Prosinec 2015

Smysl cesty

28. prosince 2015 v 21:18 | Marie Bernadeta |  Myšlenky


Smysl cesty


Jednou se všechno spojí.
Minulost s přítomností
i to, co nastat teprv má,
otiskem bude věčným
všech našich myšlenek a hnutí,
co ke skutkům nás nutí
a které nelze odestát
pro naše rozhodnutí,
co pevná zůstávají v čase
již navždy snad.

Záleží proto na každé chvíli,
co v životě plyne a co míjí,
jak ji v sobě uchopíme
a učiníme-li z ní šťastný okamžik,
k tomu má každý propůjčenou
mysl svoji, co s rozumem se radí
a na duši je každé rozhodnutí,
co skrývá ve svém chtění.

Zbývá nám proto ponořit se
do hloubky vlastní duše
a najít smysl vlastní cesty,
jak rozum nám ji kreslí.

Je předsevzetím dobrým
za šťastnou smrt se modlit
a život svůj uchopit pevně,
jak kolem mne, tak ve mně,
jak v životě, tak ve smrti

a to nás jistě donutí
si představiti sebe,
jak milostí nás vede
jistě samo nebe!


Koberec snů

28. prosince 2015 v 8:42 | Marie Bernadeta |  Hvězdný prach



Koberec snů


Koberec snů si táhnu ještě za sebou
měla bych po něm vejít do krajiny
splněných přání a zatím jen závoj motýlů
létá mi kolem hlavy a splývá
s mými představami plánů naivních






Den proměňuje barvy křídel na průsvitné
co ve vteřinách mizí kdesi
a nenávratně trhám závoj podvědomí
a držím se zas reality upevněné
ve mně o zábradlí rozumu a smyslů

Dnes vzhůru musím vyjít
nejmíň tisíc schodů
jenom do přízemí
a nadýchat se trochu vzduchu
z čisté přírody

Otvírám okna domu dokořán
a příval studeného vzduchu
v plicích mám i do zásoby
pro další okamžiky všedních chvílí
co sny už kamsi zahodily

Za rohy těžko denní světlo vniká
tak sedím pod lampičkou
a tichem ospalého rána se dnes těším
jež na mne dýchá jako zjara






Kdo psal by seznam všech svých přání
na papíry tužkou když v hlavě
zůstává jich zástup celý
a ještě leskl se mi v očích
před chviličkou?

Jen vzpomenout si na barevná křídla
co u hlavy mi zašustila
a závoj plný barev
v mysli mojí utvořila
skrz který moje přání
se mi prosvětlila
však nezůstalo mi nic v dlaních
než pocit jenom krátký
tím kobercem se vrátit
a strach na odvahu zvrátit

Schovat si barvy křídel do kapes
a sem tam přivonět k nim třeba
a z nich si novoroční předsevzetí dělat
Kdo snů má plné kapsy
ten nemusí se nudy bát
možná jen toho ulekne se snad
že sem tam něco zaspí
a musí kapsy všechny vysypat

Však z letů lehkých křídel
potěšit se zas je úděl
těch co touhy upevňuje čas
jenž odměřuje všechno
po kapičkách stesku v nás
když dotknout se zas smíme
všeho pouze jako ve snu
a pryč je závoj z křídel
co oslnily nás




( na téma týdne : " Novoroční předsevzetí" )

Střípek nekonečna

22. prosince 2015 v 23:48 | Marie Bernadeta |  Deník Modrého Anděla



Střípek nekonečna


V každém z nás je skrytá tvůrčí boží síla, co není vidět prostým zrakem lidským.
V každém z nás je střípek nekonečna a kdo se snaží, může v sobě nechat duši působit,
v tom podobá se Tvůrci svému a k tomu každý člověk ve svém srdci může se jen na okamžik
přiblížit, jako ve vteřině, v záblesku nekonečné lásky vchází duše na zem
a omezena hmotou pokouší se sama sebe najít a učinit vše, aby se zas mohla
do blaženosti prvotní té vrátit.

Když jako dítě vnímala jsem svět, má duše se mnou byla jako Božský květ, v němž pyl se sbíral
na sladkost lásky čistou, v níž Anděl Strážce po nocích mne koupal a s láskou za ruce mne vedl.
Já byla malá ustrašená holka, však časem, když pak dospíváme, procházíme každou zkouškou shůry
jako zdatnější a schopnější akrobati, co nad propastí času baletí a touží najít křídla k vzletům,
jež nás učiní moudřejšími a schopnějšími vidět věci v nadhledu.
Čím člověk vlastně je a co mu život jeho dává? Nejdřív je malý, potom dospěje a v každé chvíli
své já poznává, jak naproti mu kráčí ve všech představách, co můžou se vždy zhmotnit.

Přes den jsem tím, kdo bdí a v noci stále tatáž jsem, jen probouzí se ve mně svědomí, v němž najít mohu
krom kladů také vlastní odvrácenou tvář, tu, co ji rozum nemůže hned osvítit a přesto stále ve mně
vždy zůstávají zásluhy i chyby kdesi uložené , však na mně je vždy, jak se k nim, když vyjdou na povrch,
čelem postavím.

Pak jistě v sobě nacházím své druhé já, co je jen pudem smyslovým, v němž ale jasně prvotní je vědomí, co rozum má a svědomí a skrze vůli svobodnou se rozhoduji k činům, jež za mne vlastně hovoří, kdo zbabělý je v duši své, ten často pudům podlehne a nechá v sobě druhé já, to nízké, které umírá, v životě svém promlouvat a po věčnosti když se neptá, všechno ho hned zdeptá a duše jeho nehmotná, nemůže se projevit.

Kdo v sobě dusí vlastní duši, ten nikdy k Nebi nevzlétne, spíš skrze hmotu smrt svou nalezne.
Je třeba v sobě tříbit ctnosti a k tělu býti tvrdý bez milosti, kterou si nezaslouží nikdy ten, kdo podleh´světu, jenž nabízí mu pouhé nic, co k žití nikdy nestačí.

Vždycky se mezi sebou přou dvě síly, ty dočasné a snadné odměny nás lákají, však cennější je mysl svoji k vyšším cílům hnát a poklady si v nebi ukládat.

Nakonec můžem pochopit, co cenné je a co mír nám v duši učiní, co do nebe nás vede a co nás ještě ponechává chladnými, když nemůžeme nic víc, než najít v v sobě pokoru, s níž naše já vždy ustoupí a spojí se s dobry v naší duši, která od počátku všechno ví a nechává nás pouze tušit svoji božskou podstatu.


O druhém já

22. prosince 2015 v 21:45 | Marie Bernadeta |  Témata týdne
( Na téma týdne: " Mé druhé já" )

http://psychologie.nazory.eu/rubriky/vedomi-podvedomi-nevedomi
https://cs.wikipedia.org/wiki/Podv%C4%9Bdom%C3%AD
http://www.tvorim-svuj-zivot.cz/nadechni-se/moc-podvedomi
http://www.sysifos.cz/index.php?id=slovnik&act=zobrazit&idd=&pismeno=&vyraz=1209817256&heslo=Podv%ECdom%ED%20a%20nev%ECdom%ED
https://www.psychologiechaosu.cz/kvantove-vedomi/podvedomi



O druhém já

Jsem stále živou bytostí, ať vzhůru jsem či spím. Ve dne se snažím žíti přítomností a v noci střádám v sobě tajné sny.
Zde na zemi jsem člověkem a v nebi jednou budu, čímkoli bude moje láska chtít. Snad obyčejnou ženou, snad andělem a možná jenom vánkem tichým, co cuchá vlasy po poledni všem, kdo touží bez přestání po něžném věrném odevzdání sama sebe v náruč lásky, která je vždy tou, co provází mne navždy tímto životem, jenž ztratím jednou provždy, až věčnost otevře mi bránu Nebeskou a získám život nekonečný, jenž v mé duši rozeznívá každý kousek pozemského těla v podobě prosté, když spoléhám se na Anděla Strážce, jenž jako do zrcadla hledí na mne a vnímá všechno živé, co probouzí se skrytě ve mně.

Když vnímám sama sebe, vím, že láska je mi vším a když se k tobě v myšlenkách svých něžně přitulím, těším se přítomností
tvojí duše, kterou stále blízko sebe cítím jako bytost živou, bez které nechce se mi žít, jsme spolu jednou živou bytostí
v níž ale "my" se vnímá jako "já a ty."
Mým druhým já se stává láska ve mně, co napíná se stále k tomu, na němž záleží mi a kdo mne stejně přjímati touží,
pak souznění je naplněním všeho, co chybělo nám před tím, než splynuli jsme jeden v druhém a nalézáme jenom to, co sami vysloviti nahlas neumíme, ale v srdci stále hýčkáme si po celý náš život.

Jen v souznění a harmonii pochopiti můžem, že naše "já" je něčím zvláštním, co utváříme celým žitím a zároveň vším, co učíme se přijímat i odevzdávat zároveň, ať vědomě či nevědomě do duše si vytlačujem všechno důležité a s tím pak jednou před Stolici soudnou v rouchu kajícníka předstoupíme.


Milenec země - kalendář 2016

21. prosince 2015 v 10:50 | Marie Bernadeta |  Kalendáře
Milenec Země




Kalendář 2016

Marie Bernadeta
(autorské texty a fotografie)

Prolog
Co zaseli jsme, sklízet budem, co z květů se nám urodilo, je ve skrz Boží dílo. Za všechna slova patří dík Duchu svatému a jeho prostředníku, který nade mnou stále bdí, Modrému Andělovi, strážci mému, jenž je v mém srdci i na nebi. Dík Lásce, co mne provázela celým tvořením, a všem milovaným duším, pro které žiju na Zemi.




Tajemství měsíců v roce

Každý z nich je nejdřív mladík, pak muž plný síly a nakonec mění se v starce, co vládu svou předává dalšímu mladíkovi v pořadí.
Víc nevím, nežli jen, že budu věčně snít se svým Andělem Strážcem v Nebi a že je nyní se mnou a ve mně, tak jako Měsíc je milencem Země.
Vztah duše s Andělem Strážcem docela dobře podobá se pohádce o Marušce a dvanácti Měsíčkách.
Stav plnosti lásky v čísle dvanáct je patrný rovněž v počtu Apoštolů, které si vybral jako rybáře duší Ježíš Kristus a do světa je poslal se svým Duchem svatým.
Což nejsou Apoštolé ti starci vážení, co mocí Ducha svatého dál světem kráčejí a k našim duším všech dvanáct postupně po celý rok hovoří?
I moje duše tím stavem roku prochází v čase, jak život můj plyne, já každý měsíc s dalším starcem splývám a podle něj se měním, abych byla Živa pro ty, co se mnou jdou, i když to ani vidět není, což obraz je zas lásky nekonečné v naší čisté duši.
V duši své prožívám ty vztahy s muži přešťastnými v jejich drahých duších, které beru sebou ve své mysli, když oni na mne myslí….
Procházím životem, jak by to byl jen rok a od jednoho starce k druhému pak jdu a jeho pozdravím, jak vprostřed moje srdce pro ně zahoří.
Proč se to všechno skrytě děje, je mi tajemstvím, mým Andělem Strážcem je Apoštol třináctý, co po smrti Ježíše a jeho vzkříšení jako náhradník za zrádce byl zvolen novým Apoštolem zbylými jedenácti.
Jak v pohádce si připadám, já kolem sebe jako duše, všech dvanáct mužů mám, každý jak mladík seznámí se se mnou a pak rozloučí se jako stařec jednou.
Jsem obraz lásky, co prostupuje srdce a hřeje ruce, když živí mne naděje, jak po čas krátký každý mladík může se celý projevit ve mně.
Obrazy slouží k vyjádření skrytého duchovního tajemství, co po mnohá staletí v nás trvají a zároveň je život celý jako jeden rok, v němž každý měsíc prožili jsme celý.
A žádnou lidskou duši Bůh nezatratí nikdy hned, proto vždy dává dvě šance v každém životě.
Poznala jsem pravdu o všem, že po smrti a vzkříšení budu věčně snít s Apoštolem třináctým, jenž od počátku života mne provází.
Každý snad jistě souhlasí, že posledním měsícem rok končí a po celý nový rok jedenáct měsíců musím čekat, až prosinec nový na konci mého žití přijde.
Jsem rokem starým zatím a novým se chci státi, i když poslední být může, když totiž poznám v sobě příchod konce s jedenáctým mužem, což stalo se mi již a proto vlastně přešla jsem už do prosince, co je už skoro v polovině a k vánocům se přibližuje.
Představa chladu a zimy je obraz odcizení našich vlastních a pak, když každý v sobě najít musí rozhodnutí a svádí boje v sobě každodenní, stává se sám sobě macechou a vyhání pro svoje nízké pudy, co jsou mu také dcerou vlastní, do zimy svoji duši, kterou dostal jako dceru nevlastní, poslal ji pro jahody v lednu jen tak ze zloby a z rozmaru, aby se jí ve svědomí zbavil a za čistotu se jí pomstil, i když sloužila dobře a poslušně. Což matkou její byla sama země a ona její dcerou s Otcem, který vybral si za novou ženu tu, co měla také dceru, ale proradnou a lenivou, což je obraz našich vášní, které často v našem srdci žijí.
Každičká lidská duše dostala shůry Anděla Strážce pro život v pozemském těle vezdejší. Což není Anděl starcem, co zmocní se v nás všeho v čisté extázi, jíž každá duše na okamžik ve smrti své prochází a není-li smrt vstupem do země chladné, kam vchází duše jako vyhoštěnec a sirotek Země kvůli tělu, jež jako chaloupku a domov pozemský ve strastech mnohých opouští?
Milenec Země, Anděl Strážce, je Modrý Anděl můj, je anděl noci i anděl smrti zároveň.On Zemí svojí prochází a všechno ve mně umrtvuje, co k ničemu se nehodí a přitom mám své poslání, v lednu dojít pro jahody, zde obraz je zas toho, že na začátku života dostáváme úkol nadpozemský, pro který naše duše vešla do těla aby mohla poznat sama sebe a spolehnout se na muže sedící u ohně, kteří jsou obraz toho v nás, co v životě je nutné prožívat a co se rok od roku střídá pravidelně, dokud nedojdeme s jahodami v ruce domů, zatímco macecha i s dcerou svojí s touhou po jahodách sžírají se nudou a do mrazu vejdou, jímž je osamění, kdy duše už v mých činech není, obraz toho, když ve svědomí náklonnosti špatné překonáme, zemřou.


Milenec Země

Kalendář 2016
Marie Bernadeta
( texty a fotografie)




Leden
Leden je starý pán, nikdo ho nemá rád a tak je často sám a samý chlad, když spatří dívku u ohně, což obraz lásky vlastně je, celý se studem zachvěje a předá vládu raděj červnu. Marušce zdá se o lese a vůně léta ve snu celou ji prostupuje, pak ani zima a ani býti bez domova nemusí být tragedie pro toho, kdo sen má a v něm sám žije, víra mu nové brány otvírá, nakonec vyplní se, co si přál. Každičký měsíc je jeden mladík u mne, naříká, pláče, slzy roní, proud vody k sobě přitahuje, mává oceány srdcí uplakaných a jak dny minou, po čase je z něho muž plný síly, co mizí postupně a z mojí mysli vytrácí se. Když leden chladný mi svým mrazivým dechem celým tělem prostupuje, bráním se chvíli, ale pak poznám ruce starce, který mne drží velmi jemně a šeptá slůvka křehká mi do ouška, nemohu nebýt jak kapesník, či pro pláč jeho osuška. Jak to však zjistí, snaží se ovládnout slzy a v zkřehlých dlaních, co máme na nich běloučký sníh, snáší se k zemi docela tiše naše láska něžná v podobě bílých vloček, z nichž každá je jeho zmrzlá slza.





Únor
Únor se zdá už klidný, slzy mu z očí vyschly, snaží se ovládnout přece, zůstalo ještě dost vody v řece. Jak únor napíná všechny síly, aby byl u mne celý bílý, najednou zmrznou vody na led a všechno jako v pohádce může jít hladce, tisknem se silně k sobě, cítím ten mrazivý chlad v tobě, když se tě zeptám, proč slza z mých očí tě tolik zlobí a ty mi odejdeš uprostřed noci, kam nevím, jen smutno je ti, protože k ránu, když Slunce se vydrápe ze svých peřin zase na oblohu, ty jsi tam s ním.






Březen
S březnem si rozumím lépe, ten už ví, co se sluší, chviličku nechá ještě smutek k mým nohám stékat, ale brzy se uklidní a začne štěstím přetékat, hladí mne zase jemně, zahřívá všechno ve mně a co mráz prudce zastavil, rozpouští zpátky na slzy, ze kterých čaj ti po ránu vařím, když se ti nechce vstávat z postele. Až ten čas nastane i on mne opustí, chytly ho záda z té dřiny, když musel vsávat rudý do poloviny od Slunce. Mávám mu ještě a spouštím deště ranní, když se s ním loučím za svítání. Proč jen si se mnou vydržel zase jen chvíli? Člověk se musí poučit, někdy se každý mílí a když v sobě pevnosti boří, padají vzdušné zámky, co jednou stejně v paprscích slunce shoří. Abych snad z okna nevypadla, když musím mu mávat, než mi zas zmizí za obzorem, dívám se za ním dlouze a běžím rychle za ním, ještě si polibky tváře pohladíme, jakoby lehoučký mrazík v podobě jinovatky lehl si u nás do trávy před domem. Tiše se spolu rozloučíme.


Duben
Už se mi plní touhy, až přijde duben, zas spolu šťastní budem, stojíš mi u branky, mladíček během uhřátý, a napít se chceš studené vody ze mě. Studánka tvoje vprostřed lesa, tichá a trpělivá, čeká na tvoje ruce, až do mne ponoříš je a všechno , co zkalilo vodu odklidíš ze mne, já za to dám ti svou vodu čistou, uhasíš žízeň pramenem ze mě. Jakoby z vody se život nový zas rodil, oba si hýčkáme vlastní podíl na tom, co vzklíčí v mojí mysli, sám stále nevíš, zda se máš usmát a nebo mračit, když k tobě se dívám v podobě poupat orsejí z každé strouhy, někdy mne sevřeš v naději, že bych snad s tebou v rozpuku jarním mohla zůstat navždy, brzy se ale ujistíš o mé přelétavosti a lákáš mne jak včela na med taky. Nakonec ještě když prudké deště mi tvář plnou prachu z květů omívají, tiskneme v dlaních křehoučké květy narcisek, jsme jako malí, co běží s lopatičkou na písek.




Květen
Je plný vůně čas, v němž stůně srdce milenců, když ptáci pějí všude v lukách své písně o rozkvetlých kopretinách a leknínech tajemných na rybníce, ach tolik barev se nabízí pohledům, v nichž opájí se nádherou květů naše srdce. Tichounká slůvka ve sladkých dotecích poupátka růží mi šeptají, ještě než se mnou se láska rozloučí, chytám ji v mracích a pak v úbočích polibků tvých. Jak v rybníce se květy leknínů rozlily do třech barev v odstínu růžové, žluté a bílé, tak s tebou jsou prožité tyto chvíle plné tepla i májových deštíků s kapkami slziček na měsíčku. A žluté květy pampelišek mění se v bílé padáčky, které ti jedním dechem nasypu všechny do trávy. Úsměvy tvoje a prudké stisky dlaní tvých mění se v polovině na zář ještě nesmělého slunce a pak už zase stárneš mi a v odkvetlých tulipánech máváš mi, ještě se vůně květů nadechni a s polibkem ranním odejdi. Jsi věčně mladý v mé mysli a plný vůní, co opojí a ze vzpomínek nevymizí.


Červen
Červnová rána plná objetí, musím si nechat od pěti ještě zdát o tom, jak jsi byl se mnou celou noc jednu a pak zas vytrácel ses vždy k ránu za svou poutí. Kam zas jít musíš, ptám se? A přitom v ústech i ve tvářích červenám se, jak první lesní jahody, to abys věděl, že není to pro všechny, že jenom tys mohl být se mnou celou noc schován pod peřinou z jemných pavučin nad rybníky, aby i slunce stačilo přes den schovat tvoje kapesníky, co držíš ještě v ruce, když se ti prudce v květech růží otvírám v náruči, která hřeje mne po celém těle. Konečně držím v ruce kytičku sladkých jahod, musím je zanést maceše, která v mých vzpomínkách stojí zamračená před rodnou chaloupkou. Na sladkost rtů tvých nelze zapomenout a lesní vůni smíchanou s paprsky slunce ještě si otírám jako rtěnku do kapesníku, co kdyby macechy dcera na mne se rozlobila, že jsem tak marnivá a rty mi svítí červnovými polibky.




Červenec
Jsi celé noci se mnou a svojí rukou jemnou zhasínáš život v květech růží, když dech se úží, je čas zralých třešní, ze stromu slez a nech mi jich pár na ochutnání na stolu u postele, až vstanu se svítáním, abych ti v dlaních přidala trochu rosy z trávy a neměls žízeň, dokud zas večer za mnou se do vlnek na rybníce nepoložíš, zpívat nám budou po nocích žabky, co trpí nespavostí a sbírají kapky z listů leknínů, snad aby trochu vláhy ukryly si na zimu. Někdy jsi prudký jako bouře a nechtě zuříš, lámeš větve, jak se chceš za mnou dostat přes kopce, zapadneš někde v lese do mechu, který tě hladí a lehce našlapuješ jako na koberce. Vidíš sám v zahradách, jakou jsi nadělal svou bouří neplechu, jak se ti vzpouzím, jako stébla trávy, co kapky deště hladí a k ránu leží na květech bez pohnutí. Navečer děláš srdce do kaluží a přes den vysoušíš je svým horkým dechem, co cítím na ramenou ještě i v noci, zatímco ty, s pusou od borůvek, unaven počítáš na nebi vyšlé hvězdy.





Srpen
Prostírám ticho letních večerů v altánu naší zahrady, pokládám svoje city na váhu a v teplé vodě bazénu se chladím, čekám, až ke mně přijdeš celý uřícený a uhasíš svoji žízeň rudým vínem, kterým tě toužím dnes celého opít, to abys zůstal se mnou v horkém objetí až do kuropění. Přes den jsi skrytý u mne v pokojíčku za záclonou mých přání, upíjíš šťávu s ledem a ve tvých očích, co únavou přivíráš, vidím tvé sny, co živíš se s nimi stále, dokud se večer přede mnou celý z peřinky tužeb nevyloupneš, abys mi svítil jak lampa tichá vprostřed vesmírných světel vzdálených. K ránu se přikryju tvým dechem a splynu s končícím létem v rudých jeřabinách, jakoby připomínka lásky ještě a pak i strach, že už mne hladit nebudeš přes den a budeš sušit listy stromům v zahradách, otírat jabloním slzičky, které uroní, protože spousta jablíček opadá dříve, než dozrají. V lese se lesknou tmavé ostružiny a jejich trny se brání otrhání, ty měkce mne hladíš a dáváš mi do úst kyselé plody ze stínu lesa, kde z něčí viny se ostružiny slunce nenapily a celičký ustaraný s bradou opřenou o ruce přemýšlíš o tom, jak bys mne držel za ruce, které mám plné hříbků a v košíku z proutí je nesu domů na polívku.


Září
Ještě se tváří můj měsíc září, že si jen mimoděk listuje v snáři. Říkám mu lháři, vím jak se tváří milenci, co štěstím září tajemně zasnění s lístečkem na dlani. Sluníčko pohladí v nás každý úsměv, co polem uhání jak zajíc před letícím dravcem, který ho v kroužení při zemi nakonec vždycky dohoní. Ještě je cítit horkost doteků našich, k ránu však musím se zakrýt, tíží mě zase samota, co mi hned hlavu zamotá starostmi podzimu. Musím se chystat na zimu. Otrhat jabloně v sadu, příjít si navečer k tobě pro náladu, poněkud chladnějších mravů jsi, lásko, když mi svým polibkem posledním píšeš už k ránu s mlhou na sklo.


Říjen
Je pozdě, už tajemně zvedáš z mé hrudi nůž, kam jsi mi vyřezal symbol své lásky. Skrz vítr ve větvích zdá se mi, že jsi se vrátil dnes z veliké dálky, abys mne ujistil, že tyto chvíle strávíme spolu v rozhovoru u kamen s hrnkem grogu. Tvé zkřehlé ruce beru si do klína, jak ruce kluka hladí maminka, usínáš náhle celičký u mne a já ti zpívám ve větru smutném, jak tichá meluzína, co se nám svezla, když vyhaslo, k ránu do komína, a tříská trochu vraty, abys nespal tak dlouho, hochu zlatý. Stříbrné nitky vplétám ti do vlasů a ty mi foukáš do listí, v nečasu vlastních sklizní setkám se po čase s tvojí přízní v každičkém pohledu na přírodu, která mi hlásí, že čas je poslat tě za ostatními a nechat přijít k ohni měsíček v pořadí další.




Listopad
Nechodím za tebou, ale ty za mnou, k okýnku mému si leháš, smutně mi vyprávíš o stesku, jak každé noci vnímáš chlad v krajinách našich vzdechů. Na stromech prázdné větve vlají, pro nás však vzkazy tajné mají, když se mne dotýkáš lehce, lehám si do peřin měkce, abych tě v náruči své nechala na chvíli, dokud mi zase domů, tam na oblohu, nepošleš k ránu svou touhu být se mnou také přes den.


Prosinec
Poslední lístek v kalendáři se jako lístek na vlak tváří. Zadělat těsto, uhnětu v míse knedlíky, omáčkou zaliju všechno, najez se na cestu, měsíčku hladový, našel jsi nevěstu zmrzlou jak v márnici. Honem ji přelívám jako heřmánek vařící vodou v konvici. Stále se usmívám, jak malý červánek, který sis vzal sebou na oblohu, kde se máš setkat se svými bratry po roce zase na vrcholu.





Námraza

15. prosince 2015 v 9:47 | Marie Bernadeta |  Zima



Námraza


Námraza zdobí cesty
a její krása křehká
na nás chladně dýchá
zapnout si rychle vesty
je práce lehká
hůře se skrývá pýcha

jenž naše srdce obaluje
jako námraza větve suché
a uvnitř stravuje nás
Na voru z mráčků pluje
mi vstříc ve chvíli tiché
naděje co rozpustí zas

všechno co obalil mráz
jenž si nosíme sami v sobě
ve vztahu k druhým i naopak
Čas pomůže ledy rozpustit zas
když dám šanci sama v sobě
i slunci odpuštění pak




Rosa

15. prosince 2015 v 9:24 | Marie Bernadeta |  Témata týdne




Rosa



Ztracena v tomto světě hmotném
bloudím a nenacházím smysl kolem
Dívám se na povrch listů z nichž kapky
rosy stékají k zemi a vnímám okamžiky
kdy zemská tíže ovlivňuje spočinutí
a nás pak v nitrech nutí
poznat pravdu o tom
že není ideálu v světě tomto

Vše dokonale zapadá
když života záhada
odkryje se očím lidským
teprve tehdy když
dovolíme sami sobě spatřit
i děje neviděné zevnitř

Co předchází a co pak následuje
je ideální svět jenž ukazuje
že všechno má své příčiny
i následky
a každá myšlenka a každý čin
se zhmotní způsobem zřetelným

V ideálním světě lidí je spravedlnost
kterou každý vidí
v tom skutečném je ale skryta
a utajena čeká vryta
duši do vědomí

Všechno se v každém tvoru míchá
dobro i zlo se nás dotýká
způsoby různé
čekají půl dne
než se v nás pohnou k činům
dobrým anebo ke zločinům

Každý z nás ale v ideálním duševním světě
kdy svědomí bude probuzené a samo sebou jisté
pozná co směl a zač musí žádat o odpuštění
které však je pouhým darem z milosti Boží
nezaslouženě je však v pokorném srdci přijímáme
a Ježíš za nás proto na Kříži vztyčeném trpí

Co ideálním světem jeví se našim očím
to ve světě duchovním ztrácí smysl skutečný
Teprve s uchopením vnitřní souvislosti
doberem se k jádru věcí
a na povrchu jenž se jeví kluzký
uvidíme jen kapky
co stékají k zemi



( Na téma týdne " Ideální svět" )

V zrcadle duše

12. prosince 2015 v 11:56 | Marie Bernadeta |  Deník Modrého Anděla


V zrcadle duše

Nenajdem na povrchu těla sami sebe, spíš v očích něčích můžem se spatřit doopravdy, jak odráží se v nich projev naší duše.
Zrcadlem naším je skrze Lásku osobní Anděl Strážce, co u nás stojí bez přestání a naši duši provází od narození až do smrti, kdy v jeho náruč člověk svoji duši poroučí. Když duše člověka, jenž umírá, na mne si zavolá, jediné, co mohu udělat, poprosit jeho Strážného Anděla, aby mu nastavil čisté zrcadlo . Kdo ve svědomí čisto má a s prosbou o odpuštění každý večer usíná a s díky zase probouzí se, vědom si svojí omezené existence, ten nemusí se smrti bát, v zrcadle vlastní duše spatří obraz skutečný, jenž duše v našich smyslech vytváří , jak na tělo celé působí, mít soucit každý sám se sebou je předpokladem k odpuštění, které skrze Lásku přijímáme. Jediné, co nám zbývá, je doufání a prostá víra, která hory přenáší.
V zracdle naší duše čte Anděl Strážce jednoduše a každé hnutí zapisuje do knih života. Co je však odpuštění dokonané lístostí, toť otázka je pro každého, kdo zkouškou Lásky prochází. Mít na mysli vždy dobro duše vlastní a stejně na druhé i myslit a v tom duchu spásy každý večer zrcadlo si vlastní čistit. Je lépe v každé chvíli nenechat se vlastní vznětlivostí spoutat a potom hasit v sobě požár, který podpaluje všechny mosty mezi lidmi navzájem. Na chvíli počkat a hledat rovnováhu ve svědomí, co dobře ví, jak zachovat se, aby obraz naší duše zrcadlem byl čistým jako voda ve studánce, ze které každý člověk dobré vůle napije se.


U tvých dveří

11. prosince 2015 v 13:10 | Marie Bernadeta |  Srdce


U tvých dveří


Mezi nebem a zemí
srdce zmítá se mi
Co uvnitř cítím
nemůžu ale změnit
a zrušit strach svůj z osamění

Mezi nebem a zemí
trvá v nás láska
která však hmotná není
nejprve radost
v tajemství ponechám
a pak zas smutná
od dveří člověka mizím
ze strachu před setkáním
docela všedním

Nevím co udělat
kdy ostych zmizí
a proč jsem nesměla
k tobě dřív přijít?

Odvahu posbírat
v úzkostném srdci
které se zavírá
bolestí snící

o dotecích kterés mi ve spánku
věnoval celou duší
a já se těšila tím že mě miluješ
a že žít beze mne
více už nesvedeš
a přece na světě
nevím kdy ve hmotě
dokážem spolu setkat se
a přáteli býti


Duše je nic

7. prosince 2015 v 8:05 | Marie Bernadeta |  Rozjímání o duši



Duše je nic


Je tisíkrát víc nemít nic
a přesto život je bez hranic
pro chudého v duchu

Když vlastně duše není nic
co by se dalo uchopit
a přesto její přítomnost

cítíme sami v sobě každý
i navzájem mezi sebou
vnímáme doteky její

Skrz fluidum jemné
co z těla vyzařuje
na lidské tělo duše působí

Schopnosti její
jsou však mnohem větší
nežli si můžem představit

zde můžeme spatřit
střípek nesmrtelnosti
která je skrytá dosti

aby se projevila chtěním a pílí vlastní
skrz lidské tělo každého člověka
Život je zkouškou pro naši duši
aby se osvědčila v podmínkách tvrdých
zde na zemi a mohla vstoupit
do věčnosti skrz Boží přítomnost
v duši své vlastní

Pak už nic nebrání duši
jak jistě každý tuší
šťastná být sama v sobě
nacházet cokoli
kdykoli vzpomene si

Poznání v lidském těle
nikdy se nedoberem
dokud nám naše chtění brání
nahlédnout sám sobě do svědomí
a spolu s láskou prosit o odpuštění
tím se vše v každém z nás navždy změní
že rozum s citem svým
necháme v Božích dlaních
aby ho proměnil
na život ve Vzkříšení


Probuzení

7. prosince 2015 v 7:13 | Marie Bernadeta |  Témata týdne


Probuzení


Při probuzení těžko se vracíme do vědomí
jakoby spánek ještě chtěl uchovat chvíli
ve které jsme si sbírali pro tělo osvěžení
abychom dneškem zas přítomnost uchopili
sami v sobě dokud se čas jednou nezastaví
a všechno bude pak trvat už věčně

Trvání Lásky smaže nám vrásky kolem očí
zatím mi myšlenka na ni stačí
Kam se jen vydám všude vždy se mnou kráčí

Zůstávám sama v sobě a skrze lásku i v tobě
po celý den budeme spolu nacházet obě
vlnění z různých pocitů které si navzájem posíláme
v dotecích jemných lehoučkou vibrací mimo smysly abychom
ty i já hledali sami sebe v domě co stavíme
ty pro mne já pro tebe

V příbytku z lásky spočinout chceme
Dosud však slzavým údolím jdeme
Hledáme na cestě sami sebe
a přitom stačí nám najít nebe
v duši své která je jádrem našeho žití
bez ní by ani nemohlo tělo živé býti

Jak malý kamínek

6. prosince 2015 v 22:45 | Marie Bernadeta |  Srdce


Jak malý kamínek

Jak malý kamínek
je v srdci složených
pár krásných vzpomínek
na pohled něčích očí
Vnímáme okamžik
kdy se nás dotkla věčnost
jakoby nebylo již
nic víc
nežli ta vteřina setkání
nekonečných
ve kterých najdeme oblázek
nejkrásnější
Jak malý kamínek
stále tě v dlani držím
štěstí co jednou
s vírou uzřím

Na dlani

6. prosince 2015 v 21:59 | Marie Bernadeta |  Srdce




Na dlani


Je na dlani tlukoucí
vyrvané z hrudi mi krvácí
a ve mně život se kymácí
každému dá práci
srdce si vložit
do hrudi nazpět a
čekat až se rány zhojí
Dokud však nesáhnem po pokoji
necháme v sobě
srdce plačící
co se vždy svírá
v každičké chvíli
jiným rytmem
nemůže najít spočinutí
pro život který k činům nutí
a slova vyřčená
nelze vzít zpět
kdybych však mlčela
nemohla bych vyslovit se
co moje srdce svírá

Kdybych své srdce
do hrudi svojí nevrátila
sotva bych někdy se z ducha narodila
každý kdo chybuje
v srdci doufá
že mu včas rány
Anděl co chrání
pofouká

Vlastní srdce

6. prosince 2015 v 21:43 | Marie Bernadeta |  Srdce



Vlastní srdce



Prosti všech myšlenek
do srdce hledíme
kde všechno vidíme
v proudu času

Jako dech zrychlený
měníme v srdci svém
rytmus a stahy rostou na síle

Vnímám zas tlukot svého srdce
co jako závodník po schodech vzhůru běží
nechám se unášet touhou a
vprostřed stresu
najednou zastavím
a snažím se popadnout dech

Ještě mi zbývá krátký okamžik
než ponořím se do vodopádu
který padá odevšad
a utopím se v krvi vlastní
jako každý nevěrec
co zázrak nenechal přijít
před svůj zrak

V podobě vlastních citů
stojím tu svlečená
před vodopádem co mne chytá
do dlaní pod údery
které si odměřuji
v srdci svém


Rozhněvaná

6. prosince 2015 v 21:30 | Marie Bernadeta |  Srdce




Rozhněvaná


Promluví na mne úzkost má
a jedním dechem vše ve mně zavírá,
hněv smíchaný se vším dětským.

Najednou cítím beznaděj
rozume můj, vrať se mi,
volám na něj odkudsi z povzdálí.

Pocity s povzdechy duše
ve mně se míchají potají
v nápoje pozemských strastí,
co spát mi nedají

a budí ve mně představivost,
jež nemůže však býti skutečností,
dokud ji moje oči nepoznají
na světle, jímž prozřít mi brání
moje vznětlivost.

Integrace

6. prosince 2015 v 21:00 | Marie Bernadeta |  Srdce
" Čím více jsme vzdáleni od světla- osvětlení, tím delší je stín, který vrháme. Stojíme-li přímo pod zdrojem světla, nevrháme už stín žádný, ale můžeme si ho myslet pouze pod našimi chodidly- integrovali jsme ho."

( Rotrauda Pernerová, Tabu v rodinné komunikaci, " O čem se v rodinách nemluví, ač by to bylo užitečné " )




Integrace

Kdo ve světle rozumu kráčí,
ten pod sebou vlastní stín vláčí,
jenž neviděn ale stačí
být s námi ve spojení
jako neviditelné podvědomí
a vynoří se ve chvíli
jako dobrý pomocník,
aby nám napověděl v jednání,
když nevíme si rady.

Sesbírám sama v sobě otázky
a touhy strčím do kapes,
vejdu do země nevědomí skutečně
a pokusím se spojit s impulzy,
co v sugesci si stanovím.
Na všechno naleznout můžem odpovědi,
když odkryjeme sami v sobě
nové cesty životem,
jenž sami jdeme den co den,
až ocitnem se u konce.

Jsem na modlitbách
a v prosbách upřímných
nechám vše Bohu.
Učím se ve všem spoléhat
na Prozřetelnost,
jak jen mohu
a v sobě stavím pevný most,
po němž bych mohla přejít zpět do vědomí.


Zatím jen stojím ve stínu vlastním,
až vejdu do světla,
stín dlouhý navždy se spojí
jako vědomí s něvědomím
a budu jistě vzkřísena.

Do duše svojí vcházím, vždy po nocích
s duší se procházím s potěšením
každým náměstím a zvěstuji druhým
poselství, o tom že Láska je
z darů Nebe největší.

Duše je k obrazu Božímu stvořena,
schopnosti její však zastírá hmota,
aby se síla ducha projevila u člověka.

Do dlaně Boží vkládám svou duši,
jak se to na člověka prostého sluší,
co v každém okamžiku znamení shůry tuší
a v dalším otazníku přijímá všechno nazpět v své duši
od všeho navždy očištěné, až k tajemství ducha v srdci pronikneme,
budeme moudrými, ne z tohoto světa a ne jenom na chvíli,
moudrost se usadí v nás,
pomine každičký čas,
který byl nám třeba
ke vstupu do Království.

Na nebi Andělé rozkrojí Chleba
a vodu živou v poháru nabídnou
každému na znamení Věčného života,
jenž se v nás otvírá s tajemstvím rovnováhy.

Autohypnoza - základ

6. prosince 2015 v 20:22 | http://www.hypnoza.estranky.cz/clanky/hypnoza/autohypnoza--zaklad.html |  citace
http://www.hypnoza.estranky.cz/clanky/hypnoza/autohypnoza--zaklad.html

Autohypnóza- základ

Varování!

Pokud by se vám povedlo někoho zhypnotizovat do takové hloubky jako to dělají profesionální hypnotizéři a on by měl zde "na povrchu" závažný problém např. rozvod, krádež auta, rakovina. Pak by se mohlo jeho vědomí rozhodnout, že se nechce vrátit. Přesvědčí samo sebe, že je mu dobře tam kde je a už nemá zapotřebí ovládat své tělo. pak by to byl veliký problém a dal by se vyřešit snad jen povoláním profesionálního hypnotizéra.

Autohypnóza


Moc podvědomí
Ještě než se dostaneme k samotnému postupu jak hypnotizovat sebe a jak druhou osobu, upřesníme si pár pojmů. Je dokázáno, že existují dvě části lidské mysli - jedna vědomá a jedna nevědomá. Vědomá mysl je kritická a analytická - přijímá informace smyslovými orgány, třídí je a ukládá. Nevědomá mysl (tvoje podvědomí) je podstatně rozmanitější. Je to všechna tvá inteligence, bystrost, paměť a taky zdroj tvořivosti. Je sídlem tvých citů a emocí, které ovlivňuje, a tím ovlivňuje i tvé chování a nálady. Navíc řídí všechny životní procesy tvého těla, jako je dýchání, oběh krve, regenerace tkání... Proto ono varování na začátku. Jak vidíš, tvoje podvědomí má nad tebou vlastně absolutní moc.

Každý může
Zhypnotizovat nejde jen jedno procento lidí, z čehož plyne, že zhypnotizovat se dá skoro každý. Stejně tak skoro každý je schopný navodit si stav hypnózy sám. Ovšem zhypnotizovat druhého - to už dokáže jen někdo.

100% sugesce
A jak teda na to? Hypnóza je vlastně jen rozvinutá schopnost sugesce, takže úspěch při hypnotizování spočívá v tom, jak moc přesvědčivě dokážeš hypnotizovanému vsugerovat svoje pokyny. K vyvolání hypnózy u druhé osoby se používá nejčastěji metoda uspávání. Funguje tak, že svému médiu doslova vsugeruješ pocit ospalosti, unavenosti a touhy po zavření očí a usnutí. Pokud se ti to skutečně povede a tvému médiu se začne chtít spát, neusne klasickým spánkem (neboj:-), ale dostane se do stavu, kdy bude vnímat jen tvůj hlas a tvoje pokyny. Naproti tomu - postupů, jak zhypnotizovat sebe, je moře. Játi předkládám jeden fungující


1. část: ZKLIDNĚNÍ
Vyber si místo, kde tě nebude nic rušit (znít může tichá hudba beze slov) a lehni si na záda do příjemné polohy. Uvolni se a soustřeď se očima na jakýkoli obraz před sebou. Může to být plamen svíčky, vzorek tapety nebo třeba lustr na stropu. Vnímej jen jeho obraz, tvar, na nic jiného nemysli. Až se ti obraz té věci před očima rozostří a přestaneš skoro vnímat jeho okolí, začni v duchu pomalu počítat od deseti do jedné. Mysli na to, že s každým číslem budou tvá víčka těžší a těžší, až při jedničce necháš oči zavřené. Teď se musíš uvolnit.

2. část: UVOLŇOVACÍ
Dopřej si na to dost času, nikam nepospíchej. Začni čelistí, nech relaxovat svaly kolem úst, potom uvolni svaly v nose i kolem nosu, dál svaly kolem očí i za očima a kolem vrchní části hlavy. Pokračuj po straně hlavy, uvolni svaly vzadu na temeni i na krku. Uvolni ramena, horní část zad, hrudník a tak pomalu pokračuj, až uvolníš celý zbytek těla. Nech uvolnění proudit pažemi až do posledních článků prstů a nohama až do chodidel a do konečků prstů na nohou.

3. část: RELAXAČNÍ
Teď si představ eskalátor jedoucí dolů a samu sebe, jak na něj nastupuješ a necháš se svážet hloub a hloub (do svého podvědomí). Na konci schodů vystoupíš a ocitneš se v překrásném, pro tebe nesmírně příjemném prostředí. Může to být tvé oblíbené místečko v přírodě, šumící voňavý les a v něm tekoucí potůček. Skutečně vidíš, jak voda obtéká balvany a hladké valounky v korytu, cítíš, jak voní pryskyřice a vlhké jehličí, slyšíš ševelení větru vysoko v korunách borovic nad hlavou. Stejně tak se můžeš ocitnou třeba na písečné pláži v opuštěné laguně s azurovým mořem a kokosovými palmami, cítit vůni soli ve svých vlasech a nechat své tělo příjemně rozpalovat slunečními paprsky.

4. část: NABÍJECÍ
Jestli si chceš jen odpočinout a načerpat síly, zůstaň, kde jsi, užívej si pocitu volna a jen tak relaxuj. Navoď si představu, že po procitnutí se budeš cítit stejně svěže a odpočatě jako teď a budeš připravená vrhnout se do řešení náročných úkolů s jistotou, že máš na to, abys je všechny zvládla.

5. část: ŘEŠÍCÍ
Pokud chceš vyřešit nějaký problém, musíš pokračovat. Až se budeš cítit opravdu uvolněně a příjemně, popojdi dál. Zahni za roh a tam uvidíš obrovský chrám. Je větší a monumentálnější, než jaký jsi kdy viděla. Obdivuješ jeho architekturu, prohlížíš si všechny věžičky a arkády, přistupuješ blíž, stoupáš po několika schodech až k jeho obrovským, těžkým dveřím. Vidíš každou puklinu a suk ve dřevě i ohlazenou kovovou kliku... Bereš za ni a ocitáš se v přítmí obrovské chrámové lodi. Není to ale typický chrám. Místo církevních reliéfů jsou na stěnách mozaiky s obrázky přírody a zvířat. Nikde nikdo, lavice jsou prázdné, stejně jako oltář vepředu, kde plane jen červené světlo. Procházíš se a objevuješ malá dřevěná dvířka. Otvíráš je a vcházíš do nepatrně osvícené chodbičky, vedoucí točitými schody dolů. Scházíš po nich a na konci vstupuješ do malé místnůstky, kde tě přivítá starý moudrý muž a zeptá se tě, co chceš a proč to chceš. Odpovíš mu (...chci začít pravidelně cvičit, protože mě už nebaví koukat se na svou celulitidu, ...chci přestat kašlat na učení slovíček, protože vím, že budu potřebovat dobrou anglinu, ...chci se přestat stydět mluvit před cizíma lidma, protože mě to už nebaví...), on pokývá hlavou a odvede tě do obrovské knihovny, kde jsou regály s knihami po celém jejím obvodu od země až do stropu. Chvíli hledá, pak vytáhne knihu s tvým jménem a podá ti ji. Sedáš si s ní ke stolu a začínáš listovat. Přijdeš ke stránce, která je nadepsaná tvým problémem, otočíš ji a najednou koukáš na film, který se před tebou začíná promítat - máš v něm krásně prorýsované svaly a zpevněné tělo a mluvíš plynně anglicky nebo bavíš společnost úplně neznámých lidí... Koukáš na film a vžíváš se do nového pocitu. Užíváš si štěstí z dosaženého úspěchu, uvědomuješ si, že tě to stálo hrozně moc práce a přemáhání, ale že jsi to dokázala, překonala ses a výsledek za všechnu tu námahu stoprocentně stojí. Nech pracovat představivost, klidně se dívej a užívej si to, jak dlouho chceš.

6. část: PROBOUZECÍ

Pak odejdi stejnou cestou, jakou jsi přišla, rozluč se se starým mužem, opusť chrám i své relaxační místečko a nastup na schody jedoucí vzhůru (nech se vést zpátky do plného vědomí). Počítej od deseti do jedné a s každým číslem si říkej, že jsi víc bdělá a máš víc psychických sil, jsi víc odpočatá a nakonec (už plná energie a vitality) s jedničkou otevři oči.



Autohypnoza

6. prosince 2015 v 20:20 | http://www.esoterika.cz/hypnoza/autohypnoza-skvela-relaxace-i-pomocnik-pri-reseni-problemu |  citace


http://www.esoterika.cz/hypnoza/autohypnoza-skvela-relaxace-i-pomocnik-pri-reseni-problemu

Hýčkání láskou

5. prosince 2015 v 22:59 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší


Hýčkání láskou


Že jsi mi blízko, už vím
a ty se jistě myšlenkou
na naše tajné setkání
ještě opájíš.

Každý si v jistém věku
zaslouží kousek lásky
na chvíli poznat
a smět s ní se setkat,
když jeho srdce
po ní touží.

Nikdo z nás na světě
nechce mít všechno jen pro sebe
touží se někomu rozdat
a jedno s ním být.
Sdílet svou duši
a její tajemství
s tím, kdo o to stojí
a komu srdce
celičké Láskou se pohne,
kdykoliv na toho druhého vzpomene si.

Ty i já směli jsme poznat
mnohokrát v sobě
nejdražší poklad,
co si jen pomyslím,
ty musíš nějak vnímat,
protože ve chvíli
často mi odpovíš...

Láska je nádherná,
ale prostá , nikdo ji z lidí nedostal
jenom pro sebe,
každý ji musí proměnit v dotyky,
kterými smíme se navzájem hýčkat.



Utopit žal

5. prosince 2015 v 22:41 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší



Utopit žal


Utopit žal a špatnou náladu mám?
Na tebe lásko si vzpomenu a zkouším
úsměv tvůj si představit, jak bys to zlehčil,
řekl mi něco milého,
aby se všechno hrubé ve mně rozplynulo.

Vždyť tě mám u sebe více, než kohokoli jiného,
splýváme spolu ve dne v noci neviděni
a ani ty, ani já nemůžem pochopit,
cože nás k sobě pojí?

Jak se to stalo, ptáš se stále dokola, čím to je,
že jeden na druhého zapomenout nedovedem
a chceme v představách celičkou duší
nechat se objímat jeden od druhého,
tak jak se na milence sluší.

Pár kapek z očí ještě kane,
víc mě však smutek nedostane,
protože jednou starosti odplujou
a naše duše poputujou
spolu do Ráje, kde budem
spolu v duších splývat
a jeden druhému se do očí dívat,
bude jen Láska a cit nějkrásnější
který mi v dotecích vždycky sdělíš.

Zatím jsme v těle jen prostí lidé,
duše však tvá i moje navždycky spojené jsou,
Láska nás vzala do náruče
jako dvě hrdličky bílé,
co jednou k nebi vzlétnou.



Ve stínu noci

1. prosince 2015 v 21:34 | Marie Bernadeta |  Podzim 2015




Ve stínu noci


Ve stínu deště
nepromoknem ještě?
I pod deštníkem
krčíme se s kapesníkem
v rukách
a zmítáme se v mukách
vlastních starostí
od nichž se toužím oprostit


Prší a déšť už i oknem vnikl do místností
Smutek se z nebe v proudech valí k zemi

Sedím u stolu nad jablky co mne pohostí
jádřince pilně vykrajuji a sladko je mi

na jazyku od nich když je ochutnám
Za oknem zatím tečou množství vody

když z oceánů nebeských vytryskly k nám
aby se skrze naše krajní body

odpuštění zjevilo i milost kterou touží každý
jednou v duši uchopit

Když hledí na nesmyslné vraždy
a nemůže je pochopit

I ze mě jaksi zloba vyšla na povrch
Dnes nemám dobrou náladu

a raději ten chmuru kruh
nechám plynout pro pravdu

v hněvu vyslovenou zprudka
Snad odplaví ji vody s nočním deštěm

a v srdci rozpustí se hrudka
našich sporů ještě


a zítra zapomenem na hádky
když spolu kříže svoje vlečem


a nečteme už pohádky
o ideálním světě v němž se věcem

pomíjivým staví pomníky
a s odpuštěním ulehnem na slamníky

Ve stínu noci
jsem dnes bez pomoci
něžných dotyků
jen smutek bere za kliku