Březen 2016

Mé tajné Lásce

31. března 2016 v 10:13 | Marie Bernadeta |  Mé tajné Lásce



Mé tajné Lásce

Ještě dnes zrána cítím stisk tvojí dlaně
a objetí tvoje po celém těle.
Chci s tebou zůstat, má lásko, v bezpečí
a ať nás cokoliv potká, uvěř mi,
že moje Láska k tobě zůstává
a že na tebe stále myslím.

Všecičko staré již uzavírám
do knihy, kterou nazvu
" Setkání s duší
a Deník Modrého Anděla"

Není již setkání, ale trvání
v souznění Lásky v našich srdcích.
Už jsem ti víc říci neuměla,
než, že jsi pro mne
tím, koho jsem potkat chtěla
a pak už můžu umřít kdykoli,
když vím, že jsme spolu
jedním plamenem ,
co nás už skrz naskrz prohořel.

S Duchem nejsme slepí

31. března 2016 v 10:01 | Marie Bernadeta |  Stíny nad obzorem


S Duchem nejsme slepí

Hledání naděje
nyní nám prospěje.

Jenom Duch svatý,
o kterého prosit smíme,
naplní pokojem a mírem
naše smutná srdce,
když naše mysl ve světle
Ducha svatého
pohlédne na pravdu
i na život, který svíráme
v těchto vteřinách
ve svých dlaních.

Můžeme všechno odevzdat
a děkovat Bohu
za zkoušky, které nás učí,
jak s těžkostmi dojít
až k cíli,
kde naše dlaně se spojí
a láska nás celé prohoří.

Ať už se rozhodnem jakkoli
ve chvílích zkoušek,
vždycky nás v Duchu svatém
náš Anděl Strážce posiluje
a s touto důvěrou v pomoc shůry
víme, že nejsme sami
a naše rozhodnutí,
s kterým si nevíme rady,
budeme míti náhle před očima.

Je třeba opustit staré zvyky
a najít nové cesty vzhůru.
Nikdo z nás nesmí zůstat
tam kde je zmar,
ale výš ke světlu
moudrosti Ducha
musíme nyní vykročit!

Odkaz Apoštolů

29. března 2016 v 9:04 | Marie Bernadeta |  Apoštolové
Co nad námi je výš?
Dnes, lide všechen, slyš!

Duch nad smrtí vítězí!
Hold vzdáti můžem vítězi!

Však co se rodí v nás?
To rozhodnout smí čas!

Kdo pravdu slyšet chce,
ten za ní ve svém srdci jde.

Kdo touží najít pramen věčný,
ten zdolává všech vrcholů tečny

a trpělivost musí mít,
s níž dále musí jít.

Cíl naší cesty životní
se na obloze může projevit.

Tam na obloze jen mraky z páry plují
a Slunce svými paprsky skrz nebe
spojí věčnost se smrtí,
když bránu k životu tak vytvoří.

Kdo živ chce býti věčně,
ten umřít musí na zemi
a není jiné cesty pro nikoho,
kdo v živou duši uvěří,
že každý jsme jen poutníkem
v zemi cizí
a nebe, že je naše říš,
v kterou chceme odejít.

Kdo život si chce zachovati,
ten jej ztratí,
kdo jej však Bohu odevzdá,
ten vstoupit může do světa,
jenž zatím uzavřen je našim očím,
co slepé zatím zůstanou,
v den smrti totiž
teprv prohlédnou!

Jak hledím na osud Apoštolů věrných, nemohu pochopit bolest jejich, proč umírají pro pravdu a proč je druzí za ni mučí, ať bolest s posměchem a pohrdáním pocítí, však ducha zlomit nemohou, jenž dal jim uvěřit v pravdu, kterou Ježíš Kristus přikázal jim v světě hlásat. Dnes každému chci říci, že to je osud náš, však každému je na zemi pro tato utrpení vyměřen čas a míra, kterou spolu s Kristem nesem jeho kříž, co obětí je jednou pro vždy učiněnou a kterou se stále Kristus zpřítomňuje v našich životech, když spolu s ní si nesem tíži vlastních křížů, já nemohu už mlčet před hlasy, které křičí, pryč s kříži v našich životech! To kříž nás trpělivosti učí a pokoře, že snášet musíme , co třeba je a s tím, že Bůh je stále s námi a nikdy neopustí nás, jak slíbil a v hodinu poslední, kdo s vírou k němu volá, podá nám své ruce skrze Anděle Strážce, které každému z nás dal a do nebe nás navždy pozvedne a nebude již smrti v nás.

Buď vůle tvá!

29. března 2016 v 8:32 | Marie Bernadeta |  Apoštolové
Buď vůle tvá!


Tak odplácí svět dobro
a tak umlčuje pravdu,
která se nehodí světu,
jenž pouze hmotu
velebí a jejím zničením myslí,
že ducha který ji oživuje zničí.

Tak odplácí svět věrným Bohu
a tak se chová k lidem,
kteří svědčí o Lásce nekonečné,
v níž naše duše mohou spočinout,
budou-li s vírou světlo shůry přijímat
a vnímat pravdu,
co od věků je v našich duších přítomná.

Hlas Apoštolů Nebem zaznívá:
Je čas už poznat pravdu,
co v našich srdcích spočívá.

Ne moje vůle, Otče,
ale tvá!

Dvanáct obrazů umučení

29. března 2016 v 8:22 | http://www.atelier-doris.cz/jan.kutra/obrazy-prvnisvedkove.php |  Apoštolové

Dvanáct obrazů umučení




sv. Petr



sv. Jakub





sv. Jan





sv. Ondřej







sv. Filip





sv. Bartoloměj




sv. Matouš





sv. Tomáš






sv..Jakub mladší






sv. Juda Tadeáš






sv. Šimon






sv. Matěj


http://www.atelier-doris.cz/jan.kutra/obrazy-prvnisvedkove.php

Oslava rána

29. března 2016 v 7:43 | Marie Bernadeta |  Jarní probouzení
Oslava rána


Do slunečních paprsků dnešního rána
sbor ptačích hlásků chválí Pána,

jenž v zrození jara se připomíná
a Vzkříšení těla je naděje živá,

k níž každý člověk na zemi se utíká.
Co hlasem jara nám příroda říká?

Život je dar, v němž radost z každého rána
může se státi oslavou Nebe a Pána,

jenž naši duši k sobě vede tam,
kde nikdo nikdy není už sám.


Ve tmě

28. března 2016 v 13:11 | Marie Bernadeta |  Apoštolové



Ve tmě


Kameny rozdrcená hlava,
krev oči zalila a zrak zakalila .

Však v srdci zůstalo přesvědčení
o pravdě, která smrt v život změní.

A když smrt nepřišla po ukamenování,
ještě mu ruka zla hlavu uřízla.

Tak život svatého mučedníka Matěje
na pozemské pouti skončil bez naděje,

zdálo by se, je boj proti zlobě marný?
Však Ježíš vzkřísil ho a dal mu místo v Nebi.

A k tomu ještě mne na hlídání,
aby bděl nade mnou bez přestání.

Dík, Anděle strážný, že věrný Bohu kráčíš
od narození po mém boku a mne chráníš.

Slepota se tvých očí již nikdy nezmocní,
neboť zrak duchovní je Andělům svící.

Můžeš mi proto pomoci, když upadnu ve tmě.
Prosím tě, Anděle Strážce, veď mne!


Je to můj Anděl Strážce, co znám, můj milovaný starý pán, který je se mnou mým Modrým Andělem ve všech básních,
jsem jeho zrcadlem a on je mým rádcem tichým, na cestě do nebe pomáhá snášet všechno zlé mé ustrašené duši.
On je mým světlem i očima v temnotě, kterou se někdy prodírám, když radost v životě, který žiju, neumím sama najít, čte si v mé knize v nebi, kde psáno je, zda to či ono má se státi a plní mi často každé niterné přání, ještě dřív pomáhá mi, nežli ho o to poprosím, proto jsem stále v duši s ním a jednou po smrti těla budu s ním v nebi už celá.
Být se svým Andělem Strážcem jednou bytostí, to může stát se, když člověk i jeho Anděl budou to chtít a to je tajemství
našeho spojení s Kristovým tělem skrze Anděle Strážce, kteří nás chrání, dokud nezemřeme.
To, co nás učí, je prosté, vnímat svou duši a žíti čistě, překonat duchem svým tělo, přesto však rozeznat dobra časná i věčná, jak nám Bůh všechno v potřebách, které smíme uskutečnit v duchu i v těle, dává.
S láskou nás všemu náš Anděl učí, od dětství bdí nad naší duší. Můžem ho potkávat v lidech blízkých i cizích, má možnost použít těla a hlas jiných lidí k tomu, aby nám mohl říci mnohou pravdu a být nám stále na blízku v každičké chvíli, nesmíme však zneužít jeho dobrotu, neboť on do srdce svého chráněnce vidí, zatímco my se učíme prohlédnout skrz vlastní slepotu, v níž žijem jaksi uvězněni spolu s tělem, které nás ve vidění pravdy často omezuje.



( Na téma týdne: " Slepota")

Vzkříšení

27. března 2016 v 10:24 | Marie Bernadeta |  Stíny nad obzorem



Vzkříšení



Den vzkříšení dnes slavíme,
však víc, než rozumíme,
srdcem ve vzkříšení věříme,
jak bych jen tajemství
ono pochopit chtěla?

Vždyť bych si klidně myslet mohla,
že Bůh je mocný čaroděj!
V Neposkvrněném početí
sestoupil sám Duch svatý
a Ježíš se nám narodil
v Betlémě chudý a bezbranný.

Pak učedníky svoje v žalu ponechal
a na kříž pověsit se dal,
aby nám cestu ducha ukázal,
že smrtí těla život duše nekončí
a že je mnohem větší,
než umíme si představit.

Když učedníci našli v hrobě
jen poskládaná plátna,
nemohli pochopit,
kam se Pán poděl.

Svědectví z Písma však říká,
že Pán z mrtvých vstal,
vybral si za svědky pár svých věrných,
těm svěřil tajemství o vzkříšení,
a když jen plátna v hrobě byla,
v naději, co naposled umírá,
dala jim prohlédnout
v božského ducha Ježíše víra.

Kam se jen podělo Ježíše tělo?
Umřel či neumřel mnozí přemítají.
Kdo z nás to pochopí,
že duch je větší,
nežli je tělo, co vzešlo z prachu země
jen díky vůli Boží?

Stalo se, co bylo psáno,
že Ježíš byl vzkříšený celý
a tělo jeho posvěcené
na zemi nezůstalo.

Neboť Duch svatý
může vše učiniti.
Co ucho neslyšelo ,
co oko nevidělo

a z toho ve víře
můžeme žíti,
že život na zemi není ničím
proti tomu, co můžeme dostati,
až nás Pán k životu stejně vzkřísí.



Šeptám

24. března 2016 v 16:48 | Marie Bernadeta |  Písně labutí


Šeptám


Dnes do labutích křídel šeptám
že na nic se už neptám
a ticho v sobě rozprostírám
když bolest s Pánem naším svírám


Noc v Getsemanech krutá
se náhle mojí mysli dotýká
jak pot jenž s krví stéká
z čela pána mojí duše

víc utrpení ještě musí snášet
až po noci té strašné
na Golgotu bude kráčet
aby svůj život obětoval zlobě
a život nechal
zvítězit třetího dne v sobě



Moje nová tvorba

24. března 2016 v 16:31 | Marie Bernadeta |  Všem lidem
Kdo má rád drahé kameny, ten může vejít na blog
pokladyvtruhle.blog.cz

anebo nahlédnout do publikací:

http://www.mamtalent.cz/poklady-v-truhle.phtml?program=1&ma__0__id_b=21121

Nocí

22. března 2016 v 16:33 | Marie Bernadeta |  Stíny nad obzorem


Nocí


Už setmělo se nad krajem
a světlo pouličních lamp
temnotu noci prosvětluje
abychom ve tmě domů trefili
a pak ta světla zhasnou nad ránem
když noc se v den zas proměňuje
dík záři slunce které oživuje
všechno krásné v nás

A když zas noc se snese na zem
dál na obloze světlo hvězd a měsíce plane
Temnota provázená světlem z vesmíru
se darem k odpočinku stane na míru

živým tvorům i člověku
jenž ve spánku již od věků
dává tělu spočinout
duši však nemá nečinnou

ani ve chvílích temnoty
zůstává volně v podvědomí
kde ale světlo rozumu není
jen obrazy bez ladu a skladu se baví
a čeká až se v těle zase probudí

Spánek je s nocí
nutnou věcí
pro naše tělo
které ve dne
je duši jediným prostředníkem
k životu na zemi
v němž se i temnota
ve světle rozumu
skutky projeví







Uzavření

21. března 2016 v 13:09 | Marie Bernadeta
Uzavření
Zamykám slova i myšlenky, co se mi zrodila ve chvílích tužeb a tichého snění nad setkáním s duší milovaného člověka, ne kvůli tělu, ale kvůli jeho duši chtěla jsem popsat mu sebe a svá přání, rozprostřít všechno před jeho duši, po které toužím a se kterou věřím, že zůstanu na věčnosti jednou. Vždyť láska je bez hranic a nad ni není už nic. Však její tajemství skrýváme ve svých duších vždy v setkáních s milovanými lidmi , pro které stojí za to žít.
Již není rozdílu mezi Anděly a a lidmi žijícími v tom, jak je smíme milovat, každého člověka máme vždy v srdci, kde může být spojen a zahrnut Láskou hořící, tou jedinou živou, která k nám proudí v očistných paprscích ze srdce Beránka, který zemřel za nás na kříži a v nás je stále přítomná skrz utrpení, kterým musíme projít jednou do smrti, v které nás zase do života věčného vzkřísí, abychom žili podobni Andělům v Boží přítomnosti.
V naději na život věčný snášíme život na zemi a síla našeho ducha může se projevit v každičké chvíli a v každém setkání s dušemi druhých, ať už jsou Anděly anebo ještě žijícími lidmi.
Život můj ještě se neuzavřel a proto jsem mohla tímto způsobem dát vědět každé duši na zemi i na nebi, co prožívám a co se ve mně jako v prostém člověku odehrává ve chvíli, kdy jsem poznala, že život je skrytý v duších, co nejsou z hmoty, ale jsou v nás obrazem Božím.
Zamykám knihu
" Setkání s duší a Deník Modrého Anděla",
abych se mohla vydat cestou dalšího poznání světla a hledat poklady v našich duších, jít dál po cestě, kterou jsem zvolila si, dál zůstávám již jednou bytostí s Andělem Strážcem svým a také s těmi, kteří touží hořeti jedním plamenem lásky a být už se mnou v duši stále ve spojení.
Marie Bernadeta
5. dubna 2016 v 09.22
Děkuji Bohu za svoji inspiraci a kéž se mnohý člověk do mých slov vrací, aby ho potěšila a dala naději, že máme v sobě duši, v níž život nikdy neskončí.

http://www.rozhlas.cz/cesky/puvoduslovi/_zprava/labuti-pisen--1357572

16. března 2016 v 9:39 Písně labutí

Labutí píseň

Nového partnera si labuť hledá, jen když ten druhý zahyne. A někdy už zůstane sama. - Foto: Jack Brown, Fotobanka Stock.xchng
Nového partnera si labuť hledá, jen když ten druhý zahyne. A někdy už zůstane sama.Foto: Jack Brown, Fotobanka Stock.xchng
Poslednímu tvůrčímu činu nebo velkému vystoupení aktéra se také říká labutí píseň. Zpěv, kterým se labuť loučí se životem, je prý tak vroucí a smutný, že nad ním dojetím tichne veškerá příroda. Tomu věřili už antičtí básníci a filosofové.

S labutěmi se často setkáme ve starých řeckých bájích. Tak například bůh světla a slunce Apollón dostal od nejvyššího boha Dia krásný vůz tažený bílými labutěmi. Na něm se projížděl po světě. Díky spojení s Apollónem se labutě staly symbolem harmonické hudby a básnictví. Podle Sókrata od něj pochytily i věštecké nadání.
"Když labuť umírá, sladce zpívá a zpívajíc končí svůj život." (Leonardo da Vinci)
Labuť byla spojována i s bohyní lásky a krásy Afrodítou - pro svou spanilost a bělostnou barvu evokující panenskost.
V labuť se proměnil vládce bohů Zeus, aby svedl Lédu, krásnou dceru spartského krále Tyndarea. A inspiroval tím k velkým opusům stovky malířů, sochařů i básníků.
Labuť se stala:
- součástí heraldických znaků
- národním ptákem Finska
- postavou spousty pohádek
- námětem mnoha hudebních děl, například: Wagnerův Lohengrin, Karneval zvířat Camilla Saint-Saënse, Sibeliova Tuonelská labuť, Labutí jezero Petra Iljiče Čajkovského...
O labuti, která před smrtí zpívá, se zmiňuje Ovidius, Platón i dramatik Aischylos. V jeho tragédii Agamemnón najdeme nejstarší doklad "labutí písně" v evropské literatuře. Jestli se toto přirovnání zrodilo přímo v Aischylově hlavě, nebo použil už zaužívanou metaforu, nevíme.
Na labuti jezdí i Brahma - první božstvo svaté trojice hinduismu. Ve středověku měli labuť za symbol pokrytectví. Prý proto, že pod bílým peřím skrývá temně červené maso.
Labutí avonskou byl nazýván největší dramatik všech dob William Shakespeare. Mrtvé labutě zpěv známe z nepřekonatelného Máje Karla Hynka Máchy.
Jak to s tím labutím zpěvem ve skutečnosti je?
Labuť zpěvná „Zpěvanka“ - Foto: Jiří Šafránek
Labuť zpěvná "Zpěvanka"Foto: Jiří Šafránek
U nás žije labuť zpěvná a podle věhlasného zoologa Alfreda Brehma opravdu umí vyluzovat zvuky, které znějí harmonicky.
Labutě jsou velmi plaché a zdrženlivé. Podle Brehma se "...v povaze jejich zračí sebevědomí i zároveň vědomí vlastní důstojnosti, a i jistá vládychtivost, která se jeví proti druhům stejného rodu chutí ke rvačce, proti ptákům slabším pánovitostí."
V hejnu nestrpí nikoho cizího, ani labuť jiného druhu. Pokud některá zabloudí, raději se toulá o samotě, než by se přidružila k jiným ptákům.
"Manželství labutí je z pohledu člověka velmi romantické, neboť se pár spolu často mazlí a ovíjí krky. Pár také zůstává spolu doživotně a samec i samice si vzájemně pomáhají v nebezpečí." Nového partnera si labuť hledá, jen když ten druhý zahyne. A někdy už zůstane sama.

Labuti!

15. března 2016 v 21:53 | Marie Bernadeta |  Písně labutí


Labuti!

Labuti moje bílá
v tobě jsem touhy svoje skryla
když nad rozbřeskem
pláču steskem
jako vodní víla
co na pěnu se proměnila


Labuti ach labuti má labuti!
Kdopak mne létat donutí?
Já na hladině ležím tiše
ty letíš vzhůru k nebi výše

Labutí jezero

15. března 2016 v 21:01 | Marie Bernadeta |  Písně labutí



Labutí jezero


Baletky v nadýchaných sukénkách
a z nebe záře rozlévá se ve vodách
kde plují lehce jedním směrem
a v tónech nepoznaných vlnky se kolem
labutích těl kolébají
v nádhernou harmonii se slévají
kapky vody s pohybem ladných křivek
štíhlých krků jejich tanečníků
Je slyšet bludných panen nářek
a prosby utonulých trosečníků
co jejich duše na jezeře
dík pověře
v podobě bílých baletek se zjevují
Na chvíli krátkou promění se a pak odplují
do hlubin vod dnes zlatých zítra stříbrných
Na zkamenělých březích starodávných
zůstalo jen rozechvění v rákosí
kde žabky o něm klábosí


Za soumraku

15. března 2016 v 20:36 | Marie Bernadeta |  Písně labutí



Za soumraku


Když za soumraku nebem letí
hejno labutí jsou z bílých ptáků
jen tmavé silulety z křídel na oblaku
co zbylo z jejich bílé důstojnosti
když zblízka jsme je směli pozorovat dosti
jak plují tiše na rybníce
ve stříbrňácích slunce?

Labutě koupají se v odlescích
a potom jen černé siluety
zbydou z nich

V odletech labutích za soumraku
toužím se podobati ptákům
co z hladin vodních vzhůru vyletí
a duši čistotou nám posvětí

V dálce se propadají do červánků
Den podobá se vánku
s něžným objetím
Labutě odlétájí s dojetím

a na pozdrav mi zamávají ještě
než zakryjí je černé mraky s deštěm
labuti bílá kéž tě
mé srdce doprovází na tvé cestě






Na každý pád

14. března 2016 v 10:17 | Marie Bernadeta |  Témata týdne




Na každý pád

( Na téma týdne " Zkus to znovu" )



Na každý pád je důvod snad
a i když se zdá že nelze vstát
přece duch stokrát tělo překoná
a každý pád nás výše posouvá


A i když dnem i nocí
nás přemáhají starosti a nemoci
klesáme pod bezmocí
nezoufejme
a počítejme
s Boží pomocí

Neházet flintu do žita
a ze všech nezdarů se otřepat
Vždycky se najde aspoň jediná krásná věc
pro kterou má smysl kříž svůj nést

A není vzdálen od pravdy
kdo sám sobě je rádcem
a skrze svoje nálady
se přesto v sobě pokusí
najít v duši poklady
co od předsudků opráší

Snad mít jenom víc odvahy
a zpět se nikdy nedívat
nekráčet přes mrtvoly
spíš sám sobě si odříkat

Na druhý pokus žít už znamená mít
vždy v ruce pouze jedno rozhodnutí
buď ber co shůry dáno je ti anebo nic
Po boji je každý generálem to se ví

Však zvítěziti nad životem svým
to nikomu se nepodaří na poprvé hned
spíš mnohé pády probudí v nás
sílu bojovat a dál své kříže nést
Vždyť život je jen obdoba křížových cest

Vždycky je možné znovu vstát
a odpuštění v sobě vyhledat
pro bližní svoje i sám pro sebe
to vynese nás jistě do nebe!






(Poznámka autorky:
První dvě sloky se mi při publikaci článku, Bůh ví proč, vymazaly a tak jsem to zkusila napsat znovu, ovšem maličko jinak, spontánní tvorba je zkrátka a dobře už taková, co člověk hned si nezapíše, to podruhé již tak nevysloví, myšlenka ovšem většinou slova nová napoví a ne-li, žádná škoda, tolik slov, co jsem již vyslovila a stále nejsem s poznání všeho u konce, kdo jednu překážku překoná, kdo na cestě poznání jedno učiní, ten ví, že ještě mnoho schodů je před ním a dokud jsme jen lidmi, nikdy nebude naše poznání dokonalé, dokud je sami v sobě nehledáme a sami sebe neklademe až na druhou příčku, ta první patří pouze Bohu.)

Labutí křídla

13. března 2016 v 20:49 | Marie Bernadeta |  Písně labutí



Labutí křídla


Jak křídla k letu rozepjatá
jsou ruce Pána na kříži
I kdybych labutí být chtěla
co svědomí ji netíží
nikdy bych neuměla
bez jakýchkoli potíží
přijmout zcela
svůj úděl pozemský
co určuje nám Otec nebeský






Je tělo možné umučit
a k smrti ho tak obrátit
Však duše jako křídla labutí
vzhůru k nebi vyletí
Duch zvítězil nad smrtí
a ve Vzkříšení nese
dotek bílých perutí







Nás všechny kteří uvěříme
láska vykoupila z této země
Z těch rozepjatých rukou
svíraných krutou mukou
vyšla spása člověku
přislíbená od věků








Oblaka z páry se otvírají
a na nich Pán vzkříšený stojí
K nám paprsky z jeho srdce
vnikají v mysl naši
a na jezeru labutím
svůj život svírám s dojetím

Bolestné rány v křídlech
a na nohách nože ucítím
když touha navrátit se
v rodné moře
zmocňuje se mojí duše
co jako bílá labuť
v hrudi mojí dýše
a vzlétnout pokouší se
v doprovodu
druhých křídel
co už se nad Jezero vznesla
trochu dříve
protože dotýkat se ledu
víc už neunesla





Přání labutí

12. března 2016 v 23:02 | Marie Bernadeta |  Písně labutí



Přání labutí

V důstojných šatech z bílých perutí
plout po rybníku s druhou labutí

Dívat se do odrazu krásy své
a nechat slunce až se zachytne
na vlnkách a ve mně procitne
nádherný pocit lásky svobodné

Vždycky nás dlouhé krky labutí
uvěřit kouzlu lásky donutí
Dívám se tiše na ně bez hnutí
A toužím spatřit přání labutí

Kde ukryté touhy labutě mají?
A proč se krásné zdají?
Tak důstojené až dech se tají
I věrnost v sobě za hrob mají

Už vím jaká přání mají!
Sejít se spolu stejně v ráji
V odlesku slunce tisknout se k sobě
Nejspíš si přejí labutě obě

Bílou labutí

12. března 2016 v 22:59 | Marie Bernadeta |  Písně labutí


Bílou labutí

Chtěla bych být bílou labutí
Plout po hladině bez hnutí

Pojednou napnout křídla
a vzlétnout kdybych mohla

Celé dny nebem modrým
vznášet se nad údolím

Ach křídla labutí mít
v rybníku blízko tebe snít

o tom že jednou
poletíš se mnou

Pudřenky

11. března 2016 v 9:54 | Marie Bernadeta |  Slovní hříčky



Pudřenky


Proč se nám sny zdají?
Jaký význam mají?
Z vědomí nám všechno posbírají
malé suché stařenky
na brambory máslo přidávají
a v tvářích se červenají
staré pudřenky!




Nevinná přání

11. března 2016 v 9:40 | Marie Bernadeta |  Slovní hříčky
Nevinná přání


Obrázky doteků
schovám si pod deku
Jak muži v obleku
zapřáhnou do vleku
má dětská přání
bez fleků
co mi na počkání
padaly ze lžičky batolecí
plné přesnídávky
do tvojí pusy přeci!


Moje hraní

11. března 2016 v 9:32 | Marie Bernadeta |  Slovní hříčky



Moje hraní


Miluji tě
moje dítě
pěkně sbírej
všechny nitě
Na mne zírej
kolébu tě!

Po zemi se plaz
sbírej světa strast!
A nedej se zmást
když se nitě zamotají
do gordických uzlů
co se rosplést dají
pouze jednou v máji

Že je mládí v háji?
Už se jen sny zdají!
Já tě do nich pozvu!
Až se nitě rozházené
do klubíčka namotají
Posbíráme noty rozlazené
také z mojí harfy
u kolébky položené
políbím tě na rty






Trocha podzimu

11. března 2016 v 9:17 | Marie Bernadeta |  Slovní hříčky



Trocha podzimu


Jablko od stromu daleko nepadá!
Mne zmocnila se nálada

být jablkem tím ležícím
a pod stromem se válícím

Ze stromu mne vítr smetl
ležím čekám na svůj ortel kousek

od místečka kde jsem visela si
ještě včera pěkně ve výšce

Ach to byly časy
tloustnout pěkně na větvi

sluníčkem se nechat hladit
a stopku si podle něho ladit

Je čas plodů pomyslím si
proto ležím pěkně na zadnici

plod ze stromu zralý
pod stromem se válí!



Pravdy prostého života

10. března 2016 v 13:08 | Marie Bernadeta |  Deník Modrého Anděla


Pravdy prostého života


Je fakt, že každý nemá apoštola za Anděla, já si toho však vážím, že mne střeží můj Matěj, Anděl Strážný.
Vedl mě v srdci už od malička být ku pomoci bližním, být snaživá a poctivá... s věkem však toho odhodlání ve mně ubývá.
Přesto však mnoho poznala jsem z obyčejných věcí kolem sebe, jak život běží a jak ho každý bere. Dnes hledám odpovědi nejen v knihách, dívám se na vše okem návštěvníka na této zemi. Co potkává nás denně? Co každý den si zažijeme? Podobné situace i starosti mnozí máme, co jako rodiče a nebo děti prožíváme, jsme výplodem jisté generace a mnohé vlohy se dávají po ročnících, toho si leckdo může povšimnout, když vnímá lidi podle věku a pak taky, s kým se touží o starosti své podělit.
Každý z nás hledá skrytou pravdu, touží ji najít ve vodopádu řeči, hledá ji v náhodných okamžicích, v tom, co zná a je mu blízké, nachází každý svou pravdu, k níž se tiskne. Jedno je ale jisté, že ráj a nebo peklo není na určitém místě v zemi této, že dobro a zlo již rozeznáme a každý na to nyní čas máme pochopit, že život je skrytý v duši, co nelze uchopit.

Anděl jen

9. března 2016 v 14:12 | Marie Bernadeta |  Mezi mužem a ženou
Měla jsem nápad ten, že budu Anděl jen, že budu s tebou ve dne v noci a ty jak starý muž plný vzrušení a tužeb z mládí , ke mně se přitiskneš z nenadání, zatím jen ve snech tě hledám, dívám se na tebe z povzdálí, odvahu Modrého Anděla nemám a tak ti píšu jen o svých snech a pocitech v sobě.
Jak ženy umí to, city své pokládat v slovech v podobě koláčků a sladkých buchet na stoly po celém domě.
Hra se světem myšlenek je v nás kdesi hluboko uvnitř a my nevíme, zda všechny pocity, které nás svírají v hrudi, můžeme nechat vyplout na povrch.

Všechno je skutečné, Láska je najednou dlaní, která nás chrání a z našich srdcí neodchází.

Bráním se pocitu zklamání jistě, zde připomenout je dobré již na místě, že všechno v našich duších zůstává uzavřeno, jak se sluší na tajné vztahy plné štěstí a soukromí.

Vím, že už není víc, než milovat duši, která se ke mně v každičké chvíli, kdy volám ji, tulí a splývám s ní v každé chvíli svého žití, strach nemusí už míti, protože na křídlech andělských můžeme spolu jednou vejít navždycky do království nebeského.

Je Láska na věčnost tajemná skutečnost, kterou se v naději těším.

Blízko

9. března 2016 v 13:34 | Marie Bernadeta |  Jarní probouzení
Jsme blízko najít sami sebe,
když vedeni jsme Duchem svatým,
jenž nabádá nás kráčet cestou strastí,
vždy s námi bdí
a v Duchu svatém ponořeni v plamen očistný
stáváme se těmi, kteří ví.

Když v duši nemáme, co potřebujem sami,
vztažené ruce k nebi náhle přijímají všechny potřeby,
co k nám se naklánějí skrze srdce našich Andělů Strážců,
co s námi v jedno splývají.

Jsme obdařeni darem skvělým, být uzdraveni se vším, co nás tíží
a kam jen pohlédneme s duchem nekonečným,
všude jsou pro nás připravevené stoly plné květin.
Jaro již vchází do našich srdcí,
v nich probouzí se nové květy Lásky,
z nich vytvoříme čisté plody k obživě všech duší,
aniž to ve svých tělech tuší.

Děkovačka

7. března 2016 v 13:12 | Marie Bernadeta |  Témata týdne



Děkovačka

( na téma týdne" Komedie života")

Život je divadelní hra, co se narozením počíná?
A jak se žije, to života je komedie podivná.
Na svět kdo vchází z lůna matky své, je plný divných citů
a duše nepopsaný list, když začínáme číst
z doteků našich blízkých a zapisujem nová dějství
a v kalendáři na svých dortech sfukujeme svíčky
událostí, co nás nenechají někdy v klidu.

A co teď, když víme, že v těle pozemském
jen v duši svojí bdíme? Víc komedii nepodlehnem
a smát se budem pouze v tichu se slzou v kapesníku
a jak se říká s rozumem v hrsti
budeme se kochat okamžiky,
v nichž nebudeme pouhými herci vyhaslými,
ale i diváky svými, kteří spatří
ve vlastních tvářích svatozáři,
co každému z nás patří.

V úklonu jednou na jevišti života
ocitnem se pojednou
a budem sami sobě děkovat,
než skryjem komedii života
za oponou, co už se nikdy nezvedá.


Toť komedie života!
Až svědomí se pozeptá
na naše skutky, co by dějství prožitá,
sejme nám pásky z očí,
co nám je uvázali mnozí, aby nám namluvili,
že touhle komedií život končí
a zatím pro nás je brána otevřená
do života na věčnosti,
kde radost žitá je už skutečností
a s divadlem nám skončí
hraní komedií,
kde sami herci
i diváky jsme byli.

Za všechno díky,
já propláču snad kapesníky,
co zbylo mi, je dilema,
zda maska, kterou nosím,
na věčnosti cenu má?

V hlavě mi potlesk doznívá,
když s úsměvem se vracím
do míst, kde jsem si jista nebyla,
tím co jsem nyní objevila:

Je tělo moje pouze figurka
a já ji sebou vláčím tou komedií života,
když myslím, že sama na vše stačím
a nic mi netřeba.

Když dohrajeme komedii svou
a opona nám padá nad hlavou,
býváme trochu smutní,
že kritik ve svědomí se nás zmocní
a radost ze hry na jevišti
zmizí s představou
všech rolí, které jsme tu hráli
sami sobě pro smích pojednou.

Prožité vztahy

7. března 2016 v 10:16 | Marie Bernadeta |  Mezi mužem a ženou




Prožité vztahy


Myslím, že na letech strávených spolu nezáleží, spíš je nám ku prospěchu, zda ještě naše duše střeží si v sobě poklad nejkrásnější, zda plamen lásky mezi dvěma hoří a zda je vztah plný zážitků dobrých i horších stále na výsluní spojení v duši v přítomnosti, které se navždy uskuteční s plností blaženosti v nebi. Vždyť někdy stačí jen pár chvil, aby se druhý v srdci plném lásky usadil a myšlenky čisté mohl pomáhat udržovat v místě, kde nelze se nikdy před Božím soudem přetvařovat.
Láska je cesta přes blátivé strouhy, někdy se díváme do tváře změně a někdy můžeme ve vteřině štěstí staletí celá setrvat, nežli zas vzbudíme se. Nic na zemi netrvá však věčně. Láska je zázrak a pohyb neustálý, v ní jednou se napnem a podruhé klesnem k zemi...Však naše duše smí zůstat v Božích dlaních v bezpečí Lásky nekonečné , co život této země znovu probouzí. Být součástí toho očistného plamene smíme, když navždy v lásku uvěříme a necháme se od ní v duchu přetvořit, ona nás vede a učí nás vnímat sebe v zrcadle druhých, kteří se sklánějí k našim duším jak k nemocným dětem v noci na postelích, po kapkách berem si od nich léky v podobě přijetí i odevzdání se všemu, co nás provází.

Šaty poutníka

5. března 2016 v 18:40 | Marie Bernadeta |  Mezi mužem a ženou






Šaty poutníka

Je tělo z hmoty
Pouhým šatem
jenž na zemi si oblékáme
A poutníky jsme
když ve své kutně
po kapsách si pouze
pár stříbrňáků ukrýváme
co získali jsme za úsvitu
když měsíc rozhlížel se
po hladině našich citů

Tajně

5. března 2016 v 18:21 | Marie Bernadeta |  Mezi mužem a ženou


Tajně

To krásnější je skryté v duši
A aniž se co v světě stalo
nás navždycky to podepsalo

Jsem v tobě zasažena
Bleskem lásky zčistajasna
A proniknuti světlem ducha
poznáváme to co před tím
jsme šeptali si do ucha

ve snu jeden druhému
A v duši smíme zcela
se milovati čistě
A bez starostí
co si druhý myslí
býti šťastní jistě

Zamknuté dveře vzpomínek v dlaních

4. března 2016 v 12:16 | Marie Bernadeta |  Mezi mužem a ženou




Zamknuté dveře vzpomínek v dlaních

Zamykám do dlaní
všechna svá setkání
s tvojí duší
aniž to tělo tuší
znám tvoje tajné sny
a všechny myšlenky
do slov ti píši
a vracím zase zpět
lidem do vědomí

Co bys chtěl uvidět
nejspíš v mých očích
skládám do mnohých vět
aby sis mohl počíst
v mé naplněné duši
o tajemstvích
kterás tam sám
po nocích vkládal
i když ses se mnou
sem tam i hádal
to ale k poznání
při prvních setkáních
taky patří

Tvé dlaně zůstaly
v mých vlasech zapletené
a tak se setkáme
silou svých myšlenek
pokaždé v duších svých
aniž by navenek
bylo třeba spolu se setkat
a o něčem dalším rozvažovat

než že jsme spojeni oba
navždycky tajně pro sebe
aniž jsme chtěli ubližovat
těm kteří kráčeli s námi
dokud jsme jeden druhého nepoznali
způsobem nejtajnějším


Aládinova lampa

3. března 2016 v 21:04 | Marie Bernadeta |  Mezi mužem a ženou


Aládinova lampa


Už setmělo se a já dlouze
napnula jsem myšlenky své k tobě
Jsi jako já člověk pouze
a zatím živí jsme a neležíme v hrobě

Tajemné setkání hýčkáme si oba v sobě
a na duši jsme zase šťastnější
když víme že všechno teprv přijde
a bude stále krásnější

ta Láska co je bez hranic
Co chtěli bychom víc?



Prosím,vstupte! Aneb: Zamknuté dveře přátelství mezi ženou a mužem.

2. března 2016 v 23:01 | Marie Bernadeta |  Mezi mužem a ženou

Prosím, vstupte!
Aneb:
Zamknuté dveře přátelství mezi ženou a mužem.

Přátelství mezi mužem a ženou prý není, čtu ve všech pojednáních, že touha mužů většinou je sexuální i žen však taky ,až sem tam na vyjímku . Buď přeroste přátelství v lásku a nebo aspoň v sexuální sblížení... to docela dobře chápu, proto mám za kamarádky jako žena ženy a muž je často objektem mé platonické lásky...
Muži prý vždycky myslí, jak jsou neodolatelní, ta věčná touha muže býti ženě obrazem ochránce a rytíře je od pradávna uložena v nich. Je tato přirozenost ovšem přirozeností těla nebo ducha, kdopak ví? Vždyť sympatie mezi lidmi počínají v lidské duši a mnohá hnutí tužeb sblížiti se s někým milým, zmocňuje se často těla zcela divně... to je ta láska na první pohled, jde ovšem o to, zda člověk touží po bytosti druhé a sdílet s druhým duše dobra a nebo je sobec, co druhé využívá pouze ke svým chtíčům jako prostředek.
Výzkumy o příbězích mezi lidmi jistě nelžou a mnouhých lidí zkušenosti se s vědou jistě shodnou.
Pak by tedy znamenalo, když si muž se ženou do oka nepadnou, nemusí se obávati sexuálních hnutí...Když však ano, kdo pokušení odolá? Kde hranice jsou mezi chtíčem a kde je to víc Láska upřímná?

Mezi námi
Jsi inspirací pro moje myšlenková hnutí.
Jsi ten, kdo najít sama sebe ve svém nitru
mne ve dne v noci nutí.
Již nejsem malá holka.
A nejsem zcela nevědoucí.
Dívám se stromům do větvoví .
A pozoruji bílá oblaka.
Kdo ví, kdo jen ví?

Proč nemohu tě z mysli vymazat?
Proč mám tě plnou hlavu ve dne v noci?
A jsem tak zcela ve tvé moci
ti odevzdána na milost.

Chtěla bych s tebou mluvit celé hodiny
o tom, co v srdci nosím, o čem přemýšlím,
poslouchat na oplátku tvoje rozumy
a ponořit se do tvého hlasu
jako do písně plné slunečního jasu.

Však mezi duší muže a ženy
se zapaluje plamen starodávný,
v němž ztraceni jsme jako všichni,
když láskou jsme svá srdce oslnili
a nebudem již jiní.

Tisíci prostředky smíme si city projevit,
Záleží na tom, co budeme chtít.
Chci s tebou stále být,
o všem si v srdci promluvit.

Vzdálenost mezi námi
je pouhou zkouškou
naší lásky pod hvězdami.
Však je čas květů
a pak zrání,
čas sklizně
i čas ticha,
v němž podrobeni zmaru
těšíme se, že budem znovu dýchat
jeden v druhém,
když plamenem jsme jedním,
v němž nepřestává kmitat
světlo života.

Tajemství v bezpečí spřízněných duší

1. března 2016 v 17:38 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší
Tajemství v bezpečí spřízněných duší

Můžeme rozehrát nový příběh, v němž jako přátelé dvě bytosti podají si ruce. Nejprve projdeme řadou zkoušek, v kterých se navzájem prověříme, zda jsme ty bytosti, co patří k sobě. Cítím, že jsme jako jedna bytost, já na svém těle doteky tvoje cítím, ty se mne zase v myšlenkách rukama svýma dotýkáš. Hladíš mne s láskou, kdykoli na mne vzpomeneš si, vzájemně v nitru si lásku posíláme a já na tvé doteky s touhou čekám. V tělech jsme vzdáleni navenek, v nitru však spojeni zcela jsme. Tomu, co učinit máme, ještě však nedokážem porozumět. Jedno však víme oba, že to, co nás spojuje, je láska živá. Oba jsme poznali, že naše toužení být si blízko, můžem si vyplnit způsobem nehmotným a to je pro nás důkazem, že ve skutečnosti jsme těly svými pozemskými omezeni pouze po čas pozemského života a Lásky, že se omezení hmotné vůbec netýká.
Snad jsem si myslela, že budem spolu doopravdy, ale když v životech svých jsme již zasazeni, nemůžem ublížit našim blízkým a zprudka přetrhat ke druhým lidem nitě. Nejprve musíme oba dva poznat, že jeden bez druhého už žít neumíme a že jsme součástí jeden druhého, ty ve mně a já v tobě. Já čekám na tebe dnem i nocí a bez tvých doteků žít už neumím, chce se mi za tebou jít, jenže co v nitru cítím, navenek projevit neumím. Zdá se mi chvíli, že být s tebou v duši jen na dálku mi nestačí, pak ale uznám, že tímto je tajemství naší lásky uzamčeno v bezpečí před všemi, kteří by nám lásku nepřáli a chtěli ji závistí zničit. Základní potřebou člověka je láska a bezpečí, oboje hýčkáme ve svých dlaních, tys mojí láskou a já zas tvojí, tajemství ukryté za dveřmi našich duší skýtá nám bezpečí a jistotu, že je všechno krásné mezi námi. Že je to láska na věčnost, ta která zůstane a nevyprchá ani po smrti. Takovou lásku najít touží snad každý a my dva můžem se navzájem paprsky jejími těšit již zde na světě, i když ten pocit je zvláštní, vede nás dál k poznání, že tělo je pomíjivá hmota a kdyby duše skrz jemné fluidum kolem těla nepůsobila jako motor živý, nebyli bychom lidmi rozumnými, ale jen bytosti ničí, které si neuvědomují svoji existenci. Ty i já víme však jistě, co poznali jsme a toto poznání skrz lásku v duších svých uchopíme a budem jeden druhému oporou ve všem, co ještě musíme projít, dokud se nesejdem na věčnosti. Věř mi, má lásko tajná, že k tobě stále mysl svou napínám a jsem ti stále blízko, i když mne nevidíš očima fyzickýma, vnímáš mou přítomnost ve své duši, která již splynula se mnou a tím jsme, lásko, bytostí jednou.

Ze života

1. března 2016 v 13:46 | Marie Bernadeta |  Témata týdne
Ze života

( na téma týdne" Zamknuté dveře")

Nechat klíčky v zapalování a centrálně zamknout auto, stát s kabelkou v jedné ruce a za druhou držet své malé dítě a náhradní klíčky mít doma kdesi v předsíni...když člověk bydlí na vesnici a nejezdí k nim autobusy, má nulový kredit na mobilu, skvělá situace na posilnění nervů! To se mi, borce, stalo před rokem... naštěstí v nouzi poznala jsem přátele, kamarádky po cestě mi zavolaly domů... a nakonec mě jedna kamarádka odvezla domů pro náhradní klíčky a pak k Tescu, od té doby nosím pořád druhé klíčky v kabelce a dvakrát se ujistím, zda jsem vytáhla klíčky ze zapalování. Chybami se člověk učí! Mít zamčené auto je dobré, když z něho odcházíte, ale je dobré mít v ruce klíče, když s ním chcete odjet...Roztržitost se nikomu nevyplácí, kolikrát pomůže nám rozum vyhnout se nepříjemným situacím, které pak člověk sám bez pomoci těžko vyřeší... mohlo být hůř, kdybychom taky před týdnem, co jsem si zamkla auto, nehledali ty náhradní klíče všude po domě, nějak jsem si na ně vzpomněla a trvalo snad půl dne, než jsme je našli a dali na verandu, dá se říci pak i díky Bohu, že už ty klíče byly připravené, jen si je vzít... Někdy se nám stávají mezní situace snad proto, abychom příště byli pozornější a někdy taky, abychom poznali, zda máme přátele, kteří nám v nouzi pomohou a jejich nezištného přátelství abychom si vážili.