Dušičky
Život je zázrak a tak ho někdy člověk ani nečeká
Máme ho v dlaních a smíme si ho ponechat
a nebo vrátit tomu kdo nám ho vdechl do těla
Tak prvně učíme se přijímání a potom zase odevzdání
Všechno jsou jenom zkoušky kterými projít musí každý
plán duše promítá se v daru života a jako nitka klubka
co se rozmotává v dlani strážného Anděla kráčíme za tím koncem
který se nám jeví na cestě viditelný před očima
Ráno se rozednívá večer stmívá a mezitím i mlha
nám ztíží naši schopnost využíti vlastní vůle se rozhodovat
Pak můžem kráčet ve směru tom zřejmém anebo chvíli váhat
dokud se mlha nerozplyne a dokud světlo dne nám neosvítí
pravý směr jenž také nitka shůry ukazuje
Trpělivost a čekání je zkoušek z Nebe součástí
nemoc a bezmoc najednou nás zastaví a kdo si pyšně říkal
Copak mi Bůh dal co bych já sám si vlastní pílí neudělal?
Takové malé rouhání je platné jenom jako prázdná slupka
v níž jádro žádné k nalezení není Vždyť vše je dar
od první chvíle kdy v myšlence Lásky volá se duše
stvořená ze Světla do hmoty co se chystá zrodit člověka
aby směl na své cestě v duši snášet zkoušky života
A každá cesta má svůj začátek i konec třebas v mlze
vždycky se klubko rozvíjí a zase namotává
Pak konec záčátkem je zase jinde jenom ta nit
už není tolik rovná ale kudrnatá jako ovčí vlna
co ovečku Boží něžně hřeje když přijde zima života
U ohně s Pastýřem Svatým se ocitne každý
a kdo ve svém srdci plamen neuhasí
ten smí pak skrze Plamen Lásky
vejít celý do věčnosti a přepáleno v něm pak bude
vše cenné na poklady co se ukládají v Nebi
Dnes k Nebi pozvedají lidé oči a prosí za ty
kdo prošli ohněm Svatým pro nás do temnoty Smrti
Zavřel se dar života pro tělo mrtvé na Zemi
a otevřel se život skrytý v duši
kterou jen na čas život pozemský v klubíčku
co se rozvinulo až ke konci na niti nás drželo
v řádu zkoušek vprostřed hmoty
abychom všichni směli uchopiti
to nejprostější žití z dlaní kterých se duše
která hoří Láskou nikdy ani v Mlze nepouští
Tak duše které letí k nebi jako střely
nic už nezastaví na cestě kterou směly
vrátit se tam odkud vyšly aby tu žili prostě v těle
které však ve chvíli smrti zase odložily
a kráčí každý po své cestě s Plamenem Lásky v hrudi
a nehoří -li v srdci nic pak všechno bylo marné
bez Lásky není začátku a není ani konce
jen oheň věčný který bolí
a který v prostřed pekla
nelze uhasiti ničím
Na mysli mívám sen kde nahá těla lidí všech
stojí připravená jako v kredencích či boxech
a ozývá se pláč trýzně
blízko už hoří oheň
tím ohněm každý projít musí
toť zkouška Lásky ve chvíli Smrti
bývá poslední a na to měl by každý myslet
co podstatné je ve všem :
Mít Lásku v srdci která neuhasne
a jejíž plamen vždycky bude
silnější nežli ten který život ničí
a který života si neváží
