Září 2014

Do všedních chvílí

30. září 2014 v 20:33 | Marie Bernadeta |  Deník Modrého Anděla



Do všedních chvílí

Do všedních chvílí zasadil kdosi pocit nevšední
Někdo se cítí jaksi povznesen nad pozemské věci
a raději přemýšlí nad vším neskutečným

Ve skutečnosti jsou všechny nevšední věci
podobné velmi těm všedním jen uvnitř v nás je to jinak
Kdo s radostí v srdci žije a kdo má v sobě smutek ?

Obojí může se spojit a vznikne možná harmonie
Já jsem ten ufňukánek malý s maličkým srdcem
a ty jsi ten veselý odvážný chlapík světaznalý

Vždyť ses mi smál a pohrdal jsi smutkem
který mi v tváři vrásky kreslí a já tě prosila
dej mi kousek toho štěstí které ti kolem úst září

Tak zítra uvidím zda nejsi lakomý a konečně
až s odvahou zaječí za tebou zajdu kousíček radosti dáš mi
anebo přidáš mi do kapes ještě víc kamenných smutků

Dnes jsi mne překvapil tím tónem všedním
Najednou nevím proč jsem tak dlouho čekala na to
až ti zavolám abych zas slyšela tvůj hlas

Přiznám se měla jsem strach že ještě není správný čas
na to před tebou stát jako obyčejná žena
ta která touží abys ji měl více než nevšedně rád

Láska je docela prostá a obyčejná ale žít bez ní se nedá
Je jako pro život voda a nebo jako sůl do jídla
Bez lásky není života a v žilách neproudí krev

když láska není v lidech když chybí víno na svatbě
pak jediný kdo ještě může nás vést je Láska z nebes
Vždyť skrze Anděla Strážce přišla už loni tvá duše

ke mně do náruče a já ji volala s láskou k tobě
tak jak se volají milující duše aby se setkaly
a mohly ztratit se jedna v druhé

Zítřek je všední okamžik pro tebe pro mne však chvíle
kdy můžem si pár slov říct docela obyčejně
a doufám že to bude hezké více než jsem si mohla kdy představit



Jak motýl...

29. září 2014 v 20:34 | Marie Bernadeta |  Témata týdne

Jak motýl...


Jak motýl v lukách je lehká
láska platonická a křehká
jako pavučinka nebo mlha
která se rozprostřela zrána




Ta něžná rána kdy v myšlenkách se chytám
plachet svojí loďky která je hnána větrem
platonické touhy k tvojí duši kterou vnímám
nemohu uložit vlastně nikam a přece živa jsem



jako víla pouze z tvých něžných vzdechů a myšlenek
které si jako telepat chytám ve své hlavě
a přikládám si je rovnou na srdce jako obklad
ve světě který láskou vnitřní pohrdá jako čímsi




co nelze ani uchopit a přitom tahle láska mrtvé křísí
Tak žijí v nebi Andělé a všichni svatí objímají se
v duších které jasně svítí v nejkrásnějších odstínech
a stávají se motýly na lučních květech na zemi




aby nám připomněly pomíjivost hmoty
protože ve snech budem žíti věčně
až rozplynou se mlhy a roztrhnou se pavučiny
pak láska platonická bude živá ve všech




Pak nebude už puhým vláním
Když sen budeme žíti v Nebi
Zdání se provždy ztratí
a láska bude věčnou přítomností



Platonická láska

29. září 2014 v 11:33 | Marie Bernadeta |  Témata týdne

Platonická láska


V myšlenkách pouze
můžeme objímat se dlouze
Když jeden touží a
druhý to třeba ani netuší

Přesto nás touha naplňuje vrušením
Kdykoliv na tebe jen pomyslím
ucítím záchvěv kdesi na těle a
vím že tvoje duše mou lásku opětuje

Navenek ve světě jsme si cizí
V duši však zbláznění jsme až po uši
Můžeme spolu šťastní být
a nikomu tím nemůžeme ublížit

Někdy je v myšlenkách větší síla
nežli by člověk pomyslel
Můžem si vzkazy své posílat
Aby to nikdo neviděl

Tak ve mně žije láska platonická
Vášeň co může být v duši vyslovena
V těle se asi nesejdem
Jen někdy setkáme se pohledem


Jsi láskou mou

27. září 2014 v 21:26 | Marie Bernadeta |  Milostná poezie



Jsi láskou mou

Učím se žít život věčný
Miluji tvoji duši jsi láskou mou
Od rána do večera
a pak i v noci myslím jen na tebe
a přitom nevím ani kdo jsi

Ve světě máš život svůj
V duši však se mnou splýváš
a touhu svou v mlčení skrýváš
Nechci to pokazit
to jemné v duších

To krásné splývání v našich srdcích
které svět nezná na zemi
ale spíš v Nebi až po smrti
mohou se duše takto setkat

Tam budem všichni milovat prostě
bez skrupulí a bez zástěr
Budeme v duších čistí
jak v bílých košilích
Vlasy mi budeš vískat
a v klíně mém budeš smět
se mnou se setkat


Učím se s tebou splývat
na dálku jen v duši tvé
toulám se dnem i nocí
Stále tě volám a toužím
po setkání s tebou

A přitom ve světě všechno je prosté
Jen touha po Lásce v srdci mém
a v těle jistě jen chtíč
po kterém touží každý prostý člověk
Tak se i duše naše setkají jistě
a budem - li po tom toužit
v Nebi se naše duše spolu spojí

V těle jsem obyčejný člověk
Co jen říct ti ještě smím?
Kdo určuje Lásce pravidla?
A kdo vlastně ta omezení vymyslel?
Láska je v duších čistá
a v těle je asi hříchem ?
Pročpak?


Život z duše

27. září 2014 v 19:46 | Marie Bernadeta |  Myšlenky

Život z duše


Učím se žít jako duše skrytá uvnitř.
Přijímám mnohá tajemství, která mi můj Anděl sdělil s láskou,
kterou cítíme jeden k druhému ve svých nitrech.

Anděl je posel, duše bez těla,
na zemi pouze hlas v našem svědomí
a nebo hlas, který k nám může promlouvat
skrze různé lidi, se kterými se setkáme.

Je třeba naslouchat a vnímat znamení na své cestě životem,
který je cestou tam, odkud naše duše vyšla.

Jsme poutníky na zemi a duši naši zdobí prostý pozemský šat, naše tělo.
Často zakrývá všem skutečnou pravdu, když dívají se pouze zvenku
a nevnímají srdcem a očima duchovníma.

Kolem nás jsou všude znamení Lásky a vše stvořeno je z Ducha,
učím se žít, být přítomná ve svém srdci a vnímat nikoli těla,ten prostý šat,
ale duše, co říkají, jak chovají se a jak uvažují a pak , zda mne přijímají, či nikoli...

Všude, kam přicházím, vnímám ta světla, která jsou často v hloubi uzavřena .
Mnozí lidé ani nepochopí, že život je skrytý v nás a že to duše nás oživuje
a krása na povrchu je pouze maska, když nespojí se s krásou vnitřní z duše.

Tomu se učím, procházím světem, potkávám lidi,
duše v těch a oni hledí často na mne bez povšimnutí,
anebo zlobí se na mne za to, že do nich vidím, jak do studní,
ve kterých jejich duše na šňůrách stříbrných bezmocně visí.

Vím, kam kdo kráčí a kam kdo patří,
vždyť ten, kdo mne poslal,
chtěl, abych v životě svém poznala pravdu o duších
a cestu jim do Nebe ukázala.

Tady jsem
a kdo chce, může jít se mnou,
chci tam, kde je Pravda a Život,
ten skutečný, ten plný Lásky a upřímnosti z duše,
která je prostým světlem stvořeným v srdci Božím.


Plnost Lásky

27. září 2014 v 19:19 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší


Plnost lásky

Už vím, co je plnost, ten počet je jasný, plnost je v čísle dvanáct, ta starodávná pocta důvěry k lidem byla vyjádřena v tomto čísle, když Ježíš si apoštoly vybral, aby jim vyprávěl a skutky lásky konal, dokud nezemřel ukřižován.

Jsem žena a plnost lásky prožívám na svém těle, když milována bývám mužem, po kterém toužím v srdci i v duši,
s láskou v jeho duši toužím se setkat při tom.

Magické číslo plnosti svěřila mi duše má docela prostě a jednoduše.




Miluji svého Strážného Anděla a k tomu další duše, snad je jich nyní už jedenáct.




V setkání s duší, kterou miluji ,
vnímám lásku, která plyne pak ke všem milovaným duším ve stejné intenzitě
a oni při mém setkání s duší také ve svém srdci štěstí naše,
které společným je, cítí ,
plnost lásky prožívám jako žena při milování,
kdy mohu se setkat vždy s tím, který k setkání svolí stejnou touhou,
jakou i já v srdci svém mám.

Tožím, miluji a přijímám Lásku, kterou dostávám jako dar, který si nezasloužím.

Vím, že Láska je dar, který smím přijímat a dávat zase všem, které miluji
jako sama sebe.

Ve mně zůstává Láska všechna a přitom přelévá se z mého srdce
do srdcí mnohých, po kterých v duši toužím a chci s nimi splývat v jedno.


Docela prostě v životech našich se plnost uskutečňuje v nás
zde na zemi a zároveň v Nebi.


Oheň už v kamnech hoří

27. září 2014 v 18:48 | Marie Bernadeta |  Básně do koše

Oheň už v kamnech hoří

Je chladno venku a kdo chce být v pohodě
musí si teplo domova vytvořit
Ten obraz topení v chladný čas
je skvělý pro představu potřeby milovat

Kdo chladno v srdci má
toho je třeba rozehřát
Někdo se rozhoří jako papír
a sotva vzplane hned zhasne

Někomu trvá než oheň rozhoří se
musí se nejdřív zatopit třískou
a ta když chytne je třeba
pomalu přikládat polínka do kamen

Pak oheň dobře udržovat
a teplo může nás dva
i ty co jsou s námi
zahřívat po celou dobu co oheň hoří

I pak ještě když vyhasne
může se v domově chvíli
ještě spát k ránu pak
do dek se zachumlat...


Otázky

27. září 2014 v 18:26 | Marie Bernadeta |  Deník Modrého Anděla

Otázky



Únava tělo ovládla a duše je bezbranná, se smutkem v dlaních si lásku na polštář položit může jak sen, který jako pohlazení přijde.

Dívám se do dlaní, proč je v nich váhání a slzy zdobí moje oči jako perly jedinečné krásy, stékají po tváři jako slané moře.

Mé štěstí je doufání v setkání, kterému nerozumím, proč v srdci oheň mi hoří a v dlani držím kapesník mokrý, kterým si cestičku od oka k nosu zdobím, když sedím samotná a topím se v hoři, že už tě nepotkám jako člověka asi nikdy, dokud se neodvážím říct ti to doopravdy,co k tobě cítím.

Možná je všechno jen chtíč a chtít jenom tělo ke slasti opojení je chyba, láska však touží po spojení a někteří lidé v duši se mohou jen takto setkat.

Kdo vlastně chtěl to, ty a nebo já, ty mlčíš a já si říkám , že jsem bláhová, věřit na lásku v duši, která je jemná a krásná, v těle je ukrytá jako poklad a jak se říká na hrubý pytel, hrubá záplata... tak mi má slova vyslovit cit v duši nikdy nestačí, ty čteš si mých básních a já se slovy pomalu prodírám ke tvému srdci, které jsi zamknul ve svém těle na tisíc západů, možná je z kamene,možná je z ledu, co já vím, proč stále mlčíš a já nevím si rady v toužení prostém, které se v duších dotýká tebe i mne.

Život je cesta

23. září 2014 v 20:41 | Marie Bernadeta |  Témata týdne


Život je cesta

Život je cesta
Život je hra
Dokud jsem byla na rozcestí
tak jsem se mohla rozhodovat
A když jsem život svůj
vložila Lásce do dlaní
Tak vždycky jenom jedna cesta zbyla mi

Buď mohu zůstat na místě stát
anebo kráčet po cestě
učím se přijímat už pouze jeden směr
Učím se kráčet bosky
někdy jsou na cestě oblázky
a někdy hrubý štěrk
Nakonec prach se mi usadí všude

Nohy jsou znavené usedám navečer
stelu si podél cesty
kterou za Láskou kráčím
Pod hlavou ruku tvou
a taky sen o tom že s tebou jsem
na cestě do života
který chci na věčnosti
prožívat v Boží přítomnosti


Životem svým kráčím

23. září 2014 v 16:53 | Marie Bernadeta |  Myšlenky


Životem svým kráčím

Životem svým kráčím
Jsem chuďas který
vysypal svoje kapsy
před tebou a nic už nemá
Teď čekám pokorně
co bude dál

Vždyť Bůh se stará o své ovce
Jsem ale ovečka zaběhnutá
daleko pasu se od svého stáda
Z vlků však nemám strach
Můj Pastýř za mnou se vydal
Jistě mě brzy šťastně nalezne
a k svému srdci zase mě přitiskne

Tak věřím stále na lásku kterou máme
kdesi uvnitř v sobě a komu srdce hoří
ten ať tomu věří že nic většího není

Učím se žít od Ježíše

23. září 2014 v 16:41 | Marie Bernadeta |  Modlitby II.

Učím se žít od Ježíše

" Kdo mluví sám ze sebe,
hledá svou vlastní slávu:
Kdo však hledá slávu toho,
který ho poslal,ten je věrohodný
a není v něm klamu. "

Jan 7,18


Tak v modlitbách dál
jméno Tvé vzývám
Ty jsi ten který
všechno stvořil
V Tobě je život Pravda
a Cesta
a Ty jsi Láska
stále tatáž

V lásce se všichni ubíráme
Bože k Tobě
Ty jediný jsi hoden slávy
Ty věčný jsi a mocný
a v Tobě není smrt
jen život věčný

Beránek svatý
na kříži přibitý




I moje dlaně jsou plné krve
která stéká z ran vytvořených hřeby

Poklekám před Tebou
K Tobě se skláním
Tak jako Tvoje matka
bezvládné tělo hladím
a slzy rány tvé skrápí
Mé oči jsou plné smutku
doufání naděje v tomto skutku
který jsi učinil obětí největší
Všichni jsme bohatí
a s Tebou neseme život svůj
tak jako kříž na Golgotu



Ve škole života

23. září 2014 v 16:12 | Marie Bernadeta |  Témata týdne



Ve škole života

Učím se žít
Na dlani mít
srdce své
a lásku v něm
nechat hořet

Učím se milovat život
na který hledám návod


Učím se přijímat rány života
Učím se býti přítomná

Učím se poránu když oči otvírám
Učím se celý den ve škole života

Ze zkoušek životních známky nemívám
buď projdu nebo je musím opakovat

Až složím všechny zkoušky ve škole života
skrz lásku která mi v srdci klokotá

Budu se moci schovat do tvojí náruče
Kdykoliv se mi jen zachce

( mé Lásce)

Odpouštím

20. září 2014 v 21:48 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší



Odpouštím

Odpouštím marným touhám
ve snech se s tebou toulám

Vyprávíš mi své příběhy ze života
Já na ně čekám a naslouchám ti

Skutečnost mezi námi nebo realita?
Říkáš si asi kolikrát když usínáš

Na sny se těšíme oba že se obejmeme
Skutečnost nebo realita je krutá

Ve snu se spolu milujme
Na světě ale sotva se uvidíme

hned jeden z nás si to rozmyslí
Aby nám ostatní naše sny nezkazili

Tak spolu ve skrytu a z duše v úkrytu
milujeme se už bez přestání

Jsem ve dne v noci v myšlenkách prostých
u tebe v náruči bez pomoci umírám poránu

a rodím se zase v noci
Živá jsem z polibků

které mi ve snech a ve skrytu duše vlastní
posíláš v dotecích které mne po těle hladí


Pod polštář

20. září 2014 v 21:30 | Marie Bernadeta |  Témata týdne


Pod polštář


Pod polštář dej si snář
Budem si povídat tiše
Možná je sen jenom lhář
a možná skutečný obraz tužeb

Kdopak si před spaním
s myšlenkou na lásku
touhu svou v srdci naladí
Může se těšit a kochat štěstím

A kdo si ukládá do srdce zlobu
Najde pak ve snech nevýhodu
Z růžových mráčků budou černé
a místo kytek jen spáleniště zbyde

Na jednom lístku však může
i ten kdo v srdci ještě zůstal člověk
najít nápis prostý že i z kůže
nahý a vysvlečený žíti může

jako fénix co z popela se zrodí
Přísahy nemám v dlaních
Jen tiché prosby k nebi
a díky za sny

ve kterých s tebou mluvím
Ve kterých se mnou jsi šťastný
Na dnešní noc se těším
a taky na ráno až se vzbudím


Sepnuté dlaně

19. září 2014 v 5:18 | Marie Bernadeta |  Myšlenky


Sepnuté dlaně



To dnešní ráno se probudilo ve tmě
však láska v srdci mi na cestu svítí
a tak vidím naději která přijde vzápětí
Sepnuté dlaně jsou znamením touhy
každého člověka na světě
vždyť jedna ruka nestačí
Vždycky jsou třeba obě



Co pravda je a co lež?

17. září 2014 v 20:46 | Marie Bernadeta |  Témata týdne

Co pravda je a co lež?

Co pravda je a co lež?
Někdy je všechno možné!
To co se zdá tak reálné
je pouhá skořápka prázdnota gest

I mlčení je někdy víc když srdce hoří
a člověk neví co má říct protože se bojí
tu krásnou chvíli plnou štěstí pokazit

Vyjádřit slovy vlastní cit je těžké
a to jen proto že ho nelze uchopit
Je cítit za hranicí reality
anebo cit je prostá skutečnost?

Srdce je plné lásky však rozum zdá se krátký




Na jedné straně vah je Láska
a na druhé je život náš?

A kde je asi rovnováha mezi vším?

Lehce se nechám unášeti za hranice reality
to já vím ale to city moje v duši obsažené
moje srdce jitří a pak ta slova vykreslují
na papíry v básních jemné struny vášní

A tak se vznáším na šňúře stříbrné
jakoby ve snu ale vše je skutečné
To co si vysním mohu uchopit
Láska nám dává všechno co můžem jenom chtít
Stačí se za hranice reality
přes suchý rozum přehoupnout
a rázem jsme jako na jevišti
Lidé jsou jenom herci
a někdo svoji roli ani neumí...

Je lepší nechat mluvit v duši city
Ta víc těm věcem za hranicí reality rozumí
A kdo mi asi odpoví je větší
nebo menší ten svět za hranicí reality
svět duchovní?





jdi k šípku ...

17. září 2014 v 19:53 | Marie Bernadeta |  Básně do koše

jdi k šípku ...


Šípky už ve stráních u cest dozrály
jsou rudé na větvích trny mají
A láska naše je ve hvězdách kdesi
Kdo první krůček udělá asi
Ty ke mně nebo já k tobě?

Říkám si smutně že nic nestalo se asi
Že všechno v nás být živé může
I když ve světě tomhle to trvá snad věčně
Chci tě mít blízko svých úst
a těch tvých dotýkat se v polibcích něžně



Chci příliš to já vím víc nežli smím
I když nás láska uvnitř spaluje
ve světě jsme dva cizí lidé
Zítra tě potkám znova možná
A co se stane nevím snad všechno
a snad vůbec nic kdo ví

Láska je skrytá tajemstvím bývá
vždy pro ty kdo milují ty zajímáš mne
a já zase tebe to přece vím
Podzim je tady šípky jsou zralé
Pár jsem jich opatrně pro tebe utrhla

Chci ti je donést ale nevím jak...




Pocity

13. září 2014 v 21:42 | Marie Bernadeta |  Básně do koše


Pocity

Pocity dneška v dlaních držím
a připadám si že jsem na nádraží

Koupím si lístek na vlak
Sednu si k oknu naznak

Nebudu se dívat ven
Jen si připomínat den

Kdy jsi mne na ten vlak poslal
Skrýval jsi v srdci stejnou vášeň
jako já a nemohl ses od ní oprostit
Tak jsi mi jen tak zpíval a nevěděls
jak vyslovit ten pocit v nás

Zas je tu podzim to září napřesrok
Sem tam tě vídám a srdci mívám
stále nejkrásnější pocit z toho
Že ty jsi ten koho potkala jsem
a miluji ho už víc než rok

Ta láska v duši nejkrásnější
Je plná vzdechů jemných
Tak milují se lidé mnozí
už po staletí a ani o tom neví

V dotecích jemných sdělují si lásku svou
A nikdo nemůže to zakázati
duším plným touhy
Od tebe ke mně naše vzruchy jdou

V lásce se topím jako v moři
a skoro bez dechu tě volám
Buď stále se mnou v myšlenkách
a já zas budu s tebou nocí plout

Abys mne mohl ve snu obejmout
Abys mi mohl šeptat jednou
ta nejkrásnější slova která
si můžou dvě milující srdce

předat jemnou hrou myšlenek
a přání bez přestání zůstaň
Neumím žít už bez doteků něžných
Jen zavři dveře prosím aby nebyl průvan

Posaď se ke mně na sedadlo
Pojedem spolu všemi kraji
Poletí kolem další roky
Budem se držet za ruce
a milovat se až do smrti
Až dojedeme do cíle
a náš vlak zastaví se
vyskočíš trochu napřed
a chytneš mne potom do náruče?

Dobře víš že tu stojím na nádraží
a ani nevím jak si lístek koupit
A taky nikde nevidím tu koleje
Možná jsi myslel něco jiného
Když jsi mi říkal: Kupte si lístek na vlak!
Na jaký asi kam a za co ?




Láska je přítomná v nás

12. září 2014 v 18:58 | Marie Bernadeta |  Čas ?

Láska je přítomná v nás


Čas překvapí nás
často jsme na vahách
a něžné gesto
vteřin co míjí přesto
a bez přestání
se hrdlem hodin
jako zrnka písku přesýpají

Čas už nic neznamená
když naše jména
jsou v Nebi zapsána
v Knize života

Čas už je dávno jenom prach
A zrnka písku na vahách

A člověk také prach je
a v prach obrátí se

Nač vlastně čekáme ještě ?
Přítomnost živá je věřte!

Láska je přítomná v nás
a odpuštění v každém srdci

upřímná lítost spustí
Jak vločky v dlaních
dech tvůj plný něhy
jistě rozpustí

Každý má v sobě duši svatou
To dítě z Nebe kam navrátí se jednou
Já duše sladké miluji vroucně
A když mne některá volá a snažně
prosí beru ji do náručí
a jako matka svoje dítě duši těším



venku

11. září 2014 v 21:46 | Marie Bernadeta |  Básně do koše
venku


Venku se z nebe slzy hrnou, kapky a kapičky studí noc i tmu v ní,
na mraky sice není vidět, ale jsou v nás ukryté a pak,
když smutek spustí se v podobě pláče a očistí naše duše,
zas bude dobře každému spáči, v dešti by všicni rádi usínali
a vysoušeli slzy těch, co milují je ,
aby pak sami mohli si slzy svoje nechat utřít zase od těch,
kteří je milují, tak láska může klidně plakat
i doufat ve všechno krásné i čisté,
co smutek v duši někdy pomůže jako déšť osvěžit
a propláchnout, bez vody nerostly by stromy
a do řek netryskala voda z pramenů,
i smutek má v životě lidském místo,
jen strach je třeba odložit,
spíš naděje a doufání a neoblomná víra v moc Lásky,
která všechno přehluší.

Nic

11. září 2014 v 21:26 | Marie Bernadeta |  Myšlenky



Nic

Nic nepomůže strachovat se, že vrazi chodí kolem dětí, že nebezpečí hrozí, úzkosti v sobě živit nemá smysl, strach z bolesti a z odloučení, statečnost mít, že vydržíme všechno, co máme unést, svoje kříže:
" Kdo chceš jít za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mne! "

Nemoci, starosti všední a všelijaké problémy hlavy nám pletou a naše těla nesou kříže, duše však čisté a svobodné jsou a v těle jenom jako v šatech přebývají jednoduše zavěšené na stříbrné šňůře, až bude konec, usnem sladce a až budeme v nebi, probudí nás ten, koho chceme vidět hnedle, jak otevřeme svoje oči z ducha.

Podobni budem tomu, v něhož naděje své skládáme a On není nic jiného než Cesta, Pravda a Život a to všechno je vždy Láska.

Já poznala jsem lásku a já ji nesu v sobě a každému na potkání chtěla bych říci, nestrachuj se, Bůh je s námi
a je-li On s námi, kdo proti nám?

Mne všichni svatí objímají, v Andělu mém se jednou ztratím, on moje a já jeho zrcadlo jsem,
studánka čistá pro laně jeho a pro jeho ústa, co políbí mě sladce, až probudím se jednou v postýlce svojí,
u něho doma budem spolu navždycky pak a nic už nás od sebe neodloučí, s ním budou tam mé milované duše, které mne bez přestání hladí a já v tužbách svých k nim vzdychám, milenci moji v nebi i na zemi přítomní, budete se mnou a já s vámi a nyní už jsme v duši navždycky všichni spojeni, jen šaty ještě z těla máme někteří z nás pevně propojené s duší, která všechno cítí a miluje, jako nikdy předtím ještě nestalo se v životě minulém a nestane se v žádném příštím, neboť ta věčnost počala se narozením a trvá bez přestání v nás, bolest i utrpení jsou jenom zkouškou vytrvalosti a naděje nás neopouští, že s láskou žijem i umíráme navždycky .



Pod lampou

11. září 2014 v 21:04 | Marie Bernadeta |  Myšlenky


Pod lampou


Pod lampou pocitů vzdávám se životu .
Umírám ve skrytu a zas se rodím myšlenkám novým.

Všechno, co den nám předkládá , večer zase vrací zpátky .
Všechno je uloženo v nás jen nakrátko

a co se nezkazí a co nám vydrží, to je láska
a dobré skutky následují potom,

co srdce naše souhlasí se vším, co přichází na naší cestě jako zkušenosti,
zlo i dobro dotýká se každého, všechno se ztrácí nakonec

a láska všechno zakryje,
není nic víc, než milovat a toužit věčně

po splynutí blízkých duší,
které setkaly se šťastné v okamžicích věčných,

tu chvíli nesmažeme už nikdy ,
nezapomeň na mě ve svém srdci a já taky tě nikdy nesmažu,

ani nevyříznu, když naše cesta povede tam,
odkud jsme vyšli oba z jednoho místa v srdci Beránkově,

jsi můj v duši jen a já jsem tvá,
ty víš to a já taky to vím

a nic nezmění to.

Den je sen...

11. září 2014 v 19:20 | Marie Bernadeta |  Čas ?


Den je sen...

Den je sen anebo skutečnost
Den je jen cesta na věčnost

Každý den přichází a každý odchází
Skutečnost přítomná stává se

večer pouhou minulostí a na věčnosti
zapisují do knih naše pocity

Které si duše uložila do deníku v srdci svém
Zářezy nožů co se otupí a zlomí a nahradí je další

Abys zas ráno mohly odříznout sen od skutečnosti
Surová rána zbitých nadějí v nás leží


Zpívám ti tiše v naději že uslyšíš mě
Tak uvnitř kdesi jako hlasy které hladí

Je smutná moje duše však naděje je plná
na setkání příští v našich duších skrytá

Je večer den už dveře zamyká
Jen otočí klíčem a na kliku dá nápis

Sejdeme se zítra zase hned jak vyjde slunce
Budem se štěstím zalykat ty ve mně a já v tobě

Anebo raději sejdeme se v noční košili
Dneska ve snu o půlnonoci jako milenci



Doteky duše

11. září 2014 v 18:54 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší


Doteky duše

Doteky duše tvé na svém těle cítím
Někdy se tiše ptám cos mi chtěl asi říci

Tajemství lásky objímáme v sobě
Ty ve mně nacházíš studni hlubokou

a já v tobě zase mám lásku nekonečnou
ve které plavu si jak ryba ve vodě

Míjím tě tiše když potkáme se
A přece srdce máme plná lásky

kterou nelze nahlas vyslovit
Stydíme se oba za svůj cit

Ty ho chceš přede všemi skrývat
a já taky chci mít s tebou soukromé

pocity i doteky které cítím na svém těle
jako cuknutí či jemné píchnutí pod kůží

Tak možná ještě měsíce či roky budem
Skryti i odkryti jeden v druhém

Než Bůh nás navždy spojí ve všem
a naše životy poplynou jak pramen

který tryská přímo ze srdcí našich jako jeden
společně tou řekou půjdem a když nás vody

milosti Boží zaplaví chytnem se za ruce
Ty umíš plavat a já spoléhat se pak

budu už jenom na tebe a doufat v skrytu tiše
že máš mě taky jako já tebe rád


( Mé lásce z duše)


Díky

10. září 2014 v 20:20 | Marie Bernadeta |  Básně do koše

Díky

Díky díky díky
za dotyky

I když naše oči nemohly se setkat
I když naše těla minula se
Přesto naše duše milují se
Ve dne v noci v celé přítomnosti
Jsi má láska se mnou
Nevyhasla moje touha
Jen únava moje tělo přemohla
Snad čas který zbývá
do setkání s tebou překonám tak hladce
Vím že ty jsi se mnou a já s tebou zase

Láska je v nás ukrytá
Touha naše napnutá
jako lana na loďkách
na chvíli smím povolit
Spinkej sladce lásko moje
Dneska ve tři cítila jsem
tvoje chvění plné tužeb

Věřím pořád na setkání
Které Anděl můj pomůže mi
jistě s tebou jednou uskutečnit
Zatím odpočívej a počítej klidně
Hodiny i vteříny které v přítomnosti
vlastně nejsou ničím než jediným
sladkým dotykem který všude
na svém těle cítím

Až se schoulím do peřin
Zavřu svoje oči pomyslím jen na tebe
A hned jak se naše duše uvolní
budem zase spolu
zavěšeni půjdem nocí
Objímat se budem
Polibky se obšťasňovat
Nic nás nevyruší
Dokud nezazvoní budík

Dokud moje slzy stesku
svojí dlaní neosušíš
Jdu si lehnout a přeju si
být jen s tebou
v dalším sladkém objetí
Zaženeme všechny smutky
Naše plachty plné napětí
svinem na chviličku
Bouře utichne a v srdci
zavládne nám sladký pokoj



Pro duši

7. září 2014 v 22:09 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší



Pro duši


Pro duši poetickou plnou vášně
jsem se odhodlala vznést se k nebi
a najít slova co by vyjádřila prostě
vše co cítím v srdci v duši a v bytosti celé

Láska mým tělem zmítá V extázi letím k dlaním tvým
kterých se křečovitě chytám a přes slzy stesku nevidím
že pouze duši tvojí mám na svých dlaních
Je čistá jako holubička lehounce chvěje se

Vzrušená duše plná světla
tvoje dotkla se mě jemně
už tolikrát že bych to na prstech jedné ruky
nemohla spočítat

Nač ještě lásko moje čekáš
Láska je sladká malina
Dám ti brzy ochutnat
Stačí říct Držím ji na dlani


Večere nedělní

7. září 2014 v 21:18 | Marie Bernadeta |  Čas ?

Večere nedělní

Večere nedělní plyneš mi na dlaních
Láska nás provází i něžné doufání

V setkání příští Je větrem který pohání
naše loďky a napnuté plachty na tvé lodi

hnány jsou bouří kterou nevyslovím ani
Zmítáš se lásko na vlnách prudkých

a já tu čekám v zátoce svojí snad se tě dočkám
Snad příboj silný mou loďku na břehy nevyhodí

Čas plyne zlehka jak zrnka písku mezi prsty
Vzrušená ani nedýchám jak se bojím

Abych tvou loďku nezmeškala až budeš blízko mojí
Vyhoď kotvu a zůstaň se mnou pod rouškou noci


Znamení čistá

7. září 2014 v 21:02 | Marie Bernadeta |  Znamení


Znamení čistá

Znamení čistá vnímám
znamení krásná mívám
na cestách všedních svých
Holoubek něžně vrká
a mně se zdá že moje jméno
milý šeptá ta duše čistá
po které toužím bez přestání

A to je touha co naše plachty
drží aby nás mohl život poháněti
na moři lásky kterým plujem
teď už bez přestání
A kolem našich lodí
nelétají racci
ale bílé holubičky
které z leva vždycky vylétají




a jejich křídla letí spolu s námi
Abychom ve znameních krásných
mohli spatřit že naše cesty
řídí sám Duch svatý



Podzim

4. září 2014 v 11:02 | Marie Bernadeta |  Deník Modrého Anděla


Podzim

Podzim se k zemi snáší
Silnice plná listí
A na obloze letí ptáci
Nalevo množství listí
A v pravo zase ptáci
Slunce se skrylo za mraky
a když z mraků vystoupilo
Bylo jak kotouč kulatý
a vlasy kolem hlavy
mělo modré z oblohy

Nálada prostá
dnešního rána
Když jsem u silnice stála
Mne jaksi obejmula
Já už si nebe všímám
a vnímám živé tvory
Vše kolem mne mě oslovuje

A pak když jedu zpátky
znamení krásné přišlo
Na cestě seděli tři holoubci
a v jedné chvíli po levé ruce
mojí vznesli se k obloze
Na chvíli v zatáčce ještě usedli
a pak zmizeli mi z očí

Doma jsem ucítila před chvílí
vibrace na levém oku
a pak na dlani levé ruky
Když jsem se dlaně dotkla
prstem pravé ruky
cosi se v dlani vzdouvalo
Snad jsi mi taky poslal
na dlani svoje srdce
Já jsem ti ho nakreslila
a tys mi ho poslal v myšlence

Na tělech našich cítíme
často co se děje v duši
Nikdo to neví a nikdo netuší
Že my dva i když jsme vzdáleni
patříme v duši k sobě už navždycky
Ach jsi slunce moje
Oblohou mojí pluješ
Jsi jednou hvězdou mojí
ze dvanácti kolem mojí hlavy

Jsi jeden za všechny
a všichni jako jeden
Ve mně ukryti jste
a světlo naše žije
ve mně ty dotýkáš se
mojí duše jemně
a záchvěvy něžné cítím
na svém těle
Mých dvanáct rytířů
ve zbroji čeká na mne
Jsem kulatý stůl
Kolem kterého jste shromážděni
To číslo dvanáct značí plnost v nebi
Tam budeš se mnou s jedenácti
dalšími mými milenci
a když pak budu s tebou
splývat v jednu bytost
Budu se cítit jako žíti
stále s jedním
I když vás bude vlastně dvanáct
tak si vás asi rozdělím
po jednom na každý měsíc
Co říkáš?

Obrazy symboly v mysli své
skládám si jako myšlenky
kterým se snažím porozumět
Možná v mé hlavě ještě mlha
a světlo zářící je skryto
Však moje víra v lásku
které mám plné srdce
a v ruce luk a šípy
jako touhy střílím kolem
ve svých slovech stále k tobě
Lásko moje



Láska platonická a Láska romantická

1. září 2014 v 19:10 | Marie Bernadeta |  Myšlenky




Láska platonická

a

Láska romantická




Za hranicí reality ocitá se Láska,
cit jemný, upletený z ohňů v srdci a z lana tužeb, na kterých naše činy visí.

Někdo si myslí, že v realitě láska žitá, to je ta romantická.



Ta za hranicí reality, to je láska platonická.


Možná má pravdu a možná se mýlí. Která z těch lásek víc je skutečná, ptám se?

Když člověk v srdci vnímá obě silně, tatam je hranice mezi oběma světy, vše prolíná se najednou,
svět z ducha i z hmoty a nikdo nemá šanci postřehnout odkud se bere Láska,
když se našich srdcí zmocní a my jsme potom
Láskou unášeni , hnáni v naší lehké bárce z těla i duše na moře,
kde poznáme věci skryté realitě.

Pak každý může pochopit, že pouze skrze Lásku můžeme na té bárce naší plachtit.

Láska je moře štěstí, na kterém totiž každý touží plout
a bez ní není nic, neboť duše se láskou živí
a touha naše opírá se do plachet....




Kormidlo v rukách drží Rozum,
abychom mohli doplout jednou z řeky duše naší do moře
a odtud zase k dalším břehům,
kde nás čeká nové dobrodružství plné rajských plodů
a teplých letních nocí na pobřeží v polibcích milujících úst a mušlí.





Aby byl obraz této myšlenky dokonalý,
pokusila jsem se o pastelový náčrt,
byla to příjemná zábava a doporučuji kresbu každému,
kdo kráčí cestou myšlenek za hranice reality ...

Za hranicí reality

1. září 2014 v 13:37 | Marie Bernadeta |  Témata týdne

Za hranicí reality
Za hranicí skutečnosti
V našich smyslech
V našich citech
Uložen je duchovní svět
vytvořený z nití jemných
našich snů a přání

Za hranicí reality
čarokrásný svět nabitý
je myšlenkami
které plynou v přítomnosti
nezávisle na čase
Projevem je realita hmotná
kterou můžem smysly všemi
pěti uchopiti zrakem hmatem čichem
sluchem nebo chutí

Za hranicí reality zbývá ještě
dalších 355 smyslů
uvést do pohybu
realitu můžem vnímat těmi pěti
z celých 360ti smyslů
Za hranicí reality čeká nás svět
mnohem pestřejší
než ten co nazývá se realita


Nejkrásnější sen který každý
bude snít v okamžiku odpojení
duše od těla v okamžiku smrti
otevře se cesta za hranici reality
obyčejná prostá je tak
nazývá se smrt

Každý se jí bojí každý ale
musí smrtí projít do života
za hranicí reality tam
kde na něj barevný svět z ducha
po té smrti čeká

Kdo by nechtěl jenom čekat
ten se celý život chystá
odejíti za hranici reality
a učí se vnímat duchovními smysly
všechny věci ze hmotného světa
Zkouší nahlížeti z ducha
Jenom tak lze pochopit
to co nelze uchopit
všemi pěti smysly
kterými lze vnímat
jemnou hranici mezi realitou
a tím co zdá se pouhým snem