Únor 2015

Sem tam

27. února 2015 v 22:58 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší




Sem tam se dveře rozestoupí
a vejdou ti co nejsou hloupí

Sem tam si hlavu lámu
a pak si prohlížím jen fámu

že jsi blízko docela
Pár kilometrů mezi námi
Co bych nechtěla?
Když v myšlenkách
jen dál mne hladíš

Nezbývá než věřit
Lásce která mezi námi
dvěma hoří
že je trvalá

Kdopak by l mne chtěl celý rok hladit
téměř bez přestání ve své mysli?

Kdopak mne svádí v myšlenkách
si čísti ve tvých přáních?

Kampak se skryla Láska věrná
ta co se skrývá ale trvá
nekonečně dlouho?

Dokud na sebe budem myslet
Dokud nás touha býti spolu neomrzí
potud se smíme milovati v duši věčně



Proud času

27. února 2015 v 13:20 | Marie Bernadeta |  Čas ?


Proud času vytryskl jak vřídlo
a nad hlavou se zatemnilo

Kam pohlédneme všude naše mysl
zdá se plná pocitů co nedávají smysl

Ale jak se v čase
všechno smíchá se vzpomínkami
najednou zdá se leccos malicherné
jak domy z balónu když vidíš
zdají se maličké jako papírové modely

Čas probudi se v nás
jak nekonečný hlas
co všemi smysly volá nás
a kudy vede cesta
kde je start i cíl?



S doteky tvojí duše

25. února 2015 v 23:15 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší
S doteky tvojí duše



Pouhým stínem býti smíme
když si v duši vypovíme
vše co naše srdce rmoutí
když si ve všem smíme dáti
znamení co mohou znáti
pouze naše nitra skrytá

Nemohu se ubránit
když teď k lásce
hledám nit
pousmání letmému
Láska v duši je jak políbení
které nelze zrušit

Nebudem si ubližovat
Nebudem si ničit život
Necháme vše napsat Osud
do knih našich tajných

Lásku nelze uspěchat
Plody musí dozrávat
A my můžem klidně
život tak jak plyne
celý ponechat

aniž bychom naši lásku
uviděli jak na vlásku
z našich myslí visí
Můžeme se tajně hladit
a přijímat vše co chceme
skrze naši duši

Jednou stejně
tělo odložíme
a budeme celí nazí
Ukáže se co kdo myslí
a jak plamen lásky hoří
v našich čistých duších

Bez zástěr se setkáme
Milovat se budou
ti co navzájem se chtějí
a co potřebují spolu
šťastní býti

Obdoby snění a procitání

25. února 2015 v 0:30 | Marie Bernadeta |  Čas ?
Obdoby snění a procitání


Půnoc již minula a nový den zas začíná
Potmě se odvíjí ty první vteřiny tohoto dne
který mne volá k odpočinku
a já vím že je čas zalézt pod peřinku

Ještě však stačím říct Bohu díky
za to bdění a k tomu budu prosit
i za odpuštění

Jednou až usneme v těle naposledy
budou se sčítat naše bdění
a k tomu všechna usínání a procitání
která se ve snění věčné změní
každému kdo již na světě živý není

V obdobách snění a procitání
plyne život věčný
a kdo je Bohu vděčný
ten ponese si dary do Věčnosti
která je nekonečným sněním
duší našich

V obdobách snění a procitání
lze spatřit moudro všechno
Že všechno jednou odložíme
a beze zbytku zcela
odevzdání budem Lásce
která křísí těla

A každé ráno každý večer
svoji duši přijímáme
a pak ji zase zcela odevzdáme
noci která prolíná se
se začátkem dne

Když přelévá se všechno prožité
mezi duší která stále bdí
a nechá tělo spát
aby se mohla ráno zas
do svého těla oblékat
a životu se jako člověk odevzdat

Stromeček zmatků

22. února 2015 v 15:39 | Marie Bernadeta |  Zima



Stromeček zmatků


Je nijak
Únor a zima
Neděle líná
Když člověk odpočívá
v hlavě se myšlenky
nedají nijak uspořádat
Jedna jak druhá
se pletou spolu do klubíčka
a zmatky v hlavě nemohou
člověku přidat na náladě
A kam se ve svém srdci vydat?
Kde hledat štěstí s ranečkem na rameni?
Budu dál doufat i když jsem smutná
pro ty zmatky které se kdesi uvnitř mne zamotaly
jako nitky více barev a teď je neumím rozplést
Ruka mě bolí a přitom nevím pročpak se všechno
v mé hlavě zamotalo?



Zimní procházka

19. února 2015 v 18:20 | Marie Bernadeta |  Zima


Zimní procházka



Oblohu křižují letadla
a bílé čáry na chvíli
můžeme pozorovat
jak stroje rozvíří nebe
a pak se všechno zas zamete
samo od sebe
a bude na nebi jenom modrá




Sluníčko nad ploty naší vsi září
a všechny trampoty zůstanou v dáli
Kdyby tak starosti jak bílé čáry
z mysli nám zmizly taky




Z břečťanu lístečky nad sněhem visí
jak malá srdíčka z lásky
Zima se zatím ujala vlády
ale to sluníčko všude tady
jakoby říkalo že už čas zimní
pomine jistě za chvíli





Dneska

18. února 2015 v 21:13 | Marie Bernadeta |  Zima




Dneska


Podpírám oblaka
Cítím se na draka

V rukách mám mraky
cítíš to taky?

Na tváři ještě
kapičky deště

Ze smutku kreslím si kaluže
které mráz bere na obrazy

a přes noc bude čarovat
ze snů a tužeb našich

mrazivé vzkazy
těm co si kazí

život svůj smutkem
a prázdné vzdechy plynou

vzduchem a z nás jakoby se
vytrácela něha a jenom zima

smí vládnout našim citům
když doma si hlavu dáme pod peřinu

Cítím se dneska
placatá jako deska

k zemi mě stlačilo
tisíce bot

Nemám kam jít když mě nehladíš
zoufám si stále víc

a není skoro nic
nač bych se mohla soustředit

Kde najít klid?
A kam pro něj jít?

Když všechno co mám
je pouhé doufání

že jednou od všeho
Láska mě zachrání


Mrazivý večer

17. února 2015 v 21:25 | Marie Bernadeta |  Zima



Mrazivý večer


Doufám, že ještě někdy
uvidím tvoje oči
Doufám že ještě zas
uslyším i tvůj hlas
Zatím je smutno v nás
Ticho a mráz
za oknem spolu si hrají
a do nás zase pocity smutné
se ukládají

Strach

17. února 2015 v 21:13 | Marie Bernadeta |  Deník Modrého Anděla


Anotace:




Od strachu duši osvobodí
jenom Duch svatý,
který dá odvahu ke všemu,
co je třeba.

I kdyby kamení na hlavu
nám házeli, nebojím se smrti,
protože duši nemohou zahubit,
to jenom tělo umírá.

A kdo se drží Boží ruky,
s Andělem Strážcem v důvěře kráčí.
Na cestě hledá dobrá znamení,
ten jistě vejde do života
a strach mu Duch svatý
od věcí nepoznaných
dá jistě překonat.




------------



Strach


Sevřené hrdlo,
bušící srdce na poplach.
Žaludek jako na vodě
a hrozně divně
si člověk připadá.

Pocity, které vyvolá
strach uvnitř v nás,
jsou tak trochu záhada.

Možná nás chrání
před nebezpečím
a varuje nás včas,
že něco vpořádku
zcela není
a že je třeba
míti se na pozoru.

Ze strachu však
můžeme udělat
ve zkratce cosi divného,
když rozum náš
nebude se strachem pracovat,
může se stát z někoho i vrah.

Jediný, kdo může
od strachu osvobodit
lidskou duši
sevřenou v okovech úzkosti,
je odvaha
darovaná Duchem svatým.

Proto je dobré přílišný strach
někdy překonat
a nejednati nikdy pouze
pod vlivem strachu,
který se usadil kdesi uvnitř v duši
a svírá hrdlo
a jako kámen tíží.

Je rádcem často špatným
vnitřní strach,
který však
kalí duchovní zrak,
když je ho příliš.

Někdy je ale míti strach dobré,
když jako strážce náš
hlasí nám nebezpečí,
dokud se srdce nerozhodne
ho překonat,
bude nás svírat a
nenechá nás v klidu žít
ani spát.


----------



Modlitba k Duchu svatému
je jistě dobrá proti strachu
a někdy také pomáhají další rady
lidí, kteří hledí na svět s pochopením
a každý, když naučí se
sám sebe přijímat a sebe si vážit
stejně, jak druhých,
důvěru svoji v Nebesa vložit,
pak strach každý zmizí
a v duši nastane pokoj a mír,
po kterém naše srdce touží.
Proto se tolikrát lidé
nad zemřelými modlí,
aby odpočívali v pokoji.

Je dobré věřit v odpuštění,
vždyť pro hříšníky
Ježíš na kříži
život svůj položil
a Bůh Otec ho vzkřísil,
aby už každý , který věří
mohl zase do Království vejít
a žíti v harmonii navždy.



Větvičky

14. února 2015 v 21:38 | Marie Bernadeta |  Ledová královna

Větvičky

Větvičky obalil mráz
a ony nechají každičkou kapku
na sobě promluvit ledovým dechem zimy
aby se lidé ujistili
že je třeba posbírat všechny síly
a vyjít z mrazivých citů do života
který se zase zjara vzbudí
jenom co Slunce svým žárem
roztaví ledy
v našich srdcích
na malé loužičky stesku
a lítosti která dusí
a člověk zase touží
se nadechnout čerstvého vzduchu



Ledový obklad

14. února 2015 v 21:26 | Marie Bernadeta |  Ledová královna



Ledový obklad


Ledový obklad na srdce
Zmrazit svůj cit
a nenechat nic
znamená žít
jak kousek ledu
v Ledovém království
plném chladu

co vyléčí žár v srdci
které hoří bez přestání
Kde bolest živá v nás
se ozývá
tam ledový obklad
si dám ze tvého mlčení
na srdce bolavé

co touží stále více
po doteku dlaní
které hladí
bez přestání
v myšlenkách žhavých
co ledy v srdci mém
na vodu taví



Ledová slova

14. února 2015 v 21:15 | Marie Bernadeta |  Ledová královna


Ledová slova



Víc už ti nepovím
než jsem ti řekla
ve slovech není víc
než co bych mohla
vyjádřit spíš mlčením
tvým ve kterém hledám
klíč jak ho pochopit

Už nemám dosti sil
vyslovit co ještě smím
Vždyť každé slovo
se stejně odrazí
kdesi do ztracena



Když přece víš
jaký cit zmocnil se
našich duší
aniž by v tom smysl
jsme nalezli
hned na počátku

Láska se rozvíjí
dýchá a hřeje
i když chlad v slovech
dlaně zebe
Stejně se nakonec
spolu setkáme

I když jen v myšlenkách
spolu být smíme
a telepatická rozprava
mezi námi
funguje docela svižně

Můžeme oba
jen v srdcích rozvažovat
o tom co bude nám k dobru
do života
a co nás vynese výš
k Nebi kde Láska
už zakázaná není

Posílám vzduchem
touhy své k tobě
Mrazivý zimy dech
ať promění je na rampouchy ledové
abys i ty ucítil jak je mi zima
když tě tak dlouho nevidím
a strašně se mi stýská



Ledová Valentýnka

14. února 2015 v 20:20 | Marie Bernadeta |  Ledová královna

Ledová Valentýnka



Do srdce chlad se vkrad´
a pouze v snách si nechám zdát
o lásce která snad
na věky věků smí zůstat
se mnou živá

Zmražená slova
dusím znova
pro duši kterou
v srdci tisknu
aby se ke mě obracela
jen ve snu




Na ledových pláních jsem byla
a z ledu jen lásku nakreslila
když není dlaně co by tiskla
když není naděje která dýchá



Jen v srdci chlad proměňuje kapky slz
na rampouchy zimních múz
Kampak se asi něha skryla
když v utajení zbývá jenom víra



že ještě konec tomu štěstí není
co v létě žilo jaksi v osamění
slov v mých básních
které jsem pro tebe
ty duše skrytá napsala?




V otázkách zmrazených tvým mlčením
jak už to bývá u těch co nechtějí
lásku svou prozradit aby ji nevzali
ti co jen závidí těm co se milují






Ledová Valentýnka dneska mi vyšla
z obrázků ledových když voda na rampouch zmrzla
najednou ledová krása ledovým dechem zimy
na nás dýchla aby nás oslovila
zmraženým dechem lásky co ke mně kdysi
v létě přišla




Kapička v moři

12. února 2015 v 23:32 | Marie Bernadeta |  Okamžiky



Kapička v moři




Plout oceánem jako kapka vody
co sůl ji ochutila slzou mořské panny
Chci s oceánem širým splývat
a řeky nechat sladké vody vlívat
mezi další slané kapky ochucené
smutkem milujících duší
co nenalezli ještě klid v srdci
a proto pláčí ve dne v noci
slané moře bez pomoci
zůstanou dnes ještě
dokud se neustrnou
ti co milováni jsou nad nimi
a jejich lásku neoplatí
slovy sladkými




Jak dokonalý je obraz
vlévání řeky do moře
kde ústí sladkost do hoře
všech milujících




kteří se těší na láskyplná slova
co ale v množství slz se ztrácí
a pak už plout jen jako kapka v moři
smíme v oceánu plném sladkosti
co proměnilo hoře v moře
a nemůžeme rozeznati
lásku od slz když bolest jaksi
do srdce zarývá se
ale žít bez lásky není možné
i když nám nědy slzy
proudí z očí
nakonec splyneme
s celým oceánem
slaných slz




Budeme jedinou
kapičkou v moři
A kdyby celé množství
nebylo jich
kde by se potom
vzal oceán?



Náruč matky

10. února 2015 v 23:29 | Marie Bernadeta |  Témata týdne



Náruč matky

Když dítě pláče
matka ho těší
v náruči svojí
plné něhy


Když dítě cokoli bolí
maminka vždycky
tu bolest ztiší
svou přítomností




Když jako děti jsme plakávali
vždy naše matky nás kolébaly
a když jsme nyní už velcí
stejně tak jak malé děti




prosíme o pomoc když něco bolí
a náruč Boží vždycky nás těší
a my jak děti v Boží přítomnosti
necháme každičkou bolest ztišit




Jen Láska naděje víra
každého člověka podpírá
na cestě životem svým
kráčíme jistě tam domů
s plamenem Lásky v srdci
který nás pronese
v hodině smrtí



Láska

9. února 2015 v 11:18 | Marie Bernadeta |  Témata týdne


Láska


Na všechnu bolest je jediný lék:
Láska ta vyléčí vše

a každou bolest překoná
Nic pro ni není nemožné

Vždyť na kříži Láska umírala
Ale Bůh Otec ji vzkřísil

aby nás vedla navždycky
skrze ty bolesti starosti

do Nebe jistě kde Láska upřímná
zahojí každičkou ránu i bolest



Klíče od dveří

8. února 2015 v 18:33 | Marie Bernadeta |  Třináctá komnata



Klíče od dveří


Kdo hledá klíče od dveří zavřených
po kapsách svých kolikrát pak neví
že stačí strčit do nich silou svého ducha

A klíčů tajemných od třináctých komnat
už nebude nám třeba když duše upřímná
silou svou bude sama dveře otvírat

Spatříme za nimi to co jsme hledali
naivně pouze po kapsách ve kterých
zanechal rezavý klíč jen díru a prach

Z tajemství kterým duše porozumí i strach
že nemůžem ještě dokonale zřít
co za dveřmi které se samy otevřely se ukrývá


Pak lepší je jistě počkat
až klíč ten pravý nám odevzdá ten kdo střeží
Nebeské království na věky věků!

Kdo Nebeské království hledá
tomu pak sám Bůh Otec
přidá vše co bude mu třeba!

Kdo Nebeské království hledá
klíče už jiného není mu třeba
nežli jen upřímně sebe i bližního milovat
a přitom život svůj Bohu odevzdat!

Život věčný

8. února 2015 v 18:01 | Marie Bernadeta |  Myšlenky
Život věčný

Když Fénix z popela se posbírá
a nová láska srdcem proniká
zas nový tvor se v duši probouzí
v těle co zemřelo by bez lásky
oživuje každý kousek bezvládného těla

a láskou když mé srdce zahoří
a knot pak prohoří se ke konci
já věřím v život věčný
když duše moje v těle usne
jistě se v novém světě probudím
zas v oslaveném těle

Pokora

8. února 2015 v 13:36 | Marie Bernadeta |  Deník Modrého Anděla
Pokora


Není nic, co bych nedostala. Není nic, co bych měla sama ze sebe a je -li vše dar, pak je třeba si všech darů považovat a tak s nimi i zacházet, být vděčný, přijímat je a děkovat a využívat je k dobrému na cestě životem.
A není ve mně žádná pýcha, jen pokora nad velikostí Boží i milostí, která je mi dána ve všem, co mohu činit v tomto viditelném světě jako prostý člověk.
A vše, co činím, dělám jen tak, jak nejlépe umím, rozhodnutí každé je omezené mými schopnostmi, však s pomocí Boží mohu dokázat všechno, co bude třeba, když moje vůle se sjednotí s Vůlí Toho, který je Dobro a který mi dává vše, co potřebuji na své cestě za Ním, když procházím slzavým údolím jako člověk v tomto světě.
Jsem obyčejný člověk, duše usazená v lidském těle, co prochází pozemskými zkouškami, aby se poučila, k čemu je rozum i svobodná vůle, ne ke zlu, ale k dobrému je lidem dána. Proto se modlím, abych v té cestě pokorného srdce vytrvala.



Láska a pokušení

8. února 2015 v 13:22 | Marie Bernadeta |  Deník Modrého Anděla


Láska a pokušení


Nahlídla jsem do tajů pokušení:
Myslím, že mnozí lidé znají ten pocit, kdy se jjimi prochází jakoby zvláštní chvění i touha zmocnit se nějakého člověka a často, jedná -li se o opačné pohlaví, zmítá námi sexuální touha, která uchvacuje celé naše fyzické tělo, aniž bychom na to byli připraveni....
V této fázi fyzického chvění tomu člověk nerozumí.... Nyní je na naší duši s tím něco učinit.
Tyto pocity v nás vznikají tím, že se setkáme s někým, jehož duše k nám napíná svou touhu a to pak cítíme jako rozechvění ve svém fyzickém těle.
Právě v této chvíli je vše na naší duši, aby projevila svou vůli, zda se touží s novou duší setkat či nikoli.... Když naše duše se spojením s cizí roztouženou duší nesouhlasí, dochází ve fyzickém těle k pnutí a cítíme to jako pokušení, kterému je třeba odolat. Kdo tomu podlehne proti vůli své duše, hřeší proti svému tělu a mluvíme o smilstvu.

Pokud je však naše srdce druhé duši otevřené a cítíme v sobě stejnou touhu, pak je to otázka času, zjistit, zda skutečně mezi dvěma lidmi zahořela v duších jiskra lásky. K tomu je třeba nechat působit čas, pokud touha trvá, poznáváme, že mezi dvěma lidmi je Láska, kterou mohou ti dva modelovat podle svých přání, rozumu i svobodné vůle ve vztah naplněný vzájemným se darováním. Každý cit vzniká v lidské duši, a proto je třeba nahlížet do svého srdce a hledat v něm upřímně pravdu.
Mnohé vztahy, které vznikají sympatií v duši, mohou být lidem přínosné a mohou z nich vzniknout letitá přátelství. Láska je vždy základ každého vztahu, bez lásky nemá žádný vztah smysl.
Láska je základ každého " domu" , bez ní nelze žádný pevný dům- vztah postavit. Stojí - li vztahy na jiných základech, nebudou mít dlouhého trvání...

Do rukou

8. února 2015 v 11:09 | Marie Bernadeta |  Ruce
Do rukou


Do rukou mých vložils životy mých dětí.
A já na rukou je nosím, dokud se chodit sami nenaučí.
Potom mé ruce jen vaří a polklízejí a taky hladí.

Za ruku dětskou vodím své děti a pak,
když chtějí, tak se mé ruky i sukní pustí
a kráčejí tam, kam sami chtějí.

A když je osud vede životem, věřím,
že ruka Boží je bude držet místo mne
nad propastí, aby ty cesty jejich vedly

tam, kam vést mají, domů do blaženosti,
kde jednou se snad setkáme zase spolu.
Až do rukou Tvých odevzdám duši svoji,

budu už navždycky spát a snít sen věčný
o tom, že Láska je živá v nás
a její hlas ke spánku věčnému mne ukolíbá.

tak jako hlas matky uspává dítě. které jí
do rukou Stvořitel vložil, aby ho na dlaních nesla.
dokud se na nohy samo nepostaví

a vejde do Světla Věčného života,
který je skrytý v nás v podobě
prostého lidského života.


Praní pocitů

7. února 2015 v 22:33 | Marie Bernadeta |  Okamžiky


Praní pocitů


Schází mi nadechnutí
schází mi jeden vdech
Schází mi vdechnout tvoji vůni
a nápis tajný čísti
na všech zdech




Schází mi tvoje žití
Schází mi tvoje přítomnost
já vnímám pouze tvoji duši
a od ní vede k srdci most



Scházíš mi dokonale celý
já znám jen a pouze
vlastní touhy
bez kterých obejdu se
sotva chvíli




Vždycky si táhnu
tyhle dlouhé šňůry
a ráda na ně věším
vyprané pocity které
zrovna vytahuji




z praček vlastních
ve chvílích tichých
kdy se budím
a vnímám tvoje doteky
jen z dálky jakoby





chtěl jsi připnout
k mému tělu kolíčky
na kterých čisté prádlo visí
a připomíná staré časy
kdy ještě bylo bez poskvrny




Na divoký západ...

7. února 2015 v 21:51 | Marie Bernadeta |  Hvězdný prach




Na divoký západ...




Sesbírám hvězdný prach
co uvízl mi po kapsách
a do váčku jej vložím
a do pasu ho uvážu




Vydám se jako kovboj na koni
z divokého západu
do krajin tvých
kde není bezpečí


jen samé v srdci napětí
co vchází prudce do barů
kde usedáš aby ses opíjel
mým tělem jenom v představách

A já tvé touhy
k sobě nechám vtékat
jakobych byla hrdlem tvým
a tys tím hrdlem propad´



Za oknem září hvězdy

7. února 2015 v 21:20 | Marie Bernadeta |  Hvězdný prach


Za oknem září hvězdy


Za oknem mým září hvězdy
Malý vůz už je přistavený
Tři hvězdy září jakoby měly
ještě dnes mne odvézt
tam někam do nebes

Uprostřed tmy si září
a já jim věřím
že pro mne pouze
jsou připravené dnes
aby mne vzaly za tebou
po kom toužím
celé dny i celé noci

Do černé tmy vešlo světlo
které mou mysl protlo
světlem bílým
Jen jako bod dotýká se očí
a vchází paprskem dlouhým do tmy
která se rozprostírá
za oknem mým
vesmírem celým

Tak hledím do tmy
která je rozrušená
světelnými body
a z tepla toho světla
spřádám plány bez přestání
o tom že jsem tvá
a přitom tady bez tebe
smutná zcela

Má lásko která ses mne dotkla
už tisíkrát snad
ale jen ve snách!

Má lásko za oknem
do tmy tě volám!

A bílé hvězdy
prosím aby mě svezly
i když je vůbec neznám

Zapřahám touhy:
Koni můj stačí mi pouhý
jeden vzkaz abys vůz malý
když tě osedlám
dotáhl tam kam tě požádám!

Za oknem mým září hvězdy
jak bílé světelné body
uprostřed černočerné tmy
která se rozprostírá
všude na obloze
a brání jen a pouze
vzlétnout mojí touze
a býti s tebou
bez přestání a dlouze

Jak paprsek do tmy
vysílám touhy k tobě
abys je spatřil jako hvězdy
ve tmě za oknem vlastních tužeb
Vkrádám se k tobě do snů
protože bez tebe žít nemohu

Bez jisker ve tvých očích
zhasnou i moje hvězdy
a ráno až se probudím
ve světle denním už nespatřím
paprsky které k tobě vedly


Kdo hází flintu do žita?

5. února 2015 v 20:49 | Marie Bernadeta |  Témata týdne


Kdo hází flintu do žita?


Na vlastní myšlenku
už místo v hlavě není
protože dávno všechno
jsme už odsoudili předem
a kdo už nedoufá
propadá beznaději

Zůstává sám v sobě uzamčen
a jakoby bezvětří bylo
a lístek na osice se ani nepohnul
jakoby samo ticho
prořízlo soumrak v našich duších
když tma nám oči zastřela

a my přes předsudky nevidíme
že naděje neumírá
když je živá víra
třebaže maličká
jako zrnko hořčičné by byla
přesto by zvítězila
kdyby v nás tma předsudků
plných beznaděje nezakořenila
tak pevně že se jich nezbavíme
dokud budem
sedět ve tmě
a životu pouze spílat


Srdceryvné povzdechy

5. února 2015 v 20:28 | Marie Bernadeta |  Milostná poezie



Srdceryvné povzdechy


Jsem vzteky bez sebe
protože bez tebe
nemohu žít
a ty se stále schováváš
v dálce
ztracený pouze
v mých vzpomínkách bloudíš
lesem
ve kterém chtěl jsi nechat svou ženu která nemá
orientační smysl jako já
aby si hezky zabloudila a ty ses tomu smál tak škodolibě
jak to umí takový popichovač a rýpal jako ty

A je mi smutno že tě nevídám
možná jsi taky zabloudil jen v představách
které skrýváš před světem
aby ti je nemohl vzít
dokud jsou skryté pod víčky
máš právo je mít
a se mnou pouze ve snech být
má lásko



Zázraky

5. února 2015 v 18:18 | Marie Bernadeta |  Deník Modrého Anděla



Zázraky


Zázraky dějí se častokrát docela prostě,
bez velkých slov přichází k nám jako dotek
milosti shora, co proměňuje vše zcela tak,
jak by si člověk ani v koutku duše nepomyslel
a věci skryté náhle odhalí se očím, které vidí
věci nečekané v tomto světě.

Zázraky jsou jako malý pozdrav
andělů dobrých, co třímají v rukách
plody sladké ze stromů milosti
a jejich duše plná světla
na cestu naši nám jasně posvítí
v jediné chvíli, kdy naše oči uzří
zázrak, co pronikne nám duši.

Zázrakem může se stát jediný úsměv,
co jako zlatý poklad promění den
některého člověka na čas
jakoby plný jasného slunce.




Zima

4. února 2015 v 19:11 | Marie Bernadeta |  Zima


Zima

Zima se vkrádá do příbytků
a tak se v kamnech rozdělává
denně oheň zas a znova
a dřevo řeže se a seká
a nechává se v kamnech hořet
plamenem rudým
který praská jak mé hoře


že nejsme spolu že jsi pryč
že moje láska byla chtíč
protože jinak byla by
mezi námi kvetla jako růže
jenomže nic už nepomůže
nežli dál doufat v nemožné
že setkáme se spolu
až čas nám bude přát
až poznáme i díky Bohu
co máme oba udělat

V mysli si dál uchovávám touhu
ale jít životem bez tebe mohu
jenom ztěžka chybí mi doteky
kterés mi dával tajně celé měsíce
chybí mi všechno co si dáti nemůžem




Všechno co bylo už není ve mně přítomné
Všechno se kdesi skrylo za stromem
ze kterého chtěla jsem
jablko sladké trhat pro nás dva
Ale se mi utrhnout nepodařilo
Jen o jeho chuti jsem tajně snila
a celé měsíce chuť plodu
v básních lidem jsem líčila
jakobych chuti sladké okusila skutečně


Pánbíčkáři a svíčkové babky

2. února 2015 v 20:55 | Marie Bernadeta |  Témata týdne



Pánbíčkáři a svíčkové babky


Do jednoho pytle hází všechny věřící
člověk, který Bohu odporuje
a v svém srdci
necítí nic, než pohrdání
nad těmi, co v Boha věří!

V jakého však věří ten a nebo jiný,
neptá se už kdo "pánbíčkáři"
nazývá ty lidi, co do kostela chodí,
aby se tam vroucně pomodlili




k Lásce, která všechno živé tvoří
a aby ji poprosili o pomoc a požehnání.
Z lásky stvořeni jsme byli všichni,
ale skrz své hříchy přijali jsme
tělo z hmoty, která duši tíží.

Pánbíčkáři, to jsou lidi
hodní pohrdání,
protože svou víru
neumějí tajit, ale ani hájit.

V očích druhých jsme to my,
kteří v srdci máme víru
v Lásku, která všechno dává
bez zásluh a bez rozdílu

a miluje duši v každém člověku.
Pro takové, co jsou prázdní,
ztracení a bez vyznání,
přišel ten, co vždy zachrání
každou duši, která touží
nakonec vždy po spasení.





A pak ještě, co já vím ,
v kostele se nachází
pár babiček svíčkových .
Kdopak by se zamýšlel,
nad tím, co je v stáří důležité?
Modlit se a držet se
v každé chvíli růžence!





Hvězdný prach

1. února 2015 v 7:01 | Marie Bernadeta |  Hvězdný prach


Hvězdný prach


Mám ve vlasech hvězdný prach
a lovím přání ve hvězdách
Do snů se obracím ve svých myšlenkách
a hledám pravdu kterou uchopit rukou
mohu jakoby by byla skutečná
ale jen pouze neviditelně smím se k té myšlence
v sobě věrné dostat skrze svůj duchovní zrak




Mám ve vlasech prach a šedá pokrývá mou hlavu
to stáří ke mně se snáší anebo hvězdný prach?
Otáčím oči vzhůru dívám se na déšť z oblaků
Vidím jak padá z nebe nános prachu a uléhá
na zem do našich mozků kde se usazuje a tíží tak