Červenec 2017

Dar chudoby

31. července 2017 v 22:24 | Marie Bernadeta |  Odrazy duše


Dar chudoby


Tak život tento, který mám,
je pouze cesta ke hvězdám.

A všechno, co zde mám,
je pouhý dar, co nazpět odevzdám.

Už vím, co je to chudý být,
to znamená nic nevlastnit.

Vždyť všechno v pravdě znamená,
že život je vždy proměna.




Kdo nahlédnouti v jádro umí,
ten touhy v sobě tlumí,

neboť vždy víc je věčná odměna,
než časná, co málo vlastně znamená.

Kdo chudý v tomto světě přijme osud svůj,
ten dočká se vždy stůj, co stůj

odměny, co nemá dna,
je totiž v pravdě bezedná.

Co v srdci každý dnes si ukládá,
z toho si věčnost svoji jednou poskládá.

Zříkám se proto hmotných majetků,
co nejsou ničím jiným, než prostředkem
k uskutečnění našich potřeb vnějších i vnitřních
a ponechávám na Bohu, co dopřeje mi na cestě,
než za Ním se zas vrátím
a podobna snad nevěstě
svůj život získám nebo ztratím.


Návraty

31. července 2017 v 21:52 | Marie Bernadeta |  Odrazy duše


Návraty

Návraty duší tuším,
když v jiných tělech setkají se duše lidí zemřelých,
co nový život žijí zase na zemi
a nejsou mrtví, ale živí,
vždyť duše nehmotná má život věčný,
co dotýká se jedné tečny
v srdcích duší spřízněných
a my jsme jedním průsečíkem
srdcí spojených.

Aura

8. července 2017 v 8:26 | Marie Bernadeta |  Odrazy duše


Aura

Pochytat slova z éteru
a vytvořit si obraz v mysli,
co jako sen mi v hlavě visí.
Posbírat střípky vlastních pocitů
a vnímat lehká hnutí
svojí duše, co ví a zná
a životem mým kluše
a fluidum jemné
kolem mého těla
je duši místem působení
na jemné struny,
co forma mojí podstaty
z duše vlastní odráží.



Prázdno

6. července 2017 v 22:29 | Marie Bernadeta |  Pro tebe bez tebe
Prázdno


Jen prázdno v mysli
a ticho v srdci mém.
Obrazy volnosti
mi v dlani leží.
Jen ticho vůkol
a prázdno na pobřeží
a stopy smylo moře,
co břehy tvoje střeží.

Jen tiché vlání v duši,
co usnula a tuší
pravdu skrytou,
že život pozemský se změní,
až místo uctívání hmoty
víc ducha pronikne nám srdcem,
však zatím v tomto světě
omezeni prostorem a časem
vnímáme život smysly svými
a nemůžeme více poznat,
než je nám dáno shora.


Já pluji s plachetnicí bez plachet,
jen bárku jako skořepinku mám
a s množstvím vyslovených vět
si lehce pohrávám.

Co duše říci měla,
to vysloveno bylo,
že láska náhle zahořela
a zůstalo jen úzko
z toho, že pravda zní
mi spíše jako prázdná sláma,
co se z ní těžko zrno vytřepává.

Pak sbohem dáti měla bych
všem slovům dávno ztraceným,
srdce už není pochodeň,
jen prohořelá stráň,
co pasece se podobá
a místo plné popela
snad Fénixi se podobá.