Cesta ke svatosti

Sobota v 21:38 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie
Cesta ke svatosti

Přemýšlím často nad tím, jak vnímám duše druhých lidí, nemohu pochopit , jak málo dbají mnozí o svou duši a jejich chování je projevem pustého nerozumu. Vždyť čím jsme na světě déle, tím více máme usilovat o to, aby duše měla v rukou tělo a aby se náš projev sjednotil s naší duší, jejíž síla se má ukázat a která byla stvořena k obrazu Božímu. Vždyť každé slovo, které vychází z úst, má být chválou Bohu, nikoli výsměchem.
V Nebi je všechno prosté a každý se raduje z maličkostí a jedna bytost se s druhou setkává s láskou a porozuměním. Nebe je vyplynutím našeho úsilí na zemi.Jsme-li zbaveni dědičnho hříchu, pak všichni žijí ve své svatosti, čímž se rozumí zde ve světě zvládnutí vlastní povahy.
Je proto velmi důežité naučit se ovládat a zvládat své negativní emoce a umět s nimi pracovat takovým způsobem, že se vstřebají a nebudeme se jimi projevovat navenek a v srdci zůstane nám pokoj a mír, který vysíláme ze svého nitra i kolem sebe.Tak umírali mnozí mučeníci a přijímali utrpení z rukou nepřítele a zároveň jim odpouštěli.
Měli bychom si ovšem také uvědomit, že za duše v pekle se nikdo nemodlí, neboť již není žádné naděje na jejich obrácení z jejich vlastního rozhodnutí setrvávat daleko od Boží přítomnosti tím, že ji odmítají celou duší a veškerými projevy neslučitelnými se životem, jenž v naší stvořené duši Bůh Stvořitel udržuje ve své nekonečné milosti, pokud jsme zde na zemi lidmi.
Kdo o životě rozjímá, ten jistě hledá odpovědi na to, co činit má a jak dojít k cíli na své cestě života v tomto světě, kde všechno důležité ukrýváme ve svých duších a vědomě smíme v tomto světě jednat podle svého svědomí.

Jednou se ocitneme mimo svoje tělo, to každý ví a každý se smrtí svou počítá, jak známo ale, nic nezmění poslední vteřina, máme přece celý pozemský život, každičký den, který přijímáme z Boží ruky, je nám časem daným ke zkouškám na věčnost, zda zvolíme si Nebe nebo věčné zatracení v pekle.
Kdo rozjímá dnes nad těmito věcmi o Nebi a Pekle, ten pochopí, že "karty už jsou rozdány",
kdo v Knize života je zapsán, ten prochází zkouškami pro Nebe a kdo si vybral zatracení, smrt a nicotu, ten sám se ve svých hříších topí a ve špatných náklonnostech setrvává paličatě.
Já do srdce vždy hledím a zvažuji jednání své i druhých ke mně, zda mne přijímají nebo chtějí ze mne učinit jen věc, která se jim z rukou vymyká, když vnímám jejich duši, cítím jejich nitro, že nejsou schopni uznat svobodnou vůli každého člověka, která se ale má sjednotit s vůlí vyšší, než kam sahá rozum náš a v ní naplnit svůj osud, to jest svatý být.
 

Den do tmy

Čtvrtek v 20:38 | Marie Bernadeta |  Noční inspirace




Den do tmy




Den do tmy už se uložil,
abychom načerpali trochu sil.

Můj Anděl zrcadlo mi nastavil,
aby mou duši uzdravil

a dal jí střípek světla shůry,
co odežene noční můry.

A jak tak rozčesávám vlasy,
hážu si stříbrňáky do své kasy

na zítra, abych měla drobné,
až poledne s únavou mi nohy podetne.

Zlo na cestě

10. října 2017 v 21:55 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie
Zlo na cestě


Kdo z nebe přišel do světa,
ten v sobě touhu žíti má
a na své cestě hledá dobro,
které ho stále objímá
navzdory starostem
i zlu, co v mnohých duších
vnímá.

Jak za sklem ocitnou se
a do nebe vstoupit nemohou,
potravou duší z podsvětí
je hřích a zloba v srdcích
jejich nečistých,
oni zvolili si smrt
na odvrácené straně světa
ponoří se do plamenů
vlastní zloby, což je ničemnost.

Nemohu setkávat se s duší,
která touží ubližovat
a ze zloby se těší
a jí se uklidňuje,
že někdo jiný trpí,
ho štěstím zcela naplňuje.

Já jinou cestou kráčím
a vidím pravdu na dlani,
dnes otočím se na patě
a nenechám se svésti do bažin,
kde duše proradné jen dlí,
já poznám dobro v duši,
jen takové to sluší,
co krásnými se zdobí ctnostmi ,
ne špatnými náklonostmi
a neházeti perly sviním,
ty na krku si ponechám
a pokračuji v cestě tam,
kde domov mám.



 


Den za dnem

9. října 2017 v 20:56 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie





Den za dnem


Den za dnem míjí jen
a já si v srdci svém
odškrtávám úkoly,
jak chodila bych do školy.

Zde na světě jsem
pro každičký svůj den,
abych v srdci měla víru
a poznala i míru,

s kterou vážit mám svá slova
i skutky svoje v dlani
držet za svítání,
když vstávat časně musím
a činit, co si žádá svět
teď, tady a hned.

Pryč se splíny i stíny za oknem!

9. října 2017 v 20:06 | Marie Bernadeta |  Nálady


Pryč se splíny i stíny za oknem!


Za oknem mým jsou stromů stíny,
život můj plyne, dny míjí.
Příroda plody vydává
a je v ní vidět únava.

Když setmělo se venku,
je čas si vypít sklenku
a stíny nechat za oknem,
spíš radost v srdci svém
podržet si ze dnů světlých,
zas zjara vrátíme se do nich.

Když nálada smutná zmocňuje se duše,
tam za sluníčkem, vím, že kluše
jak věrný koník můj,
ty stíne černý za oknem si stůj
a nechoď do jídelny,
ani do ložnice
nikdy více.

Pryč se splíny i stíny za oknem!
Kéž radost z léta zůstává si v srdci mém!




Podzimní psaní

3. října 2017 v 12:26 | Marie Bernadeta |  Nálady
Podzimní psaní


Podzime uplakaný
zaplavíš slzami
moje rány.
Podzimní čas
má také místo v nás,
v něm smutek nostalgický
míchá se se sklizní plodů
a věští časy odpočinku.
V přírodě ukládá se k spánku,
aby zas zjara vzbudil se znova
čistý a obnovený,
a proto slova smutku smývá děšť,
buď se mnou chvíli
jestli chceš
a vzduchem rychlostí větru
čekám tu smutná,
až mi napíšeš

Jiskření

13. září 2017 v 21:40 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie




Jiskření


Když jiskra mezi dvěma srdci přeskočí,
nemusí to být vždcky Láska,
i zlo tak lehce útočí
a ranami nás laská.

Je na každé duši
dobře zkoumat pnutí vzájemné,
zda přáteli si budeme
a dobro vzájemně si přejeme
a nebo jsou nám druzí jenom věcmi,
co využít se sluší těm,
kdo sobectví jsou vězni.



Na cestě do Věčnosti jsem

13. září 2017 v 21:16 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie






Na cestě do Věčnosti jsem



Když večer naklonil se zas,
je spočinout si čas.
Snad naučím se zastaviti v sobě
proud myšlenek a hlas
svůj ztišit v nás.

Jsem blízko těm,
co v myšlenkách svých objímám
a díky příštím vteřinám
poznávám zase pravdy nové.

Kdo se mnou v lásce zůstává
a přijímá mne zcela tak,
s ním sdílíme se v sobě
a jednou bytostí jsme tak.


A proto mluvit takto mám,
ne netoužím být milován,
ale milovati sám
a lásku, kterou dám
sdílím s tím,
kdo mnou je takto přijímán
tak, že jeho chtění
ve svobodě ponechám.

A není nikdy sám,
kdo duši blízkou objímá
a volá takto k sobě,
když letmými doteky
se duše mohou přesvědčit,
že sdílení je vzájemné
a navzdory tělům vzdáleným
si mohou zcela blízko být.

Já Nebe blízko cítím,
však ve mně pláče zmar,
když ztotožním se s bytím
v lidském těle,
které je jen formou existence
duše- podstaty.

Na cestě do Věčnosti jsem
a spolu s těmi, které milujeme jdem
a skrze zkoušky časné projdeme
až do Nebe,
kde v jiné formě ocitne se duše má,
jež pravdu celou kdesi zná.

Jen blízkost něčí pocítím,
hned v nitru vlastním vím,
kdo přijímá mne zcela
a s kým se zase rozcházím.



Ticho

29. srpna 2017 v 7:45 | Marie Bernadeta


Blahoslavení tiší....

I osel může být považován za moudrého, když mlčí...


Mlčeti zlato...

Umět potěšit v pravou chvíli a umět mlčet....

Ticho léčí...




Ticho

Kde tichost dává prostor slovům,
tam do myšlenek vchází rozum.

Co z úst nám našich vychází,
to dál nás jako obraz také provází,
vždyť slovo z myšlenky je utvořeno,
co prvně v duši se zachvěla
a vyslovit se nahlas zachtěla.

Však naučit se zvažovat,
kdy myšlenkám svým průchod dát,
je uměním moudrých,
co touží naslouchati slovům shůry.

Jak energie s myšlenkou se snoubí,
pak na povrch vychází, co v hloubi
kdesi v nás
dřímalo a přišel čas
projevit se slovy zas.

Když z myšlenek vytváříme obrazy,
co do hmoty se odrazí,
pak slova
modelují znova,
co ze srdce vychází.

Však podržeti na chvíli
v sobě, co nás rozčílí
je uměním těch, co bouře krotit umí
a jejich účinek tak ztlumí.

Být krotitelem jazyka,
to lehko se mi neříká!

Co do úst vchází, to nás neušpiní,
však co vychází z úst,
to dává myšlence vždy růst,
i potichu však
můžeme svým chtěním v duších vysílat
to, co nahlas nelze vyslovit.

Pak na mysli je třeba mít,
že myšlenku jak bouři v tichu
můžeme vždy zastavit,
když silní budem v duchu
a ponecháme v sobě,
co nepatří se sluchu a
uchu cizímu nastavit.

Však sami v sobě ponořeni
ucítíme sílu toho, co vyslovit jsme chtěli
a čím jsme tvořit chtěli
Nebe nebo peklo v duších.


Smysl života

29. srpna 2017 v 6:35 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie






Smysl života


Smyslem života zde na Zemi je poznat pravdu o životě, jenž dostali jsme jako dar a poznati i zmar, jenž všechno živé uvězňuje do hmoty, v níž se ale projevuje duše nehmotná.
Je něco více, nežli život pozemský, my ale nemáme víc, nežli vlastní smysly a pak i vlastní omezené poznání.
Nebe je strůjcem života a v něm se rodí všechno dobré, my ale ještě zahaleni nevědomím vlastní podstaty a omezeni vlastním tělem zkoušeni jsme po čas krátký, abychom do Nebe až vejdem, vážili si každé maličkosti a sami v sobě byli šťastní a ve službě pak druhým zůstávali věčně živí.
Smyslem života naší duše je přijímat život svůj z ruky Stvořitele a růsti v lásce čisté a vzájemně se sdílet s těmi, kteří k sobě patří, tak se vytváří Jednota, která prolíná celý vesmír a která je skutečně dalším tvůrcem života, jenž není v nečinnosti, ale spočívá v neustálé službě jeden druhému a pro dobro každé duše. Schoností duše sloužit pokorně druhým se ve skutečnosti měří její výška a hloubka zároveň, neboť Láska, kterou s druhými sdílíme, se dále násobí.
Každá myšlenka a každé hnutí vytváří vlastní energii, se kterou může duše pracovat a tak se v ní učit. Země a Nebe jsou smysluplně propojené neviditelnými nitěmi těchto energií, které však vnímáme pouze zprostředkovaně a zobrazujeme si je ve vědomí pomocí svých smyslů.
Všechno, co činíme zde na zemi, má skutečný smysl jen tehdy, když se naučíme věci přijímat a zároveň hned odevzdávat jako děti se vší důvěrou, že jednou všechno pochopíme, až vyrostem a dospějem ke skutečnmu smyslu svého žití a zaujmeme místo " U stolu", co určené máme.
Smyslem života zde na Zemi je ruku v ruce s Nebem jít a co je třeba učinit, růst, učit se a živý být, dokud nás nezavolá zpátky Nebe a budem moci Domů jít.


O životě věčném

28. srpna 2017 v 7:23 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie


O životě věčném

Je ráno a já nemusím dnes do práce, od které bolí ruce, mám dovolenou. Vstala jsem ale dříve, než pojedu vyřizovat jiné věci, abych mohla vyslovit, co nad ránem jsem měla v mysli.
Hledám stále pravdy o tom, kdo jsme, proč žijem a kam spějem. Jen pokorným srdcem jsou tyto pravdy odkryty a my pak díky Bohu můžeme dost nesměle a neohrabaně sdělit druhým to, co víme a pomoci těm druhým, kterým ještě není shůry dáno pravdy odkrývat.

Těm, co s láskou chtějí nový život probudit a duši v tělo nové přivolat, zkrátka, ti, co rodiči se stanou v tomto světě, ti na mysli by měli mít, jakou duši zavolají a o kterou jim bude dáno pečovat. Mnozí tomu neuvěří, jak je pravda prostá, neboť v tomto čase " Konce světa, kdy Soud probíhá" , je nabíledni, že duši z očistce si mnohý zavolá. Jsou totiž posílány mnohé duše znova z domova i z očistce, který je blízko Nebi, je to vlatně taková školka na spaní pro duše, co zemřely zde na světě jako lidé a do Nebe ještě nevešly, protože je v nich mnoho zlého, co musí se smýt z nich a světlo s rovnováhou, aby se zas smělo obnovit a ony mohly jednou svoje místo v Nebi zaujmout a věčně živé být.

Ach, nevím odkud začít a jak říci něco zcela prosté. Jest Nebe, které je mým Domovem a kam se toužím vrátit. Každému však má být jasné, co znamená ten výraz," Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo", tak jest, vše spatřit můžem teprve, až v tomto světě umřeme. Až odložíme smysly, kterými zde na zemi vnímáme život hmotný, jehož je i naše tělo, co by forma naší podstaty, součástí, a které musí zůstat zde.
Vesmír je plný života, jsou obydlené planety i hvězdy vyhaslé, tam v Nebi, moji milí, sejdou se ti, co k sobě duchem lnou a co milují se tady. Tak stane se, že mnozí příbuzní jsou si v nebi cizí, protože ve skutečnosti záleží víc na duši, s kým si rozumí a jak se jeden s druhým sdílí, neboť jsou také v tělech pozemských přítomné duše z podsvětí, krom těch z očistců zavolaných a těch čistých z Nebe poslaných, aby druhým duším vyrůst skrze utrpení v tomto světě pomohly.

My z Nebe posláni jsme byli s úkoly, abychom mnohé duše vedli na své cestě domů, však všechno spojeno je se svobodou každé duše a my nechceme je přinutit, jen pouze s nimi ve svornosti jít, neboť jsme totiž také pouze lidé, duše ponořené do hmoty, která nás tříbí a zároveň však omezuje. Teprve v Nebi budem žíti plně a tam se chceme zase navrátit, až úkoly své vyplníme a uplyne čas, který nám byl dán.
V Nebi je ve skutečnosti všechno prosté a jak o něm trochu přemýšlím, cítím nejprv zklamání, pak ale dál když o tom vím, pochopím, že Nebe je tam, kde lidé navrátí se k přírodě a prostým věcem a všechno narovná se zas , některé duše vejdou do očistce, kde ve spánku se čistí a tak se stane, že z očistců pak duše obmyté vycházejí jako duše dětí, jsou ještě malé a musí dále vyrůst, některé vejdou do Nebe a zaujmou své místo, aby vyrostly a učily se to, co na zemi zde nestihly, vyrostou a pak zůstanou již stále stejné, duše roste jenom do třiceti let.
Některé duše vejdou hned a narodí se, jak bych řekla, do Nebe jak by se v něm zrána vzbudily. Vstanou a jak by odjakživa v Nebi byly, chodí a činí, co a jak mají a se všemi se kolem znají.
Jiné duše, ty z podsvětí zůstanou jak za sklem ztracené, těm není dovoleno vejít, neboť v nich světlo není a vlastní vinou svojí uvrhly se do temnoty, kterou v sobě mají a ani pobyt na světě, když nepomohl světlo nové najít, není zbytí, ty zůstávají samy v sobě ponořené bez pomoci.

Co vlastně slovo "Nebe " znamená, je to výraz pro něco vyššího nad zemí, to jest, je to obraz toho, že úroveň žití duše je v Nebi výše, nežli tady na Zemi. Ty světy, které lidi ve vesmíru hledají, jsou ve skutečnosti v nás, v našich nitrech a tam je pravda o vesmíru skrytá, my zůstáváme zde a náš čas je pro pobyt na tomto světě ohraničen početím, narozením a pak smrtí, kdy musíme se ale s životem svým pozemským zde rozloučit, neboť je jen na chvíli a pomíjí.

Pak každý pochopí, že rovny jsou si mnozí pouze v Nebi a i tak je rovin více, vždyť každý duch se nevyšplhá po žebříku výše, nežli je mu dáno.
My shůry na Zem poslaní jsme tady proto, aby jiné duše poznaly pravdu o Nebi, že nelze spojit smrt se životem a duši z nebe s duší z podsvětí, neboť ten nízký duch, co ponořen je do všeho tělesného pouze a spojený se vším nízkým hnusem, chce duši čistou s sebou stáhnout, jak ji chce chytit svojí sobeckou myslí, nemůže totiž v nízkosti své k Nebi vzhlédnout a nemůže se očistit jinak, než všechno zlo sám v sobě opustit. Nad těmi lidmi. kteří z podsvětí mají přivolané duše, nemá Nebe moc, můžeme dělat, co jen umíme a je toho i dost, však rozhodnout se musí každý člověk vždycky sám a pochopiti jednu věc, že každý je zde pouze host, co do Věčnosti staví most.


Poslové z Nebe

27. srpna 2017 v 22:01 | Marie Bernadeta |  Pravdy


Poslové z Nebe


Zde na Zemi jsme posli z Nebe,
když poníženi byli jsme,
abychom v tomto světě prošli
skrze utrpení k pravdě
a na věčnosti vážili si domova,
jenž ve svém srdci stále máme
a v návrat domů zas doufáme,
že se uskuteční hned,
jak se naše duše projeví
a úkoly své vyplní.


Na zemi posli jsme jen nakrátko
a co je třeba vytrpěti berem na sebe,
neboť je lépe snášet časné tresty,
nežli věčné,
když z cesty pravé uhnuli jsme jinam
a Anděl Strážce na nás dohlíží,
když čas návratu domů už se přiblížil.

Kdo z Nebe přišel na Zemi,
ten úkol má a poslání
a v Nebi svoje místo.

Já o Domově sním
a dávno také vím,
jak prostá pravda je,
Nebe je totiž viditelné teprve,
až smrt nám sevře zrak,
až nevydáme hlásku
a nepohnem se pak.

Zde na Zemi jsme poutníky,
jen hosty zde jsme pouhými.
Nač stavět vůbec pomníky,
spíš napsat dlouhé kroniky,
jak svět je tento utvořen
a my na návštěvě jsme zde jen.



Prozření

9. srpna 2017 v 23:55 | Marie Bernadeta |  Noční inspirace
Prozření

Jen prozření. když procitám
a zbytky snů, jež pochytám,
si beru sebou do kapes,
víc rozumem se nechám vést,
však vnímám jemné nitě citů
na každé ze svých cest
jakoby vytvořené z dávných mýtů,
kde růže musí kvést
a vůně jejich objímá mne zcela
jako bych opojena celá
jsem listy v knize vlastní obracela.

Bohatství

2. srpna 2017 v 13:44 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie
Bohatství

Skutečné bohatství nejsou nikdy hmotné statky,
neboť hmotné věci slouží v tomto světě pouze k uskutečňování potřeb,
to jsem chtěla vyslovit v básni" dar chudoby".

Žijeme-li pro Věčnost, což je trvání v duši, musíme si uvědomit, co je podstatné a co je pomíjivé.
V tomto světě se snažíme fungovat a uskutečňovat všemožnými způsoby své potřeby, náš cíl je ale vyšší, neboť tento život má vésti k vyšší metě, než je hmotný svět, máme najít sami v sobě sílu svého ducha a jím tělo i hmotu překonávat.
Naše myšlenky, naše rozhodnutí a naše jednání jsou vyplynutím všeho neviditelného, ale podstatného v nás.

Setkání lidí na úrovni duše

2. srpna 2017 v 5:39 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie



Setkání lidí na úrovni duše

K setkání mezi lidmi na úrovni duše vnímám ve třech rovinách. Setkají-li se lidé a vnímají svou duši, což je u citlivých lidí prvotní, neboť vše ve skutečnosti činí duše, tělo je pouhý obal, vnímají se dva navzájem tak, že jsou si lhostejní, protože nedochází k žádnému jiskření ani přitahování a duše jedna druhé neposkytují žádný zážitek při svém setkání, to je jeden způsob setkání na úrovni duše. Další způsoby jsou o vzájemném přitahování, což může být Láska, ale také nemusí, protože další způsob přitahování a jiskření vzniká i z čisté potřeby závislosti a nebo využívání jedné duše druhou v tom smyslu, že jedna duše cítí příležitost zážitku a skrze hřích a špatné náklonosti pak chce druhé duši ubližovat, tyto věci je třeba duševním zrakem pozorovat a udělat si skutečný obraz o vlastním setkání mé duše s druhou a zvažovat v srdci, zda vzájemné jiskření působí závislost a snaha využít ke svému prospěchu druhou duši a nebo je příčinou jiskření tvůrčí láska, kdy mám na mysli dobro svojí i druhé duše. Tímto způsobem je třeba nahlížet na vlastní vztahy- příbytky s druhými dušemi při setkání s bližním.

Život jenž je ve skutečnosti cestou na věčnost, což je v plnosti žití v duši, která je stvořena k obrazu Božímu, což znamená, že duše sama v sobě je šťastná a naplněná a vnímá vše jako neustálou přítomnost, přelévá se v ní mnoho složek, které jsou našemu lidskému vnímání prozatím uzavřeny v plnosti v tomto světě nenožné, protože jsme omezeni ve zkouškách tímto světem v hmotě a v lidském těle, kdy skutečnost vnímáme v čase a prostoru svými smysly a pak teprve rozumem uchopujeme ve své duši, abychom mohli zvažovat své jednání a se učili poznávat pravdu takto omezeni a ukázala se síla ducha, která má nad hmotou zvítězit.

V každé duši třímá tvůrčí síla a každá duše hýbe světem a svým jiskřením si vytváří svůj vesmír a ovlivňuje světy jiných, jen pouze ale Láska je ta, která má smysl a která nás vede správným směrem. Vnímám Lásku, která se vzájemně přelévá mezi mou a blízkou duší, je neuvěřitelné a nehmotné setkání s duší, které trvá, není omezeno tolik časem a prostorem a to je již vnímání věčnosti v duši, která ji žije.
Mějme proto při setkání s lidmi na mysli dobro vlastní duše i svého bližního a jednejme na základě svědomí, vždyť neviditelné věci vytvářejí ty viditelné v tomto světě, který je prozatím naším domovem, v němž vytváříme si mezi sebou více či méně příhodné přístřešky, ve kterých navzájem přebýváme.

Dar chudoby

31. července 2017 v 22:24 | Marie Bernadeta |  Odrazy duše


Dar chudoby


Tak život tento, který mám,
je pouze cesta ke hvězdám.

A všechno, co zde mám,
je pouhý dar, co nazpět odevzdám.

Už vím, co je to chudý být,
to znamená nic nevlastnit.

Vždyť všechno v pravdě znamená,
že život je vždy proměna.




Kdo nahlédnouti v jádro umí,
ten touhy v sobě tlumí,

neboť vždy víc je věčná odměna,
než časná, co málo vlastně znamená.

Kdo chudý v tomto světě přijme osud svůj,
ten dočká se vždy stůj, co stůj

odměny, co nemá dna,
je totiž v pravdě bezedná.

Co v srdci každý dnes si ukládá,
z toho si věčnost svoji jednou poskládá.

Zříkám se proto hmotných majetků,
co nejsou ničím jiným, než prostředkem
k uskutečnění našich potřeb vnějších i vnitřních
a ponechávám na Bohu, co dopřeje mi na cestě,
než za Ním se zas vrátím
a podobna snad nevěstě
svůj život získám nebo ztratím.


Návraty

31. července 2017 v 21:52 | Marie Bernadeta |  Odrazy duše


Návraty

Návraty duší tuším,
když v jiných tělech setkají se duše lidí zemřelých,
co nový život žijí zase na zemi
a nejsou mrtví, ale živí,
vždyť duše nehmotná má život věčný,
co dotýká se jedné tečny
v srdcích duší spřízněných
a my jsme jedním průsečíkem
srdcí spojených.

Aura

8. července 2017 v 8:26 | Marie Bernadeta |  Odrazy duše


Aura

Pochytat slova z éteru
a vytvořit si obraz v mysli,
co jako sen mi v hlavě visí.
Posbírat střípky vlastních pocitů
a vnímat lehká hnutí
svojí duše, co ví a zná
a životem mým kluše
a fluidum jemné
kolem mého těla
je duši místem působení
na jemné struny,
co forma mojí podstaty
z duše vlastní odráží.



Prázdno

6. července 2017 v 22:29 | Marie Bernadeta |  Pro tebe bez tebe
Prázdno


Jen prázdno v mysli
a ticho v srdci mém.
Obrazy volnosti
mi v dlani leží.
Jen ticho vůkol
a prázdno na pobřeží
a stopy smylo moře,
co břehy tvoje střeží.

Jen tiché vlání v duši,
co usnula a tuší
pravdu skrytou,
že život pozemský se změní,
až místo uctívání hmoty
víc ducha pronikne nám srdcem,
však zatím v tomto světě
omezeni prostorem a časem
vnímáme život smysly svými
a nemůžeme více poznat,
než je nám dáno shora.


Já pluji s plachetnicí bez plachet,
jen bárku jako skořepinku mám
a s množstvím vyslovených vět
si lehce pohrávám.

Co duše říci měla,
to vysloveno bylo,
že láska náhle zahořela
a zůstalo jen úzko
z toho, že pravda zní
mi spíše jako prázdná sláma,
co se z ní těžko zrno vytřepává.

Pak sbohem dáti měla bych
všem slovům dávno ztraceným,
srdce už není pochodeň,
jen prohořelá stráň,
co pasece se podobá
a místo plné popela
snad Fénixi se podobá.

Červnová nálada

17. června 2017 v 15:22 | Marie Bernadeta |  Nálady
Červnová nálada


Větřík si hraje s mými vlasy.
Co říct mi touží asi?
Kam vyprchá kus krásy
a kam se vytrácejí časy,
kdy plni touhy nevšední
jsme vytrvale, třeba k poledni,
šli vstříc všem okamžikům příštím
a v dlani opratě jsme drželi
od spřežení koní splašených?

Kam vítr mládí odnáší
a kdy se asi vyčasí?
Kudy jsme kdysi
bez rozmyslu vyšli
a kam se nyní obrátit?

Už hvězdy dávno vyhasly
a v prach se jistě rozpadly .
Kam vytrácí se Láska tichá
a proč dnes toik vzdychá
jak vítr, který mihl se
a zmizel kdesi za plotem,
kde sojky smíchem řechtavým
ho odzbrojily jistě.

Další články


Kam dál