http://knihovna.orgfree.com/kafka/14.html

25. července 2015 v 21:17 |  citace
http://knihovna.orgfree.com/kafka/14.html


14. DUŠE

(63) Duše lidská vyššího řádu, podstaty duchovní, je stvořena pouhou vůlí všemohoucí­ho Boha - v přesném slova smyslu. Není učiněna ani z Něho, ani, jak někteří tvrdí, z něja­ké všeobecné, předem stvořené duchovní látky. Je stvořena z ničeho v celé své podstatě.
Duše je tedy duchovní podstata, to znamená, že je samostatnou bytostí, je nehmotná a nesmrtelná. Jsouc jednoduchá (nesložená), je svou přirozeností neschopna porušení. Má své duchovní funkce (poznávání a chtění), čehož hmota není schopna.
Duše má sice počátek, ale nebude mít konce, je relativní věčností. Bůh je věčnost abso­lutní, tzn. žádná změna, žádná minulost, žádná budoucnost, nýbrž nekonečná přítomnost.
Duše je stvořena z ničeho pouhou vůlí boží v okamžiku, kdy se spojuje s tělem a jeho nižším živočišným principem a řádem. Nemůže vzniknout z lidské duše jako tělo z těla, neboť je samostatná bytost, jednoduchá, nedělitelná. Je stvořena od Boha bezprostředně, a je tudíž tvorem božím.
Náš (stvořený) rozum, co svět světem bude, nikdy nerozpozná a nepochopí tajemství stvoření podstaty duše, a je nesmysl namáhat se toto tajemství rozřešit a pochopit.
Lidská duše se nevyvíjí a neroste současně s tělem, nýbrž je cele, dokonale ve své pod­statě přítomna v těle plodu, dítěte, muže i starce. Znám u člověka jen jednu duši a hmotu těla, nikoliv ducha, duši a tělo. Duše je rozumná nehmotná podstata, ale s hmotou přiroze­ností spojená.
Tato lidská duše, podstaty duchovní, má trojí schopnost: vegetativní, smyslovou a rozu­movou. Vegetativní, aby tělo přijímalo pokrm, rostlo, aby bylo schopno životních úkonů. Smyslovou, aby viděla, slyšela, cítila apod. Rozumovou, aby mohla samostatně myslit a svobodně chtít.
(64) Schopnosti duše jsou rozdílné, nejsou totiž při stvoření dány všem stejně. Od těla oddělená duše rozumí a chce, k ostatním úkonům v ní zůstává vloha, takže kdyby se spoji­la s tělem, činila by je opět schopným.
Nemysleme, že duše oddělená od těla přestává vidět, slyšet, cítit apod. Nevidí jako my přirozeným zrakem, nýbrž prostoupením hmoty poznává vše sama v sobě, a to daleko do­konaleji než my svým přirozeným zrakem.
Duše podstatně oživuje tělo svou bytostí, a to skrze sebe sama, bezprostředně. Duše a tělo s živočišnou duší, dvě podstaty na sebe odkázané, jsou spojeny v jednu podstatu, v jednu bytost.
Pro snazší pochopení: vodík a kyslík ztrácejí svou podstatu a sloučením z nich vzniká podstata nová - voda.
Tak ovšem duše a tělo spojeny nejsou - uvedený příklad je jen analogií. Duše a tělo se v člověku neztrácejí, nýbrž trvají dále, ale jsou spojeny v jednu podstatu.
Člověk je jsoucno hmotné, oživené. Všechny tři duševní schopnosti jsou podstatným znakem člověka. Principem vegetativního a smyslového života je podstatný tvar živočišné duše. Tento duchovní princip je totožný s principem života rostlinného a živočišného. Duše s vlastní činností rozumu, poznávání a vůle, obdařená vyšší vegetativní a smyslovou vlo­hou, tvoří s principem živočišné duše osobní a bytostnou jednotu, uděluje člověku existen­ci specificky lidskou, neboť všechny životní lidské síly prýští z podstatného základu jedno­ty duše. Duše a tělo tvoří společnou jednotu (bytí) a ovlivňují se navzájem jednotlivými vegetativními, smyslovými a rozumovými činnostmi, majíce společný princip, jímž je jed­na duše. Duše s činností rozumu a vůle je nehmotná, nemá žádnou kvantitu, nedotýká se těla, ani jím není dotýkána, nýbrž na tělo působí. Tato duše žije po smrti těla životem spe­cificky sobě příslušným. Neumírá tedy a vyvíjí dále svou nadsmyslovou činnost, která se projevuje sebevědomím, myšlením a svobodným chtěním. Nesmrtelnost lidské duše je sku­tečná a osobní, neboť není složena z látky a tvaru, je tvarem čirým. Nemůže proto zanik­nout. Duše je povýšena nad pomíjivé tělo.
Duše obdařená rozumem a vůlí je úplnou podstatou a může žít i bez těla, neboť byla podstatným tvarem, příčinou jeho mravní inteligence a kulturního rozmachu. Chemickou poruchou se tělo rozpadá, vegetativní duše a duše smyslová se ztrácejí, zůstávají však ve hmotě pro další možný ústrojný život.
(65) K přiměřenému životu duše náleží spojení s oslaveným tělem, neboť je pro to stvo­řena. V tom je neúplnou podstatou. (Toto bezprostřední spojení duše s tělem umožňuje pře­devším velejemná látka oduší, která je součástí těla.)
Duše je celá v celém těle a celá v každé jeho části, neboť je to duchovní, jednoduchá, nehmotná podstata. Formujícím prvkem osobnosti je duše, nesoucí obraz boží.
Tato jediná, samostatná bytost je obdařena rozumem a svobodnou vůlí, má v těle své nervové ústředí - mozek, kde má, pokud je spojena s tělem pro všechny funkce svého JÁ, své centrum.
Protože je duše duchovní, v celém těle celá, má tuto schopnost v tomto životě i mimo své tělo, ale zase prostřednictvím hmoty, tzv. oduší, (bez něhož by se tělo rozpadlo, neboť oduší je energetická síla, která váže elektrony v atomu), a to na dálku, ale vymezenou zá­konem přirozenosti. Může své vlastnosti uplatnit v každém místě, jakož i v každé své jed­notlivé zdravé buňce, což se dá dokázat pokusy hlavně ve 4. stupni hypnotického spánku.
Podstatou stvořené duše je pohyb, činnost sama o sobě. V rozumu je vědomí a poznání sebe sama. V podstatě duše je nevyčerpatelný zdroj netušených požitků krásy, blaha, radosti a rozkoše.
Duše, vědoma si své dynamické pohyblivosti a povahy svých sil, vloh a vlastností, má tomuto zdroji vrozenou snahu, sklon prožívat jej v lásce, milujíc tak dokonalost své pod­staty. Sebe poznává duše vnitřním světlem jasně a neustále jako absolutní dobro, poznává své výborné kvality, poznává, že je v sobě a ze sebe blažená.
(66) Zdrojem největších požitků je dar lásky: je to účast na blahu, kterou poskytuje po­znání vlastní podstaty tím, že je stvořena k obrazu a podobě boží. Tento zdroj činnosti v ob­měnách stálého dobra je jí též nevyčerpatelnou základnou pro různé tvary, ideje, pro před­mět rozumové abstrakce, pro rozpínající se myšlenkovou činnost a poznání nekonečných rozsahů a možností.
Vlastní poznání je předmětem poznání zpětného či reflexního, jímž si uvědomujeme své vlastní poznání.
Myšlenková činnost duše je tehdy dokonalá, vychází-li z reflexe vyšších sil ducha, ro­zumu a vůle.
Duše si uvědomuje v aktivitě rozumu sebe a svůj vlastní zdroj, který hodnotí, má k ně­mu úctu, a protože jej chce prožívat a mít v něm rozkoš, může se z rozumu a vůle svobod­ně rozhodnout k té nebo oné činnosti, k prožívání.
Je to dokonalé, na čase, prostoru a hmotě nezávislé duševní blaho, prožívané v plné svo­bodě reflexního uvědomění za účasti rozumu a vůle, které se nedá přirovnat k zážitkům, jež duši poskytují věci hmotné, závislé na prostoru, čase a hmotě.
Zdroj požitků, rozkoše, jakož i vloh a schopností je duchovní.
(67) Duše je příčina (princip), základ činnosti, život sám v sobě ve stálém uvědomění sebe, své podstaty.
Podle subjekta K. v předchozích řádcích vylíčený stav poznání své podstaty skrze samu sebe, účast na zdroji vlastního blaha, vědomí svobody, rozumu a vůle prožila každá duše v okamžiku svého stvoření jakoby zábleskem. Tato skutečnost není snad ověřena jedním nebo několika pokusy. Podepírají ji sta opětovaných pokusů.
Při spojení intelektu v jednu podstatu s embryem v době, kdy se vyvíjí a dokud se ná­stroj - mozek - neupraví pro duševní činnost, je duše ve stavu činnosti podvědomého dění a prožívání. Vytvořením takto vzniklé nové psychofyzické jednotky vzešel na kratší čas stav nesvobody i v užívání rozumu a vůle.
Je to současně i doba určitého prožívání a hnutí vlivem zásahů vlastní hmoty i zásahů zevních k podvědomé uvědomělosti podle síly reflexe, jež přecházejí do samotné paměti duše. V době těhotenství se silnější hnutí vtiskují do genů a zachovávají pro budoucí vývin dítěte stopy v jeho tvořící se osobitosti. (Viz těžké porody, nebezpečí pro život matky, pro­žité katastrofy, umělé zákroky apod.)
Tato veškerá předcházející činnost duše a poznání sebe zůstává v paměti duše - čili v duševědomí, do doby prožívání věčného posmrtného života, konečného cíle duše.
(68) Duše co do své schopnosti není přítomna v každé části těla stejně, nýbrž rozděleně podle schopností té které části organizmu.
Při spojení s tělem se uplatňuje druhá schopnost duše, schopnost vegetativní, aby tělo rostlo, živilo se a plodilo. Postupně pak i třetí schopnost, smyslová, která má vztah nave­nek, k světu, aby prostřednictvím čidel (smyslů) viděla, slyšela, chutnala, cítila a hmatala. Proto v intelektu člověka kromě dědičnosti (vrozených představ, zážitků a forem myšlení) není nic, co by neprošlo smysly. Lidská přirozenost, pokud se nenachází v trascendentním stavu, je zařízena tak, že duše již neproniká k existenci a poznání věci přímo, ale v po­jmech, získaných abstrakcí ze smyslových představ, jen někdy intuitivně.
Tělo se vyvíjí a smyslovým poznáním se vytvářejí představy. Předmět rozumového po­znání je nejdříve vnímán vnějšími a vnitřními smysly (realizováním předmětu v espla­nech), a z tohoto smyslového vnímání obdrží rozumové poznání svůj předmět. Představy, které se realizují v esplanových buňkách mozku, jsou k dispozici pro rozumové poznání.
Životním principem člověka je jeho rozumná duše. Duše je tím, co dává tělu život - tělo je hmota, v níž se život jeví.
Lidský duch je pro život na Zemi povýšen nad své tělo a je bohatou základnou vloh a schopností k činnosti, které jen pílí a sebevzděláním, při rozvinutí rozumu a vůle, přivá­díme do aktivity k projevu a uplatnění.
Smyslové poznání oznamuje skutečnost smyslového vjemu. Rozumově zpracováno vede k všeobecnému vědění.
Duše je též obdařena nadsmyslovou činností. Rozumem si člověk uvědomuje předměty nepřístupné smyslovému vnímání. Nadsmyslová činnost duše směřuje k nehynoucímu - k pravdě, ctnosti, umění, kráse, lásce, Bohu - a tím se zdokonaluje. Tyto cíle jsou věčné, tak jako sama podstata duše. Touto abstraktní činností, nezávislostí rozumu a vůle na těles­ných silách, je duše povznesena nad hmotu. Činnost duše je tedy nezávislá na porušitelné hmotě. Nejvyšší cíl, k němuž duše směřuje, je oslava Boha. Svými schopnostmi může sla­vit Boha i po smrti těla, protože je povahy duchovní.
Vinou dědičného hříchu přešly rozum a vůle z dřívější aktivity do stavu potenciálního, a jsou u každého ve schopnosti pro činnost. Aby se znovu staly silami ducha, musí být mravně řízenou křesťanskou výchovou vedeny k rozvinutí a zralosti. Duševní schopnosti pudové, vegetativní a smyslové se růstem těla rozvíjejí samy.
Silami rozumu a vůle může člověk dosáhnout osobnosti ušlechtilé, nezávislé na povaze a charakteru předků. Povaha, charakter a jiné vlastnosti našich předků se realizují do dě­dičné hmoty a ta svými tvořivými silami života, zákony biochemickými, vytváří určité in­dividuum, které sem vrhá příroda. Uvědomělý duch z vlastních sil, z vlastní reflexe, která vychází z rozumu a vůle, může zasáhnout do své zděděné, někdy mravně pochybené indi­viduality a svobodnou volbou vypěstovat individualitu - osobnost - jinou, která je mravně dokonalejší a uvědomělejší. Osobnost je jsoucno existující v sobě, sebevědomé a svépráv­né, jímž může být pouze jsoucno rozumné a svobodné. Individualita zděděná je nahodilá, svým předurčením a vznikem závislá na přírodních zákonech transmutace genů, nositelích dědičných znaků. Individualita je nadále řízena vlohami (předpoklady, vlastnostmi a me­chanickými silami), a tím je v převaze své činnosti na hmotě závislá, v rozumu a vůli ne­rozvinutá, duševně slabá, nesvobodná, nerozumná a neuvědomělá. Takové individuum, které není vychováváno a samo k výchově nepřispívá, je jedincem průměrným, převážně pudovým. Svůj úspěch, cíl a sílu hledá v kolektivu, v mase, v davu. Uplatňuje se u něho zákon sdružovací, jako je u hmoty zákonité sdružování atomů v molekuly. Lpí na něm tvr­dá zákonitost hmoty, ze které se nedovede vymanit. Existuje tedy dvojí zdroj reflexivní čin­nosti. Jeden vychází z řádu hmoty a druhý z řádu ducha. Většina lidí si toto neuvědomuje, jde životem slepě a je více nebo méně řízena reflexivními silami hmoty vycházejícími z vlastního těla i silami hmoty tělo obklopujícími. Není divu, že takový život je neuspoko­jený, osudový. Je proto třeba poznat duševní síly, přetvořit sám sebe, vyvinout si uvědomě­lým a svobodným rozumem osobnost novou, která se stále zdokonaluje a mravně vede. Teprve kultivovaný individualizmus umocňuje osobu v osobnost, aby se stala samostatným jedincem. Silná osobnost nespoléhá na druhého, stojí pevně - sama, má probuzenou sílu ro­zumu a vůle, iniciativu a tvůrčí schopnost, kterou uvádí do činnosti.
Lidská činnost má svůj pevný základ v duchovní stránce člověka. Maluji, počítám, píšu - tuto konkrétní práci vykonává moje psychofyzická osobnost. Je to činnost hmotného těla za nehmotné činnosti rozumové. Avšak je tu ještě někdo, kdo na tuto pracovní činnost do­hlíží, kontroluje ji, zlepšuje, radí, provádí nad ní reflexi. Tento někdo je moje vyšší duchov­ní JÁ, které je svobodné a na těle nezávislé. Jeho úkolem je reflexe nad mou nižší činností lidskou. Toto JÁ kontroluje z vyšší reflexe ducha mou činnost rozumovou a činnost vněj­ších i vnitřních smyslů, např. tvůrčí obrazotvornost. Vyšší JÁ, nezávisle na mé činnosti, sa­mostatně a reflexivně myslí, provádí reflexi nad vlastní abstraktní činností a může prová­dět neomezeně reflexi nad reflexí reflexe atd. Princip vyššího JÁ je lidský duch - vyšší činnost téže duše. Toto JÁ má ráz podstaty, je nositelem vědomé činnosti. Jeho činnost je nad časem a prostorem, je čistě duchovní, nevázaná zákony hmoty. Co je nehmotné, je du­chovní, a co je duchovní, je nesmrtelné.
(69) Duše může někdy uplatnit své smyslové schopnosti pomocí oduší přímo, bez účas­ti smyslových orgánů. Tam, kde je přítomna, poznává vše přímo ze své existence jako pro­středku.
Rozumovou poznávací schopností se nazývá duševní schopnost, kterou si uvědomuje­me předměty nepřístupné smyslovému poznání. Předmětem této schopnosti je jsoucno (bytí) v celém rozsahu.
Sám rozum je skutečnost, je to myšlení určující sebe, nejvyšší poznání a přesvědčení.
Mezi děním samotné duše a vědomým děním je dosud neznámá oblast - hlubina -, od­kud vycházejí různé jevy, počiny a zážitky, jejichž zdroj a pohnutky člověk nezná, nebo které mají jinou motivaci, než si člověk myslí.
Tedy pouhé vědomí člověka nepředstavuje celý duševní život. Dnešní psychologie tuto neznámou a na vědomí nezávislou oblast nazývá podvědomím a přisuzuje mu všechny ne­vysvětlitelné stavy intelektu. V tom je podvědomí dosud nevyjasněnou záhadou a neurči­tostí tohoto pojmu se v psychologickém bádání dochází k mnoha nelogickým závěrům.
Světlo do těchto hlubinných duševních stavů (čili podvědomého dění lidské přirozenos­ti) vnášejí pokusy se subjekty na základě vrozených zkušenostních poznatků, takže je mož­né tyto různé duševní stavy přesné definovat v ujasněné celky.
(70) Protože se budeme v celém spise s těmito rozdílnými duševními stavy stále setká­vat, rozčlenil jsem podvědomí na následující základní celky:
1. Vědomí: Bdělý normální stav, duševní činnost ve schopnosti rozumu a vůle za pomoci šedé kůry mozkové, smyslů a součinnosti esplan.
2. Vrchní vědomí: Totéž co vědomí, avšak s dokonalým uvědomováním ve vyšším vzdě­laném rozumu a vůli.
3. Vrchní podvědomí: Činnost esplan, místa paměti, počitků, vjemů, představ apod.
4. Spodní podvědomí: Občasná samovolná činnost šedé kůry bez rozhodování a uplatnění vě­domého JÁ, která je řízena představami předrážděných esplan (vědomý chorobný stav).
5. Vstupní podvědomí: Ústup duše z činnosti vědomí do zdravé činnosti l., 2. a 3. stup­ně hypnózy (transu) nebo extáze. Blíží se podvědomí.
6. Nižší podvědomí: Chorobný stav vstupního podvědomí, který byl způsoben vinou ne­mocných esplanových buněk.
7. Podvědomí: Činnost duše v šedé kůře a jejím zářivém oduší, bez účasti esplan a smys­lů. Esplana a smysly mohou být řízeny přímo z podvědomí. Je to 4. stupeň hypnózy, ex­táze a duševního dění. Z tohoto stupně podvědomí vycházejí vzácné duševní schopnosti, vlohy, sklony, vztahy, vlastnosti, vize a mimořádné zjevy a jevy.
8. Nejzazší podvědomí: Duše ve svých schopnostech zůstává pouze v oduší, bez vztahu k světu. Je to nejpříjemnější stav duše, v němž si sama sebe dostatečně uvědomuje, po­znává svou podstatu a prožívá svou dokonalost.
9. Duševědomí: Veškerá duševní a smyslová činnost, která přechází do paměti samotné podstaty duše. V ní se přímo a plně uvědomuje bez prostřednictví esplan.
10. Práh vědomí: Myšlenky, pocity, schopnosti, vlohy, které se dostaly z podvědomí a vstup­ních podvědomí do vrchního podvědomí, do tzv. esplan, bez součinnosti vědomí.
11. Tvořivé podvědomí: Duše ve stavu hlubokého transu a extáze, pokud se v něm může uvědomit: vědomí je úplně zaniklé, nebo zůstává temné, nebo je i soupodstatné. Tvoří z vlastního tělesného buněčného plazmatu přeskupováním prvků materializace: buď vlastní (dvojnictví), nebo různých jiných oživených bytostí, dosahuje pohybu předmě­tů a jiných jevů, kombinace fenomenálních objevů i fantastických nesmyslů, nachází-li se v některém vstupním podvědomí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama