Červenec 2015

http://knihovna.orgfree.com/kafka/15.html, pokrač. 2.

25. července 2015 v 21:30 citace

http://knihovna.orgfree.com/kafka/15.html, pokrač. 2.

(82) Duše předem poznává své činy, které jednou vykoná ze své svobodné vůle. Její po­znání je nadčasové. Vidí sebe v budoucím rozhodnutí. Budoucí svobodné rozhodnutí je pro duši poznatelné, neboť žije v stálé přítomnosti, ve stálém trvání.
Poznávání věcí budoucích se děje poznávacím úkonem z vnitřní síly duše skrze její podstatu, jejím vnitřním světlem, patřením na její vnitřní vůli v budoucím rozhodnutí, jak u sebe, tak u jiných, pokud nejsou jejich duševním tajemstvím. Toto poznání, vlastnost i podobnost boží, má duše lidská, neboť byla stvořena k obrazu a Jeho podobě, ovšem v mí­ře nepatrné, na Bohu závislé.
Lidská duše má i jiné schopnosti a vlastnosti. Dovede být při aktivitě svého podvědomí činná při tvoření (ne stvoření), přísluší jí vlastnost tvořit. Dovede přeskupovat prvky v no­vé přechodné útvary a uspořádat je libovolně pro své záměry.
(83) Lidská předvídavost není vlastnost patřící jen vůli, nýbrž náleží především rozumu. Předvídavost je umění a je dvojí: cíl a vést věci k cíli. Vůle a rozum dávají plán, existující v mysli duše, podle něhož vše vede k cíli. Předvídavost je určité poznání, jež vůle působí. Samo toto vedení se nazývá předvídavost. Touto vědomostí svítí rozum vůli, která již plán provádí, užívajíc vhodných prostředků, řídíc a spravujíc všechny věci podle něho k cíli.
U duše, ducha, je tato vlastnost prozřetelností, kterou uplatňuje ve svých činech, ve své stvořené schopnosti. Rozum má vlastní ideje, čisté vzory ze sebe, a duše nemusí být odká­zána jen na okolí, aby dosáhla svých cílů.
Boží prozřetelnost je předurčení všeho stvořeného spojené s jeho péčí o toto stvořené a vedením k vytčenému cíli. Plán, podle něhož je vše stvořeno a řízeno k cíli, určuje a uskutečňuje Bůh. Tento plán a veškeré řízení jsou dány od věčnosti. Řízení se děje pří­rodními zákony, činností každé věci podle její přirozenosti, prostřednictvím zákonů, které Bůh vepsal do lidského rozumu.
(84) Jedni praví: "Lidé se rodí se stejnými schopnostmi, vlohami a sklony, všechno ostatní je pouze důsledkem výchovy a prostředí. Každý je schopen konat jakoukoli práci, je jen třeba ho zapracovat."
Jiní tvrdí: "Nejsme si rovni ve schopnostech a vlohách." Oba názory jsou nedostatečné. Duše je potenciál a má síly pro všechny schopnosti, vlohy a sklony, avšak každá duše nemá tuto sílu ve stejné dynamice. Tato nestejná síla aktivity má rozdílný vliv na vlohy a schop­nosti genů, získaných po předcích, ve kterých se různě a nestejně uplatňuje. Nemá-li duše tyto geny s vlohami a schopnostmi ve hmotné části těla, má možnost se všemu naučit z vlastní vůle a rozumu pílí, pouze s tím rozdílem, že podle vrozené síly aktivity a rozdíl­ných citových vztahů pro věc bude jeden nad druhým vynikat ve schopnostech, vlohách a tvořivosti - nebudou si rovni.
Mějme víru v člověka, v jeho hodnotu, duchovnost a nesmrtelnost jeho duše.
Duše - duch - je podstata (substance) duchovní (nesložená), nehmotná, v podstatě ne­změnitelná, bezprostorná a na základě těchto vlastností nesmrtelná. Jsouc jednoduchá a bez částí, nemůže být nijak rozdělena, a proto má život vyšší než bytost složená, a pozná­vá sebe sama svým rozumem a vůlí.
(85) Duše, spasená od hříchů a očištěná, může hledět na své bytí i jakost a miluje ji. Duše se jasně a neustále poznává jako velké dobro, může hledět na své bytí a miluje se stá­lou láskou. Prožívá nepřetržitý samostatný vyšší myšlenkový život vysoké dokonalosti sama v sobě. Je dokonale jednotná ve své podstatě. Duše sama v sobě poznává vnitřním světlem své vlohy a dokonalosti, to, že je obrazem božím, Jemu podobná, že má účast na Jeho životě a dobrotě. Poznává, že je blažená v sobě a ze sebe, s líbezným pohledem po­znává věci stvořené. S blahem je spojena radost, kterou stále prožívá. Poznává, že se pohy­buje v absolutní svobodě.
Tyto stavy duše mají své zákony a podmínky. (Viz další odstavce.) Poznává, že blaho a radost budou trvat věčně. Věčnost je trvání - to, co trvá a zůstává ve své jsoucnosti, ve svém bytí. Věčnost je neohraničené, celé a dokonalé prožívání života. "Neohraničené", tj. takové, které nemá počátek a konec. Tím se věčnost podstatně liší od každého stvořeného trvání, jež má alespoň začátek, a je tedy alespoň na jednom konci ohraničeno nebytím. Např. naše duše nebyla před stvořením. Věčnost je trvání celé najednou: hvězdy, moře, člo­věk trvají, a dokud jsou, mění se. Dokonalejší je takové trvání, při němž je méně změn. Zlato se skoro nemění, má dokonalejší trvání.
Vyšší je trvání podstat duchovních, neboť jsou nezničitelné a mění se jen nahodile a ni­koli podstatně (v podstatě), aniž se pohybují z místa na místo jako hmoty. Ale i toto trvání má své nedostatky. I duchovní podstaty jsou stvořené a musí být Tvůrcem udržovány. Ne­jsou úplně beze změny, neboť poznávají a chtějí, což znamená změnu, alespoň nahodilou (případnou, akcidentální) v jejich rozumu a vůli.
V Bohu je trvání naprosto (absolutně) dokonalé. V něm nebylo změny od nejsoucnosti k jsoucnosti, v něm není změny jsoucnosti do jsoucnosti, v něm nebylo a není změn ani podstatných, ani nahodilých. V Bohu je tedy trvání bez jakékoli změny. Takové trvání, kte­ré nezačalo, nekončí, ani jinak se nemění, se nazývá věčnost.


http://knihovna.orgfree.com/kafka/15.html pokrač.

25. července 2015 v 21:28 citace
http://knihovna.orgfree.com/kafka/15.html

( pokrač. )

(74) Pro všechny činnosti máme smysly, schopnosti a vlohy: pro činnost okem (neboli vlohu) vidět, pro činnost uchem pak slyšet, pro přemýšlení schopnost rozumovou.
Smysly (čidla) vidí např. kola, nápravy, žebřiny, oje: duše řekne - to je vůz. Pojem "vůz" je něco duchovního. Každý vnitřní soud je duchovní funkce. Pojmy jako věčnost, krása, ctnost jsou pojmy duchovní. Očima může duše vidět věci hmotné a jsouc duchem, může z nich snímat (abstrahovat) jejich ideu, obecninu. Například: duše vidí auto a sejme si z obrazů duchový pojem "vůz", společný všem vozům.
Aby tato činnost mohla vznikat, musí být duše nehmotná. Síly, z nichž tyto funkce vy­cházejí, musejí v něčem být jako v podmětu.
Je jisté, že duchovní funkce a síly mají duchovní podmět, že v člověku je duše, jež, jsouc sama o sobě podstatou, myslí a chce.
Poznáním rozumu vyjadřujeme, zobrazujeme v sobě nějaký předmět pomyslným způso­bem. V rozumu (v duši) je duchovní obraz věci. V obraznosti v esplanech je ještě hmotný obraz určitého vozu, neboť tam má svůj tvar jako na fotografii. V rozumu je už jen pojem vozu, tedy to, co vyslovíme, když dáváme jeho popis (výměr). V člověku je vždy obojí zá­roveň - obraznost zobrazí vůz a rozum dodá jeho pojem.
Zevní předmět působí nejdříve na smysly a vzrušuje je. Rozum jej pak poznává skrze tyto smysly a vůle chce, nebo nechce. Hnutí ve smyslech proběhne totiž dříve, nežli rozum a vůle mu mohou dát směr, a může trvat i proti nim.
(75) Obrátili jsme poznání smyslové na poznání rozumové, kdy můžeme říci, že rozum něco chápe a vidí. Kdy duchovní věc, vlastnosti a ctnosti, o něž jde, stojí bezprostředně před rozumem a přímo jej vzrušují.
Duše je podstatnou formou těla. Člověk přijal rozumovou duši, která toto tělo skrze sebe podstatně určuje - formuje. Duše je základ - princip - lidského života, např. pohybu, růstu, myšlení, všeho, čím se jeví živočišný a duchovní život člověka.
V člověku jsou stvořeny různé vlastnosti smíšené s různými nedokonalostmi v různém omezení. Každá vlastnost vyrůstá z postaty (bytí) duše jako z kořene. Člověk má vlastnosti duchovní a tělesné.
Dobré vlastnosti, jež se přičítají vůli, jsou ctnosti, které činí člověka mravně čistým. Hřích znamená mravní vadu, ale také nedokonalou činnost, nedokonalý skutek. Hřích je zloba proti vůli boží. Od hříchu očištěná duše není hned dokonalá v sobě a ve vlastnostech, ale může se cvikem k dokonalosti přivést. Pak prožívá slast, pokoj a mír, neboť spočívá bezprostředně v Bohu.
Člověk má i různé vášně. Jsou to hnutí duše, způsobené tělesnou žádostivostí a vznětli­vostí, nahodilé skutky vůle. Rozeznáváme čtrnáct takových hnutí: lásku, nenávist, radost, žal, touhu, odpor, naději, zoufalství, odvahu, bázeň, žárlivost, závist, hněv a sklíčenost. Jsou to afekty neboli citová hnutí duše (emoce).
Projevy vášnivosti musí být pod kontrolou rozumu a vůle, aby jim udělila svou duchov­ní a rozumovou výši, předpokládajíc vyšší sílu ducha. Vypěstuje-li si člověk tuto sílu v pro­jevech afektů, získává si vědomí duchovní hodnoty osobnosti a ušlechtilosti.
(76) Lidská duše má božské kvality, přijala ode všeho něco z božských dokonalostí: jsoucnost, jasnost, velikost, rozumnost, takže je přirozeným, přímým obrazem božím. Stvo­řením duše učinil ji Bůh účastnou na své dokonalosti. Je mu podobná, jeví rysy božské by­tosti. Proto můžeme mluvit o bohopodobnosti a nesmrtelnosti duše. Bůh je čirý duch a duše je mu zvláště podobná, protože je také duch. Pro svou duchovnost je duše zvláštním ob­razem božím. Bůh se odhalil tvorstvu. K obrazu náleží, aby "s úmyslem" byl učiněn "po­dobný" svému vzoru. Člověk, maje duchovou duši s rozumem a vůlí, představuje Boha skutečně podle toho, co Bůh je, totiž nekonečný "duch, rozum a vůle".
Obrazem božím je člověk i ostatními vlastnostmi své duše jako: vůlí, jednoduchostí, svobodou a nesmrtelností, avšak i všudypřítomností, všudyvidností, tvořením z hmoty, po­znáním věcí skrytých, znalostí dějů minulých a částečně budoucích, ovšem vždy v míře omezené. Duše je rozumem a vůlí i každou dokonalostí (vlastností) na Bohu závislá, ome­zená a konečná, neboť co je stvořeno, je omezeno v jsoucnosti, tudíž i v podstatě.
(77) Všechny kvality a dokonalosti duše nelze poznávat přirozeným způsobem. Musí nastoupit cesta mimopřirozená, hluboký trans, extáze.
Rozum vyspělého člověka není a nemůže být bez vědomostí o své duši a Bohu vůbec. Bůh je světlem našeho rozumu, protože jej stvořil ke svému podobenství tím, že dal člověku rozum, jenž je jako světlo, jsouc obrazem nekonečného božího rozumu (světla). Z účinku soudíme na příčinu, z vlastnosti na podstatu, čímž dojdeme k promyšlenému soudu a rozborem pokusů k vědeckému důkazu o existenci lidské duše. Kdo soudí jinak, má rozumovou vadu. Chybí mu soudnost, neboť každý složitý a trvalý pořádek je dílem rozumu, inteligence duše.
Existenci rozumu budeme v celé knize poznávat sledováním a usuzováním z mimopři­rozených projevů, vyvolaných pokusy. Duši vidět nemůžeme, ale vyjadřujeme její vlohy a vlastnosti.
Používám-li slova duše nebo duch, je to ve smyslu slova stejné. Duch vyjadřuje více po­dobnost s čirými duchy, duše pak tu vlastnost, že je určena pro tělo.
(78) Lidská duše je věčný zdroj života, princip stálé aktivity (činnosti). Lidské tělo je závislé na přirozených podmínkách pokrmu, pohybu, odpočinku, spánku apod. Tělo se ve svých stavebních a k udržení života potřebných látkách opotřebovává, stárne a přechází do únavy, přirozeného spánku, do tzv. stavu potenciálního. Přitom je stále odkázáno na přísun nových hmot, aby nabývalo nových sil a bylo schopné pro novou činnost za spoluaktivity duše. V tomto potenciálním stavu těla mizí schopnost uvědomovat si přemýšlení. Člověk nemůže sám sebe poznávat přímo, nýbrž jen potud, pokud je jeho tělo schopno činnosti.
V odpočinutém těle vchází duše do součinnosti reflexí esplan z počitků, vjemů atd., čímž se duši dostává materiálu k myšlenkové činnosti a chtění. Odpočinutím těla je duše přinucena přejít z aktivity podvědomého dění do dění vědomého.
Upadne-li člověk do přirozeného hlubokého spánku, spánku vyvolaného narkózou nebo do bezvědomí, je vyřazena smyslová činnost s esplany, tedy činnost vědomého dění. Připa­dá nám, že i duše je tu v potenciálním stavu, což je však hluboký omyl. Duše nikdy neupa­dá do naprosté nečinnosti. Stává se to jen hmotnému tělu z vyčerpanosti nebo z nějaké fy­zické poruchy či vady. Pokud je duše spojena s tělem, vstupuje ve své aktivitě do podvědomí, do hmoty oduší, která se uvolňuje rozpadem buněčných jader a prostupuje celé tělo. V této zářivé energii se cítí volnější a svobodnější v projevech svých vlastností, ne však v plném uplatnění rozumu a svobodné vůle, v nichž je v podvědomí omezena, jak bude dále z pokusů patrné.
(79) Lidská duše jako duch je stálé konání bez trpnosti. Nepodléhá změně přechodem z potenciality (z trpnosti neboli mohoucnosti) do stavu činnosti.
Náš lidský rozum je vloha činná, neboť myslí samostatně. Aleje i vlohou trpnou, neboť přijímá dojmy zvnějšku (které dříve neměl). Vloha, která přijímá pouze cizí dojmy, není dokonalá, neboť přijímá dokonalost, kterou neměla.
Dokonalejší je vloha, která není závislá na přijímání dojmů, ale je sama činností a mů­že ještě přijímat vedlejší dojmy. Tou je od hrubé hmoty osvobozená lidská duše.
Lidská duše jako konání je činnost sama, v níž není žádné trpnosti, pasivity. Trpnost znamená nedokonalost. V duši, která je stvořena k obrazu a podobě Boha, nemůže být ně­jaké nedokonalosti, jakou pozorujeme při spojení duše s tělem. Ovšem není svrchovaně, absolutně dokonalá jako Bůh, neboť má jsoucnost na Něm závislou. Je však dokonalá ve své podstatě stvoření, v přijaté jsoucnosti, je částí jsoucnosti.
Pouze v Bohu jsou všechny dokonalosti přítomny eminentně bez nedokonalosti, tj. vyš­ším božským způsobem bez omezení. Neboť Bůh je svrchovaně jednoduchý, nesložitý a nekonečný rozumem, vůlí a každou vlastností.
(80) Naše lidské poznání je sice projevem nejdokonalejšího života na Zemi, ale přes­to je nedokonalé. Rozum poznává skrze smysly, a teprve z takto nabytých pojmů může soudit dále. Jeho usuzování se děje namáhavým pochodem, nemůže pravidelně myslit víc než na jednu věc, tisíce věcí nikdy nepozná apod. Mnohem dokonalejší je již poznávání duše prostřednictvím podvědomé činnosti v uvolněném záření oduší, v níž může i proží­vat a poznávat svou podstatu jako zdroj nejdokonalejší činnosti všemožných požitků, krásy a rozkoše.
Poznávat vše přímo záleží v podivuhodné jednoduchosti podstatné přirozenosti duše. Duše poznává jediným úkonem vše tam, kde je prostorově přítomna. Přitom podstata duše, rozum a poznávací úkon, je jediná nerozdělená věc, protože duše je jednoduchá podstata.
Duše ve své prostorové přítomnosti, se kterou se budeme při pokusech stále setkávat, prostupuje, objímá a vyčerpává omezený prostor nejvýše jedné pětiny naší Země jediným úkonem své schopnosti a poznává vše najednou. Nepostupuje od případu k případu jako my, nýbrž obsáhne a poznává jednotně, okamžitě, všechno to, nač bychom přirozeným způ­sobem potřebovali celá léta.
Duše může zaujmout svou činností určitý ohraničený kus prostoru - místo. To je její pří­tomnost prostorová. Je celou svou bytostí v celém tomto prostoru a zároveň celá v každé jeho části, může být ve svém JÁ současně koncentrována v některém jeho dílu. Duše může být v prostoru, kde je již jiná věc, ať hmotná nebo duchovní, protože nevyplňuje prostor tak jako tělesa. Duše, duch, vyplňuje prostor omezeně, po částech - duše je tam, kde působí! Bůh má všudypřítomnost, tj. nejdokonalejší přítomnost celého prostoru, ničím neomezenou. Působí všude najednou, čili je nezměrný, je nejdokonaleji přítomen všude v nekonečnu.
(81) Jinak je tomu s lidským poznáním. U člověka je něco jiného rozum, něco jiného po­znání. Denně máme tisíce a tisíce poznávacích úkonů. Jedny vznikají, druhé mizí. Proto po­znání oddělené duše není pod vlivem okolních předmětů jako poznání naše. Nás musí před­mět vzrušit, dotknout se nás, aby vzniklo poznání. Musí nás determinovat. Jaký předmět za světla nebo za dne se dotkne rozumu, vzruší jej, takové je poznání o něm. Dvou věcí je třeba: naší poznávací vlohy (rozumu) a předmětu. U duše oddělené nebo částečně uvolněné tento pochod chybí. Poznání duše je stálá činnost a nepotřebuje osvětlený nebo zvučící předmět, aby ji vzrušil. Při poznání předmětu není duše závislá ani na světle, ani na tmě.
Poznání takové uvolněné duše nezáleží v prostých pojmech, v obecninách, v soudech, v posloupnosti, jako poznání naše, ale záleží v pojmech plně vyjasněných, dokonalých. Prostý pojem pes, keř, vůz, vrána je pojem neúplný, protože neukazuje na všechno, co ve věci je, a nedává jistotu, přesnost a spolehlivost úplného, dokonalého poznání. Tak to ale není u duše, uvolněné v prostoru, který při pokusech zabrala pro poznání. Duše prostupuje celý prostor najednou, jediným čirým úkonem. Pro nové poznání musí zaujmout vždy nový prostor. O každé poznané věci má výbornou rozsáhlou vědomost. O každé věci ví takřka vše, co o ní vědět lze. Svým poznáním každý předmět takřka vyčerpává, poznává (vidí, sly­ší, chutná, cítí) jej z různých stránek, např.: co je, jaký je, odkud je, jaké má účinky za růz­ných okolností. Uplatňuje své vlastnosti smyslového poznání přímo. Duše je poznávací úkon - tam, kde působí, poznává přímo a bezprostředně ve své podstatě jako prostředku takřka všechno, ovšem omezeně.

Prosté bytí duše je prostředkem a příčinou tohoto poznání, avšak jen v omezeném prostoru. Bůh však vidí a poznává dokonale, neomezeně, neboť je nesmírný a neomezený, nekonečný. Poznání boží je čirý úkon, totožný s božskou bytostí, jsouc poznání samo je vzrušeno samo se­bou ke každému poznání, je vůbec stálé poznání všeho minulého, přítomného i budoucího.

http://knihovna.orgfree.com/kafka/15.html

25. července 2015 v 21:26 citace

http://knihovna.orgfree.com/kafka/15.html



15. POZNÁNÍ DUŠE, JEJÍ DOKONALOSTI (VLASTNOSTÍ) A VLOH

(71) Lidská duše podstaty duchovní chová v sobě mnohá tajemství dosud skrytých a po­divuhodných sil, vloh a vlastností, které se uplatňují za určitých stavů duše.
Lidský duch a rozum se snaží, aby do nich vnikl a objasnil je. Toho se dosáhne převáž­ně jen pokusy a vytrvalostí lidského ducha, který bojuje o nové poznatky a vniká do záhybů a nedostupných tajemných hlubin lidské duše. Základem veškeré vědeckosti a rozumové pochopitelnosti je jasnost a zřetelnost. Jednoduché a jasné poznatky jsou nám samozřejmé na první pohled.
To, čeho se dosahuje pokusy - a má kniha je založena jen na pokusech, které jsem pro­váděl po osmatřicet let takřka denně -, dává nám již dnes možnost nahlédnout do jiného života, neboť těla subjektů jsou uvedena do hlubokého transu, tj. tělesného spánku, a má­me možnost sledovat aktivitu duše. Nabýváme nových a nových poznatků o dosud nezná­mých vlastnostech, vlohách a schopnostech lidské duše. A jaké nesmírné pravdy se lidské­mu duchu teprve otevřou v budoucnosti?
Přirozeným světlem rozumu lze poznat existenci naší duše, její schopnosti a vlastnosti. Bezprostředně poznáváme mnohé duchovní a citové jevy svého nitra. Aktivita zdravého ducha nám dává přirozené poznání existence duše, které máme z rozumu prostého i filozo­ficky vyškoleného. Dobře vzdělaný rozum je základem správných úsudků. Je také bezpeč­ným vůdcem vůle při pokusech.
(72) Člověk se skládá ze dvou podstatných částí: těla a (ve společné jednotě) duše živo­čišné nižšího řádu a duše nesmrtelné vyššího řádu. Tvoří novou jedinou podstatu (přiroze­nost), hypostazi, jednu osobu. Duše ve své společné jednotě oživuje tělo, a to sama skrze sebe, tj. bezprostředně svou podstatou. Prvotní úkon duše je chválit, velebit a ctít svého stvořitele Boha a první její funkcí, jako principu života, je oživovat tělo.
Tato jedna duše ve spojení s tělem poznává jen prostřednictvím smyslů. Za součinnosti duše mohou pak smysly samostatně, na základě nabytých počitků (vjemů), pracovat dále. Smysly mohou vyvíjet své schopnosti jen pod vlivem duše vyššího řádu, jež je obdařena ro­zumem a vůlí.
Poznání působí na vůli a představuje jí žádoucí dobra i nežádoucí odporná zla, ale vůle má svobodu se rozhodnout. Odtud pochází vědomí odpovědnosti.
Rozumová duše a tělo s duší živočišnou se sebou souvisejí a působí na sebe. Duchovní činnost vyššího řádu a duchovní činnost smyslová a vegetativní řádu nižšího jsou na sobě různě závislé. Tato jednota je utvořena ze dvou neúplných, vzájemně se doplňujících pod­stat. Duše a tělo se v člověku neztrácejí, nýbrž trvají dále, ale jsou spojeny v jednu podsta­tu. Tyto dvě neúplné podstaty jsou na sebe odkázány a docházejí k vrcholnému zdokonale­ní při spojení v úplnou podstatu lidské bytosti.
Jinak je nesmrtelná duše podstatou úplnou a může žít i bez těla. Každý člověk má svou vlastní duši. Duše je duchovní podstata, je samostatnou bytostí. Tělo, podléhající porušení, omezuje projevy a schopnosti duše. Lidský život ve své podstatě mizí porušením chemic­ko-fyzikálních zákonitostí procesů hmoty. Zvláště duše vegetativní, živočišného řádu, ztrá­cí sílu svého bytí a pomalu vchází v latentní stav jednotlivých hmotných prvků. Život člo­věka je veden k umírání. Porušuje, rozvazuje se jednota mezi duší řádu živočišného a duší řádu nesmrtelného.
(73) Základ myšlenkového života je duchovní. Duchovní princip je ten, který je scho­pen existovat a jednat bez vnitřní závislosti na organizmu a na hmotě.
Lidská duše je rozumná a duchovní podstata, pohybuje se a je činná vlastní silou. Duše má duchovní funkce, poznává a chce.
Rozumem myslíme, zatímco svobodná vůle má různá chtění. Tyto funkce jsou fyzicky v rozumu a vůli. Ale ne nahodile, neboť tam být nemusí. Když nechceme, nemyslíme, ne­jsou v nich obsaženy -je to tedy složenina pomyslná (logická - metafyzická).

U lidí se rozeznává rozum, vůle, vloha, tj. výkonná síla (princip) k tomu, co rozum po­znal a vůle chce.Vůle je duchovní vloha řízená rozumem. Chce dobré a odvrací se od zlého. Když duše dobro nemá, tak po něm touží. Naopak když je má, spočívá v něm s láskou a potěšením.

http://knihovna.orgfree.com/kafka/14.html

25. července 2015 v 21:17 citace
http://knihovna.orgfree.com/kafka/14.html


14. DUŠE

(63) Duše lidská vyššího řádu, podstaty duchovní, je stvořena pouhou vůlí všemohoucí­ho Boha - v přesném slova smyslu. Není učiněna ani z Něho, ani, jak někteří tvrdí, z něja­ké všeobecné, předem stvořené duchovní látky. Je stvořena z ničeho v celé své podstatě.
Duše je tedy duchovní podstata, to znamená, že je samostatnou bytostí, je nehmotná a nesmrtelná. Jsouc jednoduchá (nesložená), je svou přirozeností neschopna porušení. Má své duchovní funkce (poznávání a chtění), čehož hmota není schopna.
Duše má sice počátek, ale nebude mít konce, je relativní věčností. Bůh je věčnost abso­lutní, tzn. žádná změna, žádná minulost, žádná budoucnost, nýbrž nekonečná přítomnost.
Duše je stvořena z ničeho pouhou vůlí boží v okamžiku, kdy se spojuje s tělem a jeho nižším živočišným principem a řádem. Nemůže vzniknout z lidské duše jako tělo z těla, neboť je samostatná bytost, jednoduchá, nedělitelná. Je stvořena od Boha bezprostředně, a je tudíž tvorem božím.
Náš (stvořený) rozum, co svět světem bude, nikdy nerozpozná a nepochopí tajemství stvoření podstaty duše, a je nesmysl namáhat se toto tajemství rozřešit a pochopit.
Lidská duše se nevyvíjí a neroste současně s tělem, nýbrž je cele, dokonale ve své pod­statě přítomna v těle plodu, dítěte, muže i starce. Znám u člověka jen jednu duši a hmotu těla, nikoliv ducha, duši a tělo. Duše je rozumná nehmotná podstata, ale s hmotou přiroze­ností spojená.
Tato lidská duše, podstaty duchovní, má trojí schopnost: vegetativní, smyslovou a rozu­movou. Vegetativní, aby tělo přijímalo pokrm, rostlo, aby bylo schopno životních úkonů. Smyslovou, aby viděla, slyšela, cítila apod. Rozumovou, aby mohla samostatně myslit a svobodně chtít.
(64) Schopnosti duše jsou rozdílné, nejsou totiž při stvoření dány všem stejně. Od těla oddělená duše rozumí a chce, k ostatním úkonům v ní zůstává vloha, takže kdyby se spoji­la s tělem, činila by je opět schopným.
Nemysleme, že duše oddělená od těla přestává vidět, slyšet, cítit apod. Nevidí jako my přirozeným zrakem, nýbrž prostoupením hmoty poznává vše sama v sobě, a to daleko do­konaleji než my svým přirozeným zrakem.
Duše podstatně oživuje tělo svou bytostí, a to skrze sebe sama, bezprostředně. Duše a tělo s živočišnou duší, dvě podstaty na sebe odkázané, jsou spojeny v jednu podstatu, v jednu bytost.
Pro snazší pochopení: vodík a kyslík ztrácejí svou podstatu a sloučením z nich vzniká podstata nová - voda.
Tak ovšem duše a tělo spojeny nejsou - uvedený příklad je jen analogií. Duše a tělo se v člověku neztrácejí, nýbrž trvají dále, ale jsou spojeny v jednu podstatu.
Člověk je jsoucno hmotné, oživené. Všechny tři duševní schopnosti jsou podstatným znakem člověka. Principem vegetativního a smyslového života je podstatný tvar živočišné duše. Tento duchovní princip je totožný s principem života rostlinného a živočišného. Duše s vlastní činností rozumu, poznávání a vůle, obdařená vyšší vegetativní a smyslovou vlo­hou, tvoří s principem živočišné duše osobní a bytostnou jednotu, uděluje člověku existen­ci specificky lidskou, neboť všechny životní lidské síly prýští z podstatného základu jedno­ty duše. Duše a tělo tvoří společnou jednotu (bytí) a ovlivňují se navzájem jednotlivými vegetativními, smyslovými a rozumovými činnostmi, majíce společný princip, jímž je jed­na duše. Duše s činností rozumu a vůle je nehmotná, nemá žádnou kvantitu, nedotýká se těla, ani jím není dotýkána, nýbrž na tělo působí. Tato duše žije po smrti těla životem spe­cificky sobě příslušným. Neumírá tedy a vyvíjí dále svou nadsmyslovou činnost, která se projevuje sebevědomím, myšlením a svobodným chtěním. Nesmrtelnost lidské duše je sku­tečná a osobní, neboť není složena z látky a tvaru, je tvarem čirým. Nemůže proto zanik­nout. Duše je povýšena nad pomíjivé tělo.
Duše obdařená rozumem a vůlí je úplnou podstatou a může žít i bez těla, neboť byla podstatným tvarem, příčinou jeho mravní inteligence a kulturního rozmachu. Chemickou poruchou se tělo rozpadá, vegetativní duše a duše smyslová se ztrácejí, zůstávají však ve hmotě pro další možný ústrojný život.
(65) K přiměřenému životu duše náleží spojení s oslaveným tělem, neboť je pro to stvo­řena. V tom je neúplnou podstatou. (Toto bezprostřední spojení duše s tělem umožňuje pře­devším velejemná látka oduší, která je součástí těla.)
Duše je celá v celém těle a celá v každé jeho části, neboť je to duchovní, jednoduchá, nehmotná podstata. Formujícím prvkem osobnosti je duše, nesoucí obraz boží.
Tato jediná, samostatná bytost je obdařena rozumem a svobodnou vůlí, má v těle své nervové ústředí - mozek, kde má, pokud je spojena s tělem pro všechny funkce svého JÁ, své centrum.
Protože je duše duchovní, v celém těle celá, má tuto schopnost v tomto životě i mimo své tělo, ale zase prostřednictvím hmoty, tzv. oduší, (bez něhož by se tělo rozpadlo, neboť oduší je energetická síla, která váže elektrony v atomu), a to na dálku, ale vymezenou zá­konem přirozenosti. Může své vlastnosti uplatnit v každém místě, jakož i v každé své jed­notlivé zdravé buňce, což se dá dokázat pokusy hlavně ve 4. stupni hypnotického spánku.
Podstatou stvořené duše je pohyb, činnost sama o sobě. V rozumu je vědomí a poznání sebe sama. V podstatě duše je nevyčerpatelný zdroj netušených požitků krásy, blaha, radosti a rozkoše.
Duše, vědoma si své dynamické pohyblivosti a povahy svých sil, vloh a vlastností, má tomuto zdroji vrozenou snahu, sklon prožívat jej v lásce, milujíc tak dokonalost své pod­staty. Sebe poznává duše vnitřním světlem jasně a neustále jako absolutní dobro, poznává své výborné kvality, poznává, že je v sobě a ze sebe blažená.
(66) Zdrojem největších požitků je dar lásky: je to účast na blahu, kterou poskytuje po­znání vlastní podstaty tím, že je stvořena k obrazu a podobě boží. Tento zdroj činnosti v ob­měnách stálého dobra je jí též nevyčerpatelnou základnou pro různé tvary, ideje, pro před­mět rozumové abstrakce, pro rozpínající se myšlenkovou činnost a poznání nekonečných rozsahů a možností.
Vlastní poznání je předmětem poznání zpětného či reflexního, jímž si uvědomujeme své vlastní poznání.
Myšlenková činnost duše je tehdy dokonalá, vychází-li z reflexe vyšších sil ducha, ro­zumu a vůle.
Duše si uvědomuje v aktivitě rozumu sebe a svůj vlastní zdroj, který hodnotí, má k ně­mu úctu, a protože jej chce prožívat a mít v něm rozkoš, může se z rozumu a vůle svobod­ně rozhodnout k té nebo oné činnosti, k prožívání.
Je to dokonalé, na čase, prostoru a hmotě nezávislé duševní blaho, prožívané v plné svo­bodě reflexního uvědomění za účasti rozumu a vůle, které se nedá přirovnat k zážitkům, jež duši poskytují věci hmotné, závislé na prostoru, čase a hmotě.
Zdroj požitků, rozkoše, jakož i vloh a schopností je duchovní.
(67) Duše je příčina (princip), základ činnosti, život sám v sobě ve stálém uvědomění sebe, své podstaty.
Podle subjekta K. v předchozích řádcích vylíčený stav poznání své podstaty skrze samu sebe, účast na zdroji vlastního blaha, vědomí svobody, rozumu a vůle prožila každá duše v okamžiku svého stvoření jakoby zábleskem. Tato skutečnost není snad ověřena jedním nebo několika pokusy. Podepírají ji sta opětovaných pokusů.
Při spojení intelektu v jednu podstatu s embryem v době, kdy se vyvíjí a dokud se ná­stroj - mozek - neupraví pro duševní činnost, je duše ve stavu činnosti podvědomého dění a prožívání. Vytvořením takto vzniklé nové psychofyzické jednotky vzešel na kratší čas stav nesvobody i v užívání rozumu a vůle.
Je to současně i doba určitého prožívání a hnutí vlivem zásahů vlastní hmoty i zásahů zevních k podvědomé uvědomělosti podle síly reflexe, jež přecházejí do samotné paměti duše. V době těhotenství se silnější hnutí vtiskují do genů a zachovávají pro budoucí vývin dítěte stopy v jeho tvořící se osobitosti. (Viz těžké porody, nebezpečí pro život matky, pro­žité katastrofy, umělé zákroky apod.)
Tato veškerá předcházející činnost duše a poznání sebe zůstává v paměti duše - čili v duševědomí, do doby prožívání věčného posmrtného života, konečného cíle duše.
(68) Duše co do své schopnosti není přítomna v každé části těla stejně, nýbrž rozděleně podle schopností té které části organizmu.
Při spojení s tělem se uplatňuje druhá schopnost duše, schopnost vegetativní, aby tělo rostlo, živilo se a plodilo. Postupně pak i třetí schopnost, smyslová, která má vztah nave­nek, k světu, aby prostřednictvím čidel (smyslů) viděla, slyšela, chutnala, cítila a hmatala. Proto v intelektu člověka kromě dědičnosti (vrozených představ, zážitků a forem myšlení) není nic, co by neprošlo smysly. Lidská přirozenost, pokud se nenachází v trascendentním stavu, je zařízena tak, že duše již neproniká k existenci a poznání věci přímo, ale v po­jmech, získaných abstrakcí ze smyslových představ, jen někdy intuitivně.
Tělo se vyvíjí a smyslovým poznáním se vytvářejí představy. Předmět rozumového po­znání je nejdříve vnímán vnějšími a vnitřními smysly (realizováním předmětu v espla­nech), a z tohoto smyslového vnímání obdrží rozumové poznání svůj předmět. Představy, které se realizují v esplanových buňkách mozku, jsou k dispozici pro rozumové poznání.
Životním principem člověka je jeho rozumná duše. Duše je tím, co dává tělu život - tělo je hmota, v níž se život jeví.
Lidský duch je pro život na Zemi povýšen nad své tělo a je bohatou základnou vloh a schopností k činnosti, které jen pílí a sebevzděláním, při rozvinutí rozumu a vůle, přivá­díme do aktivity k projevu a uplatnění.
Smyslové poznání oznamuje skutečnost smyslového vjemu. Rozumově zpracováno vede k všeobecnému vědění.
Duše je též obdařena nadsmyslovou činností. Rozumem si člověk uvědomuje předměty nepřístupné smyslovému vnímání. Nadsmyslová činnost duše směřuje k nehynoucímu - k pravdě, ctnosti, umění, kráse, lásce, Bohu - a tím se zdokonaluje. Tyto cíle jsou věčné, tak jako sama podstata duše. Touto abstraktní činností, nezávislostí rozumu a vůle na těles­ných silách, je duše povznesena nad hmotu. Činnost duše je tedy nezávislá na porušitelné hmotě. Nejvyšší cíl, k němuž duše směřuje, je oslava Boha. Svými schopnostmi může sla­vit Boha i po smrti těla, protože je povahy duchovní.
Vinou dědičného hříchu přešly rozum a vůle z dřívější aktivity do stavu potenciálního, a jsou u každého ve schopnosti pro činnost. Aby se znovu staly silami ducha, musí být mravně řízenou křesťanskou výchovou vedeny k rozvinutí a zralosti. Duševní schopnosti pudové, vegetativní a smyslové se růstem těla rozvíjejí samy.
Silami rozumu a vůle může člověk dosáhnout osobnosti ušlechtilé, nezávislé na povaze a charakteru předků. Povaha, charakter a jiné vlastnosti našich předků se realizují do dě­dičné hmoty a ta svými tvořivými silami života, zákony biochemickými, vytváří určité in­dividuum, které sem vrhá příroda. Uvědomělý duch z vlastních sil, z vlastní reflexe, která vychází z rozumu a vůle, může zasáhnout do své zděděné, někdy mravně pochybené indi­viduality a svobodnou volbou vypěstovat individualitu - osobnost - jinou, která je mravně dokonalejší a uvědomělejší. Osobnost je jsoucno existující v sobě, sebevědomé a svépráv­né, jímž může být pouze jsoucno rozumné a svobodné. Individualita zděděná je nahodilá, svým předurčením a vznikem závislá na přírodních zákonech transmutace genů, nositelích dědičných znaků. Individualita je nadále řízena vlohami (předpoklady, vlastnostmi a me­chanickými silami), a tím je v převaze své činnosti na hmotě závislá, v rozumu a vůli ne­rozvinutá, duševně slabá, nesvobodná, nerozumná a neuvědomělá. Takové individuum, které není vychováváno a samo k výchově nepřispívá, je jedincem průměrným, převážně pudovým. Svůj úspěch, cíl a sílu hledá v kolektivu, v mase, v davu. Uplatňuje se u něho zákon sdružovací, jako je u hmoty zákonité sdružování atomů v molekuly. Lpí na něm tvr­dá zákonitost hmoty, ze které se nedovede vymanit. Existuje tedy dvojí zdroj reflexivní čin­nosti. Jeden vychází z řádu hmoty a druhý z řádu ducha. Většina lidí si toto neuvědomuje, jde životem slepě a je více nebo méně řízena reflexivními silami hmoty vycházejícími z vlastního těla i silami hmoty tělo obklopujícími. Není divu, že takový život je neuspoko­jený, osudový. Je proto třeba poznat duševní síly, přetvořit sám sebe, vyvinout si uvědomě­lým a svobodným rozumem osobnost novou, která se stále zdokonaluje a mravně vede. Teprve kultivovaný individualizmus umocňuje osobu v osobnost, aby se stala samostatným jedincem. Silná osobnost nespoléhá na druhého, stojí pevně - sama, má probuzenou sílu ro­zumu a vůle, iniciativu a tvůrčí schopnost, kterou uvádí do činnosti.
Lidská činnost má svůj pevný základ v duchovní stránce člověka. Maluji, počítám, píšu - tuto konkrétní práci vykonává moje psychofyzická osobnost. Je to činnost hmotného těla za nehmotné činnosti rozumové. Avšak je tu ještě někdo, kdo na tuto pracovní činnost do­hlíží, kontroluje ji, zlepšuje, radí, provádí nad ní reflexi. Tento někdo je moje vyšší duchov­ní JÁ, které je svobodné a na těle nezávislé. Jeho úkolem je reflexe nad mou nižší činností lidskou. Toto JÁ kontroluje z vyšší reflexe ducha mou činnost rozumovou a činnost vněj­ších i vnitřních smyslů, např. tvůrčí obrazotvornost. Vyšší JÁ, nezávisle na mé činnosti, sa­mostatně a reflexivně myslí, provádí reflexi nad vlastní abstraktní činností a může prová­dět neomezeně reflexi nad reflexí reflexe atd. Princip vyššího JÁ je lidský duch - vyšší činnost téže duše. Toto JÁ má ráz podstaty, je nositelem vědomé činnosti. Jeho činnost je nad časem a prostorem, je čistě duchovní, nevázaná zákony hmoty. Co je nehmotné, je du­chovní, a co je duchovní, je nesmrtelné.
(69) Duše může někdy uplatnit své smyslové schopnosti pomocí oduší přímo, bez účas­ti smyslových orgánů. Tam, kde je přítomna, poznává vše přímo ze své existence jako pro­středku.
Rozumovou poznávací schopností se nazývá duševní schopnost, kterou si uvědomuje­me předměty nepřístupné smyslovému poznání. Předmětem této schopnosti je jsoucno (bytí) v celém rozsahu.
Sám rozum je skutečnost, je to myšlení určující sebe, nejvyšší poznání a přesvědčení.
Mezi děním samotné duše a vědomým děním je dosud neznámá oblast - hlubina -, od­kud vycházejí různé jevy, počiny a zážitky, jejichž zdroj a pohnutky člověk nezná, nebo které mají jinou motivaci, než si člověk myslí.
Tedy pouhé vědomí člověka nepředstavuje celý duševní život. Dnešní psychologie tuto neznámou a na vědomí nezávislou oblast nazývá podvědomím a přisuzuje mu všechny ne­vysvětlitelné stavy intelektu. V tom je podvědomí dosud nevyjasněnou záhadou a neurči­tostí tohoto pojmu se v psychologickém bádání dochází k mnoha nelogickým závěrům.
Světlo do těchto hlubinných duševních stavů (čili podvědomého dění lidské přirozenos­ti) vnášejí pokusy se subjekty na základě vrozených zkušenostních poznatků, takže je mož­né tyto různé duševní stavy přesné definovat v ujasněné celky.
(70) Protože se budeme v celém spise s těmito rozdílnými duševními stavy stále setká­vat, rozčlenil jsem podvědomí na následující základní celky:
1. Vědomí: Bdělý normální stav, duševní činnost ve schopnosti rozumu a vůle za pomoci šedé kůry mozkové, smyslů a součinnosti esplan.
2. Vrchní vědomí: Totéž co vědomí, avšak s dokonalým uvědomováním ve vyšším vzdě­laném rozumu a vůli.
3. Vrchní podvědomí: Činnost esplan, místa paměti, počitků, vjemů, představ apod.
4. Spodní podvědomí: Občasná samovolná činnost šedé kůry bez rozhodování a uplatnění vě­domého JÁ, která je řízena představami předrážděných esplan (vědomý chorobný stav).
5. Vstupní podvědomí: Ústup duše z činnosti vědomí do zdravé činnosti l., 2. a 3. stup­ně hypnózy (transu) nebo extáze. Blíží se podvědomí.
6. Nižší podvědomí: Chorobný stav vstupního podvědomí, který byl způsoben vinou ne­mocných esplanových buněk.
7. Podvědomí: Činnost duše v šedé kůře a jejím zářivém oduší, bez účasti esplan a smys­lů. Esplana a smysly mohou být řízeny přímo z podvědomí. Je to 4. stupeň hypnózy, ex­táze a duševního dění. Z tohoto stupně podvědomí vycházejí vzácné duševní schopnosti, vlohy, sklony, vztahy, vlastnosti, vize a mimořádné zjevy a jevy.
8. Nejzazší podvědomí: Duše ve svých schopnostech zůstává pouze v oduší, bez vztahu k světu. Je to nejpříjemnější stav duše, v němž si sama sebe dostatečně uvědomuje, po­znává svou podstatu a prožívá svou dokonalost.
9. Duševědomí: Veškerá duševní a smyslová činnost, která přechází do paměti samotné podstaty duše. V ní se přímo a plně uvědomuje bez prostřednictví esplan.
10. Práh vědomí: Myšlenky, pocity, schopnosti, vlohy, které se dostaly z podvědomí a vstup­ních podvědomí do vrchního podvědomí, do tzv. esplan, bez součinnosti vědomí.
11. Tvořivé podvědomí: Duše ve stavu hlubokého transu a extáze, pokud se v něm může uvědomit: vědomí je úplně zaniklé, nebo zůstává temné, nebo je i soupodstatné. Tvoří z vlastního tělesného buněčného plazmatu přeskupováním prvků materializace: buď vlastní (dvojnictví), nebo různých jiných oživených bytostí, dosahuje pohybu předmě­tů a jiných jevů, kombinace fenomenálních objevů i fantastických nesmyslů, nachází-li se v některém vstupním podvědomí.


Vybrané texty (http://knihovna.orgfree.com/kafka/13.html )

20. července 2015 v 17:27 citace
Vybrané texty (http://knihovna.orgfree.com/kafka/13.html )



" Nevychovaný člověk pudově tíhne k mase, k da­vu, kde převládají nižší duševní funkce, instinktivní a mechanické, nad funkcemi rozumo­vými; nechává se vést duchem silnějšího. "

" Duch hmoty, nemající vlastní rozum, by nikdy vývojem nedorostl k ideovým útokům, kdy­by mu k nim duch rozumu ve své slabosti a nedostatku poznání nepropůjčoval formu. Sla­bost ducha se odstraňuje vzděláním a věděním. Úkolem činnosti rozumu je poznávání pravd a pozvednutí života na vyšší stupeň dokonalosti a vzájemné pospolitosti. Kdyby se duch rozumu snažil proniknout silou moudrosti k samotným základům lidského ducha, vy­stihl by jeho podstatu a poznal, objevil by sebe, zahořel by pro dokonalost a vybavil se, vy­zdobil božskými vlastnostmi, ctnostmi a křesťanskými pravdami. Vybředl by z bludů a osvobodil by se z krize, kterou lidstvo prožívá, odstranil by bludné formy života a boje. "
" Člověk, který neodkrývá svou duševní kapacitu, se vrací tam, odkud původně vyšel, k pudové živočišnosti a stádnosti. Nižší instinkty, společné všem lidem, určují jeho duši. Mění se v bytost pudovou a podléhá kolektivní psychóze. V mase, davu, cítí svou moc a sí­lu, kterou opěvuje, a chce - potřebuje vůdce, za nímž slepě jde. Bez rozmyslu odhlasovává zákony omezující svobodu všech, dovolující rozvíjet se a tvořit jen v rámci stávající pochy­bené ideologie. Pudové instinkty jej zahánějí a snižují jen na pole pouhých pracovišť a cel­kového primitivního vyžívání v kolektivu. Mění se tak v stádního živočicha, jemuž stačí chléb, hry a lepší "hnízdo". Tato nebezpečná hra se slabostí lidské duše může národy stojí­cí kulturně vysoko vrhnout o celá staletí zpět. "

" Ze všech živoucích tvorů jedině člověku byl dán rozum a svobodná vůle, aby se uplat­nil a povznesl na úroveň myslícího tvora. Byl obdařen schopností přemýšlet o účelu svého života a skutečnosti světa, aby chápal tvůrčí sílu a pátral po zákonu života a smrti. Tento vnitřní život vede k poznání ducha, který není bytostí hmotnou. Duchovní část člověka tedy přetrvá smrt těla. "

" Člověk přírodu prožívá a také s ní zápasí. Zvnějšku se stále hlásí tlak, nutí jej, aby pře­mýšlel a žil. Chtě nechtě je vystaven věčnému přívalu vlivů z vnějšku a reakcím, které v něm vznikají. Kdyby se tomu všemu chtěl vyhnout, klesl by takřka na úroveň zvířete jako vyhoštěnec tvořivých sil.


http://knihovna.orgfree.com/kafka/13.html

------------

Začala jsem číst tyto texty od začátku a zdají se mi velmi zajímavé, i když jsou staré skoro sto let, můžeme v nich najít pro sebe mnoho zajímavého a poučit se líp, než ve škole, kde jsme se o lidské duši a podstatě člověka nedozvěděli prakticky nic, koho zajímá život jako takový, rozhodně stojí za to si publikaci přečíst.


Marie Bernadeta




" Jít s davem "

Jít s davem pro mne není
Spíš opuštěná kráčím
a v duši cítím ruku Páně
která stále podpírá mne

A víc mne odrazuje množství lidí
než raději mít celou cestu pro sebe
Tak volím často samotu
a dávám přednost rozjímání
nad zmatenými řečmi davu

Nad svobodu nic není
Víc v sobě hledat cestu smím
a dát se směrem který
se s Boží vůlí propojí


Mé tiché pozdravy

19. července 2015 v 16:59 | Marie Bernadeta |  Hvězdný prach


Mé tiché pozdravy



Potichu zdravím ty co nevnímají
a přesto když jsou hluší a ucpané maj uši
dál pozdravů se dožadují aniž tuší
že moje srdce
dávno od nich se odvrátilo
a nemohu už odpovědět
těm co nechtěj pravdu vědět
že v nebi těžko místo mají
ti co pýchu v srdci hájí
falešnými pozdravy
a vymáháním čehosi
co nemám v sobě pro ně
ani po kapsách

Vzdálenost co je mezi námi
lze překlenout jen modlitbami
a v sobě očistit se sami
pro větší cíle které mají
ti co se touží v někom najít

A kdo jsou cizí
nemohu je k sobě pozvat
třebaže ryzí
povahu si pletou
se hrou na slušnost
nakonec zmizí
prázdnota nesmyslných věcí
které pominou

Jantary

18. července 2015 v 22:24 | Marie Bernadeta |  Hvězdný prach


Jantary


Z jantaru srdce vyřěž mi
a vlož do něj pozdrav vzdálený
do vůně borovice
se z pryskyřice
vyloupne srdce mé vlastní
co leží před tebou
jako na dlani

Mé jantarové srdce
v hrudi zasazené
bolestně tluče
jak tamtamy
vyvolává z nebe
vůni co roztavíš
dotekem ve své ruce

V průsvitně medové
jantarové barvě
topí se bytí tvé
a ty myslíš na mne
jakobych směla
v myšlenkách
u tebe být
a vnímat vítr v korunách
starých borovic
co nám z nich nezbylo víc
než kousky jantaru
a mého srdce


Pod dlaní noci

18. července 2015 v 3:24 | Marie Bernadeta |  Hvězdný prach



Pod dlaní noci


Pod dlaní noci leží
tisíce těl na postelích
a jejich duše se vznášejí
tiše v nevědomí

Ale mně spánek
dopřán není
Nocí tu bloumám
a nespím

Jakoby duše má
nechtěla uložit se
tam kde pro ni
v mé mysli

zůstává černá díra
do vesmíru který
vůbec neznám
a který toužím poznat

Upadnout do spánku
a věřit červánkům
které se zrána zjeví
těm co se vyspali

a brzy ráno vstali
Mně se to asi nepodaří
Když místo spaní
ti píšu bezpřestání

o tom že Láska mě baví
a že už nikdy bez tebe
nechci být ve světě
který je pro mne cizí

V mé duši která pravdy tuší
všecičko živé zůstává
a marné ucpávat si uši
Polnice má se

vesmírem celým rozléhá
přišla jsem pro mnoho duší
a které zaslouží probudím
ve svém srdci

aby se do Nebe dostali
cestou co kráčíme
v této chvíli
přenáším v mysli své

skutky těch co si zasloužili
zůstávat v Boží náruči
na věčnosti už napořád
a tvoří v Nebi řád

Nemohu spáti
v této chvíli
Kdy andělé nebeští
mě probudili

Abych své touhy vykřičela
do nebe v písních z duše
a náhle jako střela
Vyrazí vzhůru

bílá holubice
co věstí naději
pro časy které si později
každý v mysli

podepře v okamžiku smrti
ve chvíli volání shůry
dokončí v čase na zemi
svoje skutky



Beztvaré pocity

16. července 2015 v 9:16 | Marie Bernadeta |  Hvězdný prach


Beztvaré pocity
ve mně leží
není mi veselo
a ztěží se zmůžu
na slovo

Jakoby kolem mne
všechno míjelo mne
a nic se duše nedotklo
cítím se jako v hrobě

Když lásku kříží
vzdálenost našich životů
naděje mizí v pocitu
který jak prázdná bublina

praskne a vzduchoprázdno
ve mně světlo zhasíná
Hluboké tóny doznívají
Na kousky srdce svoje mám

Pořád jsem ale tady
s bolestí která nepřestává
hladím dál vzpomínku
na tvůj úsměv

který mi rány přikrývá
Zázraky nejsou vidět
To jenom víra naše
štěstí nám nové dá

Proč život všední
zdá se prázdný
Když nejsi se mnou
den po dni

zas toužím tě najít
ale kam za tou touhou
se dát
sama nevím

Pomalu vstávám
Protírám si oči
Pořád jsi ve mně
Lásko moje
To mi stačí!



Mít sen

14. července 2015 v 11:28 | Marie Bernadeta |  Okamžiky



Mít sen


Co máme v tomto světě?
Jen všední den
a v srdci svém
náladu všední v jedné
větě

vyjádřit není těžké
ráno se probudit
uchopit sen
a žíti s ním
do večera ještě

potom ho vedle sebe položit
a usnout spolu zas
dočkat se štěstí
které v tužbách
se zmocňuje nás



Vcházím...

12. července 2015 v 16:34 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší



Vcházím...



Dveře jsou odemčené
beru za kliku a vcházím
V přítmí pokoje duše tvojí
chci se skrýt když mi schází
být s tebou ve světě

Stojím tu bez hnutí
a dotknout se toužím
zdí tvého pokoje
v němž tvoje duše živá
ve dne i v noci bývá

Tolik se snažím pochopit
k čemu je milovat tě
tobě i mně když jasně cítím
že už žít nechci bez tebe

A přesto Bůh mi nedovolí
učinit něco způsobem který
by všechno zhmotnil
a tak se Láska přelévá
ze srdce do srdce
jako réva
ze které víno spolu
až na Věčnosti vypijem





Vnímání lidských duší

11. července 2015 v 17:32 | Marie Bernadeta |  Deník Modrého Anděla


Vnímání lidských duší


Setkání s lidmi je pro mne setkáním s jejich duší.
Proto se cítím v přítomnosti některých dobře a v přítomnosti jiných vnímám stav jejich duše velmi nepříjemně. S takovými lidmi se nerada setkávám. Mnozí lidé si mne lehce pamatují celý život, ale někteří mne ve své poslední hodině nepřivolají, abych je mohla posilnit svou vírou v život věčný, neboť zlo nemá v nebi místo a já zlu nepopřeji sluchu.
Zatím se učím. že je pro mne lépe vůbec takovým lidem plných zlého ducha nenaslouchat, ani neodpovídat, se zlem je totiž jediná diskuse, odchod. Časem možná najdu jiný způsob, odvážnější, jak jejich duši sdělit, aby se očistili od zla, které je jejich součástí a světlo jejich duše dusí..
Tento dar jsem v sobě objevila teprve nedávno, učím se, jak s ním zacházet, dar vnímání lidských duší.
Je možné vnímat člověka jako celek, podle toho, jak se pohybuje, podle gest, hlasu a slov, která používá, to je první dojem, který mi přijde na mysl a určitý člověk mi připadá sympatický a nebo je mi protivný, vnímám, zda člověk kráčí po stejné "cestě " a je mi blízký nebo cizí.
Objevuji, zda je v člověku láska, zda ho pro sebe získám, to chvíli trvá i několik dní. Když se srdce člověka rozhoří, zatímco s ním mluvím, poznávám dobro v jeho duši a obracím se čistě k jeho nitru tím, že ho zkouším jeho vlastními slovy, V duši je poznání dobra a nebo není. Člověk je probuzený a nebo nevědomý, mnozí lidé ani nepřemýšlí, že svět je založen v našich duších a promítá se do hmotného světa, z našich myšlenek a pocitů se tvoří počasí a přírodní úkazy, všechno vnitřní souvisí s tím vnějším bytostným způsobem, neboť jsme byli stvořeni k obrazu božímu právě nitrem,svou duší.
Zážitky posledních dní v práci mi daly porozumět tomu, co cítím mezi lidmi a vím, že raději mám samotu uprostřed přírody nebo menší množství lidí, které znám a mám je ráda.
Jako člověk vždy posuzuji, zda v člověku vše přijímám či nikoli a jeho skutky zda jsou pro mne přijatelné na mé cestě do Nebe či nikoli.
Každá lidská duše se nachází v určitém stavu vědomí či nevědomí, ve stavu blaženosti ještě nejsme, dokud jsme živí na světě, protože jsme ještě lidmi, ale vnímáme stav v duši plný nebe nebo pekla.
Tyto duševní stavy v podobě světelného záření jemné hmoty lze vnímat a je to dáno určitým citlivým lidem jako dar. Někdy si s tím nevím rady, přiznávám, neboť stav určité duše se do mne otiskuje a já cítím všechno, co tato duše v poslední hodině vlastní smrti, ve chvíli, kdy se v duši probudí zcela svědomí, je to velmi zvláštní pocit a neumím ho ještě zvládnout a unést.
Jakoby mnohé duše vycítily, čím budu jednou v Nebi, budu obsluhovat duše a vnímat jejich pravá místa.
Je dobré při každém probuzení i při každém usínání si připomínat svou poslední hodinu a prosit v modlitbě za svou šťastnou smrt. Bude - li si člověk připomínat skutečnost, že žije pro svou věčnost v duši, jeho myšlenky a skutky se začnou obracet k cestě na Věčnost, kterou kráčíme všichni ve svém pozemském životě.




http://knihovna.orgfree.com/kafka/index2.html

8. července 2015 v 22:30 citace
http://knihovna.orgfree.com/kafka/index2.html

OBSAH:
1. HMOTA
2. POČÁTEK ŽIVOTA
3. BUŇKA
4. GANGLIE
5. VĚK BUNĚK
6. SMRT
7. PODIVUHODNÁ SCHOPNOST BUŇKY
8. ČIŠTĚNÍ A ZACHOVÁNÍ ZDRAVÝCH BUNĚK
9. KREV
10. ZDRAVÁ KREV
11. OBĚH KRVE
12. NÁKAZA
13. ČLOVĚK
14. DUŠE
15. POZNÁNÍ DUŠE, JEJÍ DOKONALOSTI (VLASTNOSTÍ) A VLOH
16. MOZEK
17. ČINNOST MOZKU A VRCHNÍ PODVĚDOMÍ
18. ČINNOST ESPLAN
19. DUŠE A TĚLO - SMYSLOVÝ ŽIVOT
20. DÍTĚ A VÝCHOVA
21. PODVĚDOMÍ
22. PŘECHOD MYŠLENEK NA MALÝ MOZEK
23. ČINNOST MOZKU V HYPNOTICKÉM SPÁNKU
24. PROTOSPLANA
25. MAGNETIZMUS
26. NEDOSTATEK MAGNETICKÉHO FLUIDA - CITLIVOST
27. VLASTNOSTI TĚLESNÉHO MAGNETIZMU
28. MAGNETICKÁ CHOROBA
29. PŘEBYTEK TĚLESNÉHO MAGNETIZMU
30. MRTVÝ TĚLESNÝ MAGNETIZMUS
31. POHYB A VÝRON MAGNETIZMU
32. VITAMINY
33. VZNESENÍ SE A IZOLACE OSOB, MATERIALIZACE, PŘEMÍSTĚNÍ
34. LÉČENÍ TĚLESNÝM MAGNETIZMEM (ELEKTRIZMEM)
35. JAK MÁME MAGNETIZOVAT
36. PŘÍKLADY LÉČENÍ
37. LÉČENÍ HYPNOTICKÝM SPÁNKEM
38. ELEKTŘINA
39. ODUŠÍ
40. HMOTA - ODUŠÍ A ZÁŘENÍ
41. JASNOVIDNOST
42. POKUSY A ZKUŠENOSTI V OBORU JASNOVIDNOSTI
43. ODUŠÍ - ŽIVOT - SMRT
44. SMRT A STAV DUŠE V ODUŠÍ
45. DUŠEVNÍ PRŮBĚH SMRTI
46. JAK PRACUJE JASNOVIDEC
47. DUCH
48. HRANICE ČINNOSTI ODUŠÍ
49. PRAKTICKÝ VÝZNAM A CENA JASNOVIDNOSTI
50. SAMOVOLNÁ JASNOVIDNOST
51. HADAČI, PROROCI, VYKLADAČI
52. CITLIVCI A PROTONACE
53. SPIRITIZMUS
54. POČÁTKY SPIRITIZMU
55. PRAKTICKÉ UŽITÍ JASNOVIDNOSTI - URČENÍ POHLAVÍ DÍTĚTE
56. DIAGNÓZA NEMOCÍ JASNOVIDCEM
57. MYŠLENKA
58. PŘIROZENÝ SPÁNEK
59. SPÁNEK AUTOSUGESTIVNÍ, HYPNOTICKÝ A MAGNETICKÝ
60. SÍLA VŮLE A JEJÍ MOC
61. ZÍSKÁNÍ SILNÉ VŮLE
62. JAK SE BRÁNIT NEPŘÁTELSKÉMU PŮSOBENÍ
63. HLOUBKOU ŽIVOTA KE ŠTĚSTÍ
64. DUŠEVNÍ CHOROBY (PŘÍČINY, DRUHY, ROZBOR)
65. LÉČENÍ DUŠEVNÍCH CHOROB
66. LÉČENÍ NĚKTERÝCH DUŠEVNÍCH CHOROB SAMOSTATNĚ
67. JAK UZDRAVÍŠ DUŠEVNĚ CHORÉHO
68. JAK SE MŮŽEŠ SÁM DUŠEVNĚ LÉČIT
69. DĚDIČNÉ ZATÍŽENÍ - TAJEMSTVÍ DĚDIČNOSTI
70. LÉČENÍ AUTOSUGESCÍ
71. ODUŠÍ NEJLEPŠÍM LÉKEM NEMOCÍ
72. MOJE VLASTNÍ NEMOCI
73. VAROVNÉ SNY - VIDINY - PŘEDPOVÍDÁNÍ
74. POSEDLOST - DÉMONIZMUS
75. STAV DUŠE V ODUŠÍ
76. PROSTOR - ČAS - PROTONACE
77. VNITŘNÍ ŽIVOT DUŠE
78. JE MOŽNÉ POZNAT EXISTENCI BOHA POUHÝM ROZUMEM?
79. ŽIVOT - DUŠE A CÍL
80. KRISTUS - NEJVĚTŠÍ HYPNOTIZÉR A MAGNETIZÉR?

Noci s Andělem

8. července 2015 v 20:05 | Marie Bernadeta |  Písně pro Anděla



Noci s Andělem


Jakobych nevěděla
že duše tvá je němá
a že bych marně
tvoje slova
ulovit chtěla
ve snu jen
ale vím jistě že duše
hovoří tiše
v našich nitrech

Jakoby cosi
napadlo mne zrovna
a nápad tento vítám
Tak se mnou mluví
Strážný Anděl
spojený se mnou
ve snech
když mojí duši
na všechny otázky
uprostřed noci odpovídá

anebo třeba i ve dne
při běžných věcech
které mne potkávají

Ve všedních dnech
pak zpříjemní noční snění
život můj pozemský
který moc šťastný není



Vzkazy duše tělu

8. července 2015 v 19:44 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší




Vzkazy duše tělu



Když po setmění
přichází noc
a v spánku tiché snění
duše je vzhůru a žije dál
zatímco ve snu jen předává
tělu svůj vzkaz
pro který ale odpověď není
někdy rozumná

Když živé sny někdo má
dar z nebe si sní
ten který smí mít
sem tam zaživa
ochutnat co na věčnosti
jen blažení mohou prožívat

Do živých snů
chtěl bys vejít
a se mnou být
když na světě
to možné není

Proč jsem tě
v životě plynoucím
potkala jen
a touhy hasnoucí
v srdci mém
jen marné snění
probouzí každý den?

A přece vím
že v srdci mém
a v mysli mojí
stále dlíš
nemůžu žít už
bez tebe

Dokud jsme živí
smíme být spolu
v myšlenkách tichých
co tajné se zdají
zatímco v nebi
všichni to vědí
že ty jsi pro mne tady
a já chci s tebou
zůstat už navždy

Duše je živá v nás
je to kus světla
k Obrazu Boha
je proměněna
když láska rozehřívá
naše srdce ztuhlá
abychom ve světě zas zítra
mohli vstát k tomu
co je třeba

Ve snech je živá v nás
a svoje vzkazy
posílá do vědomí
abychom směli
na chvíli krátkou
pocítit to co není
ale být může skutečností
která je skrytá
v lidských nitrech



Život na Věčnosti

8. července 2015 v 17:13 | Marie Bernadeta |  Témata týdne



Život na Věčnosti


Život je sen
když víme jen
že spát budem věčně
a vnímat všechno naplno teprve
podaří se až tělo lidské odložíme
a probudí se naše duše

Spát či bdít budeme
ve svých nitrech?
Kdo touží usínat
ten může věčně
po smrti snít
si v postýlce na oblacích
a odpočívat

Kdo touží žít
ten bude vnímat
vše docela jasně
a sen svůj uchopí
jako skutečnost
kterou smí vejít na Věčnost
pro kterou zkouškami
tady na zemi procházíme
abychom poznali
co všichni zasloužíme

Kdo touží ve snu žít?
Ve snu je možné cokoliv
a tak se stane blaženým těm
co mohou vejít do Království
které je duší nitrem
a každý člověk je utvořen
ve skutečnosti
z těch zasněných vlastních nitek

Až budem umírat
přijde náš Anděl
co zná ta nejtajnější přání
naší duše
a vloží do dlaní nám
sen který celý život
hýčkáme ve svých nitrech

Smrt je jak usínat
a přitom snít
a život je zas probudit se
do skutečnosti
která je ovšem
pro lidi živé
zatím jen snění pouhé


..........


Až vejdem na Věčnost
budeme žíti skutečnost
která je zatím pouhý sen
protože pouze víra
a naděje spolu s Láskou
domů nás povede
cestičkou neznámou ale jistou





Korálky na niti

5. července 2015 v 22:03 | Marie Bernadeta |  Myšlenky




Korálky na niti



Jako korálky na niti
přebírám v prstech
dny svého života



Nyní už vím
že každý okamžik
tvoří Věčnost






Každičká myšlenka
každičké slovo
a každý skutek

zůstává uložen v nás
s Láskou se spojit smíme
a prohořeti ohněm pak





Kdo odvahu má denně
ten do Nebe se navrátí
odkud poslali nás

dříve nežli jsme se narodili
tady na zemi
abychom pomíjivost zakusili


v těle jako lidé
kteří bezpřestání
Boha volají




Korálek za korálkem
prošel mými prsty
a na niti mi zůstalo

jen zapínání
které připnu kolem krku
a ponořím se do dní






které zbývají mi
aby se náhrdelník
roztrhl a najednou


mi v dlani
leží dny všechny které
předtím minuly



http://knihovna.orgfree.com/kafka/47.html

4. července 2015 v 22:15 citace

http://knihovna.orgfree.com/kafka/47.html


47. DUCH

(383) Činnost duše osvobozené od těla, tj. činnost ducha a jiných duchovních bytostí, je nehmotná, nemá tutéž přítomnost a nezaujímá prostor jako předměty a bytosti hmotné. Je jednoduchý a postrádá všechny složeniny tím, že nemá části. Je-li přítomen, nevyplňuje části prostoru.
Duch je přítomen celou svou bytostí v celém prostoru svou činností, pokud jej prostou­pením zaujal, a zároveň v každé jeho části. Chce-li, může svou bytostí zaujímat větší nebo menší prostor, i nejmenší, jaký si lze představit. V jednom a témže prostoru může být pří­tomno více duchů, protože nevyplňují prostor jako tělesa. Jejich přítomnost trvá, pokud za­ujímají určité místo a v něm jsou v jistém směru činni. Jejich přítomnost v prostoru je však nedokonalá, omezená pouze na určitou část. Tomu je nutné rozumět tak, že nejsou součas­ně všude najednou jako duch nejdokonalejší a dárce veškerého života - Bůh.
Přítomnost boží v prostoru je neomezená. Bůh je v celé své podstatě všudypřítomný.
Duch může zaujímat jiný libovolný prostor rychlostí myšlenky. Není na prostoru závislý.
Jak veliký prostor může duch najednou obsáhnout?
(384) Může obsáhnout svou přítomností ve vesmíru těleso přibližně velikosti zeměkoule.
Poznal jsem, že vyspělý subjekt v hypnotickém spánku, ač je odkázán na uvolněné odu­ší, může svou přítomností najednou obsáhnout i jednu třetinu naší Země, cvičením však i prostor větší.
Chce-li duch svou přítomnost přesunout z jedné planety na druhou, není třeba, aby me­ziplanetárním prostorem prošel. Takovému zákonu podléhá jen hmota.
Skončí-li jeho přítomnost na Neptunu, začíná na Jupiteru.
Duch své myšlenky druhému duchu zjevuje pouhou vůlí ("chci"), aby tyto myšlenky po­znával. Duch, chce-li, poznává je v rozsahu, jak mu byly odkryty a zjeveny.
Duch, duše se myšlením neunavuje, protože je nehmotné podstaty. Především poznává své bytí a k němu náležející vlastnosti.

Jako lidská duše může v hypnotickém spánku vidět do času minulého, přítomného a zčásti i budoucího, tak mnohem dokonaleji vidí a poznává duch, který časem ani prosto­rem není nijak omezen.

http://knihovna.orgfree.com/kafka/46.html

4. července 2015 v 22:11 citace


http://knihovna.orgfree.com/kafka/46.html

46. JAK PRACUJE JASNOVIDEC

(378) Není jediného projevu duše až do posledního dne života našeho těla, jenž by se děl bez spolupůsobení nejjemnější hmoty oduší. Ani jasnozření není možné bez spolupůsobení oduší.
Pro fyziologii bude a je pozoruhodné, že duše ve svém JÁ může opustit mozkový ná­stroj a může být činná v oduší.
Rozeznáváme jasnovidné citlivce automatické a mechanické. Automatičtí jsou ti, kteří vidí prostorově bez cizí pomoci. Ti se dovedou sami svou vírou uvést do stavu extáze, v níž vidí pomocí fluidové pásky, kterou vytvoří jejich vlastní dispozice. Pracují z vlastního rozka­zu, daného dříve, než se do extáze uvedli. Protože nemají jasné vedení, jsou méně spolehliví.
Mechaničtí jasnovidci jsou ti, kteří nemohou sami od sebe něco takového činit. Zároveň vědomě nevědí, jaký dar v sobě skrývají. Jsou tudíž odkázáni na cizí pomoc a vedení.
Nyní si představme, že budu pomocí subjekta hledat na ruském bojišti vojína, který se do­sud nevrátil ze světové války. Činil jsem tak často, abych se přesvědčil o jasnovidnosti, a pro­hlašuji, že jsme se dosud nezmýlili, totiž že bychom byli řekli "padl", a nebyla to pravda. Doufám, že na základě příkladu čtenář do tohoto tajemství snáze vnikne a pochopí je.
(379) Uspím čtyři nejosvědčenější citlivce v jediné místnosti. Žádný z nich nesmí vědět, proč jsem je uspal, aby samo vědomí předčasně nezatáhlo brzdu podvědomému projevu. Pře­svědčím se, že všichni upadli do 4. stupně hypnotického spánku. Rozesadím je na dva metry od sebe. U tří z nich probudím podvědomou činnost a rozkážu jim, aby bedlivě sledovali čtvr­tého subjekta K., jehož pošlu na ruské bojiště hledat onoho vojína, a aby mně hlásili všechno, co se při tom bude dít. Protože jsem mnohokrát dal tento jev jasnovidcům pozorovat a bedli­vě ho prostudoval, věřím, že se děje za těchto podmínek a tímto postupem:
Přistoupím k uspanému K. a ptám se: "Slyšíš mě?" Neozve-li se vinou hluboké hypnó­zy, podráždím jej výbojem svého magnetizmu levou rukou, kterou se přiblížím k jeho týlu, po chvilce stočím ruku prudce obloukem přes temeno hlavy před jeho obličej. Pak se mi už ozve. V okamžiku, kdy se ozve, utvoří se fluidová páska z jeho oduší, která je výronem jeho mozku, když dává odpověď, a připne se na povrch mé hlavy tak, že nastane spojení obou mozků.
Držím v ruce fotografii nezvěstného vojína, dívám se na ni a živě si ho představuji. Současně dávám rozkaz subjektu K., aby se podíval do mých esplan, kde uvidí, co si právě živě představuji. Subjekt skoro nedýchá a snaží se přijmout obraz vtisknutý z mých esplan do své duše. Jakmile řekne: "Vidím," ptám se: "Co vidíš? Popiš mi to!" Poznám-li pak, že podobu správně přijal, rozkazuji mu: "Tedy si ho dobře zapamatuj a jdi ho nalézt na ruské bojiště. Je nezvěstný, tobě i mně velice záleží na tom, abychom věděli, co se s ním děje."
(380) Nyní nastává zvláštní situace podvědomé činnosti subjekta. Podvědomí vytvoří rychlostí myšlenky světelný výboj (je to oduševnělá přímočará světelná páska, paprsek), aby si našlo nejbližší cíl, stanici. Tou je nějaká živá bytost, ať člověk nebo zvíře, na jehož oduší kolem těla se upne, čerpajíc současně z dispozice jeho oduší. Z této stanice vytvoří nyní výboj nesčíslných světelných paprsků vějířovitě do půlkruhu na jednu stranu (např. doprava), přičemž těmito paprsky prostupuje takřka každé místo a zároveň pátrá po hleda­ném. Řekl bych, že jako duše pomocí ruky může hmatat kolem sebe v nejbližším okolí, tak hmatá duše subjekta oduším do velikých vzdáleností na celém světě a propátrá tak rozlohu 1500 km2. Ve svém podvědomí si uvědomuje všechno, co je v onom prostoru. Toto pátrání trvá asi 3-4 sekundy. Jestliže dotyčného vojína v prostoupeném prostoru subjektová duše nevycítila (nenalezla), stáhne své oduší rychlostí myšlenky zpět do své stanice a pracuje týmž způsobem a postupem z druhé, protější strany. Když ani zde hledaného nenalezne, stáhne oduší zase zpět a učiní ze stanice další světelný výboj za okruh již prostoupený a připne se tam na jinou oduševnělou stanici, přičemž opouští stanici první, ale zůstává pří­močaře spojena s hypnologem. Na druhé stanici nastává týž postup jako na první. Nenajde-li hledaného, postupuje dále obdobným způsobem, opouštěje vždy předchozí stanici. Vycí­tí-li konečně hledaného, stáhne všechno v paprscích vyslané oduší v jednu světelnou pásku, linku, upne se na nalezeného vojína opouštějíc současně poslední stanici a zůstává přímočaře spojena s hypnologem a nalezeným. Přitom ihned popisuje tělesný i duševní stav nalezeného a jeho okolí. Nemysleme, že snad myšlenky letí po lince zpět. Co vidí a co si uvědomí podvědomé JÁ na konci fluidové linky, to současně vidí a ví v tutéž chvíli v subjektu. Duše je celá jak na konci linky, tak i v celé lince, a současně v celém těle subjekta, i v každém vyslaném paprsku. Zde vidíme, že lidská duše nese v sobě obraz boží. Prostupujíc celou plochou místo za místem, je v každém místě v jakémsi smyslu všu­dypřítomná, ovšem jen do jistých zákonitých mezí.
(381) Už jsem řekl, že oduševnělá stanice, kterou subjektová duše používá, může být člověk nebo zvíře, tedy bytost, která má oduší, a že subjektovo podvědomí čerpá z dispozi­ce stanice. To se však může dít nejdéle 18-20 minut. Stanice je tím ve svém oduší vysílena tak, že člověk nebo zvíře pociťuje náhlou slabost, o čemž jsem se vícekrát při pokusech přesvědčil. Pozoruje-li subjekt únavu na této stanici, opouští ji, neboť únava stanice je zá­roveň jeho únavou, a přestupuje na stanici jinou.
Duše prostupuje pomocí oduší, které se zformovalo do linky, každou hmotu přímočaře. Na neživou hmotu se upnout nemůže, a má-li ji pozorovat, činí tak z oduševnělé stanice opakovanými výboji oduší, až ji pozná. U automatického subjekta se celý tento proces děje bez prostřednictví hypnologa.
Subjekt má schopnost zaujmout svou přítomností prostor té velikosti, na niž stačí množ­ství uvolněného oduší. Z tohoto důvodu je přítomen každý schopný subjekt v rozdílně vel­kém prostoru. Subjekt uplatňuje své schopnosti jen v rámci dotazovaného přání, po skon­čení se vrací do původního, pro nás pasivního stavu.
Na důkaz, že lze oduší na přání částečně vyslat z těla na různá místa, uvádím:
(382) Za přítomnosti asi 320 osob v Přelouči v sále "Prkenici" 21. června 1925 jsem roz­kázal subjektu K., uspanému do 4. stupně, aby své oduší uvolnil do vody ve sklenici, kterou jsem před ním držel v ruce, a zůstal s ním ve spojení, dokud mu nedám další rozkaz. Sklenici s vodou jsem pak odnesl na opačnou stranu místnosti, takže subjekt seděl obrácen zády. Vy­zval jsem přítomné, aby určili dobu, kdy se má do vody v této sklenici bodnout. Na nepředvídaný pokyn ruky bylo za pět minut bodnuto do vody. Současně v tom okamžiku uspaný sub­jekt K. vykřikl bolestí. Tento výkřik potvrdil, že je ve vodě svým oduším přítomen.
Oduší je dokonale přizpůsobeno vlastnostem duše, ale ta s ním může pracovat jen ve své podvědomé činnosti.


http://knihovna.orgfree.com/kafka/45.html

4. července 2015 v 22:08 citace


http://knihovna.orgfree.com/kafka/45.html

45. DUŠEVNÍ PRŮBĚH SMRTI




(375) Několik dnů před smrtí se oduší pozvolna uvolňuje od těla, postupně se od nohou a rukou stahuje k ramenům a kupí se kolem hlavy. Shledá-li subjekt ve 4. stupni hypnózy tento stav, s jistotou zjišťuje blížící se smrt. Vyspělý citlivec určí přesně dobu skonu. Při tomto uvolňování oduší z těla pociťují nemocní většinou 10-20 hodin před smrtí úlevu a domnívají se, že tento stav je známkou uzdravování.
Nato začnou ochabovat smysly a nastává pocit sladké únavy, jakási svoboda a volnost duše s příjemnými pocity. Nejprve odumírá hmat, pak zrak, naposledy sluch. Duše opouští šedou kůru mozkovou a přechází do zvláštního stavu pasivity, ochrnutí vůle, kdy se ne­uplatňuje svobodné myšlení. Postupně se znenáhla podráždí a rozzáří veškerá mozková es­plana, i ta zakrnělá, takřka pohaslá, i esplana nám nepříjemná, vůlí potlačená (těžké zloči­ny), a duši se zjevuje víc a více prožitý život, vidí současně činy dobré i špatné, žije v přítomnosti celého života. V duši se probouzí úzkost, podle míry viny i muka.
Přestože již zjišťujeme smrt a duše zemřelého opustila hmotu mozkové kůry, kde vládla rozumem a svobodnou vůlí, prodlévá nyní celou svou duševní bytostí na určitý čas v říši vlastních esplan vrchního podvědomí, kde jsou všechny činy života, dobré i zlé. Je napo­sledy účastná v plném uvědomění na celém svém pozemském životě.
(376) Oduší se však nadále uvolňuje a odlučuje od veškerých esplan, která tím začnou pohasínat, rozpadávat se, a v několika dnech se rozplynou. Oduší, od něhož se duše pozvol­na odlučuje, se kupí kolem hlavy. Po opuštění esplan se duševní dění na krátký čas změní v trpný stav jakési slabé neuvědomitelnosti a duše neví jasně, co se s ní děje. To lze porov­nat se stavem vězně, který je náhle z tmavé cely vyveden do jasného dne, jehož světlo ho oslepuje. Dalo by se namítnout, že duše, jsouc již dosti osvobozena od hmoty, nabývá ihned svých skvělých vlastností, ale jak jsme poznali, není tomu tak.
Rušíme-li tento odchod duše z těla voláním, nářkem a pláčem, probouzí se její schopnost jako z těžkého snu k plnému uvědomění pro tento svět. Pozoruje, slyší a vidí nás svým duševním zrakem.
Vedle toho při odpoutávání se od hmoty oduší se duše probouzí ve své celé podstatě, schopnosti a dokonalosti v rozumu a svobodné vůli. Nastupuje stav plný vnitřního světla, život nejdokonalejší a nejvznešenější, duševní krásno, blaho a štěstí, blažený mír a klid, který vyvěrá z ní samotné a jejž duše ve své dokonalosti a osvícenosti sama v sobě proží­vá. Cítí nesmírnou radost a blaženost přímým poznáváním své podstaty uvědomění, že je odleskem Boha, jeho dílem k jeho obrazu. Tento stav částečného nebe okusí a na chvilku prožije při své smrti každá duše, ať byla za života pozemského zlá, nebo dobrá. Pak na­stupuje soukromý soud. Duše si jedním pohledem uvědomí celý svůj život. Pozná dobro i zlo a z nich vyplývající spravedlnost, odměnu i trest. Duším, které docházejí příjemného spasení, již není tento blažený stav odňat, ale podle zásluhy se ještě zvýší poznáváním nej­dokonalejší podstaty samého Boha. Obdrží účast na vyšším životě, účast na božské přiro­zenosti. Duše, které na onom světě projdou očistcem, uvidí v protonaci znovu svůj život se špatnými a zlými činy, musí je dalším očistným životem v utrpení vyvážit a odčinit, aby do­šly ospravedlnění. Pro duše zavržené je stálá přítomnost činů protonace peklem věčnosti, peklem v nich samých, neboť vše přechází do duševědomí.
Je psáno: "Komu odpustíte hříchy, odpuštěny jsou."
(377) Budou odpuštěné hříchy při posledním soudu všem viditelné? Ano, i odpuštěné hříchy budou zjeveny, neboť stojí v Písmu, sv. Matouš, 10. kap., verš 26: ... nic není skryto, co nebude odkryto, a nic tajné, co nebude zvěděno...; sv. Lukáš, 8. kap., verš 17: ... ne­boť nic není tajné, co se neprojeví, a nic skryté, co by se nepoznalo a nevyšlo najevo...; sv. Marek, kap. 4., verš 22: ... Vždyť není nic skryté, co by nemělo být zjeveno, aniž se dělo tajného, leč aby vyšlo najevo...
Je výstražné a pozoruhodné, že v protonaci je zaznamenáno všechno, tudíž i hříchy od­puštěné rozhřešením. Vina a trest jsou prominuty, každý čin však zůstává v protonaci, ale není k hanbě a trápení souzených, nýbrž je důkazem božího milosrdenství. Pokáním a očistným ospravedlněním je získána posvěcující milost, jsme přijati za syny boží a povo­láni k účasti na jeho životě. K pohlédnutí na Boha dojdeme skrze světlo slávy, ale jen pod­le míry svých zásluh.


http://knihovna.orgfree.com/kafka/44.html

4. července 2015 v 22:02 citace

http://knihovna.orgfree.com/kafka/44.html


44. SMRT A STAV DUŠE V ODUŠÍ

(370) Všeobecně se míní, že ve chvíli smrti, na kterou usuzujeme podle viditelných zná­mek ukončení činnosti mozku, míchy, srdce a plic za současného tuhnutí a stydnutí těla, později při odumírání a rozkladu všech pletiv a buněk, duše se již odpoutala a její přítomnost zanikla. A přece tomu tak není, jak jsme v předcházejících statích poznali. Smrt nikdy není ve všech částech těla náhlým, nýbrž jen pozvolně probíhajícím procesem, při kterém duše zůstává přítomna svou podstatou, a nějakou dobu žije spjata s tělem v jeho součásti - oduší -, které je složeno z výbojů zářivé energie každého buněčného jádra.
Víme, že buňka prodělává vývin a odumírání. Nikde nenacházíme násilí. Právě tak smrt nenastává okamžitým odpoutáním duše (jako když pták vylétne z hnízda). Duše žije v těle dále v oduší, protože organická porucha nastala jen u viditelného těla, kdežto pro úplnou smrt se musí duše odloučit také od oduší pozvolným odpoutáváním (v době nejvýše tří dnů).
Při náhlé smrti poškozením jednotlivého orgánu mrtvicí, protržením cévy, prostřelením srdce, mozku nebo jiným násilným způsobem, kdy celý organizmus je v plné životní síle, je duše bezprostředně spjata s oduším nejdéle. Jak jsem už uvedl, trvá to až tři dny. U ze­mřelého nemocí a sešlostí věkem nastává uvolňování oduší od těla předčasným ochuravě­ním a odumíráním buněk ještě za života, takže odloučení duše od hmoty oduší nastane o něco dříve, po deseti hodinách či později - podle povahy nemoci.
Po odumření všech smyslů přichází duše do zvláštního stavu nezúčastněnosti (pasivity), ochrnutí vůle, do jakési polosmrti - neuplatňuje své svobodné myšlení.
Z této pasivity (trpnosti) ji vyruší buď zásahy zlých činů ze silně zářících esplan ke trá­pení (které zemřelý získal svým špatným životem), nebo stejné zásahy dobrých činů k pro­žívání ještě pozemského štěstí.
(371) Převládá-li silněji pláč, nářek a volání pozůstalých, je duše upoutávána na okolí zemřelého. Probouzí se k němu jako z těžkého snu, vidí a slyší nás přímo, bez prostřednic­tví smyslů, nechápe stav, ve kterém se nachází, nechápe naše počínání, ani proč pláčeme, chce vstát (tělem), mluvit, jednat. Nechápe, proč neodpovídáme, když nám říká o tom, že je mezi námi.
Z modliteb za zemřelého získá duše i uvědomění nastalého stavu, nemůže však z těchto nárazů usoudit na celkový rozsah smrti (jak jsem za svých pokusů pozoroval). Podléhá vli­vu okolí, nemůže si počínat svobodně (přirovnejme stav subjekta ve 4. stupni hypnózy).
Přestane-li okolní vliv, vrací se duše do pasivity, v níž je rušena jen zásahy vlastních zá­řivých esplan. Po úplném odpoutání se od nejjemnější hmoty oduší nastává pro ni procit­nutí v celé podstatě všech schopností do nového života. Podle učení římskokatolické círk­ve přijde duše po opuštění hmoty těla před soukromý, svůj vlastní soud.
Stojíme před skutečností, kterou pro její rozsáhlost nemůžeme takřka domyslet, kdy ke spasení ještě nepřipravenou duši zemřelého mohou žijící zachránit pro život věčný.
Až toto poznání bude od povolaných činitelů přijato, bude možné v případech náhlé smrti - ať už násilné, nebo nastalé poruchou některého orgánu - ke spáse duše zemřelého povolat kněze i více hodin po viditelné smrti, aby udělil poslední pomazání.
Mimo svátost posledního pomazání může kněz na duši zemřelého, nacházející se v uvolňujícím se citlivém oduší, působit slovem a myšlenkou, že přichází smrt, nastává ko­nec vezdejšího života, že je čas se rozhodnout pro spasení, nebo zatracení. Duše v tomto trpném osamoceném stavu potřebuje vedení, a kněz ji vyzve, aby nahlédla zpět do svého ži­vota (esplan), kde uvidí špatné činy a hříchy. Vybídne ji k dokonalé lítosti nad nimi a poté jí může udělit i rozhřešení. Není-li kněz nablízku, může stejnou promluvu vést laik a vyzý­vat duši zemřelého k dokonalé lítosti. Při nahlédnutí zpět do svého života bude duše toužit po spasení a bude s námi pro ně spolupůsobit. Musíme uvážit, že stejný, ba daleko mocněj­ší zásah a boj svede o osamocenou duši ďábel, který pokušením, nástrahami, lstí a uskoky se bude snažit, aby ji zaměstnal a odvrátil od vlivu kněze a přivedl ji tak k zavržení. Duše zde bude v ohni mezi dobrem a zlem, a bude záležet na knězi, aby silou vlastní víry ji při­vedl ke svému dobrému cíli a silám temnoty vzal každou možnost vítězství.
(372) Vzpomeňme na nešťastníky zahynuvší při živelných katastrofách v dolech, na moři, v bitvách, při železničních či leteckých neštěstích a uvažme, co dobra by bylo možné vykonat, kdyby kněz na místě činu pomohl výše uvedeným způsobem obětem ke spáse duší. Není-li možné, aby se kněz dostavil přímo na místo - na moře, do zasypaného dolu apod. -, je třeba, aby působil telepatickou výzvou v živé víře a duševním napětí z nejbližší možné vzdálenosti. Při takovémto napětí vůle probíhají do prostoru mocné záchvěvy, kmi­ty a výboje vln silotonových částic myšlenkového fluida, jimž dal směr na místo nešťastní­ků, kde podráždí citlivá oduší k vyburcování a uvědomění duší ke svobodnému myšlení a rozhodování v rozsahu vysílaného přání.
Na pomoc kněze a přátel při smrti nemůžeme spoléhat. Zajistěme se ještě za života vy­tvořením silného zářivého esplana, jež by stále za nás bdělo a při smrti naši duši vyburco­valo k náležité lítosti. Vytvářejme toto silné esplano denně asi půlminutovým přáním, sou­středěním vůle na způsob modlitby.
(373) Nespoléhejme na nikoho. Připravujme se na šťastnou smrt a spásu duše celým svým životem.
Varuji přesto i přátele nemocných, aby nezneužili tohoto pojednání o životě a skutečné smrti k oddalování zaopatření svátostmi do posledních hodin umírajícího.
Za svých pokusů se subjekty jsem poznal, že duše po třiceti hodinách od smrti je s oduším spjata už jen velmi málo a nereaguje na naše výzvy. Subjekti vysvětlují, že odpoutání od hmoty je značné a náš vliv na duši slabý.
Po třetím dnu jsem se nikdy neshledal s přítomností duše v oduší, ač se zářivá energie oduší z těl zemřelých nadále uvolňovala. Při skutečné smrti člověka zemřelého v plné ži­votní síle, způsobené poruchou organizmu, přestože duše je ještě spjata v oduší s tělem, není nikdy možné ani nejvyspělejším lékařským zákrokem znovu oživit mrtvé tělo v poz­dějších než v nejblíže následujících hodinách po viditelné smrti. Ani sama duše se při sku­tečné smrti (s výjimkou smrti zdánlivé) nikdy nemůže probrat zpět k životu a oživit tělo.
(374) Skutečná smrt má dvě etapy. První stanovíme sami nebo lékař podle všeobecných viditelných známek, druhá přijde, když nastane úplné uvolnění duše od těla.
Můj nejschopnější subjekt Křeček při sledování duší v době, kdy jejich přítomnost v oduší přestala, vycítil a tvrdil mi, že duše dlí a očišťuje se v místech špatných činů svého života - tudíž na zemi mezi námi. Podle mého úsudku bude protonace bezpochyby oním místem a stavem, kde duše prodělávají očistec, o němž učí římskokatolická církev. (O pro­tonaci je pojednáno v části Citlivci - protonace.)
Dnes se ve světovém chaotickém dění úplně zapomíná na cíl, pro který jsme na světě, a účel, pro nějž je Země upravena. Smrt jsou dveře do věčnosti, do které duše vstupuje s tím, co dobrého či zlého ze života má. Uvážíme-li, že vůbec nevíme, jak veliký je vesmír se svý­mi obrovskými světy a kolik slunečních soustav v něm existuje, přičemž na žádné planetě kromě Země nejsou zjištěny podmínky pro život, pak je náš život něčím nesmírně vzácným a mimořádným. Při vědomí této nesmírné ceny a vzácnosti každé jednotlivé duše musíme všichni přispět a spolupůsobit k její záchraně spasením, k němuž je vlastně určena.


Poodhalená tajemství v poslední hodině

4. července 2015 v 21:46 | Marie Bernadeta |  Deník Modrého Anděla



Poodhalená tajemství v poslední hodině


Možná, že tajemství, kterých se smíme dotknout jen zlehka
a která odhaluje pouze Láska na malý okamžik,
kdy pohlédneme Pravdě do očí,
jsou pro nás takto skrytá,
abychom zvažovali svoje skutky i svá slova,
která vypuštěná z úst nejdou vzít již zpět.

Vždycky, když probouzím se,
ještě je ve mně zbytek rozhovoru mojí duše s Andělem,
který mne vede na mé cestě životem.

A dnes jsem přemýšlela nad tím,
co může znamenati sen, kterému ještě nerozumím,
ale vnímám pouze obraz a pocit v něm.
Rozum je v této chvíli krátký na vysvětlení,
protože se nás dotýká Nebeské království,
které není z tohoto světa.

Stalo se mi, že se mi k ránu ze soboty na neděli zdál sen,
jak odcházím od bílé postele bílého muže, co jaksi strnule na mne hleděl....


Víc si nevzpomínám,
pak jsem se probudila a rozumem si zdůvodnila děj,
snad, že jsem u své Lásky přitulená byla,
u své milované duše jednoho muže,
co ze srdce a mysli mojí nemizí.

Ale za dva dny jsem se dozvěděla, že té noci se ze spánku již k ránu neprobudil jeden známý a zemřel. Najednou jsem si vzpomněla na svůj sen a možná že duše toho, jenž končil život pozemský svůj v těle, mne zavolala k sobě a v té svojí poslední hodině, kterou mnohý dostává dříve, než ze světa hmotného mrtvý odejde a než se jeho duše z těla vyprostí.

Jen pocit ve mně může dát mi odpověď,
co tato duše asi chtěla?
Snad povzbuzení, co jsem pro ni měla, svou víru v lásku,
která trvá a v život v duši, který skrze Krista
smíme navždy v odpuštění žíti.

Tomu věřím zcela,
neboť již mnoho důkazů jsem uchopiti směla
o existenci duše,
živoucího světla,
co naše tělo oživuje
a zůstává v něm
po čas určený vždy shora.



Pro duši zemřelého vzpomínka

1. července 2015 v 1:02 | Marie Bernadeta |  Čas ?


Pro duši zemřelého vzpomínka

Nikdy už více nevrátí se
člověk v podobě lidské
ve stejném těle které zemi odevzdal
když duše jeho naposledy vydechla

Ale já věřím
že život je věčný
a duše která usne
nemusí se bát

Vždyť pro každého
přijít může Láska
která je živá v nás
a která neumírá
skrze Krista
napořád

Vždyť spaseni být smíme
a vejít do králosvství můžem
když maličká je víra v nás
Skutky své potom svoje
sebou musíme si vzít
a skrze odpuštění vejít
tam kam každý
od pradávna patří

Nic strachování nepomůže
Jen Láska promění vše v nás
a na prach rozpadne se čas
a na zlato pak přetaví
každý dobrý skutek
přes všechny lidské obavy
když v plnosti
pak můžeme
Věčnost přijímat