Milenec země - kalendář 2016

21. prosince 2015 v 10:50 | Marie Bernadeta |  Kalendáře
Milenec Země




Kalendář 2016

Marie Bernadeta
(autorské texty a fotografie)

Prolog
Co zaseli jsme, sklízet budem, co z květů se nám urodilo, je ve skrz Boží dílo. Za všechna slova patří dík Duchu svatému a jeho prostředníku, který nade mnou stále bdí, Modrému Andělovi, strážci mému, jenž je v mém srdci i na nebi. Dík Lásce, co mne provázela celým tvořením, a všem milovaným duším, pro které žiju na Zemi.




Tajemství měsíců v roce

Každý z nich je nejdřív mladík, pak muž plný síly a nakonec mění se v starce, co vládu svou předává dalšímu mladíkovi v pořadí.
Víc nevím, nežli jen, že budu věčně snít se svým Andělem Strážcem v Nebi a že je nyní se mnou a ve mně, tak jako Měsíc je milencem Země.
Vztah duše s Andělem Strážcem docela dobře podobá se pohádce o Marušce a dvanácti Měsíčkách.
Stav plnosti lásky v čísle dvanáct je patrný rovněž v počtu Apoštolů, které si vybral jako rybáře duší Ježíš Kristus a do světa je poslal se svým Duchem svatým.
Což nejsou Apoštolé ti starci vážení, co mocí Ducha svatého dál světem kráčejí a k našim duším všech dvanáct postupně po celý rok hovoří?
I moje duše tím stavem roku prochází v čase, jak život můj plyne, já každý měsíc s dalším starcem splývám a podle něj se měním, abych byla Živa pro ty, co se mnou jdou, i když to ani vidět není, což obraz je zas lásky nekonečné v naší čisté duši.
V duši své prožívám ty vztahy s muži přešťastnými v jejich drahých duších, které beru sebou ve své mysli, když oni na mne myslí….
Procházím životem, jak by to byl jen rok a od jednoho starce k druhému pak jdu a jeho pozdravím, jak vprostřed moje srdce pro ně zahoří.
Proč se to všechno skrytě děje, je mi tajemstvím, mým Andělem Strážcem je Apoštol třináctý, co po smrti Ježíše a jeho vzkříšení jako náhradník za zrádce byl zvolen novým Apoštolem zbylými jedenácti.
Jak v pohádce si připadám, já kolem sebe jako duše, všech dvanáct mužů mám, každý jak mladík seznámí se se mnou a pak rozloučí se jako stařec jednou.
Jsem obraz lásky, co prostupuje srdce a hřeje ruce, když živí mne naděje, jak po čas krátký každý mladík může se celý projevit ve mně.
Obrazy slouží k vyjádření skrytého duchovního tajemství, co po mnohá staletí v nás trvají a zároveň je život celý jako jeden rok, v němž každý měsíc prožili jsme celý.
A žádnou lidskou duši Bůh nezatratí nikdy hned, proto vždy dává dvě šance v každém životě.
Poznala jsem pravdu o všem, že po smrti a vzkříšení budu věčně snít s Apoštolem třináctým, jenž od počátku života mne provází.
Každý snad jistě souhlasí, že posledním měsícem rok končí a po celý nový rok jedenáct měsíců musím čekat, až prosinec nový na konci mého žití přijde.
Jsem rokem starým zatím a novým se chci státi, i když poslední být může, když totiž poznám v sobě příchod konce s jedenáctým mužem, což stalo se mi již a proto vlastně přešla jsem už do prosince, co je už skoro v polovině a k vánocům se přibližuje.
Představa chladu a zimy je obraz odcizení našich vlastních a pak, když každý v sobě najít musí rozhodnutí a svádí boje v sobě každodenní, stává se sám sobě macechou a vyhání pro svoje nízké pudy, co jsou mu také dcerou vlastní, do zimy svoji duši, kterou dostal jako dceru nevlastní, poslal ji pro jahody v lednu jen tak ze zloby a z rozmaru, aby se jí ve svědomí zbavil a za čistotu se jí pomstil, i když sloužila dobře a poslušně. Což matkou její byla sama země a ona její dcerou s Otcem, který vybral si za novou ženu tu, co měla také dceru, ale proradnou a lenivou, což je obraz našich vášní, které často v našem srdci žijí.
Každičká lidská duše dostala shůry Anděla Strážce pro život v pozemském těle vezdejší. Což není Anděl starcem, co zmocní se v nás všeho v čisté extázi, jíž každá duše na okamžik ve smrti své prochází a není-li smrt vstupem do země chladné, kam vchází duše jako vyhoštěnec a sirotek Země kvůli tělu, jež jako chaloupku a domov pozemský ve strastech mnohých opouští?
Milenec Země, Anděl Strážce, je Modrý Anděl můj, je anděl noci i anděl smrti zároveň.On Zemí svojí prochází a všechno ve mně umrtvuje, co k ničemu se nehodí a přitom mám své poslání, v lednu dojít pro jahody, zde obraz je zas toho, že na začátku života dostáváme úkol nadpozemský, pro který naše duše vešla do těla aby mohla poznat sama sebe a spolehnout se na muže sedící u ohně, kteří jsou obraz toho v nás, co v životě je nutné prožívat a co se rok od roku střídá pravidelně, dokud nedojdeme s jahodami v ruce domů, zatímco macecha i s dcerou svojí s touhou po jahodách sžírají se nudou a do mrazu vejdou, jímž je osamění, kdy duše už v mých činech není, obraz toho, když ve svědomí náklonnosti špatné překonáme, zemřou.


Milenec Země

Kalendář 2016
Marie Bernadeta
( texty a fotografie)




Leden
Leden je starý pán, nikdo ho nemá rád a tak je často sám a samý chlad, když spatří dívku u ohně, což obraz lásky vlastně je, celý se studem zachvěje a předá vládu raděj červnu. Marušce zdá se o lese a vůně léta ve snu celou ji prostupuje, pak ani zima a ani býti bez domova nemusí být tragedie pro toho, kdo sen má a v něm sám žije, víra mu nové brány otvírá, nakonec vyplní se, co si přál. Každičký měsíc je jeden mladík u mne, naříká, pláče, slzy roní, proud vody k sobě přitahuje, mává oceány srdcí uplakaných a jak dny minou, po čase je z něho muž plný síly, co mizí postupně a z mojí mysli vytrácí se. Když leden chladný mi svým mrazivým dechem celým tělem prostupuje, bráním se chvíli, ale pak poznám ruce starce, který mne drží velmi jemně a šeptá slůvka křehká mi do ouška, nemohu nebýt jak kapesník, či pro pláč jeho osuška. Jak to však zjistí, snaží se ovládnout slzy a v zkřehlých dlaních, co máme na nich běloučký sníh, snáší se k zemi docela tiše naše láska něžná v podobě bílých vloček, z nichž každá je jeho zmrzlá slza.





Únor
Únor se zdá už klidný, slzy mu z očí vyschly, snaží se ovládnout přece, zůstalo ještě dost vody v řece. Jak únor napíná všechny síly, aby byl u mne celý bílý, najednou zmrznou vody na led a všechno jako v pohádce může jít hladce, tisknem se silně k sobě, cítím ten mrazivý chlad v tobě, když se tě zeptám, proč slza z mých očí tě tolik zlobí a ty mi odejdeš uprostřed noci, kam nevím, jen smutno je ti, protože k ránu, když Slunce se vydrápe ze svých peřin zase na oblohu, ty jsi tam s ním.






Březen
S březnem si rozumím lépe, ten už ví, co se sluší, chviličku nechá ještě smutek k mým nohám stékat, ale brzy se uklidní a začne štěstím přetékat, hladí mne zase jemně, zahřívá všechno ve mně a co mráz prudce zastavil, rozpouští zpátky na slzy, ze kterých čaj ti po ránu vařím, když se ti nechce vstávat z postele. Až ten čas nastane i on mne opustí, chytly ho záda z té dřiny, když musel vsávat rudý do poloviny od Slunce. Mávám mu ještě a spouštím deště ranní, když se s ním loučím za svítání. Proč jen si se mnou vydržel zase jen chvíli? Člověk se musí poučit, někdy se každý mílí a když v sobě pevnosti boří, padají vzdušné zámky, co jednou stejně v paprscích slunce shoří. Abych snad z okna nevypadla, když musím mu mávat, než mi zas zmizí za obzorem, dívám se za ním dlouze a běžím rychle za ním, ještě si polibky tváře pohladíme, jakoby lehoučký mrazík v podobě jinovatky lehl si u nás do trávy před domem. Tiše se spolu rozloučíme.


Duben
Už se mi plní touhy, až přijde duben, zas spolu šťastní budem, stojíš mi u branky, mladíček během uhřátý, a napít se chceš studené vody ze mě. Studánka tvoje vprostřed lesa, tichá a trpělivá, čeká na tvoje ruce, až do mne ponoříš je a všechno , co zkalilo vodu odklidíš ze mne, já za to dám ti svou vodu čistou, uhasíš žízeň pramenem ze mě. Jakoby z vody se život nový zas rodil, oba si hýčkáme vlastní podíl na tom, co vzklíčí v mojí mysli, sám stále nevíš, zda se máš usmát a nebo mračit, když k tobě se dívám v podobě poupat orsejí z každé strouhy, někdy mne sevřeš v naději, že bych snad s tebou v rozpuku jarním mohla zůstat navždy, brzy se ale ujistíš o mé přelétavosti a lákáš mne jak včela na med taky. Nakonec ještě když prudké deště mi tvář plnou prachu z květů omívají, tiskneme v dlaních křehoučké květy narcisek, jsme jako malí, co běží s lopatičkou na písek.




Květen
Je plný vůně čas, v němž stůně srdce milenců, když ptáci pějí všude v lukách své písně o rozkvetlých kopretinách a leknínech tajemných na rybníce, ach tolik barev se nabízí pohledům, v nichž opájí se nádherou květů naše srdce. Tichounká slůvka ve sladkých dotecích poupátka růží mi šeptají, ještě než se mnou se láska rozloučí, chytám ji v mracích a pak v úbočích polibků tvých. Jak v rybníce se květy leknínů rozlily do třech barev v odstínu růžové, žluté a bílé, tak s tebou jsou prožité tyto chvíle plné tepla i májových deštíků s kapkami slziček na měsíčku. A žluté květy pampelišek mění se v bílé padáčky, které ti jedním dechem nasypu všechny do trávy. Úsměvy tvoje a prudké stisky dlaní tvých mění se v polovině na zář ještě nesmělého slunce a pak už zase stárneš mi a v odkvetlých tulipánech máváš mi, ještě se vůně květů nadechni a s polibkem ranním odejdi. Jsi věčně mladý v mé mysli a plný vůní, co opojí a ze vzpomínek nevymizí.


Červen
Červnová rána plná objetí, musím si nechat od pěti ještě zdát o tom, jak jsi byl se mnou celou noc jednu a pak zas vytrácel ses vždy k ránu za svou poutí. Kam zas jít musíš, ptám se? A přitom v ústech i ve tvářích červenám se, jak první lesní jahody, to abys věděl, že není to pro všechny, že jenom tys mohl být se mnou celou noc schován pod peřinou z jemných pavučin nad rybníky, aby i slunce stačilo přes den schovat tvoje kapesníky, co držíš ještě v ruce, když se ti prudce v květech růží otvírám v náruči, která hřeje mne po celém těle. Konečně držím v ruce kytičku sladkých jahod, musím je zanést maceše, která v mých vzpomínkách stojí zamračená před rodnou chaloupkou. Na sladkost rtů tvých nelze zapomenout a lesní vůni smíchanou s paprsky slunce ještě si otírám jako rtěnku do kapesníku, co kdyby macechy dcera na mne se rozlobila, že jsem tak marnivá a rty mi svítí červnovými polibky.




Červenec
Jsi celé noci se mnou a svojí rukou jemnou zhasínáš život v květech růží, když dech se úží, je čas zralých třešní, ze stromu slez a nech mi jich pár na ochutnání na stolu u postele, až vstanu se svítáním, abych ti v dlaních přidala trochu rosy z trávy a neměls žízeň, dokud zas večer za mnou se do vlnek na rybníce nepoložíš, zpívat nám budou po nocích žabky, co trpí nespavostí a sbírají kapky z listů leknínů, snad aby trochu vláhy ukryly si na zimu. Někdy jsi prudký jako bouře a nechtě zuříš, lámeš větve, jak se chceš za mnou dostat přes kopce, zapadneš někde v lese do mechu, který tě hladí a lehce našlapuješ jako na koberce. Vidíš sám v zahradách, jakou jsi nadělal svou bouří neplechu, jak se ti vzpouzím, jako stébla trávy, co kapky deště hladí a k ránu leží na květech bez pohnutí. Navečer děláš srdce do kaluží a přes den vysoušíš je svým horkým dechem, co cítím na ramenou ještě i v noci, zatímco ty, s pusou od borůvek, unaven počítáš na nebi vyšlé hvězdy.





Srpen
Prostírám ticho letních večerů v altánu naší zahrady, pokládám svoje city na váhu a v teplé vodě bazénu se chladím, čekám, až ke mně přijdeš celý uřícený a uhasíš svoji žízeň rudým vínem, kterým tě toužím dnes celého opít, to abys zůstal se mnou v horkém objetí až do kuropění. Přes den jsi skrytý u mne v pokojíčku za záclonou mých přání, upíjíš šťávu s ledem a ve tvých očích, co únavou přivíráš, vidím tvé sny, co živíš se s nimi stále, dokud se večer přede mnou celý z peřinky tužeb nevyloupneš, abys mi svítil jak lampa tichá vprostřed vesmírných světel vzdálených. K ránu se přikryju tvým dechem a splynu s končícím létem v rudých jeřabinách, jakoby připomínka lásky ještě a pak i strach, že už mne hladit nebudeš přes den a budeš sušit listy stromům v zahradách, otírat jabloním slzičky, které uroní, protože spousta jablíček opadá dříve, než dozrají. V lese se lesknou tmavé ostružiny a jejich trny se brání otrhání, ty měkce mne hladíš a dáváš mi do úst kyselé plody ze stínu lesa, kde z něčí viny se ostružiny slunce nenapily a celičký ustaraný s bradou opřenou o ruce přemýšlíš o tom, jak bys mne držel za ruce, které mám plné hříbků a v košíku z proutí je nesu domů na polívku.


Září
Ještě se tváří můj měsíc září, že si jen mimoděk listuje v snáři. Říkám mu lháři, vím jak se tváří milenci, co štěstím září tajemně zasnění s lístečkem na dlani. Sluníčko pohladí v nás každý úsměv, co polem uhání jak zajíc před letícím dravcem, který ho v kroužení při zemi nakonec vždycky dohoní. Ještě je cítit horkost doteků našich, k ránu však musím se zakrýt, tíží mě zase samota, co mi hned hlavu zamotá starostmi podzimu. Musím se chystat na zimu. Otrhat jabloně v sadu, příjít si navečer k tobě pro náladu, poněkud chladnějších mravů jsi, lásko, když mi svým polibkem posledním píšeš už k ránu s mlhou na sklo.


Říjen
Je pozdě, už tajemně zvedáš z mé hrudi nůž, kam jsi mi vyřezal symbol své lásky. Skrz vítr ve větvích zdá se mi, že jsi se vrátil dnes z veliké dálky, abys mne ujistil, že tyto chvíle strávíme spolu v rozhovoru u kamen s hrnkem grogu. Tvé zkřehlé ruce beru si do klína, jak ruce kluka hladí maminka, usínáš náhle celičký u mne a já ti zpívám ve větru smutném, jak tichá meluzína, co se nám svezla, když vyhaslo, k ránu do komína, a tříská trochu vraty, abys nespal tak dlouho, hochu zlatý. Stříbrné nitky vplétám ti do vlasů a ty mi foukáš do listí, v nečasu vlastních sklizní setkám se po čase s tvojí přízní v každičkém pohledu na přírodu, která mi hlásí, že čas je poslat tě za ostatními a nechat přijít k ohni měsíček v pořadí další.




Listopad
Nechodím za tebou, ale ty za mnou, k okýnku mému si leháš, smutně mi vyprávíš o stesku, jak každé noci vnímáš chlad v krajinách našich vzdechů. Na stromech prázdné větve vlají, pro nás však vzkazy tajné mají, když se mne dotýkáš lehce, lehám si do peřin měkce, abych tě v náruči své nechala na chvíli, dokud mi zase domů, tam na oblohu, nepošleš k ránu svou touhu být se mnou také přes den.


Prosinec
Poslední lístek v kalendáři se jako lístek na vlak tváří. Zadělat těsto, uhnětu v míse knedlíky, omáčkou zaliju všechno, najez se na cestu, měsíčku hladový, našel jsi nevěstu zmrzlou jak v márnici. Honem ji přelívám jako heřmánek vařící vodou v konvici. Stále se usmívám, jak malý červánek, který sis vzal sebou na oblohu, kde se máš setkat se svými bratry po roce zase na vrcholu.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama