Duben 2017

Vrba

30. dubna 2017 v 15:53 | Marie Bernadeta |  Jarní vláha




Vrba


Zamykám do sebe
všechny chvíle,
když do nebe
dveře bílé
se otevřely prudce
a kapek pár mi ochladilo ruce,
aby se probralo mé srdce
z mrákot poledních,
než zamáváš mi přelude
a pod víčka mi vpluješ, Osude!

Pro všechna slova, která zní
jak hlahol trubek nebeských,
pro starosti, co vláčím na svých bedrech
a přesto nezůstávám ležet
a pod křížem staletým
své tělo celé napružím
a v duši sílu medvědů,
já žít zas v cele dovedu.

Nic nezůstanu dlužna víc,
dál v hlase známých polednic
se rozpouštím jak skvrna,
vždyť dítě bezbranné
jen zmírá,
však nikdy ve mne víra,
co zapustila kořeny
a je už vzrostlým stromem,
i kdyby dřevorubců síla
mne k zemi povalila,
já dál tu budu stát
a jako vítr pouhý vát,
však nezmizím už nikdy nadobro,
budu ti jako meluzína znít
a prosit nebe o dobro,
v němž mohu sebe skrýt
a živá z něho být,
jak květ co zjara
život ohlašuje nový
a ním i všechny stromy.



Filozofem vlastního života

17. dubna 2017 v 6:37 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie



Filozofem vlastního života

Rozjímám nyní o životě, který vnímám a který žiju v tomto světě. Snad mnozí z nás jen hledí a jsme znechuceni mnohými věcmi a systémem, do kterého jsme položeni v tomto světě a s nímž nemůžeme nic učinit. Díváme li se na vše ale očima vidoucího, t.j. duchovním zrakem, poznáváme skutečnou pravdu.
Život je cesta na věčnost a my na ní procházíme pouze zkouškami. Po čase mnohé útrapy, kterými jsme prošli nejsou už tolik bolestivé a my je vidíme jako odbyté a uložené kdesi v naší kronice. Je třeba vnímat přítomnost, to je trvání skutečnosti v nás, mnozí však hledí a neprozřou, naslouchají, ale jsou hluší.
Je zbytečné hněvat se na tento svět, všichni vnímáme tíži tohoto divného systému v naší zemi, jenž spočívá pouze na hmotě a od základu na špatných úmyslech špatných lidí, to, co prožíváme jsou plody těchto úmyslů a zvrácených myšlenek, my nemůžeme však nic učinit, než tímto pouze projít.
Každý z nás si zde na zemi tvoří svoji věčnost, ve své mysli a svými skutky, jež jsou konečným zhmotněním myšlenek. tento svět není dokonalý výkvět života, nikoli, tento svět je tím nejhrubším vyplynutím skutečnosti a pravé podstaty života. Skutečné hodnoty jsou mnohem hlubší a jemnější a jejich nitě jsou ve skutečnosti našim zrakům skryté, kdo má oči, prozři, kdo máš uši, slyš! Na vše je třeba pohlížet shůry, což znamená pohlížet na věci od počátku duchovním zrakem, na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh, na počátku všeho stojí myšlenka a úmysl každého člověka, v němž je skryta živoucí duše, jenž je postatou našeho života v tomto světě i v jiném, tělo je pouze formou z hmoty tohoto světa, jež vzniklo v zákonitostech tého hmotě vlastní.

Stále mám na mysli slova našeho Pána, Ježíše Krista, jenž často říkal svým učedníkům: Moje Království není z tohoto světa a to je jeho svědectví o pravdě, každé evangelium je třeba chápat jako obraz pravdy, kterou však my lidé máme uvést do praxe ve svém prostém životě, jenž je vlastně také jakousi křížovou cestou plnou těžkostí a starostí a my shledáváme, že se cítíme spolu s naším Pánem bolestně přibiti ke kříži, jenž nás tolik tíží a umrtvuje tomuto světu, ale křísí k životu věčnému, jenž je v nás, v naší duši, k obrazu Božímu totiž stvořené,skrytý.

Prvotní je vždy myšlenka, Duch má tu moc ji zhmotnit vlastním chtěním, směr našim činům však má dávat rozum, jenž je však čistý. Jen máme.li čisté svědomí a zrak nezkalený zlem, jenž nám nedá často prohlédnout, neboť lidé hodnotí jen věci viditelné, protože o těch skrytých nemají ponětí, museli by totiž nahlížet do vlastní duše a řídit se vlastním, svědomím.
Kdo chceš změnit svět, změň sám sám sebe! Jen budeme- li se od počátku ve svém životě řídit tímto duchovním pohledem a tříbit své myšlenky a mít čisté úmysly, pak se teprve systém, do kterého jsme v tomto světě položeni změní, neboť plody našich myšlenek se ve skutcích zhmotní, jako každá myšlenka, která je na počátku v mysli každého člověka, jenž jako jednotlivec utváří tento viditelný svět.

Teprve tehdy, když nás prohoří Láska, teprve tehdy, když se Lásce zcela odevzdáme, teprve tehdy budeme vidoucí a teprve tehdy plni pokory budeme naslouchat vlastní duši, která vše ví již dopředu a v níž je život skrytý.

Život je cesta na věčnost, kterou si každý tvoří zde na zemi ve svém pozemském životě svými úmysly a skutky.


Den za dnem

4. dubna 2017 v 23:06 | Marie Bernadeta |  Noční inspirace




Den za dnem


Kam vroucím srdcem vrhám,
tam kvetou růže již
v tvých rukách
a jsem ti Bože blíž.

Den za dnem beru do rukou
a sem tam s dlouhou pomlkou
pak ještě dlouho vzdychám
nad zármutkem, co zrak mi kalí,
však řešení mi neodhalí.
Zatím si bezmocná tak připadám
a stejná je má nálada.

Mé srdce rozskočí se snad,
vždyť nad propastí trčím,
volný pád,
jenž nemohu srovnat s ničím,
co odtud v žití znám
však podivný ten pocit
co ve mně náhle procit
pojednou už znám.

Já s Tebou, Pane, kráčím
a kříž svůj sebou vláčím
a na hlavě mám korunu,
co krev mi v oči vhání,
však jdu hrdě a bez studu
a nemám více stání.

Tak osud zpečen je náš,
když pravý přijde čas
a cesta naše u konce
a polnice zve hlas!

Na věčnost cesta má
se odehrává, dnes píšu
v sobě trvání,
co pravdu pro mne odhalí
a řešení dá mi.




Duše jsou hvězdy spadlé z nebe

3. dubna 2017 v 23:09 | Marie Bernadeta |  Noční inspirace


Duše jsou hvězdy spadlé z nebe



Ta přání nocí probdělých
a z nebe spadlých hvězd
nám tajemství svá odhalí,
jak kříže svoje nést.

Už nejsme děti,
jsme už dospělí
a dobře víme jistě,
že hvězdy přání neplní
dnes, ale příště.

Vždyť, když jsme z nebe padali,
bylo nám jaksi úzko z toho letu,
však zachyceni voláním
jsme duši svoji vetkali
do hmotných směrů ve světě
a zbožným přáním naší podstaty
je vzlétnout vzhůru nazpátek,
až cestu svoji projdeme
od začátku až do konce
a stanem jako vítězové
s věncem vavřínovým v cíli,
kde ještě nevědomí
před pádem z nebe
v počátku jsme byli.

Co hvězd je jasných na nebi,
tolik je duší spasených
a mnohé znovu vrhají se k zemi zpět,
aby se jednou změnil svět
a Láska mohla v našich srdcích kvést.

Když hvězda k zemi padá,
spánku se sama vzdává
a probouzí se do světa,
kde pouze její zrak
ji stále nabádá,
že světlo pravé sama v sobě má
a v něm pak živá zůstává.