Vrba

30. dubna 2017 v 15:53 | Marie Bernadeta |  Jarní vláha




Vrba


Zamykám do sebe
všechny chvíle,
když do nebe
dveře bílé
se otevřely prudce
a kapek pár mi ochladilo ruce,
aby se probralo mé srdce
z mrákot poledních,
než zamáváš mi přelude
a pod víčka mi vpluješ, Osude!

Pro všechna slova, která zní
jak hlahol trubek nebeských,
pro starosti, co vláčím na svých bedrech
a přesto nezůstávám ležet
a pod křížem staletým
své tělo celé napružím
a v duši sílu medvědů,
já žít zas v cele dovedu.

Nic nezůstanu dlužna víc,
dál v hlase známých polednic
se rozpouštím jak skvrna,
vždyť dítě bezbranné
jen zmírá,
však nikdy ve mne víra,
co zapustila kořeny
a je už vzrostlým stromem,
i kdyby dřevorubců síla
mne k zemi povalila,
já dál tu budu stát
a jako vítr pouhý vát,
však nezmizím už nikdy nadobro,
budu ti jako meluzína znít
a prosit nebe o dobro,
v němž mohu sebe skrýt
a živá z něho být,
jak květ co zjara
život ohlašuje nový
a ním i všechny stromy.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sabča Sabča | Web | 30. dubna 2017 v 18:55 | Reagovat

prosím podívejte se na můj blog
síky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama