Duben 2015

Jen

30. dubna 2015 v 5:03 | Marie Bernadeta |  Okamžiky


Jen

Jsem jenom dotek
Jsem jenom sen
který ti v noci utek´
a procházím se blízko tebe

Chci tě jen slyšet
a vnímat tvoje přání
která nás od bolesti chrání
a vyvedou nás ze světa

všedního do toho který
nepřestává vonět květy
ve kterém smíme trhat plody
jaké jen budem oba chtít

Kterou proměnila Láska...

27. dubna 2015 v 19:17 | Marie Bernadeta |  Témata týdne


Kterou proměnila Láska...


Skromnost jí sluší
aniž to tuší
skrývá se sama víc
před sebou jen

Když slzy svoje
nechává v noci
stékat po polštáři
a sní svůj tajný sen
o tom kdo porozumí
jednou její duši
která je křehká
i plná tužeb zároveň

Snad je to ona
nemožná dívka
snad už je žena
ta která Lásku našla

Plamínek jasný
hoří jí v hrudi
a víra její
s nadějí příští
dává jí sílu
životem jíti

( Na téma týdne : " Nemožná dívka" )


Láska je skrytá

25. dubna 2015 v 22:03 | Marie Bernadeta |  Myšlenky



Láska je skrytá

Není to tak
nemůžeš lhát
a duše tvá
je ke mně upřímná

V hlase tvém
ve slovech
která si smíme
na chvíli dát

dokážem jeden druhému snad
upřímně srdce své darovat

Nic není nemožné
tomu kdo věří
a prosí zároveň
ve dne i v noci

Jednou se sejdeme
znova a znova
Životem vede nás touha
ta která v tobě i ve mně
vzbudila Lásky sémě

Na jaře vykvétá
semínko z předloňska
Snad se v tvém srdci ujme
Vykvete zas
a tisíc krás
probudí v nás

Láska co skrytá je
v tobě i ve mně
Živá je ze země
která se sluncem
probouzí všechno nové

Do květů požene každičkou touhu
probudí v srdci tvém
co sama nemohu

Smím jen co dovolíš
a každým dnem ti blíž
kráčím

Ty to víš
Já to vím
Jenom ne druzí




Noční

21. dubna 2015 v 23:18 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší




Noční

Obloha plná hvězd
Noc rozlila se zvolna krajem
Nechám se kamsi do neznáma vést
a kolébat se klidem tvojí duše

Tělo je prací znavené
Však duše touží cosi nové poznat
nemůže jenom tělo nechat
dělat to co má a sama spát

Má duše touží tebe vnímat
Noc probouzí se tiše v snách
Chtěla bych s tebou Lásko
Má milovaná duše splynout v jedno

Jakobys zůstal ve mně dál
Jakobys chtěl být ve mně skryt
V podobě vánku vcházíš do mě
a já už sotva ubráním se spánku


Až...

21. dubna 2015 v 23:05 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší




Až...

Střípky všech pocitů
ze kterých procitnu
možná až za sto let
stále si schovávám
do prázdných obálek
a vnímám jedině Lásku
co nevinně
hladí mne tajně

Najednou vnímám
hladinu klidnou
Smíření mezi námi
jako dlouhý pocit
našeho krásného sblížení
ve kterém jsme
spolu jenom my dva

Navždycky může trvat
Láska v nás skrytá
a může se něžně projevovat
ve všem co prožíváme denně

Včera i dneska a zítra
je stále tatáž
Nádherná živá a vřelá
a to co cítím
je nekonečná něha
kterou si posíláme
pouze v myšlenkách

Ať všechno mezi námi trvá!
Ať Láska promění nás oba!
Ve světě budem se učit
jeden druhému porozumět
Ještě ti neumím naslouchat
Promiň neumím sama v sobě mlčet

Až naučíš mě tichu
které porozumí
tvému dechu
a beze slov pak
povíme si víc
než můžem říci slovy

Budeme splývat
ve svých duších
znenadání a každá vteřina
našeho života
bude už navždy společná



Všichni svatí!

18. dubna 2015 v 20:50 | Marie Bernadeta |  Témata týdne



Všichni svatí!

Jen se smějte všichni svatí
Všechny sojky na sovrati!

Jen se smějte všechny holubičky!
Počítejte pěkně zčerstva všechny naše
marné snahy vzlétmout vzhůru k Nebi

Bez pomoci vaší
kampak bychom asi
bez vás doletěli?



Plameny

18. dubna 2015 v 20:40 | Marie Bernadeta |  Milostná poezie




Plameny



Plameny lásky v srdci hoří
a i když brodíme se v hoři
ten oheň neuhasí
žádné příští časy






Dál trpělivě čekáme
na povolení shůry
které ještě nemáme
a hned jak přijde svolení
stane se všechno
co jen budem chtít
a touha v nás
co k prasknutí je
najednou se narovná






Budeme oba klidným mořem
a na hladině tvého srdce
dál bude oheň rudý hořet
neboť jsi život můj
i Slunce které
je pro mne
dárcem života




Bez starostí...

18. dubna 2015 v 20:19 | Marie Bernadeta |  Jaro



Bez starostí


Ještě se staré rány
sem tam ozývají
Tak jako vítr
pohrává si na silnici
se suchým loňským listím

Kdo k zemi hledí
vidí jak po čase se
všechno stane lehkým
a rozpadne se v prach

Nade vším ale
Slunce svítí
a budí nové lístky
co čerstvé jsou
a bez starostí
vytahují sílu z větví




Jen malé hnutí...

16. dubna 2015 v 20:50 | Marie Bernadeta



Jen malé hnutí


Ten pocit ve mně
vykreslit nejde
jen malé hnutí
mne nutí
zadrnkat tóny
dutých melodií

Jakoby zvony ve mně ztichly
jakoby ticha tóny
vešly do mojí hlavy
a pak nic nezastaví proud
stálých přání
která lovím
ve svém srdci

Docela prostě se setkat
jako lidi
a být si blízko
na malou chvíli
tou chvílí těšit se
potom celé hodiny
a ještě v rukách
ten pocit vískat
jako ty rád hladíš mé vlasy
a ještě vzpomínám
na další tvoje zvyky
po kterých stýská se mi
bez přestání
a zachrání mne pouze myšlenka
na tebe že jsi blízko mého srdce
Jakobys nikdy neodešel
a jen se na mne díval stále
jakoby obraz mé tváře
zůstal v tobě
a tvojí zase ve mně


Jak plyne čas

16. dubna 2015 v 20:37 | Marie Bernadeta |  Čas ?



Jak plyne čas

Kdyby nebylo dlaní
čím by se mohli lidi hladit?
Kdyby nebylo úst
jak bychom jedli?
Asi by každý držel půst

Kdyby nás nespojil osud
my bychom neznali se dosud

A přece ve snu jsem dopředu viděla
jak moc tě budu milovat

a teď čas stále plyne
já čekám na odvahu kterou nemám

a přece stále blíž jsme si jeden druhému
až osmělíš se ty i já

můžeme skočit do bazénu
jak na Malorce říkaj

Jak plyne čas
tak zkouší nás

Zda naše láska je čistá
zda stačí malá gesta
Oba dva víme
že nejde zapomenout
na to co v duších našich
otisklo se jednou

A pak už jeden druhého
nemůžem nikdy ztratit
čas jenom relativní
kolem nás se krátí

a čím víc plyne
tím jsme si blíž
až jednou budeme spolu
doopravdy již

Zatím však pouze v duši
a v mysli smíme být spolu
jako svatí


Bloudění

14. dubna 2015 v 21:26 | Marie Bernadeta |  Čas ?


Bloudím mezi stromy
a mezi otázkami v podvědomí
Bloudím lesem tmavým
a vlastně vůbec nevím
kam mám jít
a tak jen nazdařbůh
tím lesem divným chodím
a sbírám kousky
rozluštěných odpovědí
po kapsách



Po nocích marného čekání
na lásku která zachrání
ptám se ve snech svých
těch co osudu trochu rozumí
co nahlížejí denně
do tajných spisů našich duší
ve kterých náhle promítá se
aniž to člověk tuší
každé naše hnutí




Na otázky dostávám vyhýbavou odpověď
Na všechno příští ještě je čas
a všechno teprve se chystá
Dál proto v přítomnosti
tím lesem divným sama bloudím
a čekám na tvé odpovědi
které hned jak se podaří
mít aspoň dotek ve snáři
náhle se naše duše neudrží
a k sobě poletí už posté snad
aby se mohly obejmout
a spolu setkat



Na nic jiného tolik nemyslím
K čemu je Láska tajná
bez těla?
Když oba víme co je v nás
ale ten čas stále hlídá nás
a tak je třeba čekat stále
na to co osud má jen



Mučení povoleno?

11. dubna 2015 v 21:56 | Marie Bernadeta |  Témata týdne


Mučení povoleno?

Kdo mučen chtěl by být?
Kdo k tomu asi dobrovolně svolí?
Ten bloud as´musí být
V tom jistě háček stojí!

Ta sladká mučitelka duší
aniž to člověk vůbec tuší
nás připravuje o rozum
a bezhlavě se vrháme
do vztahů které neznáme
však láska pravá
základem je všeho
a spolu s láskou touha
dovede nás k pravdě nakonec

Vždy mučeni jsme pak
tou nejistotou dlouhou
když milujeme beze ztrát
to nikdy není

A když dočkáme se pak
setkání s tím
po kom dnem i nocí
naše srdce touží
nevnímáme způsoby


Vše přijímáme jemně
v skrytu svojí duše
promění se muka lásky
v sladkost extází
a ujištění můžem
hledat pouze
v tpělivé snaze
porozumět touze
co podobá se trýznění
když čekáme na souznění






S labutí

11. dubna 2015 v 17:35 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší



S labutí


Když krásu bílých labutí
a tělo utkané jen z perutí
dál nechám plouti nebem tvým
pak v každém okamžiku vím
že lásku nezmění už nic

z těch vnějších věcí mezi námi
pokud zůstaneme ponořeni
do krásy našich duší

Pak obavy o krásu vnější
jsou jen pustou řečí

Dál budeme žít spolu
v myšlenkách
a šťastni můžem
v skrytu tajně být
a víc už nelze snad




U nohou

11. dubna 2015 v 17:18 | Marie Bernadeta |  Okamžiky


Když u nohou tvé děti prosí
ty neodmítneš Pane nikoho
a kdo se smrti děsí
tomu odvahy dáš dosti
i důvěry s tebou bolest nésti





Když korunou trnovou
ti rozedrali v krvi vlasy
a když pak musels své lůžko
k umírání nésti

Tak i my tady žijeme
Kříž na rameni vlečeme
a přes slzy už ani
nevidíme sami
kousek naděje




Nemohu, Rozespalé ráno

7. dubna 2015 v 7:55 | Marie Bernadeta
Nemohu

Zamávat tichým představám
a život skutečný
zas uchopit
však nelze z řeky citů odejít

Nemohu zůstat chladná dnes
ani zítra až vzpomenu si
na tvá ústa
co sešpulí se do kroužku
jenž v údivu ti asi
v mysli tvojí zůstal
z těch živých snů
co nové přijdou snad
a pro pár krásných okamžiků
však život svůj ti nesmím kazit
a tak vše pouze v naší mysli
a ve snech tajných ukryté má zůstat











Rozespalé ráno

Je rozespalé ráno
a čas na kávu či na kakao
V noční košili sedím ztuhle
a myslím na střípky snů
které kdesi v hlavě
po noci rozlámané
zůstaly mi trčet

Ozývá se den
venku je dávno světlo
probouzím se nějak
pomalu a vzdávám úctu
času který otevírá
knížky osudu

Přemýšlím nad tím
co dnes udělám
z těch mnohých věcí
které nestíhám
a taky chci mluvit
s láskou svou
co tajná je

Nevím zda radovat se
jenom tak z ničeho
jak pták co švitoří si na větvi
anebo mračit se jak mrak
co visí těžce nad střechou
jen propršet se musí
a pak zmizí a nad hlavou
zas slunce rozprostře své šaty



Obírám se probuzení představou
a vnímám naladění duše své
co tajemství svá odkrývá mi stále
a já ptám se nitra svého neustále
zda prozradí mi ještě něco
co snad bych nevěděla
za ty roky co probouzím se
každičkého jitra abych
kráčela svou cestou žití
až tam kde jasné světlo svítí
a kde nemusí se nikdo
na nic ptát

Kde každý ví už všechno
a moudrosti je plný tak
že v blaženosti míru
na věčnosti může přebývat

Tam všichni jednou dojdem
a možná trochu smutné umírání bude
protože jako lidé
své hmotné tělo odložíme
Však skutky své si poneseme sebou
a odpuštění co je?


Na to mi ještě zbývá přijít jednou
Snad na to špatné zapomenout
a projít bránou z ohně Lásky
co všechno prohoří
a zůstane jen všechno čisté
a shromážděné poklady
nalezneme v nebi jistě

Rozespalé ráno
na hlavu mi položilo
svoje ruce
a Slunce ve mně zaplálo
Jak probuzení čisté



Láska a přátelství

6. dubna 2015 v 7:03 | Marie Bernadeta |  Dopisy
Láska a přátelství


A co je víc když láska
naše srdce laská?
A chce uzavřít přátelství
ve kterém nebudem
se objímat jen
jako milenci
a mačkati si ruce?

Víc budem jeden s druhým
Vždy jeden pro druhého
budeme stát u břehu
a rovnováhu spolu hledat
tu kterou k žití potřebujem oba

Tak neváhej již
po lásce tajné mezi námi
nabízím ti nový svazek
který smíme uskutečnit v čase
který se nám nabízí




Buď přítelem mi
který poradí mi
v každé chvíli
která míjí
a já si nevím rady
bez tvé hlavy
neboť jsem žena
plná citu
ale bez rozumu

S myšlenkou na tebe
usínám denně
i se budím
a rána kolikrát mne studí
protože láska která
zmocnila se niter našich
nejde zhasit ale trvá

Jenom tě dlouho neobjímám
a mrazivá jitra
zatím nechtějí ustoupit
teplu jara
a svítání se ještě zdráhá
uvěřit pravdě která
nebude už jiná

Co stalo se nelze odestát
a láska když se připozdívá
Do vlasů stříbro se sněhem
pokládá nám

My cítíme však mládí duše
která nezestárne více
Je mladá v nás
a udržuje při životě
naše těla
dokud má život pzemský
náš trvat

Zítra snad přijde
krásná chvíle
kdy konečně
Lásko oslovím tě
a navrhnu ti jistě
co zrodilo se v mojí hlavě

Pro svět budeme přátelé
co jeden druhému se ozve
ve chvíli potřebné
a nebudem se vracet
už nikdy tam

kde neměli jsme důvěry
dost jeden v druhém
Vždyť víš že Láska
v duších našich
zahořela ohněm čistým
a nic ten oheň neuhasí
dokud budem živí

Ty ještě nerozumíš pravdě
Já nehněvám se na tě
Uvěřit tomu chvíli trvá
Že život věčný v duších našich
zažehne se zítra
dalším krokem nitra
v němž začneme si tykat

To odcizení na povrchu
trvá ještě chvíli
Chce to jen snahy trochu

a běžet za tím míli

Naděje, Měsíc v okně

6. dubna 2015 v 0:04 | Marie Bernadeta |  Dopisy



Naděje

Když naděje se ztrácí v nedohlednu
já dál než před sebe už nepohlédnu
a v mlze nenacházím cestu kudy jít
tak nezbývá než znovu věřit všemu
co dávalo mi sílu do života po celé dny
že láska kterou nalezla jsem
neodejde nikam

Jen její způsob promění se
v křídla jiná
ta která jenom ve snu mívám
a bez kterých se hloupě zmítám

v beznaději svojí




Měsíc v okně

Za oknem měsíc když mi svítí
já podivně se cítím
a nepřichází ani
na mne klidné spaní
Spíš bloumám unavená nikam
a hledám přístav
pro svou loď
co na moři se zmítá
ve víru divném
který náhle z pod hladiny
v pocitu bezmocnosti
ruku vztáh´

Tajmný poutník na nebi
mne náhle zčistajasna oslovil
a já opilá štěstím
z lásky kterou
věští chci ti říct
že udělám co budeš chtít
když bude všechno dál
v mé duši živé
jako prve

když mne hřály
ty hvězdy ve tvých očích
co se na mne smály všude

Už k půlnoci je čas
a velikonoční neděle
přehoupne se do
červeného pondělka

Nemohu usnout
a teplé mléko rozlila
jsem pod stůl v kuchyni
Veliká louže setřená je
však ve mně také
bílo rozlije
naděje že tě spatřím zase
a uslyším tvůj hlas

jen co odhodlám se zavolat ti zas

Krajinou

5. dubna 2015 v 20:17 | Marie Bernadeta |  Dopisy
Krajinou

Krajinou divných přání
prodírám se sněhem tajícím
a jaro v botech cítím
ve vlhkosti slz
svých vlastních topím se tak dlouze
a strach už nenahání nic mé touze
která
vysílená
usíná
u prahu domu
toho
co se na něj
celou věčnost načeká

Krajinou tajných přání
bloudím sama
bez přestání
a čekám

stále u tvých břehů
Dnes ani vlnka
nebyla zčeřena
a nejsem si už jista
co to znamená

Krajinou tajných vzdechů
bez kterých žíti nemohu
a zůstávám vždy na doslechu
tajných znamení
co zachvívají celým tělem mým

Dnes vítr ustal
a mně se strašně stýská
po lásce
která nepospíchá
ale trvá v nás

Zavolej na mne
hlasem větru
a rozfoukej zas plachty mé
jsem blízko tebe
na doslech



Chci být ti blízko
jak jen chceš
Dnes na moři je ticho
a ve mně zaznívá jen
krutá řež
kdy duše bojuje vždy s vírou
v lásku živou
kterou nosím
v srdci pro tebe

Krajinou tužeb které
duši moji
sekají
na malé kousky den po dni
a k ústům tvým se vrhají
aby ti byly
denní potravou
co zachraňuje
smutnou duši
než dostanu se za tebou

Krajinou divnou prodírám se
skrze pochyby
je čas být zase
samostatným rybářem

a tak se chytám sítí
vyplouvám na moře
Snad tvoji drahou duši chytím
a uschovám ji na příště
pro chvíle čisté bídy
kdy nebude již ani památky
po dlani která hladí

a zůstane vždy věrná mi

Podoba života

5. dubna 2015 v 18:54 | Marie Bernadeta |  Dopisy
Podoba života


Nač podobá se život můj?
Když svobodu jsem chtěla
a zatím trčím v těle z hmoty
připoutána k zemi
a ke svému pozemskému životu
co obyčejný zdá se víc
a stále nemám vlastně nic
i když roky míjí
jeden za druhým?


Podoba života je prostá
být ženou nebo mužem od narození
až po svůj skon
kterého každý z nás se dočká
stačí jen na něj si počkat
a zasloužit si smíme
ukončiti život v hmotě
když dále uvidíme
nežli vyčíst můžem
z něčí dlaně
co chytla se nás v chvíli plné štěstí
když lásku za ruku jsme uchopili a
život celý dali jsme pak v sázku

Někdy se zdá
že minula nás láska
jen život plný nudy
neví ani kudy
a my se chytáme všech nadějí
že někdy možná později
ještě se vrátí pro nás
ta dlaň co nikdy nepustí nás
a daruje nám srdce
plné touhy neodvratně


Já spočinutí hledám den co den
v myšlenkách na Anděla
který zná mé srdce
a taky v touhách dalších
muže poznat
kterého jsem pozdě potkala

Když životem již šel si svým
a já mu malý domek
ze svých slůvek
plných lehkých hnutí
vlastní duše
tady vystavím

Aby až nebude si vědět rady
mohl si zajít sem
a podívat se z oken přízemních
do zahrady mé duše
co rozkvétá vždy
z lásky jiné duše
pro příští časy
které trvat musí navždy
a čas už nemusíme
míti v cestě


Uchop mou ruku

a nech už Lásko vést se

Dopisy

5. dubna 2015 v 18:20 | Marie Bernadeta |  Dopisy

Dopisy




Můj milovaný Anděli!

Píšu ti, protože vím, že ty si to přečteš hned v této chvíli a možná ještě dřív, než tato slova vepíšu do počítače, ty je znáš, protože znáš mne a znáš mé nitro lépe, než já sama.

Už nemám v hlavě skoro nic, co bych mohla vyslovit a nevím, zda to, co jsem za rok napsala pod jakýmsi vnuknutím, asi tvým, k něčemu bude a zda se mi to podaří vydat, aby ta slova mohla být k užitku všem, kteří je budou potřebovat.

Před lety jsem ti psala jen do sešitů, které si nikdo už nebude číst, teď poslední rok jsem potřebovala vyslovit vše, co cítím k jedné lidské duši a snad se mi to podařilo.
Nyní stojím před otázkou, co bude další mou inspirací v psaní a zda mám pokračovat.


Miluji přírodu a květiny, ale přesto jsou pro mne vždy jen dokreslením prožitků mé vlastní duše. Neumím naslouchat a více méně jsem stále ponořena jen sama do sebe a probírám se stále svými pocity, které zachvívají mým nitrem v různé intenzitě.



Pomoz mi , prosím s psaním, mám- li být básníkem druhým lidem, dej mi poznat, o čem mluvit a nač se soustředit.



Relativní čas


Co hledám asi?
Kus nepoznané krásy
a taky toužím
svírat v dlaních
pocit čistý
který zmocní se mne
ve vteřině kratší
nežli jeden vzdech

Tam podobá se
všechno skutečnosti
kde jedna vteřina
trvání věčné má
v Boží mysli
a tisíc let
může se promítnout
v duši během vteřiny





Tak relativní čas
může býti v nás
a kdo jen spatří
pravdu skrytou
neodpoví na to
co se ptám
den za dnem
toho koho znám
od první chvíle
svého bytí

Dál otázkami v čase
nechávám se
unášet a v myšlenkách
jen prostých
nacházím vždy pravdu
skrze srdce vlastní
ve kterém míchám
úzkost se starostí všední



A přesto vnímám v každé chvíli
pravdu o tom že čas se stává součástí
mých zkoušek pozemských
ve kterých musím obstát na výbornou
a nebo musím opakovat vše
dokud v srdci nezmoudřím

Pravda je jistá
a kdo je optimista
na tom získá
aspoň o pár vteřin času více
na vykročení vzhůru
v relativním čase
který pomyslně míjí
i když vše se děje jaksi věčně
v Boží mysli

Takže už chápu v této chvíli
nebeskou pravdu kterou
Strážci Pravdy vyslovili
přede mnou když jsem se ptala neúnavně
na to co dělat v životě svém dále




Šeptali tiše
možná jen
nebylo je dobře slyšet
protože vítr v té chvíli
hlas jejich přehlušil
a já jsem stála s pergamenem
rudé barvy v ruce
a s pečetí co nedokážu
přesně určit
co je na ní

Snad ano
už to cítím
bylo to srdce
plné ohně
jakoby výheň
dotkla se mne
ale ten oheň
jeho jiskra
přeskočila mi mezi žebra
a já jsem stejným ohněm zahořela
a zde jsou nyní z toho ohně slova
která četla jsem pak zas a znova
z pergamenu
starého už celá staletí

Od tebe ke mně jiskra přeletí
a rázem
jako ptáci
svobodní
zvedáme se k Nebi
které dává nahlédnout mi
do tajemství
co skrytá byla mi


Let s Andělem

Tak letím s tebou údolími
a pole míjím v každé
roční chvíli
Dokud se zrak můj nezastaví
u podivné skály
na které vytesáno jest:
" Co živé bylo
zkameněné jest "






Vnímám tě stále a nenadále
potkávám tě v lidech
kteří se mne ujímají
jak samaritáni
mi obmývají rány
a denně napájí mne čistou vodou
dokud se neuzdraví moje duše
abych dál mohla letět s tebou
tam kde se Pravda může slyšet
kde vichr hlučný
nebrání nám poznat
všechno čisté

Když náhle v srdci utiší se každá bouře
přichází chvíle
na ta slova
co mohou druzí
obdivovat
a nebo je přijmout rovnou sami do sebe

Pak dál v tom letu s tebou
mohu pokračovat
a žádná výška není pro mne nemožná
Vznáším se s tebou ve stratosférách Země
a stávám se ozáření odolnou


Už světlo nebrání mi
oči otevřít
na množství světla přivykla jsem
jen za tebou se ještě otáčím
Nevidím tvoje křídla
která pomohla mi do výše
jen tvoje ruka stále
svírá moji
a už jsme spolu ve výškách
sami jen v oblacích
v jemných zázracích se poznáváme právě tak
jak od pradávna
toužili jsme
ve svých duších celá staletí











Stále s tebou

A stále s tebou ve dne v noci
zůstáváš mi na pomoc
Já nemám ale žádné moci
postaviti k tobě most

Přicházíš k mojí duši
jako host
a já ti otevírám
každou místnost
ve své duši
abych tě mohla obejmout
hned jak se zruší všechny
vazby k této zemi
kde musí jednou
moje tělo spočinout

Pak budeme už spolu navždy
a nic nás nerozdělí
Budeme jeden druhému vždy tím
co budem potřebovat v každé chvíli




Já budu tvoje květinová víla
a ty zas křídla motýlí
V nich symbol svobody vždy dřímá
a té se nenabažím nikdy dost

Jsem roztoužená duše
která svírá vlastní srdce
jako kámen plný ohně
z jisker které rozdmýchaly tvoje ruce

ve dvou křemenech

Zhaslé touhy

4. dubna 2015 v 21:45 | Marie Bernadeta |  Okamžiky



Zhaslé touhy


Jen malé vlnky na moři
ke mně a k tobě hovoří
Utichly touhy v nás
a nastal nový čas
ve kterém zkouší nás
zda ještě láska trvá

Utichly bouře
a vyschly louže
na cestách kterými
sama bloudím

Ke tvému srdci
najít si cestu
chci novou
ale
nevím si rady
kam a kudy?

Tak mi jen prázdné dlaně
a myšlenky na ně zbydou
A nic už v hlavě
nového neotevřou

Ta prázdná místa
ve kterých mizí
měsíce psaní
do éteru

Zůstalo ještě trochu
uspávacího prášku
do příštích časů
kdy duše moje usnula
kdesi na vavřínu




Dál...

4. dubna 2015 v 21:27 | Marie Bernadeta |  Okamžiky


Dál...


Když ze sna procitám
tak ještě pochytám
pár pírek letících vzduchem
a nad lidským duchem
se vznáší dál otazník:

V čem vlastně jsme jiní
než ti co už odešli?
Kampak se ztrácejí
touhy a přání
těch co se nevrátí
ze snů zpět na zem
kteří se vryli
nám kamsi do vzpomínek?

Proč duše naše
smí býti svobodná
ale v těle jsme vázáni
zákony které
musí trvat?

Milovat mohu
ale jít za tebou
nesmím
Už mě to nebaví
to dlouhé čekání
na osud který
mi dovolí
s tebou být doopravdy

Nějakou vzpruhu nějaké vrušení
hledám zas v našem spojení
které nepřichází
Kdopak nám odpoví
když jaro dusí
ještě zas zimní hlasy?

Tak se ptám oblohy
ta se mračí
Otáčí nálady
jak na kolotoči
Sluníčko prosvítá
mezi mraky
Dál věřím představám
a ty taky?


Práce

1. dubna 2015 v 19:34 | Marie Bernadeta |  Myšlenky

Práce


Rukama pracovat musí kdekdo
protože prostý člověk neví
jak přijít k penězům na živobytí
A tak nám nezbývá než chodit do práce
dělat co nám šéf přikáže

Že ruce bolí nohy i záda někdy?
Únavou klíží se kolikrát oči
a doma čeká na nás jak na kolotoči
zas spousta úkolů které nepočkají?

Tak život míjí stáváme v noci
spěcháme na robotu
a nebo zase do noci makáme
a vracíme se potmě domů
usnout pak není snadné
Co asi dělá duše
když tělo
jak si písknou jiní kluše?

Perpetum mobile
není mé tělo ani duše
Kde čerpat sílu
pro tělo i pro duši
která je motor
a bez ní mé tělo
živé by nebylo ani chvíli?

Kde jen vzít síly na práci
i život prostý?
Láska nás naplní
a tělo i duši
živé udrží

Tělo jen na Zemi
jak šaty oblékli jsme
Vydrží na chvíli
ale duše
ta všechno vydrží
a až se jednou
z těla uvolní
dočká se odměny
v životě věčném