Na cestě k věčnosti

Středa v 16:55 | Marie Bernadeta |  Sny o Nebi


Na cestě k věčnosti


Na cestě životem svým pozemským
každý den blíž jsem věcem nebeským
a s každým krokem spěchám
vstříc lásce, které všechno nechám.

Život je cesta na věčnost,
každý jsme v zemi této host.
Mnozí však žijí bezstarostně,
jak by tu nebyli jen hosté.

Ach, Bože, můj,
strážce mé duše,
vždy při mně stůj,
dokud mé tělo dýše.

Tak každá cesta má svůj počátek a cíl,
běžíme hbitě za cílem tím.
Zrozeni v minulém století
letíme k cíli v pevném objetí ,
před námi leží smrti stín.

S prapory třemi nás Strážce provází
v Lásce a Naději Víra neschází,
vlají nám nad hlavou v každé nesnázi.
Z lásky jsme vzešli a s vírou jdeme
vstříc živé naději na život věčný,
jenž smrtí navždy otevřeme.

Kdo by si chtěl život zachovat,
ten jej ztratí,
kdo však svůj život dá,
ten dostane nový.

Na cestě do Nebe kráčím,
bolí mne ruce i nohy...
Slzy si v praporech máčím
a ždímám stále do poháru
bolest a tíhu zmaru.

Poslední kapka zbývá,
v cíli se nový pohár dolívá.
Vítězům dají píti,
to aby mohli věčně žíti.

A tak se každá slza stává
živoucí vodou, co křísí a neuspává.
Z poháru Lásky budeme pít,
nadějí touto můžeme žít.




 

Mrazivé květy

30. listopadu 2018 v 22:48 | Marie Bernadeta |  Skleněný dům




Mrazivé květy


Do oken mráz mi květy kreslí,
skrz srdce paprsky se překřížily
a v přízemí když stojím,
hledám mezi mraky,
světlo sluneční.

Věřit na zázraky už je zbytečný,
vždyť každý z nás je skutečný.

I ti, co v této zemi nejsou živí,
znovu se v Nebi narodili
a z Nebe poslali mi pozdrav živý,
a prostými slovy mne pak potěšili,
abych se necítila zbytečná.

Já po zemi se plazím zatím
a pod tíhou těžkostí
svádím boje s hloupostí,
od kterých pouze láska oprostí.

Však zatím jako za sklem jsem,
vždyť na zemi jsem člověkem.


Dračí

30. listopadu 2018 v 22:25 | Marie Bernadeta |  Skleněný dům




Dračí


Do slov a tichých vzdechů
skryla se láska tajná
a jakoby pro neplechu
příšera bájná
mne rozproudila.

Kde rudí draci oheň plivou,
zůstávám tvojí divou
a půvab můj v plamíncích
se rozhořívá
na límcích
a v plné teplo se slívá
nad čajem s citronem.

Chci milovat tě dál,
vždyť není nikdo,
kdo v cestě by nám stál,
jen duši v tobě skrytou objímám
a doteky se vzdálenými těším,
i když jsi tam,
kde života nit tě odvedla,
nikdy už nemusíš být sám,
vždyť nemohu nikdy zapomenout
na tebe, lásko má.

 


Střípky pod oknem

30. listopadu 2018 v 0:47 | Marie Bernadeta |  Skleněný dům



Střípky pod oknem


Pod oknem střípky našla jsem,
snad mráz je z oken roztříštil,
jen tichý vánek vnímám
a trochu bídných omrzlin,
co si jich málo všímám.

Ruce jsou pouze sluhové,
tak jděte ruce moje, obsluhujte,
ať jako kouzlem všude jsou
bílé a bílé vločky se sypou
a tichost doteků těch vloček
uspinkává mimina,
co v náručích svých maminek
mohou se celá schoulit
a vůni matky vnímat.

Jsem na rozpacích,
když kdesi v mracích
sypu z dlaní bílé vločky
a odříkávám každoroční přání,
jen leťte k zemi, co vás chrání?


Skelné oči

27. listopadu 2018 v 10:29 | Marie Bernadeta |  Skleněný dům



Skelné oči


Po skleněných schodech
kráčím do stříbrného zámku,
bolí mne v zádech,
snad mám už na kahánku.

V místnosti tiché
hoří bílé svíce,
mé touhy liché,
není jich více.

Zmar krouží nad průhlednými sály,
ta tam jsou z mládí bály
a úsměvy všech tváří skutečných,
je zima a do vlasů nám padá sníh.

Na nohách teplé papuče,
schoulit se pod peřinu smím
a všude kolem zima, v srdci obruče
v noci i v čase poledním.


Bez hnutí

26. listopadu 2018 v 11:44 | Marie Bernadeta |  Skleněný dům



Bez hnutí


Co zloba přichystala,
leží v útrobách,
mdloba mi oči zastřela,
bloumám ztracená!

A přece střípek naděje,
když v domě vlastním skleněném
jsem bez hnutí
a pouze Láska probudit mne přinutí!

Marné jsou všechny doteky
bez tvého blaženého objetí,
jakoby holubičky křídly svými
kreslily na obloze stíny
a za nne slunce prosily,
ať mraky svitem rozptýlí!

Na jedno kousnutí

26. listopadu 2018 v 11:35 | Marie Bernadeta |  Skleněný dům


Na jedno kousnutí


Jen do toho!
Zakousnout se do zloby,
co každé jídlo ozdobí
a dovede nás ke smrti.
Jen malé sousto postačí
a rázem se mi zatočí
a svět mi leží u nohou...

Bezbranná vprostřed lesa,
napospas zvěři hladové,
já kráčela jsem bosa
skrz vody ledové.

Tělo mé leží bezvládně
a trpaslíci pláčou,
marné je jejich objetí,
oni mne smrti
z lopaty nevytáhnou,
vždyť jsou bezmocní!

Kolikrát k zemi padnem ztěžka?
Kolikrát nemůžeme dál?
Jen Láska probudí nás ze sna
a odveze nás do života tam!



Sen za sklem

26. listopadu 2018 v 11:19 | Marie Bernadeta |  Skleněný dům


Sen za sklem


V tom domě skleněném,
v němž skrytá jsem,
dívám se skrze něj
a vnímám všechno tak,
že živá jsem,
však nesmím do oblak
vzlétnout jako pták.

A tok času plynutí
mne ve snu zůstat přinutí,
když ležím sama bez hnutí.
Nade mnou křídla z perutí
slýchám zašustit.

Sním o princi v šatech z brokátu
a zatím jenom sova létá tu.
A hvězdy planou ve tmě,
princ říká koni: Veď mne!

Ještě je na cestě
a neví kudy jít,
snad kůň ho donese
skrz měsíční svit.

Ještě je čas spát,
nesmím se ze sna probudit,
ty budeš u mne stát
a já budu věčně žít!


Skleněný dům

26. listopadu 2018 v 10:36 | Marie Bernadeta |  Skleněný dům


Skleněný dům

Uprostřed přírody, mezi stromy,
kde ptáci v noci loví,
v údolí tichém leží,
sním o něm celé roky
a v myšlenkách se do něj skrývám
a oplakávám chvíle,
v nichž musela jsem
slýchat věty nesmyslné.

A kdybych byla slepá,
z oken toho domu nic bych neviděla.
A kdybych byla hluchá,
nic za okny bych neslyšela.
Přebývám v domě průsvitném
a nerozeznám noc a den.

Neboť už slunce nevychází z mraků,
je čas smutných dní,
vrány krákorají ve svém fraku,
dům skleněný mi odemkni,
Ty, jenž při mně stojíš
v každém dni!

Chci zůstat v tichu svého domu,
však neskryju se před tím zlem,
co kolem obchází
a každou noc se připlazí,
neboť jsem nezemřela, živá jsem.






Sobolí stýskání

24. listopadu 2018 v 21:17 | Marie Bernadeta |  Období dešťů




Sobolí stýskání


Stýskání přebolí,
přebolí cokoli...
Plížím se v kůži sobolí
a k poli letí sokoli,
myslivec zajíce neskolí,
srdce mé náhle trefí kulka,
myslivci z úst padá lulka
a já padám k zemi
ze soužení.

Jen kůže ze mne zbyla
a nad mrtvolkou víla
se tiše zastavila
a krev z rány se vylila
do země s vůní jehličí,
vítr už kolem nefičí,
jsem duch.

Nad zrakem šelmovským
udělej ámen v trávě,
kde leží mé kosti
pod nosem každé krávě,
co ženou na pastvu právě.

Na čapku budu dobrá,
ušiska schovám i obra.




Chod tohoto světa

20. listopadu 2018 v 21:37 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie

Chod tohoto světa


Nač svět má trůny pro královny
a nač jsou vůbec králové,
proč stále někdo potřebuje
sedět na trůnu
a na hlavě mít korunu?

Jen malé dítě o to usiluje,
aby bylo všechno podle jeho vůle
a uvažuje pošetile
pouze ve svůj prospěch
s rozumem, který k jeho věku patří.

Tak pošetile svět se věky ubírá,
mnohý nad druhé se povyšuje
a daně vybírá a vnuceje všem svoji vůli.
Tak svět je od základu pošetilý,
neboť chod světa určují nám pošetilé děti,
co ještě nedospěli do života.

Vždyť v pekle ocitnou se skřeti,
což výraz je pro nedorostlé děti.
Však růst a dospět nemohou,
protože pocházejí z podsvětí,
kde růst a moudrost nikdo nesvětí.

Neboť jen ti, co jsou v knize zapsáni,
mohou vejít do Nebe,
někteří jako dospělí
a jiní v očistci na děti se promění
a pak v nebi dospějí.

Tou nadějí se pořád sytím
a s nadějí tou ubírám se žitím
a pokouším se zdolat zkoušky,
co na cestě mne prověří,
zda nebe je mi otevřeno,
či k peklu hledím v příšeří.

A ptá.li se mne někdo, jak to vím,
já o Nebi jen sním.
Kdo způsobům mne učí nebeským?
Můj Anděl strážce denodenně
od dětství.

Má duše touží a nebe si představuje
všemožnými způsoby,
když v této zemi
moudrost srdce
nám do svědomí hovoří.

Schoulená

19. listopadu 2018 v 16:31 | Marie Bernadeta |  Období dešťů



Schoulená

Pro bolest prudkou
stanu se malou hrudkou,
v níž ještě malá naděje
srdce mé prochlazené zahřeje.

A dlaní když se vlasů dotýkám,
jsem sama, samotě své přivykám.
Schoulím se tiše sama do sebe
a budu tichá kapka pro nebe.

Schoulená tiše jako myška
ve svém koutku,
nechávám tělo jako loutku
odpočívat ztěžka.


Pán s deštníkem

19. listopadu 2018 v 13:11 | Marie Bernadeta |  Období dešťů



Pán s deštníkem

Zas potkala jsem anděla,
jak kráčel v dešti za mnou
a dohlížel na moje cesty,
když úzkost moje srdce objala.
Chrání mne stále odmala
a čeká na mne trpělivě,
až sejdeme se jednou
na konci cesty života
a spojí dlaň svou s mojí
a budem navždy svoji.

Tak deštěm smutku z očí svých
drží mé srdce na dlaních
a nechává vše plynout ve mně,
déšť skrápí povrch země
a zanechává otisk ze svítání.

Můj Anděl po nocích mne těší
a utírá mi slzy s deštníkem v ruce
chudák bez přístřeší,
zatímco plane moje srce,
celé hoří,
já utápím se v hoři
a do vzpomínek mysl nořím.

Světem tím

19. listopadu 2018 v 11:01 | Marie Bernadeta |  Období dešťů



Světem tím


Tak kráčím světem tím
a nad hlavou mám stín
křídel andělských
a v srdci lásky plamen
prohořívá z hrudi plačící.

Na bedrech vleču těžkost potřeb
všech svých blízkých,
jen vzpomeň si, jak nemohls
ten batoh ani uzvednout!
A kudy kráčím ve dne v noci,
jsi se mnou ukryt v hořícím mém srdci
jako bys byl mou lucernou.

A cizí lidé plní zloby
se ošklivostí vlastní zdobí
a nikdy v srdci prázdném nepochopí,
kdo jsem a kam to kráčím
a cože sebou vláčím.

Já na cestě jsem k Nebi,
jen tam můj pohled míří,
proč poslal jsi mne,
ó můj Bože, dolů na zem
a ponechal mne
cizím lidem?

Mé srdce stále pláče,
je křehké jako zjara ptáče,
snad oheň lásky neuhasí smutek můj,
volání moje přijmi, na mne pamatuj,
až k životu mne vzkřísíš jednou,
budu už navždy služebnicí věrnou
uprostřed milovaných bytostí,
kde láskou jedni druhé pohostí.


Marně

18. listopadu 2018 v 21:17 | Marie Bernadeta |  Období dešťů


Marně


Tak skrze slzy
hledím k nebi s prosbou tichou,
kéž sejdeme se brzy
jako sudá s lichou
a popořadě budem počítat,
svá slova máš mne, mám tě rád.

Smutek se zmocnil krajin mých
a vítr vlaje ve větvích,
zahořel plamen nezkrotný
a nechal pocit nehmotný.

Chybí mi všechno skutečné,
nikde se nenajdeme
na straně slunečné,
až odejdeme na věčně.

Chybíš mi v každé vteřině,
říkám to v slzách večer peřině,
tak nepřestaň mne hladit tajně,
já k tobě volám neslyšena, marně.


Celá

18. listopadu 2018 v 20:59 | Marie Bernadeta |  Období dešťů


Celá


Jak suchý lístek v dešti letím,
a nemám kde se zachytit,
jen vítr pohrává si s vlasy
a přináší mi dešťů časy,
kdy kapky vplují pod mé řasy
a úzkost v hrudi mojí
mne steskem rozjitřuje celou,
kdo blízko scenérie stojí,
ať ponechá mne osudu,
je náhle láska moje celou,
už jiná asi nebudu,
kam vítr položí mne, spočinu
a v kapkách slz svých zahynu.





Ze smutných kapek...

18. listopadu 2018 v 20:49 | Marie Bernadeta |  Období dešťů




Ze smutných kapek...


Ze smutných kapek studených
se louže všude slívají
a do dlaní mi padá smutek
a celé tělo ochlazuje,
když padá na zemi.

Jen mezi mosty padacími
se sklání moje rýmy
a k tobě nocí plynou němé,
když pláče tvoje země,
z nebe na mne pohlédni
a ruce k prosbě pozvedni!


Období dešťů

18. listopadu 2018 v 20:25 | Marie Bernadeta |  Období dešťů




Období dešťů



Stojím pod deštníkem
s mokrým kapesníkem.
Sladkosti lásky okusit jsem směla,
že rozplyne se jako mlha, já nevěděla
a tiché snění ve dne v noci
nevoní mi po ovoci
sladkém.

Já hynu steskem
a nad rozbřeskem
srdceryvně vzlykám,
své srdce nezamykám
před doteky tvými,
však oblékám je rýmy
a utírám si nos,
ty na rukou mne nos,
Anděli můj strážný
a za lásku mou pros,
ať trvá v nebi navždy!



Sbohem, Lásko tajná!

18. listopadu 2018 v 18:48 | Marie Bernadeta |  Období dešťů





Sbohem, Lásko tajná!



Tys zavřel dům a zamkl všechny dveře,
protože z domu svého musel jsi mne poslat pryč,
neboť už déle nemohls mne schovávat a tajit.
Ty poslal jsi mne pryč,
zamkl a nechal si od všech zámků klíč.

Já na prahu jsem chvíli stála
a pak jsem si řekla:"
Nač sedět na zápraží a hledět tajně do oken?
Buď Pánem v domě svém
uzamčeném přede mnou.

Já můžu klidně jíti pryč
a já rozběhla se po stráních
a vyšla jiné cesty hledat v lukách.


A až tě v domě zavřeném přestane bavit přebývat,
marně mne budeš volat.
Budu pryč.

Vždyť uzamkl jsi svoje srdce
a nedal jsi mi klíč.
Nemůžu už blízko tvojí duši být,
když není jak se k tobě přiblížit.
Tak nehledej mne více,
já zmizela do ulic
a lucerny mne vedou jiné,
Tvé světlo v domě zamčené
není mi nic platné,
k nebi neposvítí víc.


Tak zůstaň v domě klidně sám,
já jiné plány totiž mám.
Já nechci před tvým domem stát,
chci jiné duše raděj objímat,
chci vonět ke kytkám a sklízet sladké plody v zahradách,
tak nezbývá mi, než rozsévat a sázet všude stromy.

Buď sbohem lásko moje tajná,
já zdržela se na chvíli,
vždyť blízko tebe jsem cítila se šťastná,
však moje cesta vede dál,
tak měj se, já o dům dál teď pospíchám.

Já nejsem zvědavá na tvoje obličeje....
Jak vidět, vůle Páně, ať se děje.
Já chtěla v blízkosti tvé být
a tvojí láskou se tak potěšit,
já chtěla ve tvém domě snít,
však přišel čas slzičku si osušit
a více nenaříkat.

A na svých cestách všude pozdrav zanechám,
až budeš hledět do větvoví stromů těch,
když vánek lístky zatřepotá,
bude to vzdálený můj dech,
jenž pozdraví tě ve stromech.

Až půjdeš po těch cestách,
kudy kráčela jsem před tebou
a na mne budeš volat,
setkáš se pouze s ozvěnou
a orlím křikem ve skalách.


Buď sbohem lásko moje tajná,
já musím jít,
vždyť nemůžu už blízko tvojí duši být,
když není, jak se k tobě přiblížit.

................



Co stalo se, to nelze odestát
a nelituji vůbec ničeho,
vždyť láska v srdci zůstává
a doteky tvé duše vnímám
všude na těle,
vždyť tajemství je v lásce skryté
a není jak, přestat tě milovat.

Až v tomto světě zemřeme,
v nebi se jistě spolu sejdeme
a nalezneme lásku jeden v druhém,
a trpěliví stále budem,
pak budeš jistě synem mým,
přítelem i druhem milostným.

Já žiju proto v naději,
že jednou jistě, později,
čeká nás život společný,
co je věčný.

Kde v domě plném dětí,
se také ocitneš,
já budu tobě matkou,
než dospěješ
a za tu dobu krátkou,
když procitneš
a naučíš se všechno pro život,
jenž určený máš též,
sám pro lásku mou stálou
sám se rozhodneš!

Buď šťasten na svých cestách.
kéž na konci se sejdeme,
až usnem navždy a přistaví nám z nebe vůz,
kéž v srdci plamen hoří
a vychází nám z úst!

Já myslím stále na tebe
a nemohu být bez tebe,
když v srdci svém tě nosím,
tak vzpomeň lásko na nebe,
kde budem chodit bosí!

A možná jako eskymáci
budem si třít nosy,
až odhodíme masky
a starosti o život zdejší,
budu tě zase já jen tajně hladit
a ty mne v srdci nosit!


Jen...jen

13. listopadu 2018 v 23:46 | Marie Bernadeta |  Střípky




Jen...jen



Jen jiskra naděje
domů nás povede
a skrze věci nevšední
snášíme den po dni,
abychom v doufání svém
nalezli smysl jen!

Další články


Kam dál