Říjen 2014

slzy

29. října 2014 v 20:37 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší

slzy


Na slzy ještě je brzy
někdy mne ale mrzí
že přijmout musím
i to co bolí v duši

Kam kráčím a o čem sním?
Láska má o tom ví
Ona mne vede údolím slzavým
Ve smutcích oči si přetavím
a vím že v náruči něžných dlaní
se vyplakat smím

V slzách mi odtéká všechno
co duši moji jitří
Tou vláhou slz omývám duši
a hlavu plnou múz

A i když zdá se všechno jaksi rozmazané
Vím že i smutek jednou skončí
a rozplyne se v jitru časném
Aby až nový den začne
oschly cesty dnů příštích


Bloudění v mlze

27. října 2014 v 20:11 | Marie Bernadeta |  Témata týdne


Bloudění v mlze

Jela jsem na kole, bylo navečer, tma kolem půl sedmé v říjnu nebo v listopadu a hustá mlha.
Halogenové světýlko mi stačilo asi na metr přede mne,
báječná cesta z práce...

Najednou cítím pod koly měkké bláto, sjela jsem z cesty.
Ach, jo! Kde jsem? Přemýšlím, co teď, když není vůbec nikam vidět ?




Slezla jsem z kola otočila se o 180 stupňů a přibližně kráčela zpět,
až jsem ucítila opět pevnou cestu pod nohama a byla jsem zase na cestě,
která mne dovedla jistě domů.



Někdy člověk ani neví, co dělat, když se ocitne na neznámé cestě,
ale když cítí, že odbočil a že ta cesta nevede domů,
tam, kam míří každý rád večer po práci,
aby se umyl, najedl a vyspal.
Prostě aby dělal docela prosté a obyčejné věci, které patří k životu .
Pak je dobré se raději kousek vrátit a najít i v mlze tu pevnost pod nohama,
než se bezhlavě dát tou neznámou cestou v mlze a pak se divit, že nedojdeme nikam.
Anebo se ocitneme takzvaně na scestí.

Když není vidět, i v životě, vždy máme důvěru v pomoc Anděla strážce a svůj selský rozum, který je dobré poslechnout , abychom nemuseli v životě bloudit, když zrovna není vidět, kudy vede naše cesta.

Je dobré spoléhat na známé věci a nebo nevím, je-li to možné, tak snad raději počkat, až se mlha rozplyne, než padnout třeba někam, odkud bych se už nemusela vyhrabat.

Někdy je mlha také znamením k tomu, abychom zpomalili a zvolnili krok.

Stalo se mi, že jsem řídila auto poránu a jela za vesnicí lesem.

Viděla jsem mlhu, jakoby přecházela cestu, vypadalo to tak zvláštně a legračně, nic chytrého mne nenapadlo, než se té mlze smát, jak přechází přes cestu.
Trošku jsem zpomalila, ale jela stále asi 50km / h na trojku a najednou přebíhali cestu králíci a jeden mi drcl do auta, kdybych se nesmála a trochu zpomalila, nemusel mít chudák králík nebo zajíc otřes mozku...

Tak se mi stalo, že mlha představovala varování, je třeba si všímat všech znamení, které nás provázejí, většinou mají smysl.

Není -li v životě vidět na cestu a neví - li člověk kudy kam, je dobré zpomalit a přemýšlet nad tím, co mi má duše možná chce sdělit , většinou mlha zrána a na večer bývá a přes den se často rozplyne, proto je dobré vždy na vše hledět ve světle rozumu i srdce zároveň!


Vzpomínka ze snu

27. října 2014 v 14:21 | Marie Bernadeta |  Témata týdne


Vzpomínka ze snu


Vše v životě bývá jaksi zastřeno mlhou tajemvství
Kdo vnímá v životě ale očima duchovníma
ten může skrze mlhu z hmoty pohlédnout do života
který trvá a který nikdy neskončí



Mlha ta bývá často v říjnu poránu
mezi stromy a stoupá z úbočí
a často proto že se míchá
teplo a zima mezi vodami




A jednou každý stane u té řeky stříbrné
a kdo tam pohlédne v obavách může spatřit
duše těch kteří se do života více nevrátí
a nad tou řekou zmaru visí mlžný opar





Odpověď na otázky může dát jen plamen
který udržuje sama Láska v srdci
A kdo má pouze spáleniště v srdci svém
ten jednou mlhou rovnou propadne




do řeky zapomnění
v které usne navždy
a nikdy víc se
v tom temném jezeru
už neprobudí



Víla Lásky

26. října 2014 v 20:04 | Marie Bernadeta |  Orchidej


Víla Lásky

Ta víla na skořápce proplula lehce kolem tebe
a v očích plných hvězd ztratila se gesta
která jsou náhle zbytečná když na břehu tvém
orchidej plná krásy rozkvétá




Mám v rukách jemné stéblo trávy
Tebe to nejdřív rozesměje
a pak zraní
Má lani má lani
volám tě bez přestání!




Odkládám jemné veslo
co mne na skořápce neslo
a jménem tvým tě hladím




Chci ještě říci že kolem plují námořníci
ale neviděna se ztrácím ze tvých obzorů
až zase ve slovech se vracím na skořápce svojí
ke tvým břehům kde trhám další stéblo
abych se odrazila na mělčině
a mohla dál si plout plná touhy
spatřit tu orchidej plnou krásy
cizokrajných stenů




Pak ještě opojena vínem tvojí krve
To duše napájí mne přímo od srdce
A zítra se mnou navždy splyneš
Budeme plouti spolu na loďce
a ve snech spolu splývat
jako květ orchideje spojuje v sobě
tisíc nečekaných krás



Na skořepince

26. října 2014 v 18:25 | Marie Bernadeta |  Orchidej

Na skořepince

Na skořepince ořechu
pluje si malá víla a jemně se odstrkuje stéblem z trávy
které je ostré že by prstíček jemný prořízlo jak dýka hrdlo

toho co musí pykat za své skutky
jimiž se hrdlem propadá



a trestem trefným za činy
co způsobila láska
se často hrdlem propadá
protože ti co nemilují
lásku nenávidí




a chtějí zničit každý její výhon
I kdyby v bažinách vzklíčila
tato vzácná rostlina
která je kouzelná
a kdo k ní přivoní zas ožije

Na něžnou orchidej obrací se oči těch
co v skrytu duše plují na skořápce
a ořech který vytvořil jim loďku
plnou naděje smí poháněti stéblem
které vítr lehce sklátí na březích
vod těch kterými si plují
skořápky naše jako čluny


Myšlenky zavřely oči

26. října 2014 v 11:11 | Marie Bernadeta |  Myšlenky

Myšlenky zavřely oči
Myšlenky na chvíli zavřely oči
Toulám se kdesi mezi pohledy tvých očí
a mezi vzdechy tvého srdce
chci zůstat na chvíli trčet
a těšit se něhou tvých rukou
které mne hladí jen v myšlence tajné
a to je víc než doopravdy
anebo vyjde to stejně
kdybys byl se mnou tady
a díval se na mne očima z hmoty?

V srdci dál zůstává ten koho miluji dnem i nocí
a kdo se mnou jednou zůstane ukrytý ve snu
a až na zemi navždycky zavře své smějící se oči
ty které tolik miluji pro jejich úsměvy neskrývané

Zatím jsme oba žijící lidé
ty dýcháš a já to cítím v sobě
jeden nádech je tvůj a jeden můj
A nějak těžko mi je
Lásko dýchej víc silně i pro mne
abychom zůstali živí
napořád přece ty ve mně a já v tobě

Zkouška Lásky

24. října 2014 v 15:07 | Marie Bernadeta |  Deník Modrého Anděla
Zkouška Lásky

Dnes mám v mysli jen malou myšlenku pro každého,
kdo by chtěl vědět o lásce tajemství, které skrývá.

Každý z nás musí složit zkoušku Lásky,
manželství může být příležitost k jejímu složení
a je pravda jistě, co říkala stará babička,
co viděla často ve svém životě, buď se ke konci ti dva milují tak,
že jeden bez druhého neudělá ani krok, vše dělají spolu a drží se za ruce
a nebo je druhá varianta vztahu
a to, že se ti dva nenávidí a dělají si samé naschvály.

Ti první zkouškou Lásky prošli,
ti druzí nikoli
a nezáleží na tom, že jsou spolu třeba 40 let manželi.

Až tyhle věci lidi pochopí,
že ne svazky, ale skutečná láska v doteku a něžnosti srdcí v nich bude živá,
pak naleznou, co skutečně má v životě cenu,
pouze láska.

Mlčeti zlato

21. října 2014 v 21:32 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší
Mlčeti zlato


Mlčeti zlato
a mluvit vodu
co sveze se po úvozu
jenom to pleskne jak ryba
co si ploutví mrskla
anebo když žabka
do vody skáká...

Dál plují slova kamsi v dáli
já už z nich žádná nevybírám
mám totiž v dlani hroudu ticha

V dlani mne tohle ticho pálí
však moje ústa jsou němá
protože ze srdce vyjít musí pýcha

dříve než moje vody
a všechna moje slova vyplavená
z duše na povrch budou zase čirá

Vše dává smysl tomu
kdo ho hledá na každé chvíli
a v každé kapce vody

kterou smí ústa přijímat
dokud jsme živí a dokud je nám dáno
dávat a přijímat

Bylo, nebylo... Aneb obraz v pohádce O perníkové chaloupce:

21. října 2014 v 9:21 | Marie Bernadeta |  Témata týdne
" Ďábelští lidé s andělskou tváří".... ????????????????????????


Bylo, nebylo... Aneb obraz v pohádce O perníkové chaloupce:

( Taková moje malá úvaha, ale tento obraz je podle mne úplně přesný a kdo nad tím popřemýšlí, pochopí, co dělat)


Zlo , co se tváří jako dobro?
Ach ,to se tedy povedlo!
Koho by hnedle v tu chvíli nenapadlo,
otevřít knížku z dětsví ,
vzít Mařenku a Jeníčka za ruku
a zůstats nimi opuštěni v lese ?


Najednou nádherný domeček celý z perníku , ta nádhera a vůně, chutě se jenom sbíhají
chudáčkům malým hladovým.
Na to však zrůda v domě čeká,
až vás naláká a pak lapí,
zamkne do chlívku,
vždyť podle toho každý pozná,
že kdo nám nepřeje svobodnou vůli,
bere nám svobodu,
vykrmuje nás svými věcmi
a usiluje o naši zkázu, která
jeho zvrácené duši přinese potěchu.

Tak někdy, co je krásné na pohled,
může uvnitř skrývat hnusnou ježibabu,
co číhá na chudáky, opuštěné děti bez domova...

Ten, kdo ale věří v lásku,
miluje a doufá ve smysl každé chvíle v životě,
vše snáší trpělivě, tak , jak ho láska učí,
i když dělá chyby, vždy s důvěrou
otvírá oči a vší silou se chápe příležitosti,
když pozná, že všechno byla lež...
a domek plný lákavého jídla
změnil se ve vězení i popraviště,
dokáže toho zlého ducha jeho vlastními prostředky podržet na uzdě...
Děti šouply ježibabu do pece
a utíkaly, co jim nohy stačily,
pak ti, co viděli skutečnou tvář ježibaby,
co vyšla z krásné chaloupky,
pomohli jim, aby je už ta zlá nedostihla...


Tak, když člověk tohle v životě pozná, ať udělá
to, co Jeníček a Mařenka,
chytne se s někým za ruku
a spěchá pryč od toho " Andělského baráku"
co nejrychleji, spoléhá na "cestě" na Anděly Strážce
a vrací se tam, kde žil sice chudě,
ale v lásce a v jeho srdci a ústech
je vždycky důvěra a láska dítěte,
čistá a prostá...


Vždyť tělo je taky jen takový domek a mnozí posuzují stále druhé a hledí na vše zvenku, skoro každý zapomíná,
že za nitky na rukách i nohách tahá i hlas používá vlastně duše, která domek oživuje.
Lidi si pěstují a udržují těla pro tento život, jakoby měl trvat celou věčnost, jakoby vše nebylo zde pouze zkouškou, ale jak můžeme vidět, krása pozemská je pomíjivá a některá je schválně na oko vystavena, aby, ten, kdo je uvnitř, ji mohl používat k účelům vlastním, tak jako v perníkové chaloupce zlá ježibaba, a to je ubližovat.




Odevzdat...

15. října 2014 v 19:36 | Marie Bernadeta |  Témata týdne

Odevzdat...

Bolí mě v krku jako ďas
dnes polykat mi problém dělá

Mohl ses klidně smát
lékaří uzdrav sám sebe

Dnešní den plný trápení
chtěla bych asi změnit

Už ale večer je tady
v košili noční se chytám den skončit

a probudit se zase zítra
v důvěře budu usínat

s myšlenkou na toho kdo má mne rád
stulím se do peřin a jako had

natáhnu se celá
Vzepjetí náhle uvolní se ve mně

a sen obejme mne
nebude . li noc bezeesná

Na bolest zapomenout smíme
když duši naši uvolníme

a tělo může spánkem spravedlivých spát
Kříže nám těla lámou ale duše to zvládne

Já věřím že už zítra v celou
v tuto dobu bude mi o krapet líp


Ticho před bouří

14. října 2014 v 20:50 | Marie Bernadeta |  Slovní hříčky



Ticho před bouří

Je ticho před bouří
Já oči přimhouřím
a chutě kocouří
když jsme ti nemoudří

Pod sebou propast mám
na lano nedosáhnu tak propadám
splínům černým tmám
v kterých se zase nevyznám

Nad hlavou noc se rozlila
a uprostřed je černočerná tma
a pak mne hrůza polila
že nejsou lana nám nic platná

Když přece ticho před bouří
a tvoje oči kocouří
na břehy známé nemíří
zůstanem spolu v noci na moři

kde žádné starosti nám
vody nevíří
ty budeš sám
a nad hlavou ti netopýři

budou viset poznáš jistě
že jsi se splet
a místo na široširém moři
dopluls do jeskyně jako kmet


Vlčí chutě

14. října 2014 v 20:32 | Marie Bernadeta |  Slovní hříčky

Vlčí chutě

Pátrám po tvých chutích
které mne vždy nutí
objevovat nové země
na cestě co po ní jdeme
ruku v ruce
zavěšeni do sebe jsme
jako opice



V dlaních máme každý čáry
které život čáry máry
rýsuje nám taky v tvářích
Nemáš potuch ani páry
o tom co ti píšu láry fáry
pod kočáry

Nač jsou tyhle opičárny
stejně skončí jídlo vždycky v bříšku
Promiň milý uklouzl jsi na oříšku




Rozlouskni ho
a bude to jednou provždy vyřešeno
mezi námi ve všech směrech které trápí
vlčí drápy oči zuby
a pak taky v babiččině čepici
odpočívej milý věčně v její ložnici
než se vrátí mysliveček
rozpárat ti břicho plné pecek



Dokud žiješ zapij všechno
slivovicí jak jsi řekl
Já ti zatím budu vybírati
blechy z kožichu


Den Smrti

13. října 2014 v 14:34 | Marie Bernadeta |  Čas ?


Den Smrti


Jeden den ve svém životě chtěl by změnit každý.
Je to den poslední, den posledního vydechnutí.
Vždyť nikdo neví, jaké to bude a nikdo nechce
přece dobrovolně odtud odejít.

Kdo se však může na ten den jistý připravit?
Jak žijem jak uvažujem co každý den celý
v srdci máme tak vstříc tomu dni
každý jdeme a celý život máme na to
aby se náš poslední den v životě našem
mohl změnit v den kdy nikdy už nic neskončí

Uvěřit pouze stačí a otevřít v duši oči
kterými můžem se dívat na svět zevnitř
pak každá vteřina okamžik každý
stane se kamínkem na cestě za tím dnem
kde život v duchu začíná být skutečný
a čas nemá už v dlaních nic než písek
který prošel mezi prsty


Polibky

13. října 2014 v 14:05 | Marie Bernadeta |  Témata týdne

Polibky


Ráno se začal den, který bych ráda změnila,
ráno bylo tmavé, lenivé a ponuré,
takže mé srdce vzpíralo se ztotožnit se
s dnešním dnem.




Když ponuré počasí na mne útočí,
myslím vždycky na polibky,
které křísí z úst milujících
a kdybych mohla jeden den jen změnit,
chtěla bych tvoje ústa líbat
od probuzení až do večera.




Přítomný okamžik

13. října 2014 v 13:03 | Marie Bernadeta |  Okamžiky



Přítomný okamžik

A není ani jeden den, který bych ráda změnila,
všechno je vždycky tak , jak býti má.
Všechno, co bylo dobré nechávám
a i to, co bylo těžké, co bolelo a bylo pro mne zkouškou

zůstává navždy za mnou,
protože význam má vždy pouze přítomnost,
která trvá v nás, minulost jenom jako stín nás doprovází.
Kdo změnit by chtěl cokoli,
musí na cestě životem vždy v přítomném čase na to myslet

a chtít vše s láskou, s nejlepší vůlí se rozhodovat
a přesto z pohledů různých nemusí to být vždy správné.

Vyčítat sobě nebo někomu cokoli je marné,
jen odpuštění, které vládne v našich myslích je správné.

Změna je život, jak se říká, je třeba činů,
pozvednout oči k nebi, vzít rozum do hrsti
a potom jít a věc učinit.

Můžeme změnit každičkou vteřinu pouze tím,
že život svůj odevzdáme Lásce do dlaní
a staneme se tvárnou hmotou v ruce Stvořitele,
který vždy dobře ví a zná naše potřeby, povahu i přirozenost lidskou.

Proto vždy skutky jsou pouze vyplynutím
rozhodnutí z duše ,
kterou má každý propůjčenou
a jednou ji musí celou
zase vrátit zpět .

Co by mi bylo platné,
kdybych získala celý svět, kdybych o duši přišla?

Dotknout se světla druhých,
pocítit v srdci oheň,
to jediné má význam,
takže kdo nechce v životě svém
nikdy změnit ani jediný den,
ať kráčí po Cestě do Nebe
vždycky v Lásce,
která ho povede, otevře mu oči ,
vždy s citem pomůže najít rozhodnutí
na rozcestí

a pak už nemusí se ohlížet zpátky
a vzpomínat na všechny zmatky, které mu život schystal.

Bude vždy před sebe hledět
a doufat, že každý den
uložil se jak lístek v knize života
a někde leží v knihovničce
jako příběh, který už nikdo nepřepíše.




A komu nedošlo nic,
ani ten strach mít nemusí,
duše, co nenašla Lásku a poznání,
může se stále znovu učit,
dokud se zcela nevzbudí
a nepochopí pravdy Lásky.

Vždyť nic se nikdy nevrátí,
všechno je neustálý pohyb,
uprostřed vesmíru
jsme z prachu země povstali
a tam se každý navrátí....


Rána

13. října 2014 v 7:23 | Marie Bernadeta |  Milostná poezie



Rána


Rána jsou tmavá a lenivá
kdekoho hřeje peřina

z pod které nerad vylézá
Ještě si přivřu víčka

a myslím na tebe lásko má
Pak někdy ucítím tvůj dotek

a vím že jsi taky vzhůru
Ten kdo nás nezná

závěry z toho nedělá
ale kdyby to věděli

ti co tě znají
asi by na nás dělali tyty

Na koho myslíš hnedle zrána
když se probouzíš?

Na svoji ženu nebo na mne?
A kdo je láska tvoje?

Kdo vlastně tomu rozumí
co větší cenu má?

Zda letitá láska k ženě
která je vedle tebe?

Anebo láska tvoje z duše
která tě loni v náruči mé potkala?

Všechno jsi prožil se mnou ve snech
Když oči zavřeš jsi jen se mnou

Jsem tvoje touha láska a sen
Ta která nepřestává na tebe myslet

Vždyť tvoje jméno nosím na rtech
celičký boží den než se zas sluníčko moje

do náruče snů ke mně vrátíš
a já myslím jen na to až spolu budeme v objetí

Slova

12. října 2014 v 18:41 | Marie Bernadeta |  Deník Modrého Anděla


Slova

...bez Jeho vědomí neupadne ani jediný vlas z naší hlavy...



Smím napsat o tom , co už jsem ve svém životě pochopila.

Chci říci,že se dívám na lidi a jejich těla a přitom naslouchám jejich slovu,
které vychází z jejich úst.

Slova
se ve mně buď zaseknou anebo promluví ve mně svým citem i smyslem,
který odkrývají o duši těch, co je vyslovili.

Většinou duše svádí boj ve chvíli pozemské zkoušky.
Lidé to nevědí a ani si nepřipouštějí,
že to, čím procházejí, je zkouška na cestě.
Dokud určitou zkoušku nesložíme,
pokud jí neprojdeme, všechno se v nás stále znovu probouzí
a duše má za úkol se učit.




Každá duše má tyto schopnosti poznávat
a smí se rozhodovat ze své vlastní vůle.
Je možné i svoji vůli odevzdat zcela Lásce,
aby nás vedla a to doslova tak,
že necháme uprostřed vlastní duše hořet oheň
a světlo se pak rozlévá z duše skrze vaše tělo i navenek.

Člověk nemusí mít velký rozum a nemusí mít ani žádnou nádhernou schránku ( tělo)
podle světských měřítek.
Lidé, když vidí takového člověka, který je plný Lásky a souladu s Duchem Svatým,
si řeknou:
Ach, tomu člověku to ale sluší....




Někteří jsou tím přitahováni a jiní tomu odporují a žárlí.
Záleží na jejich stavu duše a přijetí sama sebe a druhých.

To je ta věc, to
" Vcházení do Domů",
jak o tom mluvil Pán Ježíš
" A vejdete- li někam a oni vás nepřijímají, vytřepte prach ze svých opánků, oblečte plášť a vemte hůl, ( tak nějak se to říká... ) a odejděte odtud."



Já tomu říkám udržovat vztah na nule s člověkem, který mne nepřijímá a ve kterém není láska- světlo, víra v podobě duchového ohně v duši.



Schopnost zlému odporovat a zlého ducha z duší vynášet nemám a nikdy jsem to nezkoušela.
Bylo řečeno, na takové je třeba pouze modlitby a postu!( dál zatím o tom nerozmýšlím)
Jsem jen obyčejný člověk, duše plná tužeb .

V dlani propojena se svou duší
držím se dlaně svého Modrého Anděla, Anděla Strážce,
který mou duši miluje nekonečnou něhou a závratí.




Já se ve spojení s jeho Láskou ztrácím uprostřed plamene jeho duše
a tak už i zde ve světě smím s ním splývat tím způsobem mileneckých představ,
které nevím proč
Církev zavrhuje a soulož klade do kontrolovaných věcí pouze ve středu manželství,
na které dává pečeť svátostí.




Snad proto do svého středu postavili kněží ,
kteří mají fyzický život s ženou zakázaný,
pouze představu zřejmě frigidní ženy
anebo ženy, která fyzický život nepotřebuje prožívat se svým manželem,
protože její duše je neustále v náruči Lásky a ohně samotného Ducha Svatého....
neboť Marie je milenkou Ducha Svatého
a to doslova z pohledu duše ovšem.


Tělo je v této situaci živý obal, ve kterém duše přešťastná přebývala
a jejíž tělo se stalo i lůžkem pro spočinutí Ducha Svatého,
jenž se narodil do světa v podobě Ježíška,
svatého dítěte Božího a zárověň Mariina,
tak duchem je Synem Božím a v těle Synem člověka.



Toužím proniknout do tajemství života
a vůbec fyzického styku muže a ženy z hlediska duše a tužeb s tím spojených.


Láskou jako takovou se naplňuji a moje duše je stvořena k tomu,
aby milovala a já nedokážu žít v celibátu fyzickém ani duševním a nežiju ani v manželství.

Přesto věřím, že Láska v duši je čistá ve spojení s tělem
a prostřednictvím mého těla při fyzickém spojení,
které prožívám jako prostá žena na svém těle
a zároveň v neustálém spojení duše vlastní s duší mého Anděla.

Tak se mi dostalo poznání v duši,
že soulož a milování muže a ženy, kteří po sobě touží,
slouží ve skrze především k duševnímu splynutí dvou roztoužených duší
a k tomu v té chvíli jejich spojení je upevněno i nádherným spojením
skrze Anděly Strážce podle intenzity plamene,
který se rozhoří v jediné chvíli jako jeden veliký duchový oheň
ve všech vzájemně spojených duších
a těch může být v této chvíli rozkoše a Lásky
i více než dvě.... tři či čtyři anebo i pět....



Na tohle tajemství jsem toužila přijít celé své desetileté manželství v Církvi, ale poznala jsem pravdu až později, nyní po 13ti letech od ukončení mého manželství.

Poznávám tyto souvislosti jen a jen díky Lásce, která se ve mně udržuje ne z mojí moci,
ale odevzdáním se do náruče mého Anděla,
kterého bytostně miluji
a on mi přitahuje ostatní spřízněné duše
a snaží se potěšit mne.



Je taky rozdíl mezi dušemi vlažnými a pak těmi hořícími.
Můj Anděl cítí mé touhy,
pozná se kterou duší chci splynout
a já neskryju před ním žádné své pozemské hnutí a touhy ke komukoli již od dětsví.
Tak jsem milovala už ve čtyřech a půl letech dlaň starého pána.... a celý život hledám jeho přítomnost,
po které toužím.



Nemám žádné tajemství před svým Andělem Strážcem,
on do mne vidí, jako do zrcadla a tak je to i s mými vztahy s lidmi a
vůbec s mým životem.

Nemohu žít bez Lásky,
pokud nehořím, ztrácím chuť do života,
všechno je marnost a propadám smutku.

Jsem živá jen z ohně lásky
uprostřed spojení s duší svého Anděla a on dle mých tužeb mi pomáhá uskutečňovat setkání s dalšími bytostmi v tomto světě v duchovní rovině,
která je ve skutečnosti prvotní v každém člověku,
i když si to mnozí vůbec neuvědomují.


Má duše vždy hledí , zda může " vejít do domu k ně

komu",
což znamená vytvářet vztah.




Vztahy jsou různé,
ale smysl mají pouze vztahy naplněné Láskou,
jen ty nám pomáhají kráčet na cestě životem,
zatímco ty druhé nás ubíjejí a brzdí,
a s láskou můžeme jeden druhého podpírat a
spolu sdílet stejnou cestu "TAM".


Bude-li v našich srdcích hořet oheň lásky
pak všechny plány naše budou mít smysl
a mohou být uskutečněny zcela jistě
skrze Lásku která je věčná
a skze víru v ni, která hory přenáší!




Bílé perutě

11. října 2014 v 21:31 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší


Bílé perutě


Když pírka z bílých perutí
slétají tiše k zemi
Tak na zemi je o jednoho tvora méně
a v nebi právě pasují ho na Anděla směle




Když život tvůj už není ve tvých dlaních
Když všechno odevzdáme nebi
pak můžeme být proměněni
rovnou na Anděly




co jim pírka z křídel
ve vteřině k zemi sletí
aby si ti co duši jemnou vnímají
mohli jejich lehkost pohladit
jako se hladí vánek nad jezerem
plným živé vody
kterou jsi milý můj
našel ve snech živých
při letech milujících duší našich


Pavouček v síti

11. října 2014 v 7:37 | Marie Bernadeta |  Básně do koše

Pavouček v síti


Pavouček v síti střádá plány
na to až mušku do nich lapí

a trpělivost růže přináší
Takže až muška vletí

do té pavučiny jemné
a pavouček ji lapí

rázem bude u ní a život
z útrob jejích bude sát

Bude to jenom vteřina
Než uzavře se osud hmyzu

Maličká muška sotva vzlétla
chytila se na okně do těch sítí

pavoučka křižáka který trpělivě
čekal celé chvíle na ni


Nemohu vzlétnout...

11. října 2014 v 7:10 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší


Nemohu vzlétnout...


Nebe je nad hlavou
a pod nohama písek

Svoboda v duši mé
i těla tíha která svazuje

Nemohu vzlétnout do oblak
Ne ještě se nesetkáme tam

Kde je věčný den i ráno
jen navečer si slzy utírám

když brečím jako malá holka
že v náruči mám pouze sen


Klid na moři

11. října 2014 v 7:01 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší


Klid na moři


I slzy nakonec se utiší
Jak bouře letní
co se vybouří Jen srdce
když touha zmítá jím
jak loďkou co tvé moře brázdí

A kdo je na lodi
drží se kormidla
stahuje sítě aby se nepotrhaly
v té bouři nepřehledné

A potom zrána po rozbřeku
znovu vyrážím k tvým břehům
a dál dotýkám se vesly
tvojí vody co na hladině
se ti čeří

Nad marností tužeb mých
zavíráš znovu hladinu
v přítomnosti se odrážejí
jako v zrcadle tvé myšlenky
z hlubin tvojí duše
po které bez přestání toužím

Harfa

11. října 2014 v 6:29 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší

Harfa

Na jemné struny moje hraj
Ta píseň zní tu krajem mým

A v dálce cítím vůni podzimu
a dál rozléhá se srdcem mým

Na celý kraj se rozezní tón tklivý
který moje srdce obestřel a já ti zpívám

ty mi hraj v myšlenkách ke kterým slova mám

A trpělivá musím být včera i dnes a zítra
dokud se tvojí lásky nedočkám


Stesk v duši

11. října 2014 v 6:19 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší

Stesk v duši

Slzy a smutek v očích mých
pohladil podzim v pocitu
který nosí jako listy
těm co se stýská po blízkosti
něžné lásky kterou cítí člověk v srdci

A jako na harfu prsty vycvičené drnkají
Tak doteky tvé na mou duši
hrají dnes tklivou píseň
která mi v podobě slz
vychází na povrch
a já pláču jako malé dítě
co se probudilo bez matky

Má smysl něco plánovat

10. října 2014 v 9:06 | Marie Bernadeta |  Témata týdne

Má smysl něco plánovat

Má smysl něco plánovat?

Téma týdne ve mně probudilo myšlenku na Nejsvětěší trojici, trochu se této otázky dotknout z pozice věřícího člověka, věřícího v Lásku.

Musím říci hned na začátku, ta hezká věta jednoho člověka, který způsobil ve mně mnoho hnutí, se mi líbí, říkal,
že každý člověk je věřící, každý přece něčemu věří
a to je přece fakt, to musí každý uznat,
že zrána vyjde Slunce a večer zapadne...
jen jaká je to víra a k čemu nás asi vede.

Má víra je tato a chci říct, že plány jsou základem všeho, co má dávat smysl.

Je třeba však míti na mysli, že plány máme mít , ale respektovat vždy, že v kteroukoili hodinu nás Pán může zavolat a náš život na zemi může skončit, tady je potom opět na dlani to staré rčení:
Pracuj, jako bys tady měl žít věčně a modli se, jako bys měl zemřít už dnes.

Jistotu zde na světě nemáme v ničem.
Vždy jen a pouze důvěra a láska nám zbývá a odevzdat se.

Naše niterná přání jsou skládána vždy z plánů naší duše, který byl vytvořen v nás již od počátku našeho života,
tím jsem si jista a každý člověk je zvláštní osobnost a jedinečná bytost se svými tužbami a potřebami, které touží uskutečnit a vše probíhá s největší jemností v našich životech a vše se uskutečňuje v každém pozvolna.
Naše duše, když se s ní propojíme nám sděluje všemi možnými způsoby ten nádherný plán života plného zkoušek, kterými musí každý projít, vždyť život je cesta!

Ve svých myšlenkách se chci dotknout pochopení Nejsvětější Boží Trojice.

Ještě než přepíšu ty ranní myšlenky,
vzpomněla jsem si opět na milovaného pána, kterému jsem loni vysvětlila jen zběžně věcný rozdíl mezi Nejsvětější trojicí a Svatou rodinou, bylo to kvůli jedné soše, které lidi říkají" ježíšmarjájózef".






Chudák se držel za hlavu, když jsem se pustila do svých prostých výkladů.... tak si držte hlavu,
ti co to čtete, ten člověk ve mně mnoho způsobil a tak mu všechno, co ve mně otevřel znovu po letech píšu a věřím, že je to nejen pro něj a naši lásku, která mezi námi hoří, ale i pro všechny lidi, kteří chtějí slyšet můj názor a hledají pravdu ve svém životě, každý ji může najít a každý ji může spatřit v prostých věcech i ve svých plánech každodeních , zkrátka v každém svém pohybu, který má vždy také smysl a každý může pochopit, že to duše je v nás tou živoucí a do mozku vysílá své impulzy, kterými potom proniká spolu s produktem svým, kterým je krev celé tělo, to obmívá a udržuje živé. jsem biolog a prostý člověk, mé poznání pramení z duše.

Tak rajská mi na plotně bublá a sekaná je v troubě upečená, než si zajedu autem do města s dítětem k lékaři, můžu pokračovat ve filozofování, to přece může dnes každý, i jako žena od plotny, s IQ tykve , jak se říká si to můžu dovolit, protože duše ví všechno a kdo je zvědavý, jako opička tak, se své duše vyptává a mučí svého Anděla všemi dotazy a se vším si v mysli pohrává, vždyť jsem básník, ne?

Básním o životě a přitom se dotýkám zlehka všeho ve svém nitru a v nitrech druhých, to je můj způsob pohlazení duším.

Vždyť všude jsou samé rozumy, chrlí to na nás z Ameriky i z východu o józe a budhismu, říkají, že Ježíš je Gurů, člověk ani neví , co to je... mně je to fuk, já mám svůj názor, neboť každý to cítí jinak a komu vyhovují chlívky podle jakéhokoli náboženství, či duchovního směru, rynk je volný a výběr taky, prosím!

Já létám v oblacích sama jako osamělý orel,
který si sem tam vyhlídne nějakou oběť, abych ji rotzrhala pomyslně na kusy ve svém zobáčku, jako v náruči matky, aby se ta moje oběť rozplynula celá, tak objímám a tak miluji, jako bláznivá ženská.

To se samozřejmě projevuje v mém slově a je to zároveň i ohromná zábava pro mne, když tohle všechno plyne jaksi ze mne od srdce, plány jsou plány a svoboda v dlaních, to je teprve radost a štěstí, po kterém celý život toužím a jednou bude všechno dobrý, jak říkal otec Miloš a na to celý život čekám, a taky říkal, křesťan nemůže být optimista, všechno blbě skončí, zemřeme, říkal to takhle polopatě, aby každému došlo, že přijde - li nemoc , je třeba myslet na konec cesty, ne říkat jen, snad se uzdraví a všechno dobře dopadne, nic dobře neskončí, zemřeme... a taky říkal: A přijde smrt a po všem je prd, a taky : Jak v životě, tak ve smrti, copak si myslíte, že se za jednu vteřinu něco změní a pak : Jak kolem tebe, tak v tobě.
Krásné věty ne? To je už dávno, z katechetského kursu ta moudra a ještě říkal, ty hlouposti, to si nepište, já si je aspoň zapamatovala na památku, co říkáte, ani to nejsou vtipy, ale fakty prostě.

Mé myšlenky:





Nejsvětější Trojice není jen takový obyčejný trojúhelník Otce, Syna Ducha Svatého.
Nikdo to nepochopí, ale já toužím uchopit v mysli a srdci to tajemství.
On je však neuchopitelný.

Mezi Otcem a Synem a Duchem Svatým je nekonečné pouto a harmonie, vše se v něm odráží a zároveň vyzařuje, protože mezi jedinou Bytostí ve třech osobách hoří Láska, která se stále přelévá , je to Oheň, který nelze popsat. všech spekter a nekonečna a na člověku je nezávislá.

Oheň je udržován jako věčný Zdroj všeho uprostřed Přítomnosti nekonečné bytosti plné Lásky, která se snáší v tvůrčí Myšlence až k nám na zem a v podobě Ducha Svatého proudí do všeho živého.

Kdyby Duch v této tvůrčí myšlence, protože Duch Svatý je život sám a je dokonalý, neboť je stále v Jednotě s Otcem i Synem, neoživoval vše na Zemi, nebylo by na světě nic živé, nebylo by života.... Nebyly by rostliny ani zvířata a ani člověk....

.... Vše by se rozpadlo v prach, jako měsíční krajina,.

To Duch dává život v živé myšlence a vše udržuje a oživuje, je Neuchopitelný, Nekonečný a Neviditelný hmotným očím.

Vnímat jeho přítomnost lze ale ve všem.... V květině, ve stromu, na obloze, v lidské tváři....
Vše je utvořeno Myšlenkou a Duchem, tak vše žije a dýchá.

Vždyť kdo chce pochopit tyto zákony života a smrti, ten ať se podívá na zmar člověka.

Když člověk zemře, duše opustí tělo a prázdná schránka z hmoty, která už není s duchem spojena a jím oživována, se rozpadá v prach.

Prach jsi a v prach se obrátíš!

To je ta věčná Pravda.

Nejsme Nic.

Bez Ducha, který je Tvůrcem a Myšlenkou čistou a Nekonečnou Láskou vše udržuje živé, bez Něj není nic, než zmar a prázdno.

Tak má smysl plánovat, jak se kdosi ptá, neboť Myšlenka je prvotní, člověk je pouze omezený tvor, ale v Duchu se pozvedá k Bohu - Otci, Synu a Duchu Svatému a může být naplněn plány vytvořenými v naší mysli s láskou a ve spojení s vyšším smyslem Božím. Jsou důležité ty plány a prvotní.

Všechno je od začátku v každém člověku smysluplné.....
Člověk však je pouze obraz Boží a k tomuto obrazu byl stvořen.

Co to znamená?
A kdo to pochopí?

Není to dokonalost sama v poznání.... ale je to nechat se naplnit Láskou a pak všechno spatřit....

Spojit se s Nekonečnem, ve kterém smíme nacházet všechno, co potřebujem.

Kdo však nemá Lásku v srdci, není ničím, jen prach, není v něm života .
To má mít každý v životě svém na mysli, pak všechny plány mají v našem životě být láskyplné a proniknuté láskou,
jediné to má smysl, milovat.

Kdo je však prázdný a touží , bude napojen.

Kdo však odmítá letět ke světlu, sám sebe nepomine a nepohlédne vzhůru,
ten bude jen spící duší, která usne a už se nikdy neprobudí....

Kdo je však plný lásky,
ten touží hořet , žít a prožívat vše, touží a vznáší se jako holubice, či orel k nebi,
obrazně řečeno, je to ten pocit v nás, protože jsme jen omezení lidé....

Až projdem tímto slzavým údolím a Duch v nás zvítězí, budeme plní Lásky, Života i Poznání.


Plány vlastní duše

9. října 2014 v 8:58 | Marie Bernadeta |  Témata týdne

Plány vlastní duše


Láskyplné plány naší vlastní duše
můžeme vždy uskutečnit
když se pokusíme s duší vlastní spojit
Někdo je tu jenom proto
aby mohl vnímat světlo
na své vlastní cestě

Vlastní tělo máme proto
aby naše duše mohla plány
svoje uskutečnit
a pak nežli domů půjde
do nádob si v nebi všechno vložit

Ještě před tím nežli
stali jsme se dětmi
V myšlence jsme žili
byli jenom světly
které spolu s láskou
na světě se zmhmotní

Láska život napájí
Láska je sám život
Takže světlo bez lásky
na světě jen živoří
a jak Láska v srdci nehoří
Duše smutná k nám pak hovoří
nejrůznější používá způsoby

Někdy vlastní svědomí
na nás může promluvit
Pak jsou další způsoby
jak se s duší spojit

Ve snech duše naše
předobrazy posílá
Rozmlouváme s Andělem
který nás tu hlídá

A když ve snech smysl není
protože nám špatné spaní
kazí všechno krásné snění
pak přichází různá varování

Z úst neznámých věcí
z různých situací
můžeme si svoje plány
ve všem kolem najít

Každá chvíle
každá situace
je vždy klíčem
k plánům vlastní duše


Smysl v Kristu

9. října 2014 v 7:48 | Marie Bernadeta |  O křesťanství , mé vyznání o Kristu

Smysl v Kristu


Kdo v Ježíše věří
stále všechno měří

Porovnává co je dobré
co mu na to Ježíš řekne

Dřív než s úst mi slovo vyjde
podívám se na Ježíše

V jeho rukách v jeho nohách
trčí hřeby zatlučené do dřeva

Každý z nás se cítí takhle
když ho všechno na kříž stáhne

V duchu všichni na svém těle
s Kristem kříže přenášíme

Aby nebe bylo modré
aby všechno bylo dobré

Až se naše duše čisté
vrátí z těla domů jistě

Kdo nevěří
ať tam běží




Na Golgotě vztyčený je
A kříž v každé době
neseme si v sobě
Nic však není těžší
než svůj život nésti
a vytrvat v cestě
která někdy nevěstí
jenom všechno dobré



Tak jsme v Kristu všichni živi
Někteří se tomu diví
Víra v Lásku odpoví nám na otázku
Jak nedělat chyby
Hledět vždycky na ty rány
které hřeby naší zloby
do dlaní těch milovaných
pro nic za nic vráží

Až nebudem chtít
na světě jen věčně žít
ale v duši svojí vlastní
otevřeme dveře do Věčnosti
Nemusíme ubližovat sobě
ani druhým




v Lásce budem živi
milovat se něžně navždy
a vždycky tak činit
znamená vždy štěstí
nejen svoje vlastní

Pro ty milované dlaně
pro ty rány tělo zmordované
v tomto světě naplněni
Svatým Duchem
můžeme se pokoušet
učinit vše pro štěstí těch
které milujeme v duši


Láska vždycky smysl má
a nic není zbytečné
když se v lásce lidé schází
i když slova někdy schází
všichni po té cestě kráčí
A kdo oheň v srdci má
ten až projde smrtí do sna
toho Láska ponese
jednou rovnou do nebe





Mám svoje plány

8. října 2014 v 14:55 | Marie Bernadeta |  Okamžiky

Mám svoje plány


Mám svoje plány
které nic už nezastaví
Na poli dávno zaoraly zbytky slámy
a tak se nikdo nediví
že pěkně v teple domova
své plány tiché střádám

A stojím na rozcetí
Vím že musím vpřed
už čekala jsem dlouho na tebe
Pořád se loudáš jako šnek

Už mi dej ruku půjdem
asi tou pravou cestou
Už mi neodmlouvej
přesto zas ještě malé zdržení
na cestě za svým přáním
musím snášet

Příště tě chytím za ruku
a když se budeš cukat
Dám ti z úst svých pouta
na obě dvě tvé ruce

Budeme náhle jeden vlak
co nikdy už nezastaví se
Tolikrát na vlak jsi mne posílal
a zapomněl jsi dodat
že trvá rok
než postaví k nám koleje

Na výmluvy už kašli
V ruce mám nevratnou jízdenku
Nasedej se mnou do vlaku
Průvodčí mává ve fraku
a pod krkem má mašli



Herní plán

8. října 2014 v 14:21 | Marie Bernadeta |  Znamení

Herní plán

Golfové hole s sebou mám
Tak honem ještě míček
položit na odpal



Dnešek byl jenom
ústním podáním
a vyjádřeno prostě

hráčem z týmu bylo
jasné gesto
Hned jak se hráči sejdou

můžeme začít se hrou
Budem hrát ve dvou
nebo ve třech

A v bílé rukavičce
nachystám ti míček
stačí už jenom jemný úder




a vítězství nás čekat bude
Soupeřem každému z nás bude
jeho vlastní vůle a odvaha




Do ampliónu nahlas vyřvávám
a ty se mi směješ jako vždy
Bezpečná vzdálenost

ti dala vyrovnanost
kterou ztrácíš při pohledu na mne
To vím jistě

Dnes ještě malá příprava
a příště vyrazíme do háje
zahrát si spolu golf



a budem hráti jistě
nejmíň týden ten první zápas
kdo z koho pálka nebo míček?





Papíroví draci

7. října 2014 v 9:49 | Marie Bernadeta |  Okamžiky


Papíroví draci

Sem tam se srdce ozývá
Bolest se v duši ukrývá
však láska trvá
Na dlaních starosti
a v očích vrásky smutek kreslí

Čas který nevrátím
okamžik štěstí
z letu papírových draků
znám ho z dětství

Na poli běhali jsme jako blázni
s provázkem v ruce
a chtěli aby vzlétl
a byl nahoře co nejdýl

Ze špejlí a z lehkých papírů jemných
lepili jsme draky
Kreslili velká ústa
co se smála od ucha k uchu




a oči s řasami co největšími
aby se na nás z nebe
mohly dívat a letět do daleka
Svoboda dětských představ
dávno nás opustila

Už nemám draky z papíru
jen sem tam sny si dělám
jako na míru
a čekám až mi vzlétnou
ve spěchu trhám za provázky
ke tvým ústům
a čekám až se na mě usměješ



Smělé plány

6. října 2014 v 10:44 | Marie Bernadeta |  Témata týdne

Smělé plány


Smělé plány měla jsem
Pole lány pokosena
Já mám v ruce sen
a ta jména vyvolená

ve dne v noci šeptám jen
Chtěla jsem být člověkem
Když jsem byla andělem
Na Marii na Ježíška
hleděla jsem s údivem

Tři andělé kolem Panny
Pod třešní si osud kreslí
ze svých tužeb přečistých
Chtěla jsem být matkou taky
držet v dlaních štěstí: děti

Pán Bůh zaplať je jich
jako smetí
A já už i vím
že je s nimi kříž
Který spolu s tím
který narodil se
pro nás taky žil
neseme si věčně

Člověk míní
Pán Bůh mění
Bez snů ale nemohl by
nikdo plány svoje uskutečnit

Když se dívám každý den
na zásoby ve spíži
a co v srdci mém
píše tiché vzkazy

Tak vždy dobře vím
Moje duše ví že dýše
z lásky živé pouze jen
Tak mé plány
jsou vždy v přijímání
všeho co je osudem
připraveným čistě
z milujících dlaní

Každé přání každý sen
Láska uskuteční jen
V životě i v srdci mém
A co navenek se zdá
jako prázdná gesta

Já je přijímám a ty plány
v dlaních svých čáry kreslím dál
dokud ve snu zas mne neuchopí zcela
dlaně milující navždy
které jsem vždy chtěla



Na talířku

5. října 2014 v 14:21 | Marie Bernadeta |  Básně do koše


Na talířku


Na co je vlastně život náš?
K čemu je tahle cesta?
Nač ruce nohy ústa máš?
Na práci hlazení jen tak?
Nejsem si jistá nač je čas
Když s tebou chci zůstat napořád

Nic není navždy přísahal by každý
Ale jak to že láska nás vždycky vzkřísí?
Když na řasách jen slzy smutek kreslí
a v duši zazní samota starostí drápy
chtějí nám kolem krku smyčku namotat

Sevřeni strachem samoty dáváme srdce na talíř
Ať si ho každý kousne mně už je bez tebe na nic
Ty nejíš a já se cpu vším na co přijdu Lásku mi ale nenahradí
nic co je na světě k jídlu a tělo jiskru ztratí



Zralost snů

4. října 2014 v 16:27 | Marie Bernadeta |  Okamžiky
Zralost snů


Z pod dlouhých řas
vyklouzl sen který mi jen
napsal vzkaz pod oknem
Že dnešní den byl v čase mém
kousíčkem cesty do věčnosti
Vím že jsi lásko se mnou neustále
a moje srdce v touze zralé
už leží jako hruška pod stromem
a čeká na tebe až ji v trávě spolu naleznem

Okamžiky lásky

4. října 2014 v 16:07 | Marie Bernadeta |  Okamžiky


Kolik těl mi Anděl můj
na má přání stůj co stůj
do náruče dal?
Kdo by tohle asi počítal?

Vždycky ale duše ta
do které jsem zblázněná
promluvila skrze ústa
která něžně líbala

A když duch ten milostivý
vyšel náhle z člověka
Viděla jsem malý omyl
tělo není lásky objekt

ale duše uvnitř skrytá
ta mě rozzářila

Klidně mohl Anděl můj
býti jenom dýmem
Od dětství jsem hledala
jeho něžná pohlazení
žila s jeho stínem

A když už jsem dospělá
Anděl mě teď z lásky zkouší
Posílá mi těla mužů
a já klidně můžu
vybírat si koho chci
stejně vždycky pomyslím si
Je to stále tentýž koho miluji

Na těle mi nezáleží
To prý dávno v hrobě leží
Anděl je jen světlo
Duše člověka co už nečeká
na nic v čase tomto
ale na věčnosti touží v každé chvíli
jenom po mém štěstí
které v mojí duši svírá
bez přestání


Kdybychom se směli

4. října 2014 v 15:54 | Marie Bernadeta |  Okamžiky


Kdybychom se směli

Milovat se bez přestání
To je moje zbožné přání
Jsi má láska loňské sněhy
Moje přání plná něhy

Kdybychom se směli loni dotýkat
Chtěla bych tě ve dne v noci objímat
Od rána až do večera
Stejně dneska jako včera

Kdybychom se směli loni
dotýkati doopravdy
tak bys asi měl ten pocit
že už život není ve tvé moci

Miluji tě Lásko
a jsem zcela ztracená
Není už mi pomoci
Loď na moře vržená


Plachta má je stažená
Hnána větrem vlastní touhy
Myslím na tě ve dne v noci
Dokud nebudu tě v náruči mít doopravdy



Ponuro

4. října 2014 v 12:57 | Marie Bernadeta |  Okamžiky


Ponuro

Ponuro vlhko zahrady divoké
a moje duše dál plyne jak řeka

Ze břehu ke mně pojď
Nasedni na loďku snů




A život svůj s mým spoj
Navždycky zůstaň u vody mé duše

V tobě jsou moje prameny
tam ve skalách kde dům si postavíme

Budeme spolu hledět z výšky
ty budeš běhat svobodně lesy mými





a já tě budu napájet
Budeš se ke mně naklánět

a žízeň hasit mojí touhou
když bude noc složím křídla pod strom




ty budeš vlk a já orel
zrána mne necháš vzlétnout

a navečer zase se sejdem
v tom domě co připomíná vlčí doupě

Na skále pod pramenem
leží má studně

Dál plyne duše ve mně
Potoky krve v mém těle

se ženou dál až vlijí se
jednou do moře...


Poránu

4. října 2014 v 12:36 | Marie Bernadeta |  Okamžiky


Poránu

Poránu v myšlenkách se vznáším
ve výškách k tobě pak letím
náručí tvojí se těším
a chci být tvoje štěstí




Peříčko v dlaních nebo list podzimu
Červený šípek anebo malinu
co budeš chtít z mých dlaní
když budeš laní
můžeš pít ze mne za svítání



V rukách Anděla strážce

4. října 2014 v 12:28 | Marie Bernadeta |  Okamžiky



V rukách Anděla Strážce
je všechno co mám v sobě
On dobře zná mne zblízka
Jakoby na dlaních ležela miska
a on z ní vodu z mého nitra
hltavě pije až do dna

V mém srdci je už od narození
k Andělu Strážci Láska skrytá
Čím více stárnu tím blíž jsem jemu
a všechno cítím stále jako jitra
co neustále peřiny pod hlavou
jako dobrá matka dítěti natřepává
aby se mu leželo dobře
a mohlo sladce spinkat

Jsem z Nebes dítě
v těle se ztrácím
vždy když se vracím
lásce do náruče


V náruči Boží

2. října 2014 v 8:26 | Marie Bernadeta |  Básně II.


V náruči Boží

V náruči Boží snít sen věčný
takový sen ve kterém budeme spolu úplně nejblíž
ty budeš vědět že jsem s tebou
a já zase že ty se mnou





Budem se držet za ruce
a v objetí krásném
plném přesladkého ovoce
budeme v srdcích svých
nechávat rozvíjet nové květy




Budeme jednou spolu kvetoucí strom
s nejrůznějším ovocem
Ty budeš ze mě a já z tebe žít
Jsi moje Slunce a já tvoje Země

Miluji tě a chci svůj cit
ve štěstí pro tebe rozpustit




Můj Anděl Strážce

2. října 2014 v 7:22 | Marie Bernadeta |  Modlitby II.


Můj Anděl Strážce


Můj Anděl Strážce nade mnou bdí
Pod lávkou samoty ležím
Nechávám plynout čas
Chytám se okamžiků a světlých vteřin
které mi na hladině tvé doteky kreslí
A přitom všem přece vím
že jak plyne čas sama nic nezměním
To Láska v nás je tvůrcem nade vším
a je - li v nás přítomná pak
všechno je právě tak jak být má