to v takový, který se jaksi zhmotnil ze všeobecných úmyslů mnohých a jako všechno v tomto světě, není opět dokonalý a závisí vždy na lidech, kteří uvnitř i zvenku na ten systém, v němž jsme všichni uvízli, působí.
Prostý člověk nemůže udělat nic, než být součástí určitého systému, který určitému věku (době) přísluší a nezávisle na tomto systému jsme všichni podrobeni zkouškám osobním.

Neboť je čas sklizně, kdy ženci posbírají úrodu a od plevelu a plev ji vyčistí, což se podobá každému, kdo zvažuje své úmysly vzhledem k Bohu a Věčnosti a zároveň sám v sobě nastavuje zrcadlo ve svědomí a jedná s láskou, která upřednostňuje dobro vlastní duše i duše druhé stejně. Nebo-li, jsme-li zralí pro Nebe, pak je naší snahou o Nebe usilovat a naopak.

Člověk položený do určitého systému tohoto světa zůstává lidskou bytostí a má svůj rozum a svobodnou vůli a možnost volby ve svědomí, zda se podrobí vůli vyšší " Dávejte Císaři, co je císařovo a Bohu, co je boží " a svobodně se podvolí fungování v systému, který je zrovna moderní, t.j podřídí se v povinnostech, které mu ve svědomí připadají jako nutné vzhledem k hmotnému přežití na tomto světě a zároveň tím plní Vůli Boží.
To ovšem ke štěstí člověku nestačí, neboť tím je život svobodné volby z rozumu velmi omezen a někdy není schopen mnohý z nás pochopit, k čemu jsou mnohé schopnosti a dary duše v tomto světě, kde vlastně nejsme nikdy zcela svobodní, dokud nepřijmeme pravdu o tom, že život je pouze cesta do věčnosti a každý den je plný zkoušek, kterými musíme projít, abychom byli pro život v Nebi zralí.
Kdo říká," jsem šťasten, že byla sametová revoluce"", tomu nerozumím, neboť doba je pro nitro člověka tíživá a depresní natolik, že je viditelné, že v tomto systému není na prvním místě člověk, ale převrácené hodnoty a to je tržní hospodářství, skrze které se všichni snažíme uskutečnit svoje hmotné potřeby a mnohým se to ani zdárně nedaří, protože všechno je již víc než složité a prostý člověk systému, co je nyní, už skoro neruzumí a nikdo víceméně nechápe, proč všechny hodnoty se poměřují penězi, když přece každou hmotnou potřebu předchází hodnota duchovní
a ty přijímáme z Věčného zdroje skrze ducha, jenž potom dále působí i na naši mysl a tělo, jež je formou existence naší nehmotné duše v tomto světě, duše zcela závislé na Nebeském zdroji a jeho milostivém plynutí.



Jsme prostředníky Lásky

9. listopadu 2017 v 21:16 | Marie Bernadeta |  Odrazy duše



Jsme prostředníky Lásky


Když ve tvých dlaních Pane dlím,
já přesto dále vím,
že v tobě žíti smím,
však nikdy nepochopím asi,
kam podějou se časy
promarněné smutkem
nad mým skutkem,
který ve tvých očích
nechtěla jsem spatřit.

Ty sám se ke mně přibližuješ
a učíš mne pravdě,
do níž ponořit se smíme
teprve z tvé vůle,
která se musí uskutečnit
skrze zkoušky v této zemi.
My jsme jen služebníci Boží
a tvoje síla projeví se vždycky,
když my jsme na to slabí.

Jsme v zemi tvory stvořenými
a nestačí mi rýmy
vysloviti díky,
že smím ti, Otče, patřit,
já slabá jsem jak stéblo v trávě,
co zachvělo se právě
a prostředníkem býti mám,
když starosti své odevzdám
a budu pevně věřit,
že dobro nad zlem vítězí
a lásku nespoutáme řetězy,
jí křídla přece patří!




Dušičky

2. listopadu 2017 v 14:29 | Marie Bernadeta |  Nálady


Dušičky

Vítr už orval listy ze stromů
a plody jejich očesal.
On slitování nemá žádné
a kudy chce si, vane.

Jen tiše sedím na lavičce,
když ještě slunce rozhodlo se hřát
a mojí roztřesené svíčce
kousek tepla dát.

Ve větru svíce zhasínají,
i v nás je cítit podzim,
když ti, co žili s námi,
nejsou tady,
protože jako listí ze stromů
padnou k zemi též
a duše navrátí se zas domů
ze svých prašných cest.

Ještě mi šusti, podzime,
listy, co tančí po zemi.
Ani nás Osud nemine,
u srdce z toho smutno mi.

Jakoby den nestřídala tma
a rozum s nevědomím
nezápasil tiše v nás,
co bylo, zapomenem,
jen Láska prohořívá nás,
když plodům konce věští
tento smutný čas.

Bůh dopřává mi odpočinek
a slunce hladí paprsky.
Koho je vítr rozjařený synek,
že zdá se trochu oprsklý?
Když cuchá taky moje vlasy
a přivolává smutné časy
tyto podzimní.


Do zahrad vešel podzim

2. listopadu 2017 v 14:10 | Marie Bernadeta |  Nálady



Do zahrad vešel podzim


Do zahrad vešel podzim,
na zemi leží suché listy,
co vítr, který kolem vanul,
otrhal a plody ve větvích
už žádné nenechal,
jen žluté listy na švestkách
odolaly ještě
a jako žluté praporky
plápolají utěrky
na slzy podzimního deště
a vítr. který tudy šel,
v mých dlaních léto pozhášel
a smutno je mi taky z toho,
že nezůstalo mnoho.

Já viděla jsem stromy kvést
a když pak plody u všech cest
k zemi padly této,
je tatam parné léto.

Něco už k snědku není,
jen zobáčky ptáčků dílo uspíšily
a rány z prudkých pádů
do jablek s hnilobou se usadily,
aby vše vrátilo se zpět
a co živé bylo, nebude zas hned,
když zkáze podléhajíí plody
a já se dívám do přírody
plné zmaru možná naposled,
a v srdci pozoruji dráhu
do mráčků poskládaných vět.






Obrazy z nitra

2. listopadu 2017 v 11:04 | Marie Bernadeta |  Odrazy duše
Obrazy z nitra


Že Nebe je i Peklo,
co dávno již přeteklo
na zem naši rodnou,
to mnozí asi neuhodnou,
neboť pohled člověka,
na kterého Nebe nečeká,
již není čistý tak,
aby posloužil mu zrak.

Kdo ve svědomí
zrcadlo si nenakloní,
ten v duši nenalezne klid
a po smrti ho také nená mít.

Vždyť jde o věci přirozené,
jen prostá mysl pravdu nalezne,
vždyť každý tvor tu žije z Boží ruky jen
a já v Něm živá taky jsem,
v tom Zdroji Lásky Nebeské
se duše moje nadechne
a nepochopím ty, kdo praví,
že jsme jen z hmoty udělaní,
kdyby k nám shůry život nesestoupil
a Bůh nás provždy nevykouil
a nedal se nám zcela,
k čemu by tahle pravda byla?

Tak ponořeni sami v sebe,
chceme najít Nebe
a Nebe v sobě nenajdeme,
pokud zkouškou neprojdeme
a skrze obraz z nitra
neprocitnem zítra.

Roy Hession Kalich, který přetéká

2. listopadu 2017 v 10:24 | http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Kalich-ktery-preteka.html |  citace
http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Kalich-ktery-preteka.html

Kalich, který přetéká

Ve znamení krve
Zapírání vlastního já je pouze počátkem duchovní obrody. Duchovní obroda sama o sobě je úplné a překypuje naplnění Duchem Svatým a toto pak představuje vítězný život. Jestliže by nám v této chvíli byla položena otázka, zda jsme Duchem Svatým naplněni, kolik z nás by se mohlo odvážit odpovědět "ano"? Když můžeme v kterékoliv chvíli říci "ano", pak to je duchovní obroda. To není vychloubání, protože naplnění v hojné míře je naprosto a zcela dílem Boha - je to ryzí milost Boží. Vše, co musíme učinit, je ukázat naše prázdné, pokořené já a dovolit Mu, aby nás naplnil a v naplnění uchovával. Andrew Murray říká: "Tak jako voda stále hledá a naplňuje nejníže položené místo, právě tak ve chvíli, kdy vás Bůh nachází pokořené a prázdné, přitéká Jeho sláva a síla". Obrázek, který mnohým z nás tuto věc zjednoduší a objasní, je znázornění lidského srdce v podobě kalicha, který podáváme Ježíši, aby jej naplnil vodou života. Ježíš je zobrazen se zlatou číší s vodou života. Když nás míjí, nahlíží do našeho kalicha a jestliže je čistý, naplní jej vodou života, až přetéká. A protože nás Ježíš míjí neustále, může náš kalich neustále přetékat. Je to něco, co měl na mysli David, když řekl: "Můj kalich přetéká" Žalm 23,5 - pozn. red.}. Toto je duchovní obroda - neustálý Boží mír, který vládne v našich srdcích, protože jsme sami i druzí v hojné míře naplněni požehnáním. Lidé si představují, že sebezapření přináší utrpení, ale je tomu právě naopak. Je to zatvrzelá neochota k sebezapření, co nám způsobuje utrpení. Čím více víme o smrti s Ním, tím více budeme vědět o Jeho životě v nás, a tak lépe poznáme skutečný mír a radost. A také Jeho život bude skrze nás přetékat do duší ztracených s opravdovým přáním jejich spásy. Bude přetékat i směrem k naším spolukřesťanům s hlubokým přáním, aby jim Bůh požehnal.





VE ZNAMENÍ KRVE

Existuje pouze jediné, co brání Ježíši naplňovat náš kalich, a tím je hřích v kterékoliv z tisíců svých podob. Pán Ježíš nenaplňuje nečisté kalichy. Cokoliv pramení ze sobectví, byť nepatrné, je hřích. Prosazování se či samolibost ve službě je hřích. Sebelítost při těžké zkoušce nebo problémech, sobectví v povolání či křesťanské službě, nevázanost v době odpočinku - to vše je hřích. Popudlivost, výčitky, nedůtklivost a pomstychtivost, je-li nám ubližováno nebo jsme-li druhými zraňováni, pýcha, zbabělost, zdeptanost, strach - to vše vyvěrá z egoismu a je hříchem a znečišťuje náš kalich (1). Avšak vše bylo vloženo do onoho kalicha, od něhož se Pán Ježíš v Getsemane jen nakrátko odvrátil, ale na Kalvárii vypil do dna - kalich našich hříchů. Jestliže Mu dovolíme, aby nám ukázal, co v našich kališích je, a potom Mu všechen nenáležitý obsah předáme, On je vzácnou krví očistí. Není to pouhé očištění od viny z hříchu, ale i od hanby a poskvrnění, takže nadále povědomí hříchu nemáme. A jak náš kalich očišťuje, tak jej i naplňuje Duchem Svatým, až přetéká. A tuto vzácnou krev máme k dispozici každý den.

Předpokládejte, že jste dali Pánu Ježíši možnost váš kalich očistit a svěřili jej k naplnění až po okraj. Pak se ve vašem životě vyskytne problém, jenž ve vás vyvolá nádech závisti či zatvrzelosti. Co se stane? Váš kalich se začne znečišťovat a přestane přetékat. Jestliže jsme neustále takto poráženi, kalich nikdy nepřeteče.

Máme-li poznat duchovní obrodu natrvalo, musíme se naučit udržovat náš kalich čistý. Nikdy není vůlí Boha duchovní obrodu zastavit a chápat ji jako obrodu toho či onoho roku. Stane-li se tak, je to pouze pro jedinou věc - pro hřích. Ony malé hříchy, které po kapkách ukládá do našich kalichů ďábel. Jestliže se však vrátíme zpět ke Kalvárii a poznáme opět sílu krve Ježíšovy očišťovat od hříchu vždy znovu a dokonale, pak poznáme tajemství stále čistého a přetékajícího kalicha. Ve chvíli, kdy si uvědomíte náznak jakékoliv závisti, odsuzování, vznětlivosti - předejte celou věc Ježíši a požádejte Ho, aby vás silou své krve očistil. Shledáte, že tyto reakce odeznějí a že vaše radost a mír jsou znovuvzkříšeny a váš kalich přetéká. Čím více vyjdete očistě vstříc, tím menší budou vaše nepříznivé reakce. Očištění je však možné pouze tehdy, pokoříte-li nejdříve před Bohem své já. Předpokládejte, že jsme u někoho odráží jeho chování. Nestačí předat vaši popudlivost Kristu.

Nejdříve musíme potlačit své ego - musíme se zůstavit Bohu a přijmout onu osobu a její způsoby jako Jeho vůli. Pak jsme schopni postoupit svou nesprávnou reakci Ježíši s vědomím, že Jeho krev smyje váš hřích. A když jste již od hříchu očištěni, netruchleme, nezaobírejte se sami sebou, ale pohleďte na našeho vítězného Pána a chvalte Ho za to, že stále vítězí.Existuje jedno prosté, ale vše obsahující vodítko, které nám dává Boží návod, abychom naše kroky s Ježíšem usměrnili a poznali, kdy jsme zhřešili. Koloským 3,15 říká: "A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův". Vše, co mír Boží v našich srdcích narušuje, byť sebeméně, je hřích, nehledě na to, jak málo se jako hřích napoprvé jeví. Tento mír má naše srdce "ovládat" nebo (doslovnější překlad) být "soudcem" v našich srdcích. Když při fotbalovém utkání zapíská soudce na píšťalku, musí se hra zastavit - byl odpískán faul. Když my ztrácíme náš mír, zapískal v našich srdcích na svou píšťalku soudce Boží! Okamžitě se zastavme a požádejme Boha, aby nám ukázal, kde se stala chyba, přiznejme se Mu ke hříchu, který nám ukáže, a pak se mír pomocí krve Ježíšovy navrátí a my půjdeme dál svou cestou s kalichem, který přetéká. Jestliže však nám Bůh mír nedá, bude to proto, že naše já nebylo opravdu pokořeno.

Snad budeme muset ještě někomu jinému, stejně jako Bohu, říci: "lituji". Nebo snad budeme ještě cítit, že je to chyba někoho jiného. Ale, jestliže jsme ztratili náš mír, pak je zřejmé, čí je to chyba. Mír s Bohem neztrácíme pro hřích jiné osoby, nýbrž pro svůj vlastní. Bůh nám chce ukázat naše nesprávné reakce a teprve tehdy, jsme-li ochotni být od nich očištěni, dosáhneme míru s Ním. Jak je to prosté, ale i náročné být ovládán Božím mírem, ničím jiným než samotným Duchem Svatým!

Dřívější sobectví, o něž jsme se nestarali, nyní vidíme a nemůžeme tolerovat, aniž by soudce na píšťalku nezapískal. Reptání, pánovitost, bezohlednost v té nejmenší míře jsou odhaleny, jestliže jsme připraveni na to, aby naše dny byly Božím mírem ovládány. Mnohokrát za den a pro ty nejmenší věci budeme muset využívat očistné krve a chodit cestou sebezapírání jako nikdy předtím. Ale při takto pokořeném já uvidíme Ježíše v celé Jeho nádheře a milosti.

Mnozí z nás však nedbají píšťalky soudce tak často a po dlouhou dobu - přestali jsme ji slyšet. Jak plynou dny, cítíme jen velmi slabě potřebu očisty či důvod k sebezapírání. Nacházíme se tak v horším stavu, než si dokážeme představit. Bude zapotřebí obrovské touhy po obnoveném společenství s Bohem, potom aby ovládl naše srdce. Teprve potom budeme mít dobrou vůli prosit Ho o to, aby nám ukázal, kde musí být Ježíšova krev uplatněna. Zpočátku nám ukáže pouze jednu věc a v této věci bude očekávat naši poslušnost a sebezapření. A to bude prvním krokem k naší duchovní obrodě.



------------------

Poznámka

Někdo se může přiklánět k otázce, zda je správné nazývat hříchem takové věci jako je přehnané sebevědomí, upjatost a strach. "Nazývejte je slabostí, nezpůsobilostí, osobnostní vadou, chcete-li", říkají někteří, "ale ne hříchem. Nazývat je hříchem znamená zotročovat svobodu člověka". Ale opak je pravdou. Jestliže tyto věci nejsou hříchem, pak s nimi musíme vydržet po celý zbytek života, protože se od nich nelze oprostit. Jestliže však tyto a jim podobné věci hříchem opravdu jsou, pak můžeme být od nich očištěni a oproštěni, svěříme-li je ihned ve chvíli, kdy si je uvědomíme, "pod moc Jeho vzácné krve". A ony hříchem jsou. Jejich zdrojem je nevíra a zvrácená podoba pýchy a Jemu jsou nesčetněkrát na překážku a nesčetněkrát Ho skrývají.





K ZAMYŠLENÍ

Zdá se, po přečtení této kapitoly, že se nacházím v jedné ze tří situací:

1. Jsem naplněn Duchem a Boží mír panuje v mém srdci

2. Dočasně zarmucuji Ducha a mám potřebu toto doznáním napravit

3. Zarmoutil jsem Ducha příliš častokrát, nic jsem s tím neučinil a tak již neslyším usvědčující hlas Boha.


Jsem-li v situaci č. 3, pak bych se měl modlit, aby mi Bůh odpustil a vzkřísil touhu po míru a společenství s Ním. Velkou pomocí bude, přečtu-li si List Koloským 3,1-15 pomalu, a uplatním vše, co se zde říká.

Potřeby duše

1. listopadu 2017 v 23:02 | Marie Bernadeta |  Noční inspirace



Potřeby duše


Co skrze naše srdce vejde k duši,
to Bůh z nás sejme, jak lze tušit,
já věřím stále v jsoucno svaté,
v něm duše jedna druhou přijímáte,
když ponořeni v život věčný
se dotýkáme jedné tečny,
kdy smrt z nás sejme kříž
a nebude ho již.

Jak zrozeni z vody živé
se ocitneme v zemi nové
a naplníme jistě,
co máme v knize jisté.

U stolu židle připravená čeká,
až pohltí nás řeka,
z níž vyjdem jako z lůna znovu
a budem píti živou vodu.

Já skrze Lásku žiji jen
a v sobě nosím soudný den,
jímž ovíjím jak vavříny
vše, co v nás stále pomíjí.

Z prachu jsme povstali
a do prachu zas ulehnem.
Jen z prachu hvězd
se můžem vznést
tam do Nebes!

Kdo skrze žití prosté
vytrvá a vzroste,
ten má své místo v Nebi jisté,
kdo ale má jen málo odvahy
a koho boje nebaví,
ten složí svoje zbraně
a zapomene na ně,
vždyť dobro nad zlem zvítězí
a sejme pevné řetězy
s touto hmotou pozemskou
a dá nám roli nebeskou.

Jen skrze milost Boží,
co bez přestání střeží
naše živé duše,
se vejít do Věčnosti může.

Tam prostý život čeká
také na člověka,
co spoléhat se umí
na lásku, která tlumí
každý smutek v nás
a štěstí přinese nám v každý čas.

Potřebou každé duše je
sdílet se s druhou duší navzájem,
tak jedna duše druhé prospěje
a po bojích je amen.

Jen z vůle Boží povstali jsme
a z vůle vlastní vyplatí se
býti prostředníky Lásky,
co dává se nám bez nadsázky
v každé chvíli zcela celá,
neboť sama to tak chtěla.