Únor 2016

Zamknuté dveře

29. února 2016 v 18:22 | Marie Bernadeta |  Stíny nad obzorem



Zamknuté dveře

Je dobré chránit majetek a soukromí, zámky na dveřích znemožní nenechavým rukám a zlodějům a nepozvaným vcházeti do našich soukromých prostorů, a jsme-li uvnitř svého domu zamknuté dveře zajistí nám bezpečí před vpády zvenku a kdo chce vejít musí zazvonit a my mu můžem otevřít.
Častokrát vycházíme ze svých domů a bytů a zamykáme klíči dveře, abychom domov našli v tom stavu, kdy jsme ho opustili a abychom našli všechno na svém místě a aby někdo cizí našeho majetku a soukromí nezmocnil se.
Kolikrát mnohá tajemství i soukromé zážitky zamykáme do své duše a některé nepříjemné pocity, které jsme nepřijali a rozumem je nepoznali, leží kdesi v podvědomí a jako na zámek se kamsi do nás zavírají a jsou nám trýzní zároveň, neboť člověk je v těle se svou duší jedním teprve, když poznat může rozumem, co cítí a porozumí všemu v sobě uvnitř.
Jednou se mi zdál sen, v němž Anděl můj mi řekl, že už není třeba zámků na dveřích a že je možné všechny dveře otevřít. tehdy mi dal své svolení být ve spojení neustálém s ním a od té doby vím, že mohu jako dveřmi myšlenkou a modlitbou k dobru se vždy obrátit a když se bojím, dávno už mi pomoc shůry přichází. Zamknuté dveře jsou jen pro nezvané a pro zloděje, však pro ty, kdo se vrací domů, jsou všechny dveře otevřené tomu, kdo v lásku čistou uvěří a nechává se láskou proměnit.
Klíčem od zamčených dveří do Království je láska, co se zcela odevzdává vůli Boží.
Ježíš řekl, " Já jsem cesta i Pravda"
(http://www.focolare.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=236:ja-jsem-cesta-pravda-a-ivot-jan-14-6&catid=37:sz-pro-dosple&Itemid=83)
Ježíš řekl: "Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!
Věříte v Boha, věřte i ve mne.
V domě mého Otce je mnoho příbytků.
Odcházím vám připravit místo.
Cestu, kam já jdu, znáte. Já jsem cesta, pravda a život.
Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." (srov. Jan 14,1-6)
(http://www.virc.at/pdf/cesky/A/A_5OstSo_c.pdf)

Ach, kolikrát si říkám, jaké to obrazy příroda i svět nám skýtá? Vykvétají stromy o víc, než o měsíc dříve, tak brzké kvetení znamená riskovat, že nebudou plody v čas, kdy máme sklízet, protože mráz zastaví pochody v rostlinách a hmyz ještě nelétá, co opyluje... letošní rok příroda zmatená vykvétá dříve, než by měla a svědčí o tom, že nesklidíme žádné plody, spěch není dobrým rádcem, to ví každý.
Příroda ovšem odpovídá na skutečné stavy v lidských duších, upřímný obraz na lidská nitra skýtá, že neschopni jsme se zlu protivit. Co se to děje jen? Na zemi zuří válka, rozpadlé domy, zničená města, otrávené vody...a lidi bez domova chtějí jít někam do ráje prý asi a zatím na nebe nejsou zralí, když utíkají z pekla, co sami v sobě také mají a lidé cizí se o ně starat mají tak, že jim své nebe z duše dají, aby i do nich pekelné plameny zasadili? Chtějí k nám, chtějí mít přístřeší i živobytí a zatím u nás nemáme žádný přepych, na jaký jsou zvyklí, nezvaní hosti do naší země vešli, protože na dveřích nebyli zámky, nezvaní hosti se všude roztahují a nutí nám svoje primitivní zvyky, které jsou proti lidtství i Bohu. Vždyť žena je stejně člověk jako muž, má právo mít svoje tělo, hlavu i vlasy, ruce i nohy, není jen prostředek k plnění něčích zvířecích potřeb a ti, co z přepychu přicházejí, ve kterém si ničeho nevážili, si naivně myslí, že u nás je ráj, kterého se zmocní, však hloupí a naivní jsou ti, kteří si myslí, že ráj je blahobyt hmotný, ti se spletli. Všechno je ve skromnosti a pokoře a také v lidských hodnotách, které vyznáváme. Nouze a bída učí člověka vděčnosti a pokoře za vše, co má, není však jisté, že každý chudý v sobě dost pokory má, když stane se bohatým v očích člověka, však bohatství v očích Božích netýká se hmoty, ale naší duše, která však může zde na světě uplatnit se pouze skutky v lidském těle. Přepych a blahobyt a také nízký rozum uspává v těle ducha, pak člověk už není důstojen lidství a obraz v sobě stvořený docela ničí, tak přichází člověk o svou duši, kterou vrhá do plamenů pekelných, způsobem tím, že je už pouhým uzlíkem fanatismu a pudů, sám sebe připravuje o svobodnou volbu svojí duše a ocitá se ve vězení nízkých pudů a tužeb a je otrokem zlého ducha, protože hmota rozum v sobě nemá, řídí se prostě jen přírodními zákony a jíti proti nim, za to pak každý pyká, podoba zloby a hříchu se v těle odrazí v podobě jisté nemoci, proto je možné poznat mnohé niterné stavy člověka i na stavu jeho pozemského těla.

Matouš 16,19

  • Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi , a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi."
Zde hovoří se o přijetí, jak dosáhnouti rovnováhy ve svém těle i ve své duši, v níž skutečně jsme živí. S čím na zemi se smíříme a co jako vůli Boží přijímáme, to v duši svojí vnímáme vždy jako čisté poznání,co ukládáme v duši vědomí.
Přijetím všeho, co nás provází se sjednocujem s vůlí Boží a zároveň se naučíme starosti své Bohu odevzdat, vždyť ať se děje, co se děje, ať smutek drásá naše srdce, my víme jistě, že není už nic, co by nás od Boží Lásky mohlo odloučit, vždyť Bůh v Kristu dodržel svůj slib a skrze oběť Beránkovu naši duši vede k tomu, vejít do Božího království, skrz srdce Krista je naše cesta i brána v nebi jistá a klíčem ke království nebeskému je přijmout Pravdu jednu, kterou čísti můžem každý ve svém nitru.


Od srdce

29. února 2016 v 13:35 | Marie Bernadeta |  Srdce



Od srdce


Od srdce tvého klíč
schovávám si pod polštář
Do snů tvých chvátám ti říct
abys už zahodil snář
odemknout můžeš v srdci vrátka
našemu přátelství zkrátka
a láska která nás prohořela
slib čistoty podepsat může zcela




Má touha být ti blízko
tvé srdce zamčené proti zlodějům
tajemstvím nádherným dveře ti odemyká
bylo by bláhové zůstat jen uvnitř
nevyjít na světlo světa
aby ti v mysli navždy neutkvěla
alespoň jedna věta
Jsem v tobě ty ve mně
a spolu v srdci odemkneme
navzájem dveře
skrytého v duši světa




Pro nás dva Láska
na skále domek vystavěla
Tak vezmi vesla
a pluj na své loďce
podle světla
Čekám tě v zátoce
na pláži u moře
kde jsem dnes v noci i byla
Zmohla mne tropická vedra
hlava mne rozbolela
když jsem si vzpomněla
že klíč jsem zapomněla
doma na lince






Nechci být se svým trápením uvězněná
Zamknuté dveře a tlustá stěna
z našich pozemských životů leda
mít klíče k přátelství to bych chtěla
odemknout vězení kdybych směla
ze slz a z toužení býti smělá
vrhnout se do moře v zátoce
doplavat k tvé loďce
a kamsi vrátit se
pro klíče od domu na skále
který jsem v duchu
pro nás dva vytvořila



Hry života

25. února 2016 v 22:43 | Marie Bernadeta |  Stíny nad obzorem




Hry života



Obracím v dlani karty
co život mi rozdal
V rukávu schovaná esa nemám
a tak se snažím
s tím co mám
neprohrát
ale zůstat ve hře
dokud mi nepadne dobrá karta
Náhoda přede mnou
mi přihrála kartu
s níž vítězství završím
tím však se končí
čas určený ke hře
i když je konec pro mne vítěstvím
se hrou se navždy rozloučím
a tak ta radost z vítěství
je provázena konce přijetím



Možná jsou naše dny
jak karetní hra
Ráno když vstanem
na stole najdeme
obrázky pro ten den připravené
S tím co máme v ruce
snažíme se dohrát hru vždycky do konce



Maryáš, Prší nebo Válka
která hra v našem životě
se hraje
a která pravidla si stanovíme
záleží také na tom
s kým o své vítězství
ve své hře zápasíme
a zda chceme zvítězit nad ním

Den se už chýlí ke konci
poslední karta byla položena
Dnešní hra zdá se
už je u konce
míchám si obrázky pestré
na zítřek
na noční stolek
dám si balíček
promíchaných karet
a ráno až se vzbudím
Ty Osude rozdáš mi zase
karty ke hře
Řekneš mi prostě:
Vstávej je ráno
čas ke hře!



Svědectví Lásky

25. února 2016 v 9:58 | Marie Bernadeta |  S úryvky z Písma
Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno;
kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.
Mt25,29
" To­mu, kdo má, bude dáno, ale to­mu, kdo nemá, bude vza­to i to, co má."
Marek 4:25

Svědectví Lásky

Základní věcí života, kterou Ježíš hlásal, je láska, každý člověk má milovat sám sebe ve svém nitru a touto láskou z nitra milovat i svého bližního jako sám sebe. Lásku máme mít sami v sobě… Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Mt25,29
Mé svědectví je toto:
Duše, ve které je láska, je zcela ponořena v úctě a pokoře před svým Stvořitelem, jenž duši stvořil ke svému obrazu, jako na svůj obraz na duši Bůh spravedlivě a milostivě hledí a duše jako pravý obraz Stvořitele má o Něm vydávat svědectví. Hledíme-li na život jako takový a na své poslání z pohledu duše, naše vidění se stává pravdivým a skutečně čistým.
S úctou k obrazu, který ve mně Bůh stvořil, hledím sama na svou duši a snažím se pochopit svůj úkol a svoje poslání pro Nebe a pro věčnost, neboť každá duše má odedávna v nebi svůj úkol, ke kterému byla stvořena i svoje místo, kde má spočinout šťastná a blažená. Duše je jakoby stále modlící se bytostí ve Chrámu vystaveném vší silou a celou duší Stvořiteli, jehož milost na duši spočívá a udržuje ji stále živou, toto je skutečná představa svobodné a vše objímající milosti naplněné vše pronikající láskou naše duše. Poznala jsem, že můj prostý úkol jako duše je uskutečňovat potřeby svých bližních, jednoduše řečeno, budu v Nebi obsluhovat duše a předkládat jim jejich potřeby tak, aby je mohli uskutečnit k dobru svojí duše. Poznala jsem, jak Bůh každého člověka v mé blízkosti podrobuje zkouškám a mně ukazuje jeho potřeby, které jsou buď fyzické či duševní a ty jsou buď čisté a prosté anebo jsou pokroucené různě charakterem a náklonnostmi určitého člověka. Každá duše touží uskutečňovat své niterné potřeby. Základní potřebou duše je milovat, mít v sobě lásku a lásku s bližním sdílet. Lásku čerpáme jako dar z nekonečné Nebeské studně a přijímáme ji nezaslouženě shůry v různé míře, které je nám třeba.
Naučíme-li se vnímat svůj život i život svých bližních z pohledu duše, naučíme se také uskutečňovat potřeby své duše i svých bližních tím nejniternějším způsobem a budeme věrnými obrazy svého Stvořitele, v Němž své potřeby uskutečňujeme a z Jehož milosti se náš život udržuje a my to vnímáme jako svou existenci.
Marie Bernadeta.

Vstávej, je ráno!

22. února 2016 v 13:07 | Marie Bernadeta |  Jarní probouzení



Vstávej, je ráno!

Na nose polechtal mne den,
je ráno, z postelí ven!
Ještě mám pod víčky sen
a rozespalé tělo
ležet by chvíli chtělo.
Vím náhle v probuzení svém ,
že jsem
v myšlenkách kdesi ve snu s tebou,
když probouzím se, ruce zebou.
Pošeptám v duchu krásným představám
sbohem a otisk svojí tváře
ti do polštáře
ještě pokládám.

Než pronikne mou mysl
čisté vědomí,
že den probudil se
a moje tělo s ním.

V tom okamžiku děkuji
že ze sna odvedla mne nit
do života pozemského,
který mohu vnímat
v celé kráse jeho
jako obyčejný člověk
svýma očima.

A v každém vzdechu pokouším se najít
smysl všedních a obyčejných věcí,
které nás každým ránem provázejí
k poledni a dál pak do večera
stále dokola
od úplňku do úplňku
a od setmění do svítání
v očích zakrývají
duše tůňku,
v níž vodu čistou
do dlaní si milující srdce
nabírají.



Jsi se mnou

22. února 2016 v 10:52 | Marie Bernadeta |  S úryvky z Písma
S úryvky z Bible

"Doufej v Hospodina a čiň dobro,
pak budeš přebývat v zemi a těšit se klidu."
(Žalm 37,3)
Svítilnou mým nohám je tvé slovo
a světlem na mé stezce.
(Bible - Žl 119,105)

Jsi se mnou, Bože tichý a pokorný, vezmi do dlaní moje srdce a svým slovem z něj bolest odejmi, když steskem pláču po přítomnosti něčí a stýská se mi dnem i nocí, že přiblížit se k němu nesmím. Kde hranice jsou tvojí Lásky odkud a kam že za tebou, Bože, kráčím?
Všechno je marnost jen, když před tebou stojím v žalu svém a čekám, až se rány zhojí, čas přítelem je mým, však němý je a marné plýtvat slovy.
Jen slovo živé v mysli své si udržovat a jak čas plyne, víc toužím slovem tvým se naplňovat a zapomenout na sny, v nichž toužila jsem po blízkosti něčí a psala o tom už dva roky.
Je ve mně prázdno rozprostřené a stěny nabílené slepě hledí zpříma do budoucnosti mojí.
Dům pro nás dva už stojí, vyhlížím bez přestání loďku tvoji a ve tmě pokouším se v krbu oheň zapálit.
Nemohu spát a vyčerpaná sedím u okna, snad objevíš se jednou, až pochopíš, že bytostí jsme jednou a žít bez tebe je pro mne nemožné. Jsme jeden a jsme my dva, jak ztrácíme se jeden v druhém vzpomínám a nevím, kdy to bude zpečetěno požehnáním ze shora.

Jen pro toho, co miluji

18. února 2016 v 14:04 | Marie Bernadeta |  Stíny nad obzorem
Jen pro toho, co miluji
A není nic, co mne tíží, co bys nepozvedl, Pane na kříži. Má slova patří jen těm, kteří chtějí slyšet pravdu, jen pokorným a skromným, kteří věří, že mají v sobě nesmrtelnou duši, zcela nehmotnou a nezničitelnou, přesto však živou, ona je střípek Boha v nás, k Jeho obrazu byla stvořena, nelze ji uchopit jako něco z hmoty, působí na naše tělo díky jeho vyzařování, tak je udržuje živé. Skutečný život není jen to, co můžeme uvidět a vnímat svými omezenými smysly. Život je mnohem hlubší a tím, že je skrytý, je cennější v něm vždy ta menší částečka, která spolu s ostatními vytváří větší celky. Nepíšu lidem zlým, ani úskočným, ani žádným"faustům", těm, co se všemu prostému vysmívají a používají " čertovy způsoby", jak by jen mohli se nechat oslovit city, vždyť Láska pro ně není ničím, oni by chtěli dovést nás k hněvu a zuření tím, jak nás zlobí a učinit z nás trosky, teprve tehdy je zlo spokojené, když působí druhým utrpení a trýzeň, to peklo, které má zlo v sobě a chce ho učinit v každé čisté duši. Pod mocnou ochranou mého Anděla Strážce však zůstávám jako ve skořápce a ničeho se od zla neobávám. Strach je vždy ukazatel malé víry a nedostatku důvěry v Ducha Svatého. Mé rozumy jsou pošetilé zlu a nemůže jim rozumět, však já to vnímám jako nízké a pošetilé vysmívat se druhým za to, jací jsou a i když mnozí výsměšníci byli třeba světového formátu, nic není jim to platné, neboť světská sláva- polní tráva. Co skutečně je cenné a všechno dobré, co kdo mohl vyslovit a učinit, je pouze dáno shůry každému a my jsme jenom prostředníky toho, co má přijít a co je třeba druhým lidem zjevit. Píšu jen těm, kteří věří v duši a čerti a jim podobní fausti ať si ucpou uši, píšu jen těm, ve kterých je láska a kteří chtějí uslyšet, co Láska v duši působí a jak nás krásnějšími činí. A v tomto každý člověk dobré vůle za pravdu mi dá, když uvěří, že v sobě duši živou má, v níž každý z nás je živ a v sobě přirozenou víru v jsoucno a Stvořitele svého má a tam když každý člověk navrátí se, tam do svého nitra, do své duše, může každý poznat pravdu, že dobro a Láska jsou přirozené naší duši a zlo je pošetilá zvrácenost, s níž nedojdeme nikam do Nebe, což obnáší v nás stav míru a pokoje, v němž Svatí dokážou vždy klidní zůstat, i když je kamenují a jinak mučí fyzickými i psychickými prostředky a když je stíhá posměch, pak díky za vše Bohu i za urážky a za plivance, vždyť není nic, co by Ježíš na kříži svém se mnou nesnášel.
Pak ti, co víru v Krista neznají, stejně ho mohou poznat ve své každé bolesti, co nesou spolu s Ním a život náš je tím, co i náš Pán spolu s námi cítí od narození až do smrti. Tomu se nikdo nevyhne, vždyť každé utrpení, které přijímáme pokorně, učíme se odevzdávat Kristu zároveň. Má slova patří pouze lidem pokorným a skromným, vždyť řečeno je pravdivě: " Neházejte perly sviním…" Zlu nelze odporovat, spíš když nás bije, nastavit i druhou tvář, ať klidně do mne buší pěstmi, mou duši stejně nezničí, jak naivní je zlo, co pouze zvratky a exkrementy zavání a z nich si dělá hromádky a jimi se pak živí, tomu zbytečné je odporovat a vůbec nemá smysl se s ním vybavovat. Vždy touží navyklat nás a do svých hnusů na lopatky si nás položit, jak svedl ďábel Evu k prvotnímu hříchu, tak stále používá tytéž marné způsoby. Nemůže nikdy nade mnou už zvítězit, když je Bůh s námi, kdo proti nám? V pokoře ve mně Kristus vítězí, když stojím čelem spolu s Ním před celičkým světem a všemi problémy a rozmělnit mne může klidně žralok v hubě, On neponechá mne záhubě ohňů pekelných, v nichž trýzeň duše spaluje, jak od Boha jsou vzdáleni.
A ti, co litují, že moje slova četli, že neměli je číst, ať vyčítají pouze sobě, že strkali nos tam, kam neměli, do schránek soukromých, kde věrný hoří v srdci cit. Vždyť všechno chtěla jsem říct pouze jedné duši, kterou miluji a ti, co naslouchali taky za dveřmi, pak tiše měli by spíš být…a potichoučku po anglicku… po špičkách se odporoučet a se vypařit… Nevím proč měla bych k nevěřícím, k ateistům a k jiným cizím hovořit, já mluvila jen s Láskou k tomu, koho miluji a spolu s ním se raduji, když mohu říct mu o tom, co nalezli jsme spolu, když kráčeli jsme ruku v ruce domů se svým tajemstvím.

Mé vyznání

16. února 2016 v 10:25 | Marie Bernadeta |  Stíny nad obzorem



Mé vyznání

Smrt Kristova navždy vykoupila cenu našich životů,
neboť čím je život v našich rukách, nežli cestou křížovou?
V tom všichni tak, jak životem jdeme, na Krista se podobáme
a s ním pak každý kříž si nesem a snášíme vždy jeho tíž,
dokud k cíli vzdálenému nedojdeme již.


Můj život cení si jen Bůh,
on sám jej do mne vložil
a vdechl do mne duši
a proto s pokorou a vděčností
smíme život lidský žít
a vnímat skrytě v duši
denní starosti.

On za mne zaplatil již cenu nejvyšší.
V Beránkově kříži vždy mne uslyší,
když v sobě všechno ztiším,
pak teprve si mohu býti jistá
Láskou, která rozdala se do krajnosti
a jednou provždy moji vinu smyla.
Já miluji Tě Ježíši,
a vím, komu jsem uvěřila.

( Na téma týdne: "Cena našich životů")

Domov je naděje

8. února 2016 v 19:39 | Marie Bernadeta |  Stíny nad obzorem




Domov je naděje


Domov je tam
kde smíme spočinout
Já domov znám
a zem je mi cizinou

Duše je chrám
v níž každý sám
uctívá lásku jedinou
živou a krásnou nevinnou

Domov je tam
kde srdce mám
s rozbřeskem odcházím
a v noci domů se navracím

a v sobě každý sám
staví si z nebes chrám
a já v něm dveře otvírám
prosbám a čistým modlitbám

Pokorně stát
a tichu naslouchat
můžeme snad
si přát

Domov je tam
kam duši pozvedám
Já domov znám
na skále pevné stojí chrám

V něm hoří svíce
za všechny duše
a není více
těch kteří podlehli pýše

Mé srdce tluče v dlaních
Čekám až křídla oschnou
Mám ještě krůpěje rosy na nich
které se nyní i tebe dotknou

Domov je naděje
k níž duše dospěje
jakmile procitne
ze spánku v průsvitné
podobě pravdivých citů
spředených ze snů dávných mýtů



V hoři

8. února 2016 v 19:24 | Marie Bernadeta |  Stíny nad obzorem



V hoři

Kde je tvé srdce
tam je tvůj domov

Domove sladký není tě více
když v mysli klesám až na dno
vzpomínek vlastních
a v slzách a smutku
topím se v tůni
svých zmatků

Toulám se v bouřkách
hněvu a vznětů
a potom ležím
bezvládně na pobřeží
divného moře
plného hoře

Nad hlavou mojí
vychází slunce
paprsky hladí
moje líce

otvírám oči
a vidím množství vody
která mne láká
k osvěžení

Když světlo probudí
v těle duši
slzy se změní
na koupel v moři
která nás nenechá
utonout v hoři



Dar

3. února 2016 v 11:05 | Marie Bernadeta |  Stíny nad obzorem




Dar



Život je dar
jenž z dlaní Božích denně přijímám
s pokorou k jsoucnu veškerému
večer zas vracím život Jemu
a tak ten dar
co od Boha mám
den co den beru si
a zas odevzdám

Duši mám stále jednu
v ní bdím i když spím
a čekám až mé tělo
v noci se spánkem posilní
aby žít po ránu zase smělo
a moje duše mohla se v něm
slovem i skutky projevit

Mou duši baví život
vždyť věčně bude žít
nebe však
kdo si může zasloužit?

Vždyť dar je něco
co přijímat smíme
a nezaslouženě pouze
z milosti Boží dál čerpáme
abychom našli štěstí
které si duše touží nésti
v sobě až na věčnost
do které vstoupit smíme
když v těle pozemském
život opustíme
a přijde smrt

Až v duši uchopím
život věčný
v té chvíli pochopím
je krásné žít
milovat a být šťastný
k obrazu Božímu
stvořen být

Dokud však světem
vládnou vraždy
je vidět víc
že zlo nezmůže nic
bere -li tělo duši
dar který do něj Bůh vložil
To není láska k životu
ale ke smrti
která však duši
nesmrtelnou nezničí

Tu bolest strašnou
na tělech zavražděných
snášíme s Kristem
na kříži probodeným
Marné jsou vraždy těl
duší věrných
kdo zapsán je v Knize živých
toho Bůh nezatratí
však ti co ubližují
zůstanou venku
kde bude pláč
a skřípění zubů

Ti kdo se od Boha odvrátili
zůstanou vzdáleni navždy
Sečteny budou jejich skutky
i nevinných lidí vraždy






Žít z lásky

1. února 2016 v 14:04 | Marie Bernadeta |  Témata týdne
Žít z lásky

Nudit se neumím stále se snažím
něčím se v životě bavit
krom toho co chci sama
musím však snažit se
být druhým užitečná


Život je prostě
jak nafintěná slečna
která si myslí že stačí
se jen procházet ulicemi
a nechat se zvenku obdivovat

Na to já kašlu vláčet se sama
a druhým věšet pod nos
že jsem krásná


A tak si někdy připadám spíš
jako ta co chce
po schodech výš
v radostech žití
nemohu míti
nic skutečného
dokud si nevážím
života svého
který je ale plný všeho
dobrého i špatného

Den za dnem víc a víc
nemohu chtít už nic
nežli žít život
plný štěstí bez hranic

Baví mne žít z lásky
z doteků milující duše
nechat se v myšlenkách hladit
a nechtět kromě lásky více

(na téma týdne" Baví mne žít")


Noční košile...

1. února 2016 v 13:39 | Marie Bernadeta |  Stíny nad obzorem



Noční košile...


Baví mne žít
když můžu mít
výhled na cestu

když ale stíny nad obzorem
zahalí všechno kolem
jsem plná smutku a bolem

se nechávám hýčkat
jak prádlo plné špíny
vyprané sotva musí se mačkat
a než se pověsí na šňůru
je třeba vytřepat ještě
svraštělé splíny
plné kapiček deště

Baví mne žít
když můžu již dnes uvěřit
že všechno co mne tíží
na šňůře proschne
a lehce v koši spočine
jak prádlo na žehlení
z kterého vůně vzpomínek
na mydlení ještě se dotýká
našich nosů

Kam se jen podívám
zahlédnu ústa
co v údivu na mne hledí
Koukněte na ni
Lehoučká košilka
a noční idylka
může začít...


Tma ve mně

1. února 2016 v 13:08 | Marie Bernadeta |  Stíny nad obzorem
Zavřený do sebe v prázdných otaznících
jak bez citu táhne se černý mrak smutku

Stažená roleta tma uvnitř i venku
a duše ztracená skládá se do výklenku

těch pevných skal co na nich stavět mám
příbytek svůj a Bohu chrám

Klečím a slzy mi tečou po tvářích
jsem plná hluku a hromů a blesků

neslyším tvoje volání a chvění tvojí duše
zůstává ve mně bez užitku

Čekám až ustane napětí ve mně
až vlny opadnou z pobřeží mojí země

až slzy osuším ve svém srdci
vytáhnu rolety
dám šanci slunci
co z mraků jako ty

mává mi tváří růžolící
je plné něžných doteků
pod nimiž vždycky
choulím se jako pod deku

Sklízení smutku

1. února 2016 v 11:44 | Marie Bernadeta |  Stíny nad obzorem
Srdce se na mne podívalo
Jako by dítě ve mně zaplakalo
a jeho volání a smutek
do prázdna setmělé oblohy utek

Královská koruna
byla trnová
Být pánem vlastním
a zvládnout v sobě
hněv i zklamání
to chvíli trvá
i odolnějším

Dnes činíme skutky svými zítřek
a zítra sklidíme co neseli jsme
Krájíme z bochníku vlastních potřeb
sklízíme ze stolu prázdné talíře

a místo díků
dočkáme se jen slz
ve vlastním kapesníku

Jen stíny

1. února 2016 v 11:29 | Marie Bernadeta |  Stíny nad obzorem
Jen stíny nade mnou se sklání
a v mojí mysli tiché tóny
ještě zaznívají

Blíž nebi toužím být
však stíny brání vejít
duším živých k nim

Jen stíny černočerných
chvil a dým co v nás se usadil
a promořuje naše obydlí

Ve vzdoru svém se vzdávám
a v bouři nedržím už vesla
Jen důvěra je zde aby nás nesla

dál slzavým údolím dneška
Když setmělo se kolem
nic nepořídím vzdorem

Stmívání nad obzorem

1. února 2016 v 11:20 | Marie Bernadeta |  Stíny nad obzorem
Nad obzorem se setmělo,
černé mraky zakryly rozespalé slunce
a ve mně se srdce zachvělo
strachem, co bude...
Můj život leží přede mnou
a čas neúprosně plyne,

krátí se cesta moje ke štěstí a k tobě,
však každý den je těžší ráno vstát
a s důvěrou zas po své cestě jít,
jsem provázena láskou,
pro ni jen toužím žít
a nad otázkou,
kdy se setkám s tím,
koho miluji,
je stále ještě stín,
jak setmělo se na obloze,
víc upínám se ke své touze
s tebou, lásko, být.

Dotknout se představ mlhavých
a věřit citům svým,
jak nebe spojeno je s námi
a duše naše chrání,
víc důvěry si vyprosit
pro tyto chvíle ponurého chvění,
co způsobuje uslzené počasí
i smutek z proher pozemských.

Víc důvěry zas mít
a svoje přání
k nohám andělů strážných
dnes smím položit,
to trvání Lásky
kéž nikdy ve mně
ani v tobě neskončí
a přenese nás jednou společně
do věčnosti,
v níž nebudeme nikdy sami
pro sebe jen žít
a přesto budem plni všeho,
co jen smíme mít.