Listopad 2016

Každým dnem

28. listopadu 2016 v 7:56 | Marie Bernadeta |  Amen


Každým dnem


Když do ticha se zasním
dál propadám zas básním
v nichž naděje se třpytí
jak kapka rosy v kvítí

Dál životem se vláčím
a někdy sotva stačím
zachytit se okamžiků
které skrývám v kapesníku

Je lehké rozhněvat se na svět
však mnohem těžší kráčet dál
s tím smutkem který radost vzal
a vpíjí se i do vět

Jen z maličkostí můžeme být živí
a když se úsměv bolestí zas zkřiví
nezbývá než naučit se přijímat
a zároveň vše odevzdat

Co znamená:" sám sebe milovat "?
Vše v rovnováze naučit se mít
vše přijímat i odevzdat
a svatý tímto být

A co je v tomto vždy nám bližní?
Tím kdo v neklidu mém pláče trýzní
a proto napínat jen dobré myšlenky
ke svým bližním máme
než naopak jim stále do sklenky
jedu naléváme
a pohár žití naplněný zlobou
se sytí ještě dobou
bez smyslu a bez citu
Když každý spěchá k svému korytu



Do kapek slz

12. listopadu 2016 v 20:45 | Marie Bernadeta |  Dětem
Do kapek slz


Do kapek slz
zpívám si blues
a dotek Múz
jak jemný skus
zoubků pily
tiiše a dlouze kvílí
Ruce už vinu smyly
a krev co zaschlá se drží
ve struhách horských strží
dává mi nadechnout se
ze směsi divných vůní
prázdných a prolhaných chvílí
v nichž se dnes topím
jak v obavách matka
co pláče pro život jedné duše:

Ach dýchej dítě
a spinkej dlouze

Když ve svých kolébačkách
vracím se tam
kde spolu jsme směly být
Proč nyní musím se skrýt
a čekat až zase jednou
trávě setnou dlouhé klasy
a v slzách zalesknou se řasy
tvých očí co jednou prohlédnou zas

Život je cesta do věčnosti
a zůstat na cestě stát
nemůžem jenom tak

Kéž se ti rozum vrátí
a jednou sejdem se
na té trati
kam má vést naše pozemská pouť

Zatím jen modlím se
a klečím u nohou všech svatých
Kéž se ti dcero má
zas zdraví vrátí

Kdybych jen mohla ještě tě vzít
za ruku vést a nechat být ty chvíle ztracené
kdesi v minulosti
Nic nelze vrátit nazpátek
ani dětsvtví bez matek

Kříže

12. listopadu 2016 v 19:54 | Marie Bernadeta |  Amen


Kříže


Podpírám oblohu
Udělat více nemohu
Paže mám prudce roztažené
Ke kříži svému každý spěje
Není však bolest bez naděje

Vždyť zrána ptačí zpěv srdce rozehřeje
Po zimě jaro zas probudí nové děje

Doufám a modlím se jak jen umím
objímám růže s jejich trním

Prohraná bitva

12. listopadu 2016 v 19:35 | Marie Bernadeta |  Noční inspirace


Prohraná bitva

Ležím jak zmačkaný papír
Jak pírko z havranícvh křídel
Do slz se obléká spaní
když truchlím nad duší
kterou jsem přivedla
na tento svět

Prohraná bitva příštích okamžiků
Není už na koho volat
Vzdálené hlasy cizích bojovníků
a šípů bolest z tenat

Do Boží náruče složit se musím
jak malé holoubě zkusím
prosit a vrkat smutné blues
a ty kdo kolem jdeš
se mnou zkus
vrkat a vrkat
polibky tiché
stékat nech
jak pramen který z vodotrysků
mých očí
spláchl
všechno co v myšlence
hoří v nachu

Setkání v dlaních

12. listopadu 2016 v 19:23 | Marie Bernadeta |  Soukromí dotyků


Setkání v dlaních


Podání ruky je gestem jasným
Přátelství náhle zpečetit může
když ruce obě se setkají
okamžik ten to se nezmění

Jen letmý dotek po mnoha měsících
zůstal jak chvění motýlích křídel
ještě tě ve snech stále hladím
a piju z horkých vřídel
tvé zpocené ruky
co k mojí se vztáhla
Stud v očích kterých
se dotkl můj pohled
Na dlouho asi zas
nic jiného nemám
než ze sfér přijímat
vzdálenost našich těl
navzdory duším
které se stále potřebují
ale není jak
setkat se právě
než pouze v hlavě

Srdce vlání

12. listopadu 2016 v 19:01 | Marie Bernadeta |  Amen


Srdce vlání


Pohrávám si s představami
co mám ráda co mne baví
Zůstat ve všem přítomná
býti skála nezlomná
Přijímati rány života
Ve všem je mi lékem
boží dobrota

Buď nám Bože milostivý
odpusť naše chyby
kdy jsme špatným rozhodnutím
dali život příštím hnutím

Ať můj život už je pouze
všechno rozpuštěné v touze
Býti jedním dechem
krásným lesním mechem
v němž si spočnu na chvíli
a to mne zas rozptýlí
od starostí světa
v němž se jedna věta
na praporu mého srdce
náhle zatřepotá