Bolest

12. dubna 2018 v 20:35 | Marie Bernadeta |  Amen


Bolest

Kam rozum dohlédne,
tam srdce leží rozbité.
Na kříži umřels,
beránek svatý
a i mne bolest světa drtí.
Proč tyhle zkoušky pochopit neumím?
Proč bolest ze zla do srdce se vryla
a z očí slzy vytlačila?

Jak vprostřed pekla duší ztracených
udržet směr cesty pravé
a jak ztlumit úzkost,
co srdce svírá z bezmoci?

Kde srdce jíti nemůže,
tam jistě rozum pomůže.
Sjednotit nakonec se musí,
cit s rozumem to sem tam zkusí.

Je totiž rozum nad city tím pravým,
pravdivým rádcem odhodlaným.

Žena je citu plná, je srdcem muže svého,
který se s láskou do ženy vžívá
a rozum leží v dlani, vedle něho,
neboť muž ženě je hlavou
a láskou pro ni pravou.
Tak muži v ženách cit milují
a ženy ctí muže pro rozum jejich.

Má proto býti snahou všech
naleznout ve věcech všech
jakousi svatou rovnováhu,
s rozumem brát city, které pominou
a myslet na věčnost, kterou neminou,
ti kteří s city už nelámou si hlavu.

Kdo spánkem spravedlivým spí,
ten v Nebi jistě blaženě dlí,
když city prchavé ponechal zemi,
tak i já Bohu vše odevzdám
a už hned cítím, dobře je mi!



 

Blízko krysích děr...

8. dubna 2018 v 9:16 | Marie Bernadeta |  Odrazy duše


Blízko krysích děr...

Na cestě potkala jsem zlo,
co se mi jako střípek v oku zaseklo

a dosud špatně viidím snad,
když tváře divných lidí vnad

zkřížily mi směr, když vylezly
na povrch země ze svých děr.

Ten krysí život děsí dost,
však udržuji v sobě lhostejnost

k těmto cizím duším,
jsou naskrz prosoleni

něčím temným, co se hnusí
mému srdci zcela

a proto hledám jistý směr
a cestu od těch krysích děr,

co chtějí zahryznout se jen
a živit se nízce z bolesti a trýzně těl,

na kterých zatím životy nám visí
a v této zemi jsou nám laťkou vyšší

cíle z nebe, že rozum pravdu uchopí
a jako kytku bílou dáme si ho do klopy.

Vždyť pouze nadějí tou žijeme,
že jednou dostanem se do Nebe.



Temnota v duších

8. dubna 2018 v 8:53 | Marie Bernadeta |  Odrazy duše
Temnota v duších


Pro marnost v tomto světě nenacházím slov,
kolik je na mé cestě pošetilých duší,
co pravdy čisté z nebe neuslyší,
neboť usadil se v jejich srdcích stín,
co temno v jejich nitrech vytvořil
a jejich světem původním je podsvětí,
tam navrátí se jistě po smrti.

Kam poděla se se svoboda?
Proč člověk býti věcí má?
V dlaních mám čistou vodu,
co nabrala jsem z vodovodu
a obličej si omyla.

Tvář zahaluje země prach,
však srdce leží na vahách,
když pomineme svoje těla,
kolik jen zbývá z nebe světla?


 


Rozsypané naděje

1. dubna 2018 v 20:26 | Marie Bernadeta |  Pro tebe bez tebe



Rozsypané naděje



Co ze slov rozsypaných jako vločky zbylo?
Jen pocit chladu a v duši prázdně bílo.
Po tom, co rozum zvítězil, touhy se uvolnily,
jak plachty na lodi, co povolily
a vítr nemá jak se opřít o stěžeň.

Už větry nehýbou mým lanovím,
spíš stojím v přístavu
a žádnou představu
už v srdci neživím.

Zůstávám ve své samotě
a se sluncem si rozprávím,
proč mezi mraky ukrývá se
a proč své teplo
schovává si do peřin,
to nepoví mi stejně,
celé roky mlčí
a jemnými doteky
mne ještě lehce mučí...

Vše pomine a zůstane jen vlání,
v němž ztraceni jsme bez přestání,
co Lásce vyrůst brání?
Jen čas, co ještě nepřišel
a Osud, který nevyšel,
aby se uskutečnil v jiném světě
zcela dokonale a zůstal naším společným
tam, kde se Lásce otvírají srdce
a kde nás všechny potěší.


O věčnosti

24. března 2018 v 15:03 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie
O věčnosti


Při setkání s lidmi mi nutně dochází, že skrze jejich jednání, slova, postoje a způsoby, které používají, lze poznat na jaké místo se tito lidé ubírají a které místo si dobrovolně ze svobodné vůle zvolili. Není třeba lidí litovat, když jejich cesty nevedou do Nebe, ale na jiná místa, je to jejich volba a je zbytečné jim domlouvat, vždyť sami se ve své pošetilosti a nevědomosti, domnělé ovšem, rozhodli, vždyť každá duše dostala svůj rozum a byla také k určitému úkolu na věčnosti stvořena a je jasné, že většina lidí na zemi do Nebe nemíří.
Vždyť v Nebi není těchto zlých způsobů z pekel, které používají lidé této země tak neuváženě a pošetile, slova, která ve zlobě vypouštíme z úst a vše, co nás odvrací od Boha v podobě zloby, pýchy a dalších špatných náklonností, jsou způsoby, které má za úkol duše zvládnout a překonat způsoby nebeskými, to je naše zkouška shůry, když kráčíme na cestě k věčnosti tímto světem spolu s těmi, co jsou jen divokou a lovnou zvěří zla, jež prosáklo člověka bez rozumu duše neprobuzené v tomto životě k vědomému životu, ale uspané k věčnému zatracení sama sebe v hlubinách, kterými člověk ponořený do bahna zla již nepronikne.
Představa bažiny je správná, procházet těmito místy na světě je zlé a je třeba chodit po "stezkách", neboť zdánlivě krásně vypadající trávník se pod spící duší náhle v bahno propadá a duše klesá do míst, z nichž nelze již dosti proniknout na světlo a žít k podobě, k jaké jsme byli stvořeni, totiž k obrazu Božímu a k prostému životu, který nekončí už smrtí, ale trvá v Nebi tak, jak nám tento život Bůh od počátku připravil, uprostřed přírody a prostých věcí, které naplňují lidskou duši.
My, kteří jsme zkoušeni v tomto světě, žijeme nadějí na život Věčný a jakou nadějí žije pošetilec, jenž neuznává, že život na zemi je ohraničen narozením a smrtí právě z toho důvodu, že jsme na cestě na věčnost prověřováni zkouškami, abychom směli po smrti vejít "domů" a byli jsme již šťastni a každý mohl přijmout úkol, který mu Bůh připravil od věčnosti?
Žijeme v naději na život věčný, neboť naše duše je motor pro tento život v pozemském těle, které je pomíjivé a je pouze formou existence člověka, jenž touží navrátit se domů, do Nebe.

Hledejte nejprve Nebeské království a všechno ostatní vám bude přidáno.

Kde jinde, nežli ve svém srdci a v jednání našem
a v narovnaných úmyslech svých vlastních hledat toto království?
Však vprostřed cesty skrze místa plná zla prochází se velmi špatně,
ležíme tváří v bahně a nedokážem vstát...
Modlitba, snaha uchopit dobro sám v sobě a projít místy těmito se musí, neboť proto jsme zde na zemi, abychom v Nebi byli svědky toho, co se děje zde a jaké jsou to způsoby, co ubližují a co do Nebe vejít nikdy nemohou.
Ti, co vejít nemohou, budou jako za sklem, křesťané věří, že vejdou skrze víru v Ježíše Krista, víra bez skutků je ale mrtvá... a duše ponořená ve své zlobě jako v bahně, která se celý život živí zlou energií, netouží po prostých věcech života, neboť ji blaží ubližovat a vybrala si zmar místo života, takový člověk zůstane za sklem a do Nebe vejít nesmí, neboť do Nebe se vchází a zůstává, věčná přítomnost, pokoj a mír v duších, to je ta správná představa, hledejme proto Nebeské království ve svých duších a snažme se používat stezky, které jsou nebeskými způsoby a naše úmysly nechť jsou nám kompasem na cestě skrze zlo, jímž musíme s očima otevřenýma projít, vždyť i sám Pán sestoupil do pekel, jak se ve vyznání víry modlím!

Ještě jsem poznala jednu pravdu, totiž, že zlo se seskupuje a shromažďuje, není to ale z přátelství a z lásky, jak si mnozí namlouvají, je to jen z důvodu násobení zla a pošetilého předvádění sama sebe před druhými, způsob, jak se ujistit, že jsem nejlepší a nejzajímavější před druhými a také ujištění o tom, jakou mocí oplývám ve své zlobě, kterou spolu s dalšími zlými lidmi násobím.

Láska je jiná, láska touží po blízkosti a splývá, Láska vytváří jednotu a jednu bytost. Láska je živá, prochází sice mnoha zkouškami, ale jak je psáno, láska nikdy nezávidí, přehlíží chyby, odpouští a hledí s nadějí do budoucnosti, láska je způsob života nebeských bytostí.

Co v nebi můžem očekávat?
Jen prostý život a mnohé úkoly, v nichž osvědčili jsme se už tady na zemi. Nebe je prosté starostí, je to blaženost napněná stálou přítomností zdroje života.

Peklo je domovem mnoha duší nehodných a neochotných v Nebe vstoupit a těch, co nízkosti a zvrhlosti pak zcela propadli.Vždyť jejich způsoby jsou viditelné ve způsobech chování mnoha lidí tady na zemi, jak radují se ze zla a tím, že ubližují, nenasytně potom živí zvrhle touto silou tělo i svou duši ke smrti ovšem, ne však k žití.
Starosti tohoto světa pominou a co se zdá jako pokrok, je často skokem do propasti zmaru, neboť usílí umrtvit v člověku život a oživovat věci neživé nevede dál, než do pekel, kde všichni ochotně se živí jeden na druhém a neuznávají svobodnou vůli druhých bytostí a všechno, co má býti čisté, ztrácí smysl v rukách těch, co života jsou nehodni.
Tak každý zapisuje do své knihy svobodně a ze své vůle, který směr si volí, zda Nebe nebo Peklo.
A tak se stane v okamžiku smrti, když kniha dopsána je, že smrt se změní na Věčnosti v další žití a nebo ve stříbrném jezeře obrátí se v utonutí, což je obraz v nevědomí skomírání duše bez obživy ze zdroje. Z hněvu a zloby nečistě budou nakrmeni a tak se jejich život navždy rozpadne.
Ti však, co v Nebe smějí vejít, co zkoušeni za života byli Nebem i peklem na zemi a prošli mnohou zkouškou, získají skrze Oběť Beránkovu odpuštění a skrze jeho oběť vejdou prvně do očistce, kde uspáváni budou a aby mohli vejít do Nebe, musí se jejich duše skrze snění obnovit a umenšiti v duši dítětěte, které pak navrátí se v jiný život na zem a podobně dál procházeti bude v nové knize života skrz zkoušky vlastní dále, dokud nevyroste duše pro Nebe, není jiné cesty, než život těžký na zemi, aby pak duše očištěná jednou mohla vejít do Nebe a přijmout život jako mají Andělé.

Cesty života

18. března 2018 v 12:57 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie


Cesty života


Není mi shůry dáno soudit druhé
a ani určit, co po smrti z nich bude,
však poznat zlo a dobro může každý
a vprostřed svojí cesty držet se vždy pravdy.

Život na zemi je cesta na věčnost
a každý musí uznat přeci skutečnost,
že živí jsme zde pouze od narození do smrti
a nikdo jinak v tento svět nepřijde a neodejde,
než zrozen z ženy vejde
a smrtí těla odchází.

Pro ty, co v skrytu moudrost mají,
se pravdy čisté odkrývají.
Je na bíledni totiž,
že vejít do Nebe se nepodaří mnohým,
když totiž cestu svou do pekel si dláždí.

Je pošetilé se zlem jít
těm, kdo k Nebi chtějí jít
a kdo kam může odejít
se můžem spolu přít.


Život na Zemi je stvořen v přicházení, v okamžiku pomíjivosti a v odcházení.
Vše je udržováno v koloběhu neustálého zrodu a zmaru.
Čas přicházení a čas odcházení se střídá a ve své pravidelnosti se projevuje
i v ročních obdobích v přírodě na stromech, rostlinách i zvířatech.
Život zde na světě je pro člověka cestou na Věčnost, kde je už pouze přicházení a trvání jako věčná přítomnost, čas má v Nebi již jiný rozměr, na Věčnosti je přicházení a trvání, na rozdíl od života na zemi, kde je život přítomen v časovém rozměru přicházení a odcházení.


Život na zemi je pomíjivý a má časový rozměr sevřený do přicházení- zrodu a odcházení- smrti.
Člověk je na cestě protkané zkouškami, kdy duše se má ujmout vlády nad věcmi tělesnými a zvítěziti v tomto světě myslí ducha, jenž se učí projevovat moudrost danou shůry, abychom mohli vejít jednou do Věčnosti a zůstat vprostřed prostých věcí tak, jak je Bůh stvořil a od počátku pro člověka určil.
Abychom jednou Nebe ocenili a našli jsme v něm vše, co naše duše touží od věčnosti míti, musíme jíti touto cestou života v tomto světě z hrubé hmoty a hmotném těle je pak naše duše podrobena zkouškám nutným. Každý se může ve svém srdci rozpomenout často na okamžik krátký a blaženost svou spatřit, když v jediném okamžiku stvořil Bůh lidskou duši jako obraz sama sebe a my pak máme použíti v životě svém- na cestě - vše, co duše odráží, Lásku a život ve svém trvání.
Vše, co je pomíjivé, ztratí smysl a zapomenem všechno, co nemá smysl pro věčnost, proto je každá chvíle v tomto životě pro nás zkouškou a každá bolest pomine.
Život ve vzpomímkách zůstane zapsán v naší " knize", tu každý člověk má uloženou v Nebi, kdo zapsán je však také v Knize živých.





Kdo se však zřekl svého života, propadl smrti a skrze hřích a špatné svoje rozhodnutí odvrátil se od Zdroje, kdo zvolil sobě smrt a zatracení, ten má svou knihu smrti v Pekle uloženou a tam se také zmaru dočká jednou.
Pro mnohé duše není cesta do Nebe, neboť je Nebe velmi prosté a zlo v něm nemá místo, ani hněv a zloba a tato doba, kdy svět je velkým tržištěm, kde člověk je už pouze věcí a všechno oceněno je už pouze oběživem zdejším, těžko může vejít zpět do Ráje Nebeského z prostých vět, kde služba bližním a absolutní svoboda je pro člověka ta hlavní hodnota.
Snad ve vzpomínkách člověka je ještě dětsví pravým lidstvím, však čím více uchopeni tímto světem a vprostřed systému, co duši ničí a zkouší nás i peklo notně, jsme v Boží dlani napospas vydáni tomu všemu s vědomím, že na cestě jsme a vprostřed zkoušek, že nás neopustí nidy náš Anděl Strážce, kterého každý dostali jsme v okamžiku zrodu a s nímž zase vrátíme se domů, až odejdeme v okamžiku smrti z těl a ze světa domů.




Naděje

21. února 2018 v 16:47 | Marie Bernadeta |  Nálady


Naděje


Ještě je venku zima nevlídná,
ale už slunce trhá mraky
a světlem svým na obloze
naději nám dává
a ptáčci v křoví kolem cest
prozpěvují měkce svými hlasy
a spolu s nimi jaro volám
do luk zasypaných sněhem.

Les uspaný mrazem ani se nazachvěje,
ale mlčením snad se mnou souhlasí,
až v koloběhu ročním
probudí se život nový
a radostí nás opět naplní.

Hlas Anděla

21. ledna 2018 v 19:19 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie


Hlas Anděla


Vnitřní hlas,
kdo ho slyší z nás?

To Anděl Strážce vnímá
každičkou potřebu naši
a myšlenkou, co je přímá,
jako by náhle mne to napadlo,
mluví k mojí duši,
která ho, naladěná k Nebi, uslyší.

Kdo pomoc shůry vítá,
ten se vnitřním hlasem,
v němž je pomoc skrytá,
jíž poznává vždy časem,
nechává vždy vést
na mnohé ze svých cest.

Však co je světu cizí,
to v duši je vždy ryzí
a moje čistá důvěra
v pomoc Strážného Anděla
zůstává pouze v nitru mém
jako vnitřní hlas skrytý před světem.

V Nebe doufání

13. ledna 2018 v 18:05 | Marie Bernadeta |  Sny o Nebi




V Nebe doufání


Kdo věří na Nebe a kdo jen může říci s jistotou, že Nebe je či není?
Já však pro mnohá znamení na Nebe věřím a doufám v život věčný, který se teprv po životě na zemi v plnosti své uskuteční.
Čekají na mne nové úkoly a také Andělé, se kterými jsem stále ve spojení a spolu s nimi v jednotě duchovní plním na zemi své úkoly, co jsou zkouškou pro život věčný, Bohem slíbený.
Věčnost je totiž trvání v nás a projev všeho stálého tak, jak nás Bůh stvořil, duše je plná schopností se stále učit. Jedna duše je druhé světlem a druhem nejbližším v každé chvíli. Láska pak je ta, kterou se všechno navždy přikrývá. Ze slibů prázdných není nic, když slovo nestane se skutkem, pak v myšlence jen pouhé odchází a rozplyne se v nicotě, když vůle naše ve vědomí neučiní navždy ne či ano, jak prázdná loďka propluje a zmizí kdesi za mořem.
Vše v myšlenkách však počíná se a od úmyslů odvíjí se skutky naše. Je na každém z nás tento úkol vždy šířit pravdu vůkol. Co v nitru našem zrcadlí se, to v chování pak projeví se. A někdy nelze odestát, co řekli jsme a učinili bez rozmyslu snad.
Kam myslí kdo, že duše mnohých jdou, kam odcházejí ti, co na zemi už tělo opustili, kam všechny duše vcházejí a kam se vůbec podějí ti, co na světě už zemřeli a přece v duši dál jsou živí, jen v jiné formě v tomto světě nebo v světě jiném se probouzejí s čistou myslí a dělají pak, co jim bylo svěřeno již od věčnosti, tak život tento učiněn byl v Nebi a pro pýchu a lež spustila se řež mezi všemi světy a naší zemí, věř.
Na cestě životem k cíli, kterým Nebe je, se potýkáme s úkoly a hledáme vždy světlo pravé, co každý ve svém nitru navždy ukrýváme. Já věřím v lásku a visím na tom obrázku, že jedna duše může býti druhé sluncem a myšlenkou svou čistou, kterou k milované bytosti vysílá své doteky, jak paprsky druhou duši oživuje stále, zatímco druhá duše jako země ty paprsky přijímá a jimi se živí a dává v sobě život všemu,co přijímá a vše je vlastně o darování se jeden druhému a o přijetí pak všeho, co jedna duše vysílá, tím vytváří se celá jednota mezi těmi, kteří milují se, kdo setkají se na věčnosti jako druzi či siamská dvojčata.
Pak všechno, co dnes prožíváme, je pečetí, co na věčnost si přichystáme a nemá v tomto světě smysl nic, co není pro věčnost, vše bude ztraceno pak v nevědomí a zapomnění našem pro dobro naší duše.

A všechno, co si slibujeme, ať pochází od našich úmyslů vždy čistých a na mysli ať každý má, že s čím kdo zachází, to sklidí, nazí jsme na svět přišli a nazí mnozí odešli, tak všechno skryté bude odkryto a na talíři podáváno bude hned po tom, co naše srdce projde žencům přes síto a odpuštěno bude jednou provždy nám, co nemůžeme ještě pravdu uvidět.

Tak každý životu i smrti je vždy odevzdán a začíná vždy na nule. Toť spravedlnost světa vezdejšího, že smrt se nevyhýbá chudým ani bohatým a že pouze jednou máme šanci pravdu uchopit a od ní vše odvíjet.


Do modrých tónů

11. ledna 2018 v 22:22 | Marie Bernadeta |  Sny o Nebi



Do modrých tónů

Do modrých tónů chladu
si kráčím tiše pro náladu,
však cítím v sobě zradu
a bolest táhlou z pádu
v hlavě i u srdce,
kde cítím pravdu
trochu více.



Jen tiše bloumám mlhou
a brouzdám nohou struhou.
V košili bílé jdu si prostě krajem,
pláču a přece procházím se rájem
a necítím už tíži prachu
a obloha má nádech nachu
z usměvavé tváře dětské,
tam kdysi všechno bylo hezké
a oblečeni do košilek lehkých jen
se spolu procházíme ve snu zdařilém.


Už po boji je zas,
v mém svědomí je přísný hlas,
však odpuštění hledám v nás,
když slzy kanou z řas,
ty odpouštíš mi včas
a ponecháváš na mě dál,
zda vzhůru jíti ze všech sil
či vrhnouti se z prudkých skal
a nebo vzlétnout jako netopýr
a zvolnit pegasovský cval.


Obraz domu a dvě hlavní přikázání v praxi. 1. Miluj Boha svého celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou duší!. 2. Miluj bližního svého jako sám sebe!

8. ledna 2018 v 8:32 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie



Obraz domu a dvě hlavní přikázání v praxi.

1. Miluj Boha svého celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou duší!.
2. Miluj bližního svého jako sám sebe!

.............................................................................................................................



Přemýšlím nad tím, že domy na kamenech stojí, na pevném základu, který odolá a nese tíži domu a podrží ho rovně stát, však kromě pevných základů je třeba prvně míti plán, jak dům postavit a jaké bude míti provedení, tvar. Ten obraz o domu a jeho stavbě nám obrazem je dobrým pro vztahy naše navzájem.
Je shůry totiž dáno a je to také psáno, kdo pro koho žít bude a kdo s ním kráčet ruku v ruce do věčnosti může, však co je pevným základem každičkého vztahu?
Nad tím musím nejdřív přemýšlet a zkoušet v dlani potěžkávat, zda bude jako kámen stát a držet všechno v nás, abychom směli v domě- vztahu s někým- přebývat.
Vztah s Bohem drží na mé víře v život samotný a stavba jeho a všechny jeho místnosti visí na milostech shůry a zároveň na pokoře spojit svoji vůli s vůlí vyšší, která pravdu zná a v nitru duše hlas náš vnímá a potřeby a touhy naše niterné vždy do podlaží vyzvedne.
Kam poděje se člověk ze dne na den a proč je náhle se vším amen tady na světě? Vždyť v odcházení tomto není vysvětlení pro toho, kdo neuvěří, že všechno viditelné má svůj základ ve svém Stvořiteli. Pro smích jsou často tyto věty, však důkazů je dosti pro to, že na zemi jsme hosti a každý přichází a odchází, jak psáno jest, v tom patří Bohu sláva, čest, že neponechá tady nikoho déle, nežli má tu být a života dar uchopit.
Na čem však stojí domy, ve kterých denně přebýváme s těmi, které milujeme?
Když navzájem se přijímáme a učíme se s láskou a vírou v dobro duše vlastní i té druhé naslouchat a vůli vyšší prostor dát, aby mohl působit v "mém domě" Duch svatý, který drží v ruce správné plány a nitro mé i bližního zná dobře a může zevnitř působit na něho i na mne. Co je tím pevným kamenem patřičných rozměrů a v žádaném množství, jak připravit ho pod stavbu každičkého vztahu?
Miluji tě, mám na mysli dobro tvojí duše i své vlastní a mířím s těmi úmysly vždy do věčnosti, která trváním je pevné mysli v Lásce, která prosvětluje zákoutí každé lidské duše, neboť když rozdáváš, vždy se násobí a srdce lidská prohořuje a je tak "solí země", která dává žití chuť a smysl, pro co žít a pomáhá nám každou místnost v "domě" city obarvit. Základem každičkého vztahu a stavby toho domu musí býti pevné rozhodnutí, že láska, kterou projevuji je spojena s mou vůlí v bytí a touhou s bližním jíti k cíli, jímž je naše rozhodnutí býti jedním tělem skrze Krista, jenž za nás zemřel a s nímž vzkíšení i máme jednou do věčnosti. Vždyť v Kristu žijeme i umíráme a spolu s ním neseme svůj kříž v této zemi, kde všechno je jen zkouškou pro život skutečný. Pak každé umenšení sama sebe a přemáhání vlastní je radostí mi a kamenem tím pevným pod stavbu vztahu s každým bližním. Ne pohodlný, ale život plný odříkání k užitku je mojí duši, které pokora vždy sluší a naučit se děkovat vždy pouze Bohu, jenž života je dárcem a s kterým ruku v ruce můžeme žít jednou v Nebi prostý život v blaženosti, kterou připravil nám na věčnosti.


Vždy po obvodu
do základu domu
kladu pod svou příští stavbu
svou láskyplnou snahu milovati
a přijímati
sama sebe i bližního a klásti
jeho potřeby před svoje vlastní,
to cestička je ke svatosti, buďme svatí
a můžeme tak pod své domy, vztahy, základy si dáti
a v domech těchto s těmi, které milujeme, také přebývati.



Vzkaz

5. ledna 2018 v 20:30 | Marie Bernadeta |  Odrazy duše



Vzkaz


Napíšu prstem na sklo vzkaz
a se mnou malíř mráz
prokreslí mi věty snáz,
když lucernu mi vítr zhasˇ,
přichází temna čas.

Však ve tmě víra má je nadějí,
že slunce zrána vyjde mi
a světlo denní splíny zažene
a ústa napijí se z pramene,
aby mé srdce prohořelo zas
a nespálil ho mráz,
nechám ti lásko ještě čas
a Duch, který nás oživuje,
ať ve tvém srdci zapulsuje
a do mysli ti vstoupí jas,
jak z lucerny, co hoří v nás,
ty buď mým světlem na cestách,
když zrak mi kalí strach,
že padnu do propasti někde v temnotách.



Slib v duze

5. ledna 2018 v 19:49 | Marie Bernadeta |  Sny o Nebi




Slib v duze


Když po potopě světa
se na obloze vybarvila duha,
z úst Božích vyslovena věta
a slibu věčná stuha,
že nikdy více nezaplaví celý svět.
Však živlů není pět,
ale pouze čtyři,
pak po tom jednom ještě
krom deště,
zbývá oheň, vzduch a země,
z nichž přijít může zkáza pro každé zdejší plémě,
co v očích Božích zhřešilo
a nic než vyhlazení nezbylo.




Dnes zbývá ještě naděje
a kapka pravdy jistě je,
že v Kristu všichni zemřeme
a zrozeni v svět nový
podobni Evě a Adamovi
budem prostý život žít
jako Andělé, co nehřeší
a zůstávají stále v Boží přítomnosti.




Vždyť duch nad světem vítězí
a skrze éter- pátý živel vítězný-
se všechno zase završí.
Vždyť z nebeského éteru život přišel
a on vše stále zastřešuje
a je vždy nade vším
jak věčný Boží slib,
že jednou bude líp,
až projdem tímto světem
a vrátíme se domů,
kde duch je stále přítomen
a oživuje shůry naše duše
a těla vzkříšená
z člověka do podob anděla.

A komu v srdci Láska plápolá,
ten slib, jak život věčný, v srdci uchová,



Snad jednou

27. prosince 2017 v 23:06 | Marie Bernadeta |  Sny o Nebi





Snad jednou


Snad jednou v Nebi, v životě příštím,
tam na věčnosti, setkám se s duší toho,
co na něj stále myslím,
jak hvězdy v jeho očích hrály
a jak se na mne smály
a duše tato je pro mne hvězdou,
sluncem i radostí v jednom.






A jednou my, docela obyčejní lidé
tak jako hvězdy vzplaneme,
budeme někomu hvězdou,
která ve tmě svítí
a budou mnozí chtíti
ve světle našem kráčet
tam do věčnosti,
kde na nebi není ani mráček,
jen v radosti a štěstí z prostých věcí
budeme žít a usmívat se jako hvězdy
a svítit lidem zdejším na obloze.



Hvězdička z perníku

17. prosince 2017 v 21:20 | Marie Bernadeta |  Nálady



Hvězdička z perníku


Vánoce na krku
a hvězda z perníku
ať chutná jazyku,
co Boha velebí
tady i na Nebi!

Ať srdce strávníků
jsou plná sladkosti
a slova básníků
kéž hostí moudrostí
Duch svatý v plnosti,
kterou se sdělil člověku
v děťátku v Betlémě narozeném
a v našem srdci položeném,
jak v prostých jesličkách vystlaných měkkým senem.

Rozfoukaná větrem ledovým

14. prosince 2017 v 9:49 | Marie Bernadeta |  Sny o Nebi




Rozfoukaná větrem ledovým



Letím jak vítr úbočím,
do větví stromů vkládám starosti
a rozcuchané vlasy z roští
si rozčesávám rampouchy.

Zima mi leze za nechty,
do skel si kreslím krajky
na spodničky a na límečky bílé,
pak chytám vločky rozpustile
a do dlaní si dýchám ještě víc,
když nezbylo v nich nic.

Když zima bílá sílí,
po stráních proháněj se víly
a ruce plné vloček derou
peří z husí nebeských,
co chystají se na peřiny
těm, co spát už navždy odešli
a věčně budou
jako děti Boží žít,
tam šťastní mohou být,
když zkoušky v zemi vezdejší
jsou za nimi a Bůh sám je konejší
jak matka nemluvňátko svoje včerejší.




Nebeské fantazie

14. prosince 2017 v 9:22 | Marie Bernadeta |  Sny o Nebi






Nebeské fantazie


Jak tichý poutník kráčím bosa,
boty, co tlačí, zmáčela mi rosa.
Po Nebi běhám lukami širými
a hledám slova na rýmy.

Jsem mrakem bílým na Nebi,
někdy mráz sílí, zebe mi,
tváře mám rudé od studu,
snad neudělám ostudu,
když jako víla bílá
nohy v potůčku jsem namočila.

Já modrým nebem pluji,
tam ukrytá jsem v sluji
a srnka zrána běží ladně
pít vodu ze tvé štědré dlaně.

Já kráčela jsem bosa
a do nohou studila mne rosa,
a v trávě zahlídla jsem kosa,
co vzlétl náhle polekaně,
když myslivec byl na čekané.

Až v nebi budem píti ze studánek,
až oči zatlačí nám věčný spánek,
já budu v háji lehký vánek,
co laská dlaní i tvůj spánek.




Smutek

26. listopadu 2017 v 14:37 | Marie Bernadeta |  Nálady


Smutek


Do bílých křídel holubic
já dávám sebe, nemám nic,
než v dlaních trochu létavic
ze snů, co uprchly mi s ránem
a není jich už víc.

Když na prahu dne stanem,
ve snech svých
už nezůstanem,
jen v srdci hoří plamen
a chladno bývá z kamen
v noci vyhaslých.

Ten pocit smutku z probuzení,
že sen skutečný není,
jen obraz v mysli nakreslený
a čtyři prázdné stěny,
když srdce svírají mi steny.



Sametová revoluce a čas po ní

18. listopadu 2017 v 20:25 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie



Sametová revoluce a čas po ní

V hlavě mi zní modlitba ....

Musí to tak být, co se děje ve světě i v našich životech, protože ještě nejsme v Nebi, abychom, až tam budeme, byli syny, co jsou s Otcem a považují si toho býti s ním, ačkoli často jsme syny, kteří ho opustili, promarnili jeho dary ve světě a pak bídní a smutní leželi s prosbou u Otcových dveří.
Pane, tys milostivý, smiluj se nad námi ubohými lidmi ve světě a zůstávej s námi. My tě vnímáme a skrze všechny zkoušky na této cestě chceme zůstat tvými dětmi. tys milostivý a jediný hodný slávy a chvály, tys nekonečným zdrojem života a naším tvůrcem, stvořil jsi nás k obrazu svému a my chceme býti s Tebou jedno tělo, kde každý z nás je platným údem živého těla souznění, v němž ty sám se sděluješ a plyneš jako duch, který oživuje a nás při životě udržuje.
Tak spojeni vnitřně jeden s druhým Láskou a tvým duchem kráčíme v lidském těle v podobě člověka Tobě vstříc do Věčnosti.

Nejprve hledejme Boží království a všechno ostatní nám bude přidáno.

Potřeby duše předcházejí potřebám hmotným.
V tomto světě však věci viditelné berou se za ty hlavní a důležité a již v tom je pravda převrácená natolik, že těmto vnějším komediím hraným s určitými úmysly, mnozí také věří.
Já to vnímám tak, že se vlastně nic nestalo, nebyla žádná revoluce, jenom ten systém, který byl, přešel pozvolna v jiný a to v takový, který se jaksi zhmotnil ze všeobecných úmyslů mnohých a jako všechno v tomto světě, není opět dokonalý a závisí vždy na lidech, kteří uvnitř i zvenku na ten systém, v němž jsme všichni uvízli, působí.
Prostý člověk nemůže udělat nic, než být součástí určitého systému, který určitému věku (době) přísluší a nezávisle na tomto systému jsme všichni podrobeni zkouškám osobním.

Neboť je čas sklizně, kdy ženci posbírají úrodu a od plevelu a plev ji vyčistí, což se podobá každému, kdo zvažuje své úmysly vzhledem k Bohu a Věčnosti a zároveň sám v sobě nastavuje zrcadlo ve svědomí a jedná s láskou, která upřednostňuje dobro vlastní duše i duše druhé stejně. Nebo-li, jsme-li zralí pro Nebe, pak je naší snahou o Nebe usilovat a naopak.

Člověk položený do určitého systému tohoto světa zůstává lidskou bytostí a má svůj rozum a svobodnou vůli a možnost volby ve svědomí, zda se podrobí vůli vyšší " Dávejte Císaři, co je císařovo a Bohu, co je boží " a svobodně se podvolí fungování v systému, který je zrovna moderní, t.j podřídí se v povinnostech, které mu ve svědomí připadají jako nutné vzhledem k hmotnému přežití na tomto světě a zároveň tím plní Vůli Boží.
To ovšem ke štěstí člověku nestačí, neboť tím je život svobodné volby z rozumu velmi omezen a někdy není schopen mnohý z nás pochopit, k čemu jsou mnohé schopnosti a dary duše v tomto světě, kde vlastně nejsme nikdy zcela svobodní, dokud nepřijmeme pravdu o tom, že život je pouze cesta do věčnosti a každý den je plný zkoušek, kterými musíme projít, abychom byli pro život v Nebi zralí.
Kdo říká," jsem šťasten, že byla sametová revoluce"", tomu nerozumím, neboť doba je pro nitro člověka tíživá a depresní natolik, že je viditelné, že v tomto systému není na prvním místě člověk, ale převrácené hodnoty a to je tržní hospodářství, skrze které se všichni snažíme uskutečnit svoje hmotné potřeby a mnohým se to ani zdárně nedaří, protože všechno je již víc než složité a prostý člověk systému, co je nyní, už skoro neruzumí a nikdo víceméně nechápe, proč všechny hodnoty se poměřují penězi, když přece každou hmotnou potřebu předchází hodnota duchovní
a ty přijímáme z Věčného zdroje skrze ducha, jenž potom dále působí i na naši mysl a tělo, jež je formou existence naší nehmotné duše v tomto světě, duše zcela závislé na Nebeském zdroji a jeho milostivém plynutí.



Jsme prostředníky Lásky

9. listopadu 2017 v 21:16 | Marie Bernadeta |  Odrazy duše



Jsme prostředníky Lásky


Když ve tvých dlaních Pane dlím,
já přesto dále vím,
že v tobě žíti smím,
však nikdy nepochopím asi,
kam podějou se časy
promarněné smutkem
nad mým skutkem,
který ve tvých očích
nechtěla jsem spatřit.

Ty sám se ke mně přibližuješ
a učíš mne pravdě,
do níž ponořit se smíme
teprve z tvé vůle,
která se musí uskutečnit
skrze zkoušky v této zemi.
My jsme jen služebníci Boží
a tvoje síla projeví se vždycky,
když my jsme na to slabí.

Jsme v zemi tvory stvořenými
a nestačí mi rýmy
vysloviti díky,
že smím ti, Otče, patřit,
já slabá jsem jak stéblo v trávě,
co zachvělo se právě
a prostředníkem býti mám,
když starosti své odevzdám
a budu pevně věřit,
že dobro nad zlem vítězí
a lásku nespoutáme řetězy,
jí křídla přece patří!




Další články


Kam dál