Srpen 2014

Kam?

29. srpna 2014 v 15:17 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší


Kam?

Kam dívat se mám kam asi kam?
Dívám se před sebe dívám se na nebe
dívám se ke hvězdám dívám se k zemi
a pohrávám si s představami zda

dokážu taky přenášet tiché vzdechy
jen vzduchem silou myšlenky k tobě
a zda je budeš umět uchopit v sobě
a mít je jako pohlazení skromné ode mne

Kam se mám dívat řekni chci s tebou splývat
být jednou bytostí navždy být jitrem tvým
polednem horoucím i chladnoucím večerem
Chci být tvým dnem a ty budˇmou nocí

Není nám není už pomoci žádné ztraceni
bez lásky chřadnem ty stojíš na břehu
A já se topím v rybníce plném Slunce
Trochu se bojím že clonu zničím a nebudu umět

popsat ti obrazy všeho co cítím kolem
i sama v sobě a ty budeš muset honem už
docela obyčejně jako člověk přijít ke mně
a říci mi tak stejně prostě že jsi jen člověk

a dál že už odolat mi nemůžeš a utýrat se nedáš
Slova jsou naše peřina vždytˇvím co rád máš
Pod těmi slovy je má duše uschovaná
bez šatů bez zástěr prostá a nahá

Jsem kouzelná víla co odložila
své šaty leknínové pro tebe do křesla
Ty v šatech mých se schovej já chci být
tvoje nahá nevěsta za noci svatební

Už zvony naše zní a ty mi neodpovíš
dřív než přijde otázka přímá z mých úst
za tebou přímo do svatební síně
tvé skutečné tváře ve které duši svou

na dlaních svíráš a nechceš ji za jednu Perličku
ode mne dát Až uvěříš tak se to stane
Odložíš šaty a to co je skryté
to tajemství střežené celá staletí

Ten pohár Královský zvaný Grál
Uchopíš místo duše do svých dlaní
A pak už budeš jenom pít až do dna
dokud ho se mnou nevypiješ

Abys moh´se mnou žít věčně
tam na Nebesích kde Láska je
cesta i cíl a nic jiného není
než milovat se neustále

Kde voda živá plyne z dlaní
ve kterých máme jeden pro druhého
sladká pohlazení a živí budem
jenom z něho a láska bude

potrava i nápoj pod obojí
Tělo i krev se smísí v jedno
Už nebudeme ničím jiným
než něžným splynutím v nekonečno


Tiky

29. srpna 2014 v 14:51 | Marie Bernadeta |  Slovní hříčky


Tiky

Dvě tři slova vždycky znova
Dvě tři sloky nebuď jedovatý

Dva syky dva zvyky
Hra na žížaly a na hady

Dám jako fanty tvoje písně
co jsi mi zpíval v zoufalství prostém

Dny míjejí a oba víme že nikdy
se naše duše dosti nenasytí

tím voláním srdcí milujících
Ty mne hladíš a já to cítím

V rukách i v nohách malé tiky
mne pronikají stále i když jsi vzdálen

Díky


Jak je ti?

28. srpna 2014 v 22:31 | Marie Bernadeta |  Milostná poezie


Jak je ti?

Jak je ti dneska od pěti?
Jak je ti ? Cítíš to napětí?

Anebo spíš ten klid že napětí
asi povolilo možná už o trochu dřív to bylo...

Jak je ti asi teď navečer?
Vím že ti píšu a ty si čteš!

Myšlenky v mojí hlavě probudila láska k tobě
A tak to píšu kudy chodím abychom byli chytří

když z lásky dělám jen samé hlouposti
a kudy chodím myslím jen na tebe

na tvoji duši na tvoje jméno
a na to zda na mě myslíš


Kapičky deště

26. srpna 2014 v 12:30 | Marie Bernadeta |  Básně do koše



Kapičky deště


Kapičky deště padají ještě
Slzy z mých očí o půlnoci

tekly jen malou chvíli
Než jsem si řekla že je to hloupost

zase se vztekat na přítomnost
která není jen okamžikem ta trvá

Když láska je v srdci skryta
Tak touha i když mne táhne někam

mi nezabrání doufat v pravdu
kterou vím o nás všech lidech

Totiž že láska je věčná
a naplňuje naše srdce stále

do nás se vlévá a proudí kolem
A naše touhy jsou pouze lana

která lze uvolnit když každý
šplhá jako horolezec po příkré stěně

a přitom zdá se mu že je opuštěný
na své cestě do kopce


Ztracené vzpomínky

25. srpna 2014 v 15:30 | Marie Bernadeta |  Myšlenky


Jen díky tomu
můžeme žít znovu

Když umíráme
Vzpomínky jedny zavíráme

Jsou ztracené ale
Zůstanou otisknuté všude

v duších kterých se dotkly
naše dlaně


A také v duši naší
Kam uzamkne se všechno

A bez Božího vědomí
Neupadne člověku jediný vlas z hlavy



Ztracené vzpomínky na domov

25. srpna 2014 v 15:17 | Marie Bernadeta |  Témata týdne

Ztracené vzpomínky na Nebe
každý z nás má

V pláči svém každý
jako děti je dusíme

Pláč v duši naší se ozývá
a my nemůžeme smysl najít





Každý ty vzpomínky v sobě hledá
a každý kráčí svým snem

Jak mostem přes řeku žívota
až nakonec každý jednou se dočká

Že nalezne ztracené korálky vzpomínek
o tom kdo jsme a kde je náš domov


Narození a umírání

25. srpna 2014 v 14:41 | Marie Bernadeta |  Témata týdne


Ta chvíle narození i umírání
Ta chvíle strachu z opuštění
známého místa v mateřském lůně
Ta chvíle bývá jaksi ukryta
v člověku živém navždy snad

A když přijde chvíle poslední
Zde v těle na zemi
Znovu si vzpomenem na tu cestu
kdy jsme se báli kudy nás půlka vešla
ještě před početím.... vyjít celí

A tak ty vzpomínky ztracené
na zrození z matky do světa
hýčkáme v sobě kdesi v podvědomí
a skrýváme je v utajení do smrti



To je ta chvíle kdy svět opustíme
ten viditelný z hmoty
a jako duše zas se narodíme
zpátky tam odkud duše přišla
o jednu půlku bohatší....
O zkušenosti ze života na Zemi

Tak každý vzpomínky na domov
mívá ztracené kdesi v nitru
A když pak umírá strachy volá
na všechny strany o pomoc

Přichází Anděl Strážce
Drží sen miláčka svého v dlaních
a celou duší velmi měkce
tu duši obejme a vezme do náručí



http://zena.centrum.cz/deti/zajimavosti/clanek.phtml?id=794147

Ztracené vzpomínky dětství

25. srpna 2014 v 14:05 | Marie Bernadeta |  Témata týdne


Ztracené vzpomínky dětství


Ztracené vzpomínky dětství
Maličké křemínky
v dětských dlaních
a hrady z písku
co se sesypou
zpátky na hromadu

Slzičky v očích
z rozbitých kolínek
Náplasti které lepí
a něžné ruce maminek
Náruče které každičkou bolest
schovají v měkkosti objetí

Vzpomínky na dětsví
Ztracené jsou už kdesi
v zastrčené poličce
kniohoven kam se vkládají životy
dávno už uzavřené kapitoly
Na obálky vybledlé
usedají knižní moli



Ve hvězdách tužeb

24. srpna 2014 v 12:49 | Marie Bernadeta |  Témata týdne


Ve hvězdách tužeb

Toulat se ve hvězdách očí co štěstím září
Toulat se v neklidu duší co potkám
Nechat se stravovat světlem jejich
a k srdci nechat plynout jejich zář

Pak znovu zažít plamen v očích vlastních
které vždy přivřené mám
abych ty hvězdy mohla udržet
na stříbrné šňůře ve své duši

A nechat pronikat do těla ten pocit
co duši celou stravuje a srdce hoří
jak jediný plamen a světlo zároveň
uprostřed noci v našich smutných tělech

z pozemské pomíjivé hmoty
Přivírám oči abys moh´ uvidět
že ve snu s tebou stále jsem
Někdy se bojím že tys už procit´

Skončila noc a přišel den
Ve kterém nelze hvězdy spatřit
Ten klid v očích tvých když blízko mne
jsi stál a rval si vlasy že mi nerozumíš

Náhle jsi nebyl můj učitel
ale jen hloupý chlapec
Já byla tvoje učitelka
a ty můj hloupý žáček

Ničeho nemusíš se bát když touha je v nás
a i když tvoje oči zhasly a vyšlo slunce
Já mám pro nás oba přivřené oči
a ohně mám plné srdce

Toulat se ve hvězdách očí co štěstím září
Toulat se v neklidu duší co potkám
Nechat se stravovat světlem jejich
a k srdci nechat plynout jejich zář

Pak znovu zažít plamen v očích vlastních
které vždy přivřené mám
abych ty hvězdy mohla udržet
na stříbrné šňůře ve své duši

A nechat pronikat do těla ten pocit
co duši celou stravuje a srdce hoří
jak jediný plamen a světlo zároveň
uprostřed noci v našich smutných tělech

z pozemské pomíjivé hmoty
Přivírám oči abys moh´ uvidět
že ve snu s tebou stále jsem
Někdy se bojím že tys už procit´

Skončila noc a přišel den
Ve kterém nelze hvězdy spatřit
Ten klid v očích tvých když blízko mne
jsi stál a rval si vlasy že mi nerozumíš

Náhle jsi nebyl můj učitel
ale jen hloupý chlapec
Já byla tvoje učitelka
a ty můj hloupý žáček

Ničeho nemusíš se bát když touha je v nás
a i když tvoje oči zhasly a vyšlo slunce
Já mám pro nás oba přivřené oči
a ohně mám plné srdce


Dotek pro tebe

23. srpna 2014 v 20:25 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší

Za stínem vlastním kráčím
lapena v sítích svojí mysli

Otvírám stránky jedné knížky
kterou jsem četla snad stokrát

Pořád se vracím k těm prvním větám
k těm které bývají na začátku

každé kapitoly V těch větách
vždy stojí : Zde začátek nový

se počíná od prvních chvílí
co s každým dalším slovem míjí

a vprostřed dějů živých se míchají
pocity tvoje s mými jak v snách

divoké tance víly co touží své vlasy
do dlaní tvých v pramenech rudých

i do očí tě jimi šlehat abys to pochopil
Abych to pochopila co Lásku asi vytvořilo

a co je vlastně v nás za tajemství skryto
když po tobě toužím bez přestání

a ty mi odpovídáš v pohlazeních
která vnímám během dnů prožitých

od tebe vzdálena tělem však propojena
duchem šťastným jenž sděluje se v básních



http://gaudencia.blog.cz/1405/co-je-treba-pochopit-1-dvojplameny


Dobrou noc !

20. srpna 2014 v 22:35 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší
Dobrou noc !

Dobrou noc Lásko má
snad už spíš a možná teprv usínáš

Já cítím tvoje doteky
Večer je krásný i přes vzdálenosti

To štěstí můžem spolu mít
Je skryté v nitrech našich

Láska nám všechno tají i odhaluje
Nic není skryté tomu kdo v srdci

hledá pravdu kdo nestydí se
za city svoje které se chtěly

zmocnit našich duší aniž bychom věděli proč
Důvod je vlastně prostý

Pudy jsou k tomu aby se od přirozenosti
vnímala přirozenost lidské duše

Tak propojeno všechno jest tělo a duše
splynou v jedno tajemné tělo

Když duše naše touží tak neodbytně
stále po spojení to Láska dýše

v srdcích našich a nikdo na světě
mi ji nevymluví že jsi má Láska

kterou jsem chtěla navždy.
Až tělo usne zůstanou sny

Snad bude ten tvůj s tím mým stejný
Přeji ti Lásko má dobrou noc !

Jonáš

20. srpna 2014 v 5:18 citace
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jon%C3%A1%C5%A1_%28prorok%29

Jonáš (prorok)


Gustave Doré: Jonáš vyvržený velrybou

Jonáš (hebrejsky יונה‎‎, "holubice") byl starozákonní prorok a hlavní postava stejnojmenné biblické knihy Jonáš. Je známý především svým příběhem o útěku před Bohem. Aby nemusel uposlechnout Božího hlasu, který ho žádal, aby oznámil v asyrském hříšném Ninive blížící se Boží soud, uprchl na moře. Chtěl se odplavil do Taršíře, ale Bůh seslal na loď obrovskou bouři. Námořníci poznali, že je to vše kvůli Jonášovi, a proto ho hodili do moře, kde ho pak spolkla velká ryba. Po třech dnech ho ryba na Boží příkaz vyplivla zpět na souš. Jonáš šel do Ninive, kde kázal, že Bůh město zničí a nikdo nepřežije. Obyvatelé se začali kát a Bůh město nezničil. Jonášovi se nelíbilo, že jim Bůh odpustil, a ulehl pod strom, který ale posléze uschl. Jonáš si stěžoval Bohu a ten ho pokáral, že mu je líto jednoho stromu a celého města ne.

Jonáš se stal častým uměleckým námětem, neboť kromě pohádkového líčení jeho pobytu v břiše ryby se stal v křesťanském chápání předznamenáním Krista. Jako Jonáš byl v břichu ryby tři dny a pak byl osvobozen, tak i Kristus po třech dnech v hrobu vstal z mrtvých; Jonáš kázal pohanům, kteří se obrátili a káli, ale když Ježíš kázal Židům, nevěřili mu. Viz Mt 12,38-40; Lk 11,29-32.

http://www.kritickemysleni.cz/klisty.php?co=klisty25_!jonas


"
A tehdy k němu Hospodin vlídně pro­mluvil: "Je-li ti líto toho stromu, který jsi ani nevysadil ani nezaléval, oč větší žal bych musel cítit já, kdybych zničil Ninive, to velké město, v němž žije víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedli rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka. Moje láska je větší nežli tvá. Odpouštím těm, kteří se kají, a přináším útěchu všem."



toulání ve hvězdách duchovního zraku

19. srpna 2014 v 10:28 | Marie Bernadeta |  Myšlenky
Toulat se ve hvězdách duchovního zraku
Nahlížet na věci zevnitř z pohledu duše
Je cítit něco jiné než myslet ?

Duše je první která vnímá od ní vše přichází
I život vznikl z nitra jemných hnutí
lidských duší které se chtěly setkat

a přitom přišel nový život
který zapálila jiskra stvoření
Někdy se zdá že vše je pouze tělesný akt

ve kterém splynou buňky ženy a muže
a z nich pak život nový vzniknout může
Kdo to však pochopí a kdo to umí vnímat

jaká je pravá skutečnost
ta očím hmotným skrytá
a na kterou vědci mají hmotné prostředky

jak uvidět vznik života zblízka
Hledí však zas a znova pouze na vnější projev Lásky
která vše tvoří jaksi v myšlenkách

a nikdo není dosti chytrý aby to pochopil
co je to život co tělo a co duše
a jak vše spolu souvisí

Přiznání

19. srpna 2014 v 6:35 | Marie Bernadeta |  Myšlenky

Má Láska je velmi prostá
Jsem žena a miluji jednoho
obyčejného muže kterého jsem
potkala ve svém životě

Miluji prostě toho člověka
a důvodem je jeho duše
plná věčného života
kterou jsem v něm spatřila

skrze Lásku ve svém srdci
které stále touží po splynutí
s tím kdo miluje mne
a koho miluji jako sama sebe

Prostředkem k projevům lásky
je člověku jeho tělo slova
a čisté myšlenky které je možné
vysílat k milovanému člověku

Když tělo je vázáno pozemským žitím
které je natolik strnulé že ho nelze zrušit
Srdce je plné tužeb z naší duše
a zmítá se v představách erotických

Nemáme jinou možnost než přijmout
vlastní tělo a hledat způsob setkání
s tím po kom v nitru toužíme silně
I když nám rozum nemůže poradit

Zdá se mi že jsem si vysnila něco
co nemůže na tomto světě existovat
Pak ale vím co Pán Ježíš často říkal:
Mé Království není z tohoto světa !

Já našla jsem cestu tam do Království
Tou cestou je moje vlastní srdce
ve kterém hledám pravdu jako žena
která miluje prostou láskou muže


Mé toulky ve hvězdách

18. srpna 2014 v 22:15 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší


Mé toulky ve hvězdách ztracené jsou
Tak jako Láska má pluje si kdesi tam
když usínám v náruči svého Anděla

Na šňůře stříbrné vznáším se nad postelí
a moje vědomí cestuje si zatím vesmírem snů
které se s ránem ztrácejí jak maličká semínka
z máků co zrají blízko na polích

Tulákem po hvězdách stává se ten
kdo touží ve snách obejmout se
s někým drahým v duši jemné
kterou v myšlenkách hladí

Zatímco v těle tom hrubém
ztraceni jsme jak jehličky v kupce sena
Ty hledáš mne a já zas tebe
Když usínám v myšlenkách
jsem jen u tebe a vyslovuji
tvoje jméno nahlas


Když nikdo neslyší mne
volám tě po celý den
tak tvoje duše je se mnou
je u mne stále a schránka tvá
opuštěná skoro po celý den
neboť jsme oba v mysli
pod stanem lásky v středu
našich niter

Ty jsi mým sluncem mou hvězdou
mým světlem které září
a já se dívám na vlastní duši
která touží obejmout tě ve snách

i ve skutečnosti né tělo tvé ale tvé nitro
je podrobeno věčným zkouškám
A já tě vnímám Lásko moje
je to síla když cítím že duše
skutečně existuje a je živá


( Pro všechny jemné duše a zvlášť pro tu jednu milovanou tiše... )

Anděle Boží !

16. srpna 2014 v 23:28 | Marie Bernadeta |  Modlitby II.


Anděle Boží, Strážce můj, mne vždycky veď a napravuj !
Ke všemu dobrému mne vzbuzuj, ctnostem svatým mne vyučuj !
Ať jsem tak živa, jak chce Bůh můj!
Tělo, svět, ďábla přemáhám, na tvá vnuknutí pozor dávám !
A tak s tebou ve spojení ať setrvám do skonání!
Po smrti pak v nebi věčně chválím Boha ustavičně!
Amen!

Anděli Strážce, ty znáš mne, ty víš jak jsem plná tužeb a srdce mé přetéká stále
v myšlenkách z duše potřebou splynout s tím, koho miluji
i s tebou, který jsi se mnou stále.
Díky ti Milý Anděli, miláčku můj za tvoje snažení,
beru si k srdci vždy všechna tvá vnuknutí
i když se divím , že mnohé věci
zdají se zprvu více než odvážné a a snad i hříšné
Já ale s důvěrou v lásku Boží
přijímám tvé rady snažím se milovati
hned po Bohu, který je Láskou nade vším
sama sebe a k tomu, snad to dokáži,
pomoz mi milovat všechny bližní.
Díky.

Mám tedy na mysli to tvoje vnuknutí:
A kdybychom mluvili jazyky andělskými ...
A kdybychom drželi v ruce všechny zákony...
Bez lásky nejme nic...

A s láskou smíme všechno...
S láskou je všechno čisté...
I naše duše skryté...
I naše tělo nahé jistě...


Vzrušení...

14. srpna 2014 v 21:49 | Marie Bernadeta |  Deník Modrého Anděla


Už jedu tím vlakem plným přání. Tím vlakem plným tužeb. Nemohu uřídit lokomotivu, chybí mi strojvůdce a tak se řítím po kolejích vstříc šíleným nápadům svým, prosvištím údolím, všude vidím tvůj úsměv, jen kousek tvojí tváře a taky mám rudo před očima z tvé záře, asi šílím.




Chci zakřičet na tebe, abys mi pomohl s řízením toho splašeného vlaku, nemohu tě však najít v žádném vagónu ani v žádném kupé... nahlížím do konce do malých místností... do skříněk a do záchodků, ty nikde a přece tě stále jaksi cítím všude na svém těle...

Připadám si jak blázem, který neví, co dělá ve vlaku a kam vlastně jede, zvlášť když nemám jízdenku a jsem tu sama jak kůl v plotě, pasažér, průvodčí i strojvůdce v jednom a přitom neumím ani jedno...

Celé hodiny myslím na tebe, zda tě neuvidím po cestě na své trati, kdybych tak směla na chvíli vystoupit z vlaku, ale nesmím, vzrušením nemohu usnout a vzrušená se budím, tak toužím po tvých dotecích, má lásko a hrozně se stydím , taky mám strach že nedojedu nikam, když je to všechno skryté tak, neřídí nikdo a nikdo se mnou nejede, cítím se sama , plná Tužeb...


Toužím...

13. srpna 2014 v 20:59 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší

Toužím být s tebou
Už ani nevím jak dlouho
Věčnost se počala narozením každého
Tvá věčnost trvá o osm let déle než má
Doufám že zhasneme jednou spolu najednou
v jediné chvíli ruku v ruce
Abychom mohli odjet spolu
Víš přece jak jsem ti říkala
My dva spolu pojedem leda
do háje ?


Lásko...

13. srpna 2014 v 20:51 | Marie Bernadeta |  Milostná poezie


Lásko...

Lásko má tajná a slepá
Jsem tvoje tvoje a jsem tichá

voda co břehy mele
Má duše šílená po Lásce touží

a muži se brání i když pohledy svými
chtějí si nabrat z mojí krásy

Netuší ale vůbec že ne mé tělo
ale moje duše má ten poklad v sobě

Jsem šílená touhou po tobě
čím víc tě nemám tím víc tě chci mít

Až jednou uznáš že toužíš
po tom stejném co já

Budeme spolu i v hmotě a vykašlem se
na pravidla která stanovil někdo cizí

kdo tebe a ani mne nezná z nitra
Ty víš co cítím že cit hluboký je ve mně

Snad chtíč to byl od začátku
chtíč mojí žádostivé duše

ta touha po splynutí s někým přitažlivým
a zároveň provokativním

jako jsi ty můj milenče tichý v duši
To tělo musím tvoje taky mít

takový malý bonus co je tvou pozemskou součástí
než natáhneme bačkory

než se nás uráčí naši Andělé
odvézt zpátky do Nebe



Do dlaní...

13. srpna 2014 v 10:25 | Marie Bernadeta |  Setkání s duší

Do dlaní mi zaclání tvé volání
Duše má zmožená jsem žena
která ti do ouška šeptá ta slova
že Láska jsi moje zas a znova
Nikdy se lidské srdce nenabaží
sladkosti Lásky která rty nám svlaží


Naše hry

12. srpna 2014 v 15:59 | Marie Bernadeta |  Básně do koše




Naše hry

Jsem Anděl modrý i rudý ďábel
Jsem tvoje studně i tvoje hořící hranice

Ty piješ ze mne Já napájím tě
Má zvěři lesní smíš ke mně přicházeti

Má lehká čistá milovaná duše
Ale pak plamen v srdci hořící

rozhoří se prudce jsme plni světla
které letí od tebe ke mně a zase zpátky jak míčky

na pingpongovém stolu jen odráží se nad sítí
já na jedné straně stolu a ty na druhé

Do očí už se nedíváme Spíš sledujeme jak udeřit
aby ta rána míček přes síťku vprostřed vedla

Aby nás ta hra bavila a aby mohla trvat dlouze
Jak polibek na procitnutí ze sna který nechcem opustit

Protože noci jsou tak něžné ale jitra ještě sladší
když vím o té lásce která žije ve mně i v tobě

a my se s ní těšíme jak míčkem na pingpongovém stole....
Dívej se lásko mám tě.... .... prase na síti.... Už jsi to nestihl

Dnes začínáme znovu od začátku Máš míček a já mám
připravenou pálku Podávej dávám pozor na tvá gesta

a potají se směju i doufám že se lásko ta hra vydaří
a budeme mít hru na chvíli jen než nás pingpong omrzí

Vždyť včera byli jsme teprv na kordy Dnes pingpong....
A zítra půjdem na golf ? Co myslíš ?



Tvůj úsměv

12. srpna 2014 v 14:56 | Marie Bernadeta |  Znamení

Lásko má úsměv tvůj v srdci teď mám
Tvou hlavu milovanou držím v dlaních a úsměvem tvým se těším

Po celé hodiny budu vzdychat jako ta beruška co spadla z lístečka
Ty víš že Láska je živá a že v nás zpívá už navždy Ty víš

a já to taky vím já cítím tebe a ty zas mne jsme spojeni navždy
V mém srdci jsi zabalený jak pírko lehké Jsi Sluncem jsi mým světlem


Přešťastná jsem za ten úsměv dík



Jsi motýlkem nenechavým puntíčky moje na tváři máš spočítané
Jsem broučkem tvým v sukýnce rudé ta kůže malé indiánky

Ty můj rudý indiáne jsme maskováni v tělech všedních
však duše naše splývají si Tys voda moje v louži tys mé štěstí

nekonečné slasti když nabízím ti všechny svoje puntíky
kabátek rudý a knoflíčky které rozpínám si

když vysvlékám si noční košili jen pro tebe lásko má
Tak jednou dojdem spolu na konec cesty

a projdem bránou nebeskou ruku v ruce přešťastni budem spolu v ráji
vínem lásky navždy opojeni ve slatech budeme se svíjet

jako jedno klubko už nebudeme sami nikdy splyneme spolu lásko moje
Nebudeš motýl nebudu beruška v kabátku rudém

ale budem to světlo které odráží se když stíny od hmoty
se oddělují a bez světla by ani stínů nebylo



Píseň života

12. srpna 2014 v 11:10 | Marie Bernadeta |  Témata týdne








Píseň života

Má oblíbená píseň v dětsví byla o berušce na lístečku
Zpívala jsem ji stále dokola pořád od začátku do
konce







Tak jak se píseň zpívá a tak jak všechno začíná se
v životě a taky končí Oblíbená píseň s věkem lidským se mění



I víckrát za život píseň oblíbená bývá odložena
A ti co milují se budou chladní anebo vyrvou kousek srdce

když překáží jim v cestě za další oblíbenou písní
kterou i ptáci všichni nad hlavou nám pějí



Tou písní oblíbenou mojí to je život celý tak jak ho žiju
jak ho držím zpívám tu píseň bez přestání




Jenom jednou ji zapěju celou Zpívám si od začátku do konce
řečí nemluvňátka dítěte slečny paní a jednou staré babky



Zpívám si pořád další sloky jeden den znějí v mých uších
varhany kostelní a brzy na to už se blíží umíráček

Tou písní oblíbenou protančím se jednou ve své duši
plné tužeb a ohně lásky až k poslední sloce




Doznějí bicí Holoubci dovrkají a tvrdé tóny poslední křeče
promluví ještě do svědomí Já vykřiknu : Lásko drž mne !

Už za tebou běžím do údolí Vždyť moje píseň oblíbená
to je život věčný a tahle píseň nemá nikdy konec


Ta trvá i po smrti těla na zemi Ta píseň z duše zní mi
dál v mých uších po celé dny i v noci když usnu

Tak co zpívám si dál tu píseň oblíbenou Píseň života
že Láska ve mně kvete do poupátka a doufám že má pýcha

Neudusí hlasy něžných písní které z úst mi rovnou k tvému srdci
letí abych tě mohla Lásko v mysli obejmouti a nikdy nepustiti



Motýli

8. srpna 2014 v 7:28 | Marie Bernadeta |  Znamení



Motýli

Každý den vypouštím motýly
z okýnka na půdě

Už jsem vypustila tři
den po dni a včera

najednou za dny dva
kdy jsem tam nespala



a okno bylo zavřené
vypustila jsem dva najednou

Už jich vyletělo pět
od neděle dnes je pátek...



Až vypiju kávu a nasnídám se
půjdu se kouknout

kolik jsem jich zase
na své půdě lapila

kde sním si o tobě
má lásko jak víla

co je kouzelná pro tebe
a vyčaruje rázem

vše nač jenom
v duši pomyslíš



Aby vše zůstalo tajemstvím
Co ucho neslyšelo ...

Co oko nevidělo...
Takové štěstí Pán

svým vyvoleným
přichystal


Sny

6. srpna 2014 v 14:59 | Marie Bernadeta |  Věta



Do dětsví vrátíme se všichni jednou a sny nám v jedno splynou, každý se jednou snění dočká... jen nespěchat a učit se jít životem a po kapsách si střádat svoje sny a pak z nich na konci vybrat ten nejhezčí... pak v dlaních svého Anděla v té chvíli poslední stačí ho jenom z kapsy vytáhnout a otevřít... Dveře se otevřou, před námi bude kouzelná země zvaná Nebe!

Nebe na zemi

6. srpna 2014 v 14:35 | Marie Bernadeta |  Znamení

Nebe na zemi


Kouzelná země louží
většinou slouží k čvachtání
malých nožek dětí
Holínky na nohy čvachty čvachty
a dětičky jsou v louži



Blátíčko cáká a vystřikuje
pro dítě ovšem zábava jak se patří
Maminka rozčilená křičí
kdo bude prát ty věci ?

Holínky nejsou nám nic platný
když do kaluží skáčem
a chcem se trochu bavit
Perem si potom svoje šaty
práškem smutku v duši



Já kolem louže prošla a divila jsem se
že na úhlu pohledu záleží
aby moh´člověk uvidět
co se v louži odráží

Obešla jsem tu louži ze všech stran
a pro toho co miluji ho
jsem to místo nalezla:
Nebe na zemi jak se zdá !


V duši

6. srpna 2014 v 14:14 | Marie Bernadeta |  Témata týdne


V duši

Sluníčko nesvítí když mraky ho zastíní
V duši je prázdno a splín když mraky nad hlavou
nám plují a Slunce zakrývají Je temno v duši mojí

Dnes jsem tě potkala zamávals mi i já tobě
Dál každý jdem si po svém ty v práci a já svým volnem
Někdo je dosud živý a někdo leží v hrobě

Nic nepodobá se těm představám v mé hlavě
Kde je ta země kouzelná je ve mně nebo v tobě?
Je v nás ve všech? A každý smí k ní tiše vzhlížet?

Víc úcty jeden k druhému i k jeho názorům mít
Však svoji pravdu sypu si zas z rukávu

Ta slova Strážných Andělů a já jsem plavčík
v koši strážním na lodi která tvoje vody brázdí...



To v duši naší je ta země kouzelná je ve mně a je i v tobě
je v každém člověku co žije tady na zemi a vede nás životy

To vnitřní v nás je obsaženo v malé světelné minci
jak v balónku co poletí zas jednou k nebi

jak bublina z mýdla ale spíš ještě jemnější
A jaké štěstí že nikdo nemůže duši rukama

z hmoty uchopit mnozí by chtěli duše mučit
a je škrtit a jim ubližovat Proto je Nebe

a proto je i země kde se prach v hodinách přesýpacích
stále v rukách Božích otáčí aby na duše nikdo jiný nedosáhl

kdo nežije v lásce ten nemá žádné právo na ni
Duše v nás je ta země kouzelná a já ji mohu vnímat

dík milosrdenství i když je v duši mojí temno
Zas věřím že to slunce vyjde z mraků až se vyprší...




Dobré ráno !

5. srpna 2014 v 6:59 | Marie Bernadeta |  Dopisy II.

Dobré ráno!

Nějak jsem marod, spím na půdě v průjezdu, asi tam táhne... nastydla jsem se a kašlu, bylinkový čaj už se luhuje a piju kávu a zajídám chlebem s máslem. Ráno jsem se vzbudila a myslela na vás, co jste mi napsal, omlouvám se , neumím dobře druhým někdy naslouchat, chvíli mi trvá, než někoho pochopím, ale setkání s každým člověkem mi vždy něco přináší, především poznání, což je vlastně také příčina mého psaní.

Mluvil jste o veršovánkách, ano já píšu básně, spíše písně z duše. Je to přirozená věc duše , tak budeme mnozí zpívat v nebi a chválit Boha podobni nebeským ptákům, mé písně již znějí... a já je uslyšela ve svém srdci , a tak si je zpívám už tady na zemi, ty písně v mém srdci probudila Láska a zřejmě můj Anděl Strážce.

Jsem hodně sama , i když mám děti a jsem bez práce... tak se zabývám svou duší. Přála bych si spravit dům ( je to stará chalupa 136 let postavená ve svahu a slepená tak nějak všelijak se spoustou chlívků a dvou půd a velké stodoly) jenomže více méně jsou obytné jen dva vlhké pokoje a kuchyň, která je napůl zapuštěná v zemi. Reptám na ni, ale v tom černém rohu kuchyně jsem napsala za posledních pět měsíců hodně, chtěla bych postupně vydat knihu, pokud najdu nakladatele, bude se jmenovat Modrý Anděl a bude mít 10 dílů asi.Bude to mé svědectví o víře a lásce k duším.


Vy máte již věk, kterému říkám s ůsměvem přesčas, promiňte mi ta slova.
Délka lidského života je 70 let, zajímáte se o dlouhověkost, proč? Nikdo zde na zemi není věčně a každý má svůj čas, tak jako chvíle narození je zapsána, tak i den skonu, jsme tu jen na čas,jsme mimo domov, abychom zde žili jako lidéa naše duše, aby se znovu z prachu pozvedly k nebi.

Nevím, čemu věříte vy, já věřím v Boha Otce i Syna i Ducha sv.,
ve 20 letech jsem byla pokřtěná a 10 let žila jako křesťan a katolík, pak jsem se musela rozvést a za posledních 13 let jsem se dívala na svět postupně z dalších úhlů, teď jsem zde ve fázi myšlenek, srdce plného touhy a lásky a cítím velmi silně přítomnost lidských duší těch živých i těch zemřelých lidí...

Docela dobře tomu ještě nerozumím, teprve se učím , mé první krůčky... asi...
Konečně jsem asi ve 43 letech dospěla, to brzy, že duše dospívá asi kolem 30. roku, mám zpoždění...Tělo je pouze schránka, obal pro motor, duši...

Ráda byvh vás trošku potěšila a chtěla bych slyšet ten váš ideologický názor... Tak zatím, snad jsem vás moc nezahltila... každého vždycky ukecám... proto jsem začala psát, abych ta slova ze sebe dostala, ale je to hrozné, slova jsou jako oheň z tlamy draka... šlehají a šlehají a čím víc přemýšlím, tím víc ten oheň sílí...


Cesta

4. srpna 2014 v 14:16 | Magic fairy |  Znamení





Cesta



Má cesta je věčná
Vede do nekonečna
Jsem víla kouzelná
Co dotkla se skla
v srdci tvém a držím
jeden střep ruka mi krvácí
V dlaních mám srdce tvé
rozbité na střepy





Bylo jen ze skla
Jen křehkost baňky vánoční
Rudá je barva krve
a v barvě její chceš zůstat
Teď srdce tvoje umřelo
Podívej jsi bez něho!
Jinak bys vzal aspoň jeden střep
a vložil si ho zpět...
Pak by se světlo tvojí duše
smělo zas odrazit od střepu
v hrudi tvé a od toho jednoho
co držím v ruce já



Pak bychom Lásko má mohli
být na zemi aspoň přáteli!
Přítel je ten komu smíš
svou duši celou otevřít
Přítel je ten co rozumí
a slzu každou osuší
Přítel je ten co miluje
a nechce žádné závazky věrnosti



















Počítám

3. srpna 2014 v 20:03 | Marie Bernadeta |  Deník Modrého Anděla


Počítám

Počítám do dvou
Jedna dvě Honza jde

Počítám do dvou jsem spala
doma a pak na půdě

Počítám do dvou let
má duše spala v těle mém

Počítám do dvou nádob se lila voda
živá a mrtvá ve Zlatovlásce

Počítám do dvou znovu
Ty a já v naší lásce

Počítám do dvou
pak do tří a do čtyř na prstech

Kdo neuvěří tak si myslí
že asi do dvou neumím počítat

Tak klidně počítám do dvou :
Můj Anděl Strážný a já

O dva metry napravo
jsi ty a a ještě Kdo ?

Zdál se mi sen
jeli jsme autobusem

Já a můj Anděl
On za mne cvakl lístek

A revizorovi v pravém rohu
dal místo lístku malý dárek

který měl svižně připravený
ještě dřív než napadlo mne

že jízdenku mám jenom já
a on je černý pasažér

Všechno bylo oukej
revizor to přijal

A pak jsme proti sobě
na posteli leželi

A já nemohla přijít na to
která strana je lepší

Zda levá či pravá
tak jsem se pořád vrtěla...

A po pravé straně
svorně jsi ležel

Ty a tvůj Anděl
v rukách angličáky

No byli jste oba jako malí
A já si od dvou myslela

že jsi smutný k smrti
A ty sis zatím hrál jak malý...



(Napsáno v pátek 1.8.2014 )





Tajemný otazník?

Dnes je neděle
3.8.2014

Volal mi otec, jeho bratr a můj strýc v pátek ve 3 hodiny v noci zemřel...
A mně se zdál sen, vzbudila jsem se ve dvě v noci a nějaký hlas mi říkal, pojď za mnou, je mi moc zle, potřebuji tě a já se sebrala a šla spát na půdu do průjezdu, zdál se mi sen, o kterém jsem napsala pak večer báseň.

Měla jsem strach, že je špatně tomu muži, co jeho duši už více než rok miluji
a zatím mne asi volal můj příbuzný, byla jsem u něj v té poslední hodině, kdy si asi vzpomněl, že jsem ta pánbíčkářka a že mne i jeho maminka a moje bábí milovala a čekala, než budu u ní, aby mohla zavřít oči zde na světě a snít svůj sen v nebi.

Strýc byl velký muž, ale Anděl ho objímal kolem těla a byl mu tváří tvář,
v rukách měli malá autíčka... tak zřejmě snil svůj sen, že je zas malý hoch a má ruce plné autíček...





Tak duši svoji Bohu poručil, amen.
Pán mu dej věčný pokoj na věčnosti,
ať sní ten krásný sen, že je malý chlapec,
autíček má plné ručky a čeká na něj v nebi
i jeho milovaná maminka,
co odešla tam už před 22 roky.

Modlím se za tvou duši, milý strýci, jenž odpočíváš v Pánu na věky věků Amen!

Modrý Anděl a Iveta Bernadeta Marie.

Když mi dnes můj otec o té smrti řekl, pochopila jsem smysl toho, jak myslela jsem, když ptáček v naší zahradě jednoho rána ležel mrtev, pak myšlenky mé k poznání se upřely o smrti a pak mi bylo velmi, velmi smutno, až k smrti řekla bych, včera večer pominula ta úzkost a dnes už se cítím líp, teprve když jsem ty souvislosti poskládala v obraz, pochopila jsem, že viděla jsem smrt... Je to jako usnout v náruči nejněžnější a snít nejmilejší sen svůj.


vymazáno...

3. srpna 2014 v 8:32 | ..... |  Znamení
...