Představy o budoucnosti na Věčnosti

15. června 2018 v 22:13 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie



Představy o budoucnosti na Věčnosti

Žijeme často představami o budoucnosti v tomto světě, však já vím, že jsme tady, abychom se naučili, co je třeba znát a vědět naší duši, protože život na světě je omezený časem, který je nám dán.
Skutečný život na nás teprv čeká, až na tomto světě umřeme a Bůh nás vzkřísí k životu věčnému. A proto vše, co činíme zde na zemi, mělo by mít smysl vzhledem k věčnosti, která přijde po smrti v tomto světě. Měli bychom myslet na věci podstatné a to je pravdivý vztah sám k sobě, užívat vždy nebeské způsoby a ne ty z podsvětí a žít svůj život s nadšením a odhodláním a zároveň i s myšlenkou, že všechno pomine a zůstane nám jen to skutečně cenné.
Někteří, co se dostanou do nebe, jakoby budou dál pokračovat v životě v nebi a prohlubovat dané schopnosti a užívat jich k dobru svému i druhých, někteří, co jsou pro nebe vybráni, budou muset žíti nové životy od malička a učit se všechno, co na zemi nestihli, aby mohli být v nebi posláni na své místo a nebo také s úkolem zpátky jako noví lidé na Zem.
Někteří a je jich mnoho, navrátí se do podsvětí, protože nejsou pro nebe vůbec zralí. Zní to jako pohádka,ale to je skutečná pravda, že v každé chvíli pozemské přítomnosti si tvoříme svou věčnost. Všechno, co je třeba, je láska, naděje a víra, ale jak bylo v bibli psáno, největší je láska.

Představuji si svou budoucnost jako život věčný, jenž není vůbec žádné lenošení, ale prostý život člověka, jenž s radostí slouží potřebným duším a raduje se z toho, že může být užitečný celou svou bytostí.

 

Beze slov

11. června 2018 v 13:15 | Marie Bernadeta |  Sny o Nebi



Beze slov

Již slov nám není třeba,
jsi víno mé i chleba...

Když přijímám tě pod obojí,
tak srdce mé se se tvým spojí,
nejsi už ty a nejsem já,
jsme jenom my dva
a pravda skrytá v našich nitrech
se zrcadlí už ve všech jitrech,

když probouzím se s láskou k tobě,
dávám ti ruce svoje obě.
A jsem-li sama sobě milující bytostí,
učím se Nebi otevříti v skrytosti.

Duch svatý do mne vchází
a ďábel ve své zlobě klacky hází,
sám se sebou se sází,
zda mne v nitru zkazí.

Já na pomyslné skále stojím,
modlím se, doufám, že obstojím
a když se vrhnu dolů po hlavě
a nebo půjdu bosky po lávě,
můj Anděl strážce vede mne
i přes překážky do Nebe.



Vyznání

6. června 2018 v 21:45 | Marie Bernadeta |  Pro tebe bez tebe







Vyznání




Mé srdce často od dětsví úzkost svírá,
stalo se nestalo, chybí mi víra.
Na chvíli uvěřím milostem shůry,
ale pak stále víc pochybuji.

Jak je to s láskou pravou v tomto světě
a jak ji prožijem na onom světě?
Já vím, že miluji duši v člověku
a k té i Bůh sklání se od věků.

Chtěla bych jít a duši obejmout celou,
nemohu ale fyzicky býti s tebou.
Někdy už řízením Božím nerozumím,
bojuji s pravidly svým osrdím.

Přijmout a odevzdat všechno,
spoléhat na Boží lásku věrnou.
Ve snech a představách jsme jedno,
navenek ale trpím láskou nesouměrnou.

Já mluvím sem tam k tobě
a ty mlčíš stále jako v hrobě.
Já vím, že jednou v Nebi se dočkám
a i tam ještě chvíli si počkám.

Ale což nadělám jiného jen,
než čekat na svůj i tvůj poslední den,
až budem snít spolu společný sen,
v němž budeš novým dítětem

a o mne budeš se opírati,
aby až všechno se naučíš
a dospěješ, mohl jsi svoje síly dáti
všem duším, které utěšíš.

Tak budem spolu stále žít
a jeden v druhém budem číst,
nikdy se nelze lásky nabažit....
Budeme spolu tkát i příst.

Ty budeš knihou a já v tobě čistý list,
můj Anděl strážce spolu s tvým
zapíšou všechno, buď si jist,
a já ti skrze ně tvou netečnost na světě odpustím.



 


Plamen hoří

5. června 2018 v 21:32 | Marie Bernadeta |  Nálady



Plamen hoří


Když v srdci plamen hoří,
všechny překážky se zboří.
Jak plamen svíčky třepotá se
můj život lidský, který zdá se
mi moc krátký
na to, projít zmatky.

Tak ve svém srdci plamen nechávám
a pravdu čistou poznávám,
tu kterou každý hledá
a odradit se nikdy nedá.

Jsem svící rudou v hrudi tvé,
srdce tvé hoří v plamenech.
Kam kráčíme a proč tu jsme?
Dnes nezáleží na jménech.

Jsme na cestě do Nebe,
víc světla chci mít pro tebe
a srdce moje v plamenech
se cuká jako vzdech,

jenž k tobě stále míří
a posílám ti chmýří,
co květu zmarem je
a novým svítá naděje.



Jako svatí

5. června 2018 v 20:35 | Marie Bernadeta |  Nálady


Jako svatí


Když naproti mi kráčíš
a kříž svůj těžký vláčíš,
mám srdce na svém místě
a jedno jsme pak jistě.

Pro tebe vpravo srdce mé je,
jak v zrcadle se děje
a u mne spíše vlevo v hrudi
tluče a samota mne studí,

když každý jinou cestou jdeme,
však v nitru stále spolu býti smíme,
a dokud na konec cesty nedojdeme
a život věčný uchopíme,

v němž spolu budem tak,
jak odvěků je dáno
těm, co hledí do oblak
a v knize je to psáno.

Jen úmysly mít čisté,
tak jak mi srdce zblázněné dnes radí
a miti srdce na pravém místě
smějí všichni svatí.



Od svého zrodu skrze kříž

29. května 2018 v 0:25 | Marie Bernadeta |  Modlitby II.



Od svého zrodu skrze kříž


Chtěla bych býti moudrou
a míti z Nebe poznání.
Chtěla bych býti tichou
a nechat v sobě plynout
vlny života,
jenž v každém slově klokotá.

Nad studní pravdy se sklánět
a vodou živou svoje srdce napájet ,
aby mi ze rtů její čistota
dala dech nového života,
jenž toužím přijmout jednou
v Nebi, kam mne snad po smrti vezmou.

Každý je strůjcem svého štěstí,
a proto máme kříž svůj nésti.
Život svůj na zemi máme odevzdat
a všechno tady ponechat,
abychom mohli býti novými lidmi
v životě věčném, jenž nám Bůh slíbil.

Vždyť život pravý teprve čeká
na konci cesty na člověka.
Pro život věčný jsme tu zkoušeni
a v ruce boží jako drahokamy broušeni,
abychom směli do Nebe,
kde na nás práce čeká,
taková, v níž radost od Tebe,
Bože můj, vchází do člověka,
který je k obrazu tvému živý
a všemu krásnému stále se diví.


A tak tu kráčím světem tím,
od svého zrodu skrze kříž,
kterým jsi mne, můj Bože, zachránil
a jsem ti každým dnem stále blíž.







V bolesti

28. května 2018 v 23:45 | Marie Bernadeta |  Modlitby II.


V bolesti


V bolesti, Bože, jsem ti blíž,
tys nesl za mne těžký kříž,
zůstávám s tebou, když trpím,
nesu svůj kříž, navzdory bolestem krutým
ještě jsem smrti vzdálena,
Nebe je skrze tebe můj cíl,
a tvůj kříž je má rozhledna,
beru si pro sebe svůj díl.



Odkaz" http://mariebernadeta.blog.cz/1803/cesty-zivota

23. května 2018 v 12:55 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie
Na téma týdne: " Začátek a konec" si můžete přečíst můj osobní pohled v březnovém článku: http://mariebernadeta.blog.cz/1803/cesty-zivota

Alfa a omega

23. května 2018 v 12:43 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Alfa_a_omega |  citace

Alfa a omega


A. Gaudí: Alfa a Omega na katedrále v Barceloně

Monogram PX s písmeny AΩ (náhrobek, kolem 680, Louvre)

Alfa a omega na mozaice v římském kostele San Clemente (12. stol.)

Alfa a omega, je první a poslední písmeno klasické (jónské) řecké abecedy. Mohou tak znamenat počátek a konec, první a poslední, případně i celek nějakého děje nebo celku, podobně jako české "od A do Zet".

Původ

V pozdním starověku se písmena abecedy - z nichž lze sestavit všechna slova - někdy pokládala za jakési prvky světa a výraz "alfa a omega" tak mohl znamenat počátek i konec, případně celek Vesmíru. V židovské rabínské literatuře se podobně užívají písmena alef א a tav ת a výraz "plnit Zákon od alef po tav" znamenal plnit celý Zákon.[1]

V podobném významu používá výraz alfa a omega biblická kniha Zjevení Janova (Apokalypsa):

"Já jsem Alfa i Omega, praví Pán Bůh, ten, který jest a který byl a který přichází, Všemohoucí."
- Zj 1,8

Výraz se pak ještě opakuje ve Zj 21, 6 (Kral, ČEP) a Zj 22, 13 (Kral, ČEP), kde jej o sobě říká Ježíš Kristus. Obrat "první a poslední", což je citát z knihy Izajáš (Iz 44, 6 (Kral, ČEP), se kromě toho opakuje ještě několikrát.

Spojení "První a poslední" používá jako Boží titul také Korán (Súra 57,3).[2]

V historii

Symbol AO se pak velmi často vyskytuje ve starokřesťanském umění, na náhrobcích a reliéfech, často jako součást Kristova monogramu PX. V této podobě pak od doby císaře Konstantina (+337) nosily také římské legie na svých standartách (labarum). Objevuje se pak porůznu v křesťanské ikonografii, zejména na mozaikách a freskách.

Výraz "alfa a omega" se pak stal poměrně běžnou metaforou pro celek nějakého děje, pro "první a poslední". Objevuje se i v literatuře, jako název hudebních alb, filmů a podobně.

( https://cs.wikipedia.org/wiki/Alfa_a_omega)


Přítomnost, která trvá

19. května 2018 v 22:46 | Marie Bernadeta |  Noční inspirace





Přítomnost, která trvá


Co jenom pravda je a co není,
vědět, či nevědět, co se změní?

Jak život lidský korytem času běží,
zůstává naše nitro u moře lásky na pobřeží.

Nemohu usnout, bojuji s tělem svým,
které se vzpouzí poznaným tajemstvím.

Jsem živou bytostí v tomto světě,
kde se vším zápasím v každé větě.

Po cestě křížové jdeme
k cíli, co tady nenajdeme.

A přece ležíme v dlani Boží,
do vln se vrhneme z útesu na pobřeží

a jako na vlnách budeme přeneseni
do světa, pro který byli jsme utvořeni.

V doufání prostém Božího dítěte
nacházím útěchu zde v tom světě,

kde se dnes nacházím
a s proudem času žitím procházím.

Tak každý do sebe ponořen jen
počítá kolikrát pomine noc i den,

v čase, co byl nám dán k pobytu zde
smýváme slepotu všedního dne.


Doufání

18. května 2018 v 23:06 | Marie Bernadeta |  Sny o Nebi




Doufání


Chci s tebou, Lásko být,
do Nebe s tebou odejít.
Tam, kde je mír a klid
a kde můžem všechno mít.

Kdo v lásce učí se žít,
ten může doufat v okamžik,
jenž mu dá věčně žít
v Nebi, kam touží odejít.

Kdo Lásku učí se v sobě mít,
ten může jistě pochopit,
jen čistí mohou bránou odejít,
ostatní doufají, že budou znovu žít.

Zázraky nejsou oslnivé,
většinou lehce je nalezneme
ve všem, co máme na dlani,
tak jako každé svítání.

Ještě ti šeptám do spaní
slovíčka plná toulání
a doufám v naše setkání,
kterým již nikdo nebrání.

Brána

18. května 2018 v 22:39 | Marie Bernadeta |  Nálady


Brána

Kam vede cesta má?
Do nebe nebo do Pekla?

Jen prostě jdeme cestou svou.
Ráno se probouzíme s otázkou
a večer usínáme s přáním svým,
abychom dál kráčeli za tím tajemstvím.

A ti, co mají v srdci pokoru,
možná, že půjdou nahoru
a ti, co pýchu v srdci mají,
kam ti se asi ubírají?





Doteky pravdy

17. května 2018 v 0:21 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie



Doteky pravdy



Do prázdna, do ticha
vpíjí se čas.
Pravda se odmyká
v každém z nás.

Dobro a zlo jsou na dlani.
Vybírat můžem vždy sami.
Duše se může uplatnit
anebo nechá se polapit

do sítí z nízkých úrovní spletených z uzlů zla,
jejichž kořeny zapustily v těch, co smrt si volí místo života.

Duši kdo jakou zavolá?
Z nebe tu čistou, zlou z pekla.

Matka a otec v nitrech svých
volají duše dětí svých,
aby se v těle narodily
a pravdu v sobě uchopily.

Kdo v knize psáno má žít,
toho síť zloby nesmí pohltit.
Kdo si však zvolil peklo,
v tom zlo se zaseklo.

Způsoby z podsvětí jsou mi známy,
duše ty proradné jsou mezi námi
a je jich většina na světě, zřím,
já v lásce čisté snad uhořím
a duše z podsvětí jsou mi cizí,
pro ně je život příští v pekle,
nesnesou nikdy věci ryzí,
neboť zmar zvolily v sobě vlekle
živí se hněvem a špatnou energií,
ze zla se radují a klení holdují,
jakoby z kanálu právě vylezly,
co srdce živí, to z úst vychází.

Kdo s čím zachází,
tím také schází.
Co z úst se line,
to ze srdce plyne.

Způsoby nízké hlupáci mají,
ještě se jimi holedbají,
jak osel, který praví,
jsem hloupý, hodím se leda na tahání.

Prostá je pravda velice,
Bůh totiž vidí do srdce.
Kdo srdce koupe v hříchu,
pěstuje v sobě pýchu
a pak jen krůček stačí,
upadne hnedle na pavlači.

Do nebe vejít zlo nesmí,
Nebe je totiž celý vesmír,
a všechno dobré v člověku
dává Duch svatý od Věků.
Zlo pak je svobodné přestoupení
zákona pravého, jenž v srdcích ztracených není
a kteří zvolili zmar,
namísto aby života dar
do rukou vzali,
oni ho na zemi ponechají
a peklu duši svou odevzdají.



Vprostřed květu

29. dubna 2018 v 6:38 | Marie Bernadeta |  Nálady


Vprostřed květu


Stromy jsou obsypané květy
a v nostalgii pocitů
mi chybí správné věty,
když mizí kdesi ve skrytu
každé slovo hned
z mých nestvořených vět.

Z hromádky bez tvaru
vybrat mi nelze,
s rozumem v útvaru
stanovím meze.

Jen se mi zfálo, že jsme si blízko,
vzápětí procitám, není mi úzko,
neboť má samota netíží již,
zůstala pro nás dva skrýš,
ve které zůstávám na věky již
a tahle představa cesty na Věčnost
vytváří pocit, že na světě jsem pouhý host.





Bolest

12. dubna 2018 v 20:35 | Marie Bernadeta |  Amen


Bolest

Kam rozum dohlédne,
tam srdce leží rozbité.
Na kříži umřels,
beránek svatý
a i mne bolest světa drtí.
Proč tyhle zkoušky pochopit neumím?
Proč bolest ze zla do srdce se vryla
a z očí slzy vytlačila?

Jak vprostřed pekla duší ztracených
udržet směr cesty pravé
a jak ztlumit úzkost,
co srdce svírá z bezmoci?

Kde srdce jíti nemůže,
tam jistě rozum pomůže.
Sjednotit nakonec se musí,
cit s rozumem to sem tam zkusí.

Je totiž rozum nad city tím pravým,
pravdivým rádcem odhodlaným.

Žena je citu plná, je srdcem muže svého,
který se s láskou do ženy vžívá
a rozum leží v dlani, vedle něho,
neboť muž ženě je hlavou
a láskou pro ni pravou.
Tak muži v ženách cit milují
a ženy ctí muže pro rozum jejich.

Má proto býti snahou všech
naleznout ve věcech všech
jakousi svatou rovnováhu,
s rozumem brát city, které pominou
a myslet na věčnost, kterou neminou,
ti kteří s city už nelámou si hlavu.

Kdo spánkem spravedlivým spí,
ten v Nebi jistě blaženě dlí,
když city prchavé ponechal zemi,
tak i já Bohu vše odevzdám
a už hned cítím, dobře je mi!




Blízko krysích děr...

8. dubna 2018 v 9:16 | Marie Bernadeta |  Odrazy duše


Blízko krysích děr...

Na cestě potkala jsem zlo,
co se mi jako střípek v oku zaseklo

a dosud špatně viidím snad,
když tváře divných lidí vnad

zkřížily mi směr, když vylezly
na povrch země ze svých děr.

Ten krysí život děsí dost,
však udržuji v sobě lhostejnost

k těmto cizím duším,
jsou naskrz prosoleni

něčím temným, co se hnusí
mému srdci zcela

a proto hledám jistý směr
a cestu od těch krysích děr,

co chtějí zahryznout se jen
a živit se nízce z bolesti a trýzně těl,

na kterých zatím životy nám visí
a v této zemi jsou nám laťkou vyšší

cíle z nebe, že rozum pravdu uchopí
a jako kytku bílou dáme si ho do klopy.

Vždyť pouze nadějí tou žijeme,
že jednou dostanem se do Nebe.



Temnota v duších

8. dubna 2018 v 8:53 | Marie Bernadeta |  Odrazy duše
Temnota v duších


Pro marnost v tomto světě nenacházím slov,
kolik je na mé cestě pošetilých duší,
co pravdy čisté z nebe neuslyší,
neboť usadil se v jejich srdcích stín,
co temno v jejich nitrech vytvořil
a jejich světem původním je podsvětí,
tam navrátí se jistě po smrti.

Kam poděla se se svoboda?
Proč člověk býti věcí má?
V dlaních mám čistou vodu,
co nabrala jsem z vodovodu
a obličej si omyla.

Tvář zahaluje země prach,
však srdce leží na vahách,
když pomineme svoje těla,
kolik jen zbývá z nebe světla?



Rozsypané naděje

1. dubna 2018 v 20:26 | Marie Bernadeta |  Pro tebe bez tebe



Rozsypané naděje



Co ze slov rozsypaných jako vločky zbylo?
Jen pocit chladu a v duši prázdně bílo.
Po tom, co rozum zvítězil, touhy se uvolnily,
jak plachty na lodi, co povolily
a vítr nemá jak se opřít o stěžeň.

Už větry nehýbou mým lanovím,
spíš stojím v přístavu
a žádnou představu
už v srdci neživím.

Zůstávám ve své samotě
a se sluncem si rozprávím,
proč mezi mraky ukrývá se
a proč své teplo
schovává si do peřin,
to nepoví mi stejně,
celé roky mlčí
a jemnými doteky
mne ještě lehce mučí...

Vše pomine a zůstane jen vlání,
v němž ztraceni jsme bez přestání,
co Lásce vyrůst brání?
Jen čas, co ještě nepřišel
a Osud, který nevyšel,
aby se uskutečnil v jiném světě
zcela dokonale a zůstal naším společným
tam, kde se Lásce otvírají srdce
a kde nás všechny potěší.


O věčnosti

24. března 2018 v 15:03 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie
O věčnosti


Při setkání s lidmi mi nutně dochází, že skrze jejich jednání, slova, postoje a způsoby, které používají, lze poznat na jaké místo se tito lidé ubírají a které místo si dobrovolně ze svobodné vůle zvolili. Není třeba lidí litovat, když jejich cesty nevedou do Nebe, ale na jiná místa, je to jejich volba a je zbytečné jim domlouvat, vždyť sami se ve své pošetilosti a nevědomosti, domnělé ovšem, rozhodli, vždyť každá duše dostala svůj rozum a byla také k určitému úkolu na věčnosti stvořena a je jasné, že většina lidí na zemi do Nebe nemíří.
Vždyť v Nebi není těchto zlých způsobů z pekel, které používají lidé této země tak neuváženě a pošetile, slova, která ve zlobě vypouštíme z úst a vše, co nás odvrací od Boha v podobě zloby, pýchy a dalších špatných náklonností, jsou způsoby, které má za úkol duše zvládnout a překonat způsoby nebeskými, to je naše zkouška shůry, když kráčíme na cestě k věčnosti tímto světem spolu s těmi, co jsou jen divokou a lovnou zvěří zla, jež prosáklo člověka bez rozumu duše neprobuzené v tomto životě k vědomému životu, ale uspané k věčnému zatracení sama sebe v hlubinách, kterými člověk ponořený do bahna zla již nepronikne.
Představa bažiny je správná, procházet těmito místy na světě je zlé a je třeba chodit po "stezkách", neboť zdánlivě krásně vypadající trávník se pod spící duší náhle v bahno propadá a duše klesá do míst, z nichž nelze již dosti proniknout na světlo a žít k podobě, k jaké jsme byli stvořeni, totiž k obrazu Božímu a k prostému životu, který nekončí už smrtí, ale trvá v Nebi tak, jak nám tento život Bůh od počátku připravil, uprostřed přírody a prostých věcí, které naplňují lidskou duši.
My, kteří jsme zkoušeni v tomto světě, žijeme nadějí na život Věčný a jakou nadějí žije pošetilec, jenž neuznává, že život na zemi je ohraničen narozením a smrtí právě z toho důvodu, že jsme na cestě na věčnost prověřováni zkouškami, abychom směli po smrti vejít "domů" a byli jsme již šťastni a každý mohl přijmout úkol, který mu Bůh připravil od věčnosti?
Žijeme v naději na život věčný, neboť naše duše je motor pro tento život v pozemském těle, které je pomíjivé a je pouze formou existence člověka, jenž touží navrátit se domů, do Nebe.

Hledejte nejprve Nebeské království a všechno ostatní vám bude přidáno.

Kde jinde, nežli ve svém srdci a v jednání našem
a v narovnaných úmyslech svých vlastních hledat toto království?
Však vprostřed cesty skrze místa plná zla prochází se velmi špatně,
ležíme tváří v bahně a nedokážem vstát...
Modlitba, snaha uchopit dobro sám v sobě a projít místy těmito se musí, neboť proto jsme zde na zemi, abychom v Nebi byli svědky toho, co se děje zde a jaké jsou to způsoby, co ubližují a co do Nebe vejít nikdy nemohou.
Ti, co vejít nemohou, budou jako za sklem, křesťané věří, že vejdou skrze víru v Ježíše Krista, víra bez skutků je ale mrtvá... a duše ponořená ve své zlobě jako v bahně, která se celý život živí zlou energií, netouží po prostých věcech života, neboť ji blaží ubližovat a vybrala si zmar místo života, takový člověk zůstane za sklem a do Nebe vejít nesmí, neboť do Nebe se vchází a zůstává, věčná přítomnost, pokoj a mír v duších, to je ta správná představa, hledejme proto Nebeské království ve svých duších a snažme se používat stezky, které jsou nebeskými způsoby a naše úmysly nechť jsou nám kompasem na cestě skrze zlo, jímž musíme s očima otevřenýma projít, vždyť i sám Pán sestoupil do pekel, jak se ve vyznání víry modlím!

Ještě jsem poznala jednu pravdu, totiž, že zlo se seskupuje a shromažďuje, není to ale z přátelství a z lásky, jak si mnozí namlouvají, je to jen z důvodu násobení zla a pošetilého předvádění sama sebe před druhými, způsob, jak se ujistit, že jsem nejlepší a nejzajímavější před druhými a také ujištění o tom, jakou mocí oplývám ve své zlobě, kterou spolu s dalšími zlými lidmi násobím.

Láska je jiná, láska touží po blízkosti a splývá, Láska vytváří jednotu a jednu bytost. Láska je živá, prochází sice mnoha zkouškami, ale jak je psáno, láska nikdy nezávidí, přehlíží chyby, odpouští a hledí s nadějí do budoucnosti, láska je způsob života nebeských bytostí.

Co v nebi můžem očekávat?
Jen prostý život a mnohé úkoly, v nichž osvědčili jsme se už tady na zemi. Nebe je prosté starostí, je to blaženost napněná stálou přítomností zdroje života.

Peklo je domovem mnoha duší nehodných a neochotných v Nebe vstoupit a těch, co nízkosti a zvrhlosti pak zcela propadli.Vždyť jejich způsoby jsou viditelné ve způsobech chování mnoha lidí tady na zemi, jak radují se ze zla a tím, že ubližují, nenasytně potom živí zvrhle touto silou tělo i svou duši ke smrti ovšem, ne však k žití.
Starosti tohoto světa pominou a co se zdá jako pokrok, je často skokem do propasti zmaru, neboť usílí umrtvit v člověku život a oživovat věci neživé nevede dál, než do pekel, kde všichni ochotně se živí jeden na druhém a neuznávají svobodnou vůli druhých bytostí a všechno, co má býti čisté, ztrácí smysl v rukách těch, co života jsou nehodni.
Tak každý zapisuje do své knihy svobodně a ze své vůle, který směr si volí, zda Nebe nebo Peklo.
A tak se stane v okamžiku smrti, když kniha dopsána je, že smrt se změní na Věčnosti v další žití a nebo ve stříbrném jezeře obrátí se v utonutí, což je obraz v nevědomí skomírání duše bez obživy ze zdroje. Z hněvu a zloby nečistě budou nakrmeni a tak se jejich život navždy rozpadne.
Ti však, co v Nebe smějí vejít, co zkoušeni za života byli Nebem i peklem na zemi a prošli mnohou zkouškou, získají skrze Oběť Beránkovu odpuštění a skrze jeho oběť vejdou prvně do očistce, kde uspáváni budou a aby mohli vejít do Nebe, musí se jejich duše skrze snění obnovit a umenšiti v duši dítětěte, které pak navrátí se v jiný život na zem a podobně dál procházeti bude v nové knize života skrz zkoušky vlastní dále, dokud nevyroste duše pro Nebe, není jiné cesty, než život těžký na zemi, aby pak duše očištěná jednou mohla vejít do Nebe a přijmout život jako mají Andělé.

Cesty života

18. března 2018 v 12:57 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie


Cesty života


Není mi shůry dáno soudit druhé
a ani určit, co po smrti z nich bude,
však poznat zlo a dobro může každý
a vprostřed svojí cesty držet se vždy pravdy.

Život na zemi je cesta na věčnost
a každý musí uznat přeci skutečnost,
že živí jsme zde pouze od narození do smrti
a nikdo jinak v tento svět nepřijde a neodejde,
než zrozen z ženy vejde
a smrtí těla odchází.

Pro ty, co v skrytu moudrost mají,
se pravdy čisté odkrývají.
Je na bíledni totiž,
že vejít do Nebe se nepodaří mnohým,
když totiž cestu svou do pekel si dláždí.

Je pošetilé se zlem jít
těm, kdo k Nebi chtějí jít
a kdo kam může odejít
se můžem spolu přít.


Život na Zemi je stvořen v přicházení, v okamžiku pomíjivosti a v odcházení.
Vše je udržováno v koloběhu neustálého zrodu a zmaru.
Čas přicházení a čas odcházení se střídá a ve své pravidelnosti se projevuje
i v ročních obdobích v přírodě na stromech, rostlinách i zvířatech.
Život zde na světě je pro člověka cestou na Věčnost, kde je už pouze přicházení a trvání jako věčná přítomnost, čas má v Nebi již jiný rozměr, na Věčnosti je přicházení a trvání, na rozdíl od života na zemi, kde je život přítomen v časovém rozměru přicházení a odcházení.


Život na zemi je pomíjivý a má časový rozměr sevřený do přicházení- zrodu a odcházení- smrti.
Člověk je na cestě protkané zkouškami, kdy duše se má ujmout vlády nad věcmi tělesnými a zvítěziti v tomto světě myslí ducha, jenž se učí projevovat moudrost danou shůry, abychom mohli vejít jednou do Věčnosti a zůstat vprostřed prostých věcí tak, jak je Bůh stvořil a od počátku pro člověka určil.
Abychom jednou Nebe ocenili a našli jsme v něm vše, co naše duše touží od věčnosti míti, musíme jíti touto cestou života v tomto světě z hrubé hmoty a hmotném těle je pak naše duše podrobena zkouškám nutným. Každý se může ve svém srdci rozpomenout často na okamžik krátký a blaženost svou spatřit, když v jediném okamžiku stvořil Bůh lidskou duši jako obraz sama sebe a my pak máme použíti v životě svém- na cestě - vše, co duše odráží, Lásku a život ve svém trvání.
Vše, co je pomíjivé, ztratí smysl a zapomenem všechno, co nemá smysl pro věčnost, proto je každá chvíle v tomto životě pro nás zkouškou a každá bolest pomine.
Život ve vzpomímkách zůstane zapsán v naší " knize", tu každý člověk má uloženou v Nebi, kdo zapsán je však také v Knize živých.





Kdo se však zřekl svého života, propadl smrti a skrze hřích a špatné svoje rozhodnutí odvrátil se od Zdroje, kdo zvolil sobě smrt a zatracení, ten má svou knihu smrti v Pekle uloženou a tam se také zmaru dočká jednou.
Pro mnohé duše není cesta do Nebe, neboť je Nebe velmi prosté a zlo v něm nemá místo, ani hněv a zloba a tato doba, kdy svět je velkým tržištěm, kde člověk je už pouze věcí a všechno oceněno je už pouze oběživem zdejším, těžko může vejít zpět do Ráje Nebeského z prostých vět, kde služba bližním a absolutní svoboda je pro člověka ta hlavní hodnota.
Snad ve vzpomínkách člověka je ještě dětsví pravým lidstvím, však čím více uchopeni tímto světem a vprostřed systému, co duši ničí a zkouší nás i peklo notně, jsme v Boží dlani napospas vydáni tomu všemu s vědomím, že na cestě jsme a vprostřed zkoušek, že nás neopustí nidy náš Anděl Strážce, kterého každý dostali jsme v okamžiku zrodu a s nímž zase vrátíme se domů, až odejdeme v okamžiku smrti z těl a ze světa domů.




Další články


Kam dál