Hlas Anděla

Včera v 19:19 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie


Hlas Anděla


Vnitřní hlas,
kdo ho slyší z nás?

To Anděl Strážce vnímá
každičkou potřebu naši
a myšlenkou, co je přímá,
jako by náhle mne to napadlo,
mluví k mojí duši,
která ho, naladěná k Nebi, uslyší.

Kdo pomoc shůry vítá,
ten se vnitřním hlasem,
v němž je pomoc skrytá,
jíž poznává vždy časem,
nechává vždy vést
na mnohé ze svých cest.

Však co je světu cizí,
to v duši je vždy ryzí
a moje čistá důvěra
v pomoc Strážného Anděla
zůstává pouze v nitru mém
jako vnitřní hlas skrytý před světem.
 

V Nebe doufání

13. ledna 2018 v 18:05 | Marie Bernadeta |  Sny o Nebi




V Nebe doufání


Kdo věří na Nebe a kdo jen může říci s jistotou, že Nebe je či není?
Já však pro mnohá znamení na Nebe věřím a doufám v život věčný, který se teprv po životě na zemi v plnosti své uskuteční.
Čekají na mne nové úkoly a také Andělé, se kterými jsem stále ve spojení a spolu s nimi v jednotě duchovní plním na zemi své úkoly, co jsou zkouškou pro život věčný, Bohem slíbený.
Věčnost je totiž trvání v nás a projev všeho stálého tak, jak nás Bůh stvořil, duše je plná schopností se stále učit. Jedna duše je druhé světlem a druhem nejbližším v každé chvíli. Láska pak je ta, kterou se všechno navždy přikrývá. Ze slibů prázdných není nic, když slovo nestane se skutkem, pak v myšlence jen pouhé odchází a rozplyne se v nicotě, když vůle naše ve vědomí neučiní navždy ne či ano, jak prázdná loďka propluje a zmizí kdesi za mořem.
Vše v myšlenkách však počíná se a od úmyslů odvíjí se skutky naše. Je na každém z nás tento úkol vždy šířit pravdu vůkol. Co v nitru našem zrcadlí se, to v chování pak projeví se. A někdy nelze odestát, co řekli jsme a učinili bez rozmyslu snad.
Kam myslí kdo, že duše mnohých jdou, kam odcházejí ti, co na zemi už tělo opustili, kam všechny duše vcházejí a kam se vůbec podějí ti, co na světě už zemřeli a přece v duši dál jsou živí, jen v jiné formě v tomto světě nebo v světě jiném se probouzejí s čistou myslí a dělají pak, co jim bylo svěřeno již od věčnosti, tak život tento učiněn byl v Nebi a pro pýchu a lež spustila se řež mezi všemi světy a naší zemí, věř.
Na cestě životem k cíli, kterým Nebe je, se potýkáme s úkoly a hledáme vždy světlo pravé, co každý ve svém nitru navždy ukrýváme. Já věřím v lásku a visím na tom obrázku, že jedna duše může býti druhé sluncem a myšlenkou svou čistou, kterou k milované bytosti vysílá své doteky, jak paprsky druhou duši oživuje stále, zatímco druhá duše jako země ty paprsky přijímá a jimi se živí a dává v sobě život všemu,co přijímá a vše je vlastně o darování se jeden druhému a o přijetí pak všeho, co jedna duše vysílá, tím vytváří se celá jednota mezi těmi, kteří milují se, kdo setkají se na věčnosti jako druzi či siamská dvojčata.
Pak všechno, co dnes prožíváme, je pečetí, co na věčnost si přichystáme a nemá v tomto světě smysl nic, co není pro věčnost, vše bude ztraceno pak v nevědomí a zapomnění našem pro dobro naší duše.

A všechno, co si slibujeme, ať pochází od našich úmyslů vždy čistých a na mysli ať každý má, že s čím kdo zachází, to sklidí, nazí jsme na svět přišli a nazí mnozí odešli, tak všechno skryté bude odkryto a na talíři podáváno bude hned po tom, co naše srdce projde žencům přes síto a odpuštěno bude jednou provždy nám, co nemůžeme ještě pravdu uvidět.

Tak každý životu i smrti je vždy odevzdán a začíná vždy na nule. Toť spravedlnost světa vezdejšího, že smrt se nevyhýbá chudým ani bohatým a že pouze jednou máme šanci pravdu uchopit a od ní vše odvíjet.


Do modrých tónů

11. ledna 2018 v 22:22 | Marie Bernadeta |  Sny o Nebi



Do modrých tónů

Do modrých tónů chladu
si kráčím tiše pro náladu,
však cítím v sobě zradu
a bolest táhlou z pádu
v hlavě i u srdce,
kde cítím pravdu
trochu více.



Jen tiše bloumám mlhou
a brouzdám nohou struhou.
V košili bílé jdu si prostě krajem,
pláču a přece procházím se rájem
a necítím už tíži prachu
a obloha má nádech nachu
z usměvavé tváře dětské,
tam kdysi všechno bylo hezké
a oblečeni do košilek lehkých jen
se spolu procházíme ve snu zdařilém.


Už po boji je zas,
v mém svědomí je přísný hlas,
však odpuštění hledám v nás,
když slzy kanou z řas,
ty odpouštíš mi včas
a ponecháváš na mě dál,
zda vzhůru jíti ze všech sil
či vrhnouti se z prudkých skal
a nebo vzlétnout jako netopýr
a zvolnit pegasovský cval.

 


Obraz domu a dvě hlavní přikázání v praxi. 1. Miluj Boha svého celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou duší!. 2. Miluj bližního svého jako sám sebe!

8. ledna 2018 v 8:32 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie



Obraz domu a dvě hlavní přikázání v praxi.

1. Miluj Boha svého celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou duší!.
2. Miluj bližního svého jako sám sebe!

.............................................................................................................................


Přemýšlím nad tím, že domy na kamenech stojí, na pevném základu, který odolá a nese tíži domu a podrží ho rovně stát, však kromě pevných základů je třeba prvně míti plán, jak dům postavit a jaký bude míti provedení, tvar. Ten obraz o domu a jeho stavbě nám obrazem je dobrým pro vztahy naše navzájem. Je shůry totiž dáno a je to také psáno, kdo pro koho žít bude a kdo s ním kráčet ruku v ruce do věčnosti může, však co je pevným záíkladem každičkého vztahu? Nad tím musím nejdřív přemýšlet a zkoušet v dlani potěžkávat, zda bude jako kámen stát a držet všechno v nás, abychom směli v domě- vztahu s někým- přebývat.
Vztah s Bohem drží na mé víře v život samotný a stavba jeho a všechny jeho místnosti visí na milostech shůry a zároveň na pokoře spojit svoji vůli s vůlí vyšší, která pravdu zná a v nitru duše hlas náš vnímá a potřeby a touhy naše niterné vždy do podlaží vyzvedne.
Kam poděje se člověk ze dne na den a proč je náhle se vším amen tady na světě? Vždyť v odcházení tomto není vysvětlení pro toho, kdo neuvěří, že všechno viditelné má svůj základ ve svém Stvořiteli. Pro smích jsou často tyto věty, však důkazů je dosti pro to, že na zemi jsme hosti a každý přichází a odchází, jak psáno jest, v tom patří Bohu sláva, čest, že neponechá tady nikoho déle, nežli má tu být a života dar uchopit.
Na čem však stojí domy, ve kterých denně přebýváme s těmi, které milujeme? Když navzájem se přijímáme a učíme se s láskou a vírou v dobro duše vlastní i té druhé naslouchat a vůli vyšší prostor dát, aby mohl působit v "mém domě" Duch svatý, který drží v ruce správné plány a nitro mé i bližního zná dobře a může zevnitř působit na něho i na mne. Co je tím pevným kamenem patřičných rozměrů a v žádaném množství, jak připravit ho pod stavbu každičkého vztahu?
Miluji tě, mám na mysli dobro tvojí duše i své vlastní a mířím s těmi úmysly vždy do věčnosti, která trváním je pevné mysli v Lásce, která prosvětluje zákoutí každé lidské duše, neboť když rozdáváš, vždy se násobí a srdce lidská prohořuje a je tak "solí země", která dává žití chuť a smysl, pro co žít a pomáhá nám každou místnost v "domě" city obarvit. Základem každičkého vztahu a stavby toho domu musí býti pevné rozhodnutí, že láska, kterou projevuji je spojena s mou vůlí v bytí a touhou s bližním jíti k cíli, jímž je naše rozhodnutí býti jedním tělem skrze Krista, jenž za nás zemřel a s nímž vzkíšení i máme jednou do věčnosti. Vždyť v Kristu žijeme i umíráme a spolu s ním neseme svůj kříž v této zemi, kde všechno je jen zkouškou pro život skutečný. Pak každé umenšení sama sebe a přemáhání vlastní je radostí mi a kamenem tím pevným pod stavbu vztahu s každým bližním. Ne pohodlný, ale život plný odříkání k užitku je mojí duši, které pokora vždy sluší a naučit se děkovat vždy pouze Bohu, jenž života je dárcem a s kterým ruku v ruce můžeme žít jednou v Nebi prostý život v blaženosti, kterou připravil nám na věčnosti.


Vždy po obvodu
do základu domu
kladu pod svou příští stavbu
svou láskyplnou snahu milovati
a přijímati
sama sebe i bližního a klásti
jeho potřeby před svoje vlastní,
to cestička je ke svatosti, buďme svatí
a můžeme tak pod své domy, vztahy, základy si dáti
a v domech těchto s těmi, které milujeme, také přebývati.



Vzkaz

5. ledna 2018 v 20:30 | Marie Bernadeta |  Odrazy duše



Vzkaz


Napíšu prstem na sklo vzkaz
a se mnou malíř mráz
prokreslí mi věty snáz,
když lucernu mi vítr zhasˇ,
přichází temna čas.

Však ve tmě víra má je nadějí,
že slunce zrána vyjde mi
a světlo denní splíny zažene
a ústa napijí se z pramene,
aby mé srdce prohořelo zas
a nespálil ho mráz,
nechám ti lásko ještě čas
a Duch, který nás oživuje,
ať ve tvém srdci zapulsuje
a do mysli ti vstoupí jas,
jak z lucerny, co hoří v nás,
ty buď mým světlem na cestách,
když zrak mi kalí strach,
že padnu do propasti někde v temnotách.



Slib v duze

5. ledna 2018 v 19:49 | Marie Bernadeta |  Sny o Nebi




Slib v duze


Když po potopě světa
se na obloze vybarvila duha,
z úst Božích vyslovena věta
a slibu věčná stuha,
že nikdy více nezaplaví celý svět.
Však živlů není pět,
ale pouze čtyři,
pak po tom jednom ještě
krom deště,
zbývá oheň, vzduch a země,
z nichž přijít může zkáza pro každé zdejší plémě,
co v očích Božích zhřešilo
a nic než vyhlazení nezbylo.




Dnes zbývá ještě naděje
a kapka pravdy jistě je,
že v Kristu všichni zemřeme
a zrozeni v svět nový
podobni Evě a Adamovi
budem prostý život žít
jako Andělé, co nehřeší
a zůstávají stále v Boží přítomnosti.




Vždyť duch nad světem vítězí
a skrze éter- pátý živel vítězný-
se všechno zase završí.
Vždyť z nebeského éteru život přišel
a on vše stále zastřešuje
a je vždy nade vším
jak věčný Boží slib,
že jednou bude líp,
až projdem tímto světem
a vrátíme se domů,
kde duch je stále přítomen
a oživuje shůry naše duše
a těla vzkříšená
z člověka do podob anděla.

A komu v srdci Láska plápolá,
ten slib, jak život věčný, v srdci uchová,



Snad jednou

27. prosince 2017 v 23:06 | Marie Bernadeta |  Sny o Nebi





Snad jednou


Snad jednou v Nebi, v životě příštím,
tam na věčnosti, setkám se s duší toho,
co na něj stále myslím,
jak hvězdy v jeho očích hrály
a jak se na mne smály
a duše tato je pro mne hvězdou,
sluncem i radostí v jednom.






A jednou my, docela obyčejní lidé
tak jako hvězdy vzplaneme,
budeme někomu hvězdou,
která ve tmě svítí
a budou mnozí chtíti
ve světle našem kráčet
tam do věčnosti,
kde na nebi není ani mráček,
jen v radosti a štěstí z prostých věcí
budeme žít a usmívat se jako hvězdy
a svítit lidem zdejším na obloze.



Hvězdička z perníku

17. prosince 2017 v 21:20 | Marie Bernadeta |  Nálady



Hvězdička z perníku


Vánoce na krku
a hvězda z perníku
ať chutná jazyku,
co Boha velebí
tady i na Nebi!

Ať srdce strávníků
jsou plná sladkosti
a slova básníků
kéž hostí moudrostí
Duch svatý v plnosti,
kterou se sdělil člověku
v děťátku v Betlémě narozeném
a v našem srdci položeném,
jak v prostých jesličkách vystlaných měkkým senem.

Rozfoukaná větrem ledovým

14. prosince 2017 v 9:49 | Marie Bernadeta |  Sny o Nebi




Rozfoukaná větrem ledovým



Letím jak vítr úbočím,
do větví stromů vkládám starosti
a rozcuchané vlasy z roští
si rozčesávám rampouchy.

Zima mi leze za nechty,
do skel si kreslím krajky
na spodničky a na límečky bílé,
pak chytám vločky rozpustile
a do dlaní si dýchám ještě víc,
když nezbylo v nich nic.

Když zima bílá sílí,
po stráních proháněj se víly
a ruce plné vloček derou
peří z husí nebeských,
co chystají se na peřiny
těm, co spát už navždy odešli
a věčně budou
jako děti Boží žít,
tam šťastní mohou být,
když zkoušky v zemi vezdejší
jsou za nimi a Bůh sám je konejší
jak matka nemluvňátko svoje včerejší.




Nebeské fantazie

14. prosince 2017 v 9:22 | Marie Bernadeta |  Sny o Nebi






Nebeské fantazie


Jak tichý poutník kráčím bosa,
boty, co tlačí, zmáčela mi rosa.
Po Nebi běhám lukami širými
a hledám slova na rýmy.

Jsem mrakem bílým na Nebi,
někdy mráz sílí, zebe mi,
tváře mám rudé od studu,
snad neudělám ostudu,
když jako víla bílá
nohy v potůčku jsem namočila.

Já modrým nebem pluji,
tam ukrytá jsem v sluji
a srnka zrána běží ladně
pít vodu ze tvé štědré dlaně.

Já kráčela jsem bosa
a do nohou studila mne rosa,
a v trávě zahlídla jsem kosa,
co vzlétl náhle polekaně,
když myslivec byl na čekané.

Až v nebi budem píti ze studánek,
až oči zatlačí nám věčný spánek,
já budu v háji lehký vánek,
co laská dlaní i tvůj spánek.




Smutek

26. listopadu 2017 v 14:37 | Marie Bernadeta |  Nálady


Smutek


Do bílých křídel holubic
já dávám sebe, nemám nic,
než v dlaních trochu létavic
ze snů, co uprchly mi s ránem
a není jich už víc.

Když na prahu dne stanem,
ve snech svých
už nezůstanem,
jen v srdci hoří plamen
a chladno bývá z kamen
v noci vyhaslých.

Ten pocit smutku z probuzení,
že sen skutečný není,
jen obraz v mysli nakreslený
a čtyři prázdné stěny,
když srdce svírají mi steny.



Sametová revoluce a čas po ní

18. listopadu 2017 v 20:25 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie



Sametová revoluce a čas po ní

V hlavě mi zní modlitba ....

Musí to tak být, co se děje ve světě i v našich životech, protože ještě nejsme v Nebi, abychom, až tam budeme, byli syny, co jsou s Otcem a považují si toho býti s ním, ačkoli často jsme syny, kteří ho opustili, promarnili jeho dary ve světě a pak bídní a smutní leželi s prosbou u Otcových dveří.
Pane, tys milostivý, smiluj se nad námi ubohými lidmi ve světě a zůstávej s námi. My tě vnímáme a skrze všechny zkoušky na této cestě chceme zůstat tvými dětmi. tys milostivý a jediný hodný slávy a chvály, tys nekonečným zdrojem života a naším tvůrcem, stvořil jsi nás k obrazu svému a my chceme býti s Tebou jedno tělo, kde každý z nás je platným údem živého těla souznění, v němž ty sám se sděluješ a plyneš jako duch, který oživuje a nás při životě udržuje.
Tak spojeni vnitřně jeden s druhým Láskou a tvým duchem kráčíme v lidském těle v podobě člověka Tobě vstříc do Věčnosti.

Nejprve hledejme Boží království a všechno ostatní nám bude přidáno.

Potřeby duše předcházejí potřebám hmotným.
V tomto světě však věci viditelné berou se za ty hlavní a důležité a již v tom je pravda převrácená natolik, že těmto vnějším komediím hraným s určitými úmysly, mnozí také věří.
Já to vnímám tak, že se vlastně nic nestalo, nebyla žádná revoluce, jenom ten systém, který byl, přešel pozvolna v jiný a to v takový, který se jaksi zhmotnil ze všeobecných úmyslů mnohých a jako všechno v tomto světě, není opět dokonalý a závisí vždy na lidech, kteří uvnitř i zvenku na ten systém, v němž jsme všichni uvízli, působí.
Prostý člověk nemůže udělat nic, než být součástí určitého systému, který určitému věku (době) přísluší a nezávisle na tomto systému jsme všichni podrobeni zkouškám osobním.

Neboť je čas sklizně, kdy ženci posbírají úrodu a od plevelu a plev ji vyčistí, což se podobá každému, kdo zvažuje své úmysly vzhledem k Bohu a Věčnosti a zároveň sám v sobě nastavuje zrcadlo ve svědomí a jedná s láskou, která upřednostňuje dobro vlastní duše i duše druhé stejně. Nebo-li, jsme-li zralí pro Nebe, pak je naší snahou o Nebe usilovat a naopak.

Člověk položený do určitého systému tohoto světa zůstává lidskou bytostí a má svůj rozum a svobodnou vůli a možnost volby ve svědomí, zda se podrobí vůli vyšší " Dávejte Císaři, co je císařovo a Bohu, co je boží " a svobodně se podvolí fungování v systému, který je zrovna moderní, t.j podřídí se v povinnostech, které mu ve svědomí připadají jako nutné vzhledem k hmotnému přežití na tomto světě a zároveň tím plní Vůli Boží.
To ovšem ke štěstí člověku nestačí, neboť tím je život svobodné volby z rozumu velmi omezen a někdy není schopen mnohý z nás pochopit, k čemu jsou mnohé schopnosti a dary duše v tomto světě, kde vlastně nejsme nikdy zcela svobodní, dokud nepřijmeme pravdu o tom, že život je pouze cesta do věčnosti a každý den je plný zkoušek, kterými musíme projít, abychom byli pro život v Nebi zralí.
Kdo říká," jsem šťasten, že byla sametová revoluce"", tomu nerozumím, neboť doba je pro nitro člověka tíživá a depresní natolik, že je viditelné, že v tomto systému není na prvním místě člověk, ale převrácené hodnoty a to je tržní hospodářství, skrze které se všichni snažíme uskutečnit svoje hmotné potřeby a mnohým se to ani zdárně nedaří, protože všechno je již víc než složité a prostý člověk systému, co je nyní, už skoro neruzumí a nikdo víceméně nechápe, proč všechny hodnoty se poměřují penězi, když přece každou hmotnou potřebu předchází hodnota duchovní
a ty přijímáme z Věčného zdroje skrze ducha, jenž potom dále působí i na naši mysl a tělo, jež je formou existence naší nehmotné duše v tomto světě, duše zcela závislé na Nebeském zdroji a jeho milostivém plynutí.



Jsme prostředníky Lásky

9. listopadu 2017 v 21:16 | Marie Bernadeta |  Odrazy duše



Jsme prostředníky Lásky


Když ve tvých dlaních Pane dlím,
já přesto dále vím,
že v tobě žíti smím,
však nikdy nepochopím asi,
kam podějou se časy
promarněné smutkem
nad mým skutkem,
který ve tvých očích
nechtěla jsem spatřit.

Ty sám se ke mně přibližuješ
a učíš mne pravdě,
do níž ponořit se smíme
teprve z tvé vůle,
která se musí uskutečnit
skrze zkoušky v této zemi.
My jsme jen služebníci Boží
a tvoje síla projeví se vždycky,
když my jsme na to slabí.

Jsme v zemi tvory stvořenými
a nestačí mi rýmy
vysloviti díky,
že smím ti, Otče, patřit,
já slabá jsem jak stéblo v trávě,
co zachvělo se právě
a prostředníkem býti mám,
když starosti své odevzdám
a budu pevně věřit,
že dobro nad zlem vítězí
a lásku nespoutáme řetězy,
jí křídla přece patří!




Dušičky

2. listopadu 2017 v 14:29 | Marie Bernadeta |  Nálady


Dušičky

Vítr už orval listy ze stromů
a plody jejich očesal.
On slitování nemá žádné
a kudy chce si, vane.

Jen tiše sedím na lavičce,
když ještě slunce rozhodlo se hřát
a mojí roztřesené svíčce
kousek tepla dát.

Ve větru svíce zhasínají,
i v nás je cítit podzim,
když ti, co žili s námi,
nejsou tady,
protože jako listí ze stromů
padnou k zemi též
a duše navrátí se zas domů
ze svých prašných cest.

Ještě mi šusti, podzime,
listy, co tančí po zemi.
Ani nás Osud nemine,
u srdce z toho smutno mi.

Jakoby den nestřídala tma
a rozum s nevědomím
nezápasil tiše v nás,
co bylo, zapomenem,
jen Láska prohořívá nás,
když plodům konce věští
tento smutný čas.

Bůh dopřává mi odpočinek
a slunce hladí paprsky.
Koho je vítr rozjařený synek,
že zdá se trochu oprsklý?
Když cuchá taky moje vlasy
a přivolává smutné časy
tyto podzimní.


Do zahrad vešel podzim

2. listopadu 2017 v 14:10 | Marie Bernadeta |  Nálady



Do zahrad vešel podzim


Do zahrad vešel podzim,
na zemi leží suché listy,
co vítr, který kolem vanul,
otrhal a plody ve větvích
už žádné nenechal,
jen žluté listy na švestkách
odolaly ještě
a jako žluté praporky
plápolají utěrky
na slzy podzimního deště
a vítr. který tudy šel,
v mých dlaních léto pozhášel
a smutno je mi taky z toho,
že nezůstalo mnoho.

Já viděla jsem stromy kvést
a když pak plody u všech cest
k zemi padly této,
je tatam parné léto.

Něco už k snědku není,
jen zobáčky ptáčků dílo uspíšily
a rány z prudkých pádů
do jablek s hnilobou se usadily,
aby vše vrátilo se zpět
a co živé bylo, nebude zas hned,
když zkáze podléhajíí plody
a já se dívám do přírody
plné zmaru možná naposled,
a v srdci pozoruji dráhu
do mráčků poskládaných vět.






Obrazy z nitra

2. listopadu 2017 v 11:04 | Marie Bernadeta |  Odrazy duše
Obrazy z nitra


Že Nebe je i Peklo,
co dávno již přeteklo
na zem naši rodnou,
to mnozí asi neuhodnou,
neboť pohled člověka,
na kterého Nebe nečeká,
již není čistý tak,
aby posloužil mu zrak.

Kdo ve svědomí
zrcadlo si nenakloní,
ten v duši nenalezne klid
a po smrti ho také nená mít.

Vždyť jde o věci přirozené,
jen prostá mysl pravdu nalezne,
vždyť každý tvor tu žije z Boží ruky jen
a já v Něm živá taky jsem,
v tom Zdroji Lásky Nebeské
se duše moje nadechne
a nepochopím ty, kdo praví,
že jsme jen z hmoty udělaní,
kdyby k nám shůry život nesestoupil
a Bůh nás provždy nevykouil
a nedal se nám zcela,
k čemu by tahle pravda byla?

Tak ponořeni sami v sebe,
chceme najít Nebe
a Nebe v sobě nenajdeme,
pokud zkouškou neprojdeme
a skrze obraz z nitra
neprocitnem zítra.

Roy Hession Kalich, který přetéká

2. listopadu 2017 v 10:24 | http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Kalich-ktery-preteka.html |  citace
http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Kalich-ktery-preteka.html

Kalich, který přetéká

Ve znamení krve
Zapírání vlastního já je pouze počátkem duchovní obrody. Duchovní obroda sama o sobě je úplné a překypuje naplnění Duchem Svatým a toto pak představuje vítězný život. Jestliže by nám v této chvíli byla položena otázka, zda jsme Duchem Svatým naplněni, kolik z nás by se mohlo odvážit odpovědět "ano"? Když můžeme v kterékoliv chvíli říci "ano", pak to je duchovní obroda. To není vychloubání, protože naplnění v hojné míře je naprosto a zcela dílem Boha - je to ryzí milost Boží. Vše, co musíme učinit, je ukázat naše prázdné, pokořené já a dovolit Mu, aby nás naplnil a v naplnění uchovával. Andrew Murray říká: "Tak jako voda stále hledá a naplňuje nejníže položené místo, právě tak ve chvíli, kdy vás Bůh nachází pokořené a prázdné, přitéká Jeho sláva a síla". Obrázek, který mnohým z nás tuto věc zjednoduší a objasní, je znázornění lidského srdce v podobě kalicha, který podáváme Ježíši, aby jej naplnil vodou života. Ježíš je zobrazen se zlatou číší s vodou života. Když nás míjí, nahlíží do našeho kalicha a jestliže je čistý, naplní jej vodou života, až přetéká. A protože nás Ježíš míjí neustále, může náš kalich neustále přetékat. Je to něco, co měl na mysli David, když řekl: "Můj kalich přetéká" Žalm 23,5 - pozn. red.}. Toto je duchovní obroda - neustálý Boží mír, který vládne v našich srdcích, protože jsme sami i druzí v hojné míře naplněni požehnáním. Lidé si představují, že sebezapření přináší utrpení, ale je tomu právě naopak. Je to zatvrzelá neochota k sebezapření, co nám způsobuje utrpení. Čím více víme o smrti s Ním, tím více budeme vědět o Jeho životě v nás, a tak lépe poznáme skutečný mír a radost. A také Jeho život bude skrze nás přetékat do duší ztracených s opravdovým přáním jejich spásy. Bude přetékat i směrem k naším spolukřesťanům s hlubokým přáním, aby jim Bůh požehnal.





VE ZNAMENÍ KRVE

Existuje pouze jediné, co brání Ježíši naplňovat náš kalich, a tím je hřích v kterékoliv z tisíců svých podob. Pán Ježíš nenaplňuje nečisté kalichy. Cokoliv pramení ze sobectví, byť nepatrné, je hřích. Prosazování se či samolibost ve službě je hřích. Sebelítost při těžké zkoušce nebo problémech, sobectví v povolání či křesťanské službě, nevázanost v době odpočinku - to vše je hřích. Popudlivost, výčitky, nedůtklivost a pomstychtivost, je-li nám ubližováno nebo jsme-li druhými zraňováni, pýcha, zbabělost, zdeptanost, strach - to vše vyvěrá z egoismu a je hříchem a znečišťuje náš kalich (1). Avšak vše bylo vloženo do onoho kalicha, od něhož se Pán Ježíš v Getsemane jen nakrátko odvrátil, ale na Kalvárii vypil do dna - kalich našich hříchů. Jestliže Mu dovolíme, aby nám ukázal, co v našich kališích je, a potom Mu všechen nenáležitý obsah předáme, On je vzácnou krví očistí. Není to pouhé očištění od viny z hříchu, ale i od hanby a poskvrnění, takže nadále povědomí hříchu nemáme. A jak náš kalich očišťuje, tak jej i naplňuje Duchem Svatým, až přetéká. A tuto vzácnou krev máme k dispozici každý den.

Předpokládejte, že jste dali Pánu Ježíši možnost váš kalich očistit a svěřili jej k naplnění až po okraj. Pak se ve vašem životě vyskytne problém, jenž ve vás vyvolá nádech závisti či zatvrzelosti. Co se stane? Váš kalich se začne znečišťovat a přestane přetékat. Jestliže jsme neustále takto poráženi, kalich nikdy nepřeteče.

Máme-li poznat duchovní obrodu natrvalo, musíme se naučit udržovat náš kalich čistý. Nikdy není vůlí Boha duchovní obrodu zastavit a chápat ji jako obrodu toho či onoho roku. Stane-li se tak, je to pouze pro jedinou věc - pro hřích. Ony malé hříchy, které po kapkách ukládá do našich kalichů ďábel. Jestliže se však vrátíme zpět ke Kalvárii a poznáme opět sílu krve Ježíšovy očišťovat od hříchu vždy znovu a dokonale, pak poznáme tajemství stále čistého a přetékajícího kalicha. Ve chvíli, kdy si uvědomíte náznak jakékoliv závisti, odsuzování, vznětlivosti - předejte celou věc Ježíši a požádejte Ho, aby vás silou své krve očistil. Shledáte, že tyto reakce odeznějí a že vaše radost a mír jsou znovuvzkříšeny a váš kalich přetéká. Čím více vyjdete očistě vstříc, tím menší budou vaše nepříznivé reakce. Očištění je však možné pouze tehdy, pokoříte-li nejdříve před Bohem své já. Předpokládejte, že jsme u někoho odráží jeho chování. Nestačí předat vaši popudlivost Kristu.

Nejdříve musíme potlačit své ego - musíme se zůstavit Bohu a přijmout onu osobu a její způsoby jako Jeho vůli. Pak jsme schopni postoupit svou nesprávnou reakci Ježíši s vědomím, že Jeho krev smyje váš hřích. A když jste již od hříchu očištěni, netruchleme, nezaobírejte se sami sebou, ale pohleďte na našeho vítězného Pána a chvalte Ho za to, že stále vítězí.Existuje jedno prosté, ale vše obsahující vodítko, které nám dává Boží návod, abychom naše kroky s Ježíšem usměrnili a poznali, kdy jsme zhřešili. Koloským 3,15 říká: "A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův". Vše, co mír Boží v našich srdcích narušuje, byť sebeméně, je hřích, nehledě na to, jak málo se jako hřích napoprvé jeví. Tento mír má naše srdce "ovládat" nebo (doslovnější překlad) být "soudcem" v našich srdcích. Když při fotbalovém utkání zapíská soudce na píšťalku, musí se hra zastavit - byl odpískán faul. Když my ztrácíme náš mír, zapískal v našich srdcích na svou píšťalku soudce Boží! Okamžitě se zastavme a požádejme Boha, aby nám ukázal, kde se stala chyba, přiznejme se Mu ke hříchu, který nám ukáže, a pak se mír pomocí krve Ježíšovy navrátí a my půjdeme dál svou cestou s kalichem, který přetéká. Jestliže však nám Bůh mír nedá, bude to proto, že naše já nebylo opravdu pokořeno.

Snad budeme muset ještě někomu jinému, stejně jako Bohu, říci: "lituji". Nebo snad budeme ještě cítit, že je to chyba někoho jiného. Ale, jestliže jsme ztratili náš mír, pak je zřejmé, čí je to chyba. Mír s Bohem neztrácíme pro hřích jiné osoby, nýbrž pro svůj vlastní. Bůh nám chce ukázat naše nesprávné reakce a teprve tehdy, jsme-li ochotni být od nich očištěni, dosáhneme míru s Ním. Jak je to prosté, ale i náročné být ovládán Božím mírem, ničím jiným než samotným Duchem Svatým!

Dřívější sobectví, o něž jsme se nestarali, nyní vidíme a nemůžeme tolerovat, aniž by soudce na píšťalku nezapískal. Reptání, pánovitost, bezohlednost v té nejmenší míře jsou odhaleny, jestliže jsme připraveni na to, aby naše dny byly Božím mírem ovládány. Mnohokrát za den a pro ty nejmenší věci budeme muset využívat očistné krve a chodit cestou sebezapírání jako nikdy předtím. Ale při takto pokořeném já uvidíme Ježíše v celé Jeho nádheře a milosti.

Mnozí z nás však nedbají píšťalky soudce tak často a po dlouhou dobu - přestali jsme ji slyšet. Jak plynou dny, cítíme jen velmi slabě potřebu očisty či důvod k sebezapírání. Nacházíme se tak v horším stavu, než si dokážeme představit. Bude zapotřebí obrovské touhy po obnoveném společenství s Bohem, potom aby ovládl naše srdce. Teprve potom budeme mít dobrou vůli prosit Ho o to, aby nám ukázal, kde musí být Ježíšova krev uplatněna. Zpočátku nám ukáže pouze jednu věc a v této věci bude očekávat naši poslušnost a sebezapření. A to bude prvním krokem k naší duchovní obrodě.



------------------

Poznámka

Někdo se může přiklánět k otázce, zda je správné nazývat hříchem takové věci jako je přehnané sebevědomí, upjatost a strach. "Nazývejte je slabostí, nezpůsobilostí, osobnostní vadou, chcete-li", říkají někteří, "ale ne hříchem. Nazývat je hříchem znamená zotročovat svobodu člověka". Ale opak je pravdou. Jestliže tyto věci nejsou hříchem, pak s nimi musíme vydržet po celý zbytek života, protože se od nich nelze oprostit. Jestliže však tyto a jim podobné věci hříchem opravdu jsou, pak můžeme být od nich očištěni a oproštěni, svěříme-li je ihned ve chvíli, kdy si je uvědomíme, "pod moc Jeho vzácné krve". A ony hříchem jsou. Jejich zdrojem je nevíra a zvrácená podoba pýchy a Jemu jsou nesčetněkrát na překážku a nesčetněkrát Ho skrývají.





K ZAMYŠLENÍ

Zdá se, po přečtení této kapitoly, že se nacházím v jedné ze tří situací:

1. Jsem naplněn Duchem a Boží mír panuje v mém srdci

2. Dočasně zarmucuji Ducha a mám potřebu toto doznáním napravit

3. Zarmoutil jsem Ducha příliš častokrát, nic jsem s tím neučinil a tak již neslyším usvědčující hlas Boha.


Jsem-li v situaci č. 3, pak bych se měl modlit, aby mi Bůh odpustil a vzkřísil touhu po míru a společenství s Ním. Velkou pomocí bude, přečtu-li si List Koloským 3,1-15 pomalu, a uplatním vše, co se zde říká.

Potřeby duše

1. listopadu 2017 v 23:02 | Marie Bernadeta |  Noční inspirace



Potřeby duše


Co skrze naše srdce vejde k duši,
to Bůh z nás sejme, jak lze tušit,
já věřím stále v jsoucno svaté,
v něm duše jedna druhou přijímáte,
když ponořeni v život věčný
se dotýkáme jedné tečny,
kdy smrt z nás sejme kříž
a nebude ho již.

Jak zrozeni z vody živé
se ocitneme v zemi nové
a naplníme jistě,
co máme v knize jisté.

U stolu židle připravená čeká,
až pohltí nás řeka,
z níž vyjdem jako z lůna znovu
a budem píti živou vodu.

Já skrze Lásku žiji jen
a v sobě nosím soudný den,
jímž ovíjím jak vavříny
vše, co v nás stále pomíjí.

Z prachu jsme povstali
a do prachu zas ulehnem.
Jen z prachu hvězd
se můžem vznést
tam do Nebes!

Kdo skrze žití prosté
vytrvá a vzroste,
ten má své místo v Nebi jisté,
kdo ale má jen málo odvahy
a koho boje nebaví,
ten složí svoje zbraně
a zapomene na ně,
vždyť dobro nad zlem zvítězí
a sejme pevné řetězy
s touto hmotou pozemskou
a dá nám roli nebeskou.

Jen skrze milost Boží,
co bez přestání střeží
naše živé duše,
se vejít do Věčnosti může.

Tam prostý život čeká
také na člověka,
co spoléhat se umí
na lásku, která tlumí
každý smutek v nás
a štěstí přinese nám v každý čas.

Potřebou každé duše je
sdílet se s druhou duší navzájem,
tak jedna duše druhé prospěje
a po bojích je amen.

Jen z vůle Boží povstali jsme
a z vůle vlastní vyplatí se
býti prostředníky Lásky,
co dává se nám bez nadsázky
v každé chvíli zcela celá,
neboť sama to tak chtěla.



https://www.celostnimedicina.cz/jak-zvladat-svuj-hnev.htm

31. října 2017 v 11:56 |  citace

Jak zvládat svůj hněv

30.03.2010
Jak zvládat svůj hněvHněv je jednou ze základních lidských emocí. V dřívějších dobách nám pomáhal vyrovnat se s potenciálně nebezpečnými situacemi, odolat útokům různých prehistorických šelem, nepřátelských bojových kmenů a jiných situací ohrožujících život. Nicméně od těch dob, kdy byli naši předci "uzlíkem" bazálních emocí se mnohé změnilo. Dnes již nemůžeme vybít svůj hněv na mamutovi či šavlozubém tygru.
Jejich dnešní podoba má tvář nadřízeného, známého či někdy i někoho blízkého, kdo je buďto zdrojem našeho hněvu, nebo ten, kdo má smůlu a je pouze přítomen ve špatnou chvíli na špatném místě - a my si pouze na něm náš hněv vylijeme, i když původ našeho hněvu tkví někde úplně jinde. Prožitek hněvu má zajisté historické kořeny u našich předků, byla to rozhodně hojně používaná emoce. Nicméně v moderní společnosti se již projevy hněvu neakceptují natolik, než tomu bylo tehdy, ba co více, mnohdy jdou v rozporu buďto s dobrými mravy nebo zákonem. Když člověka neandertálského rozbolel zub, vybil si zlost na něčem, co mu zrovna přišlo pod ruku. Dnes bychom asi nepřešli bez udivení kolem člověka mlátícího do telefonní budky nebo odpadkového koše a pravděpodobně bychom se nedovtípili, že je to kvůli zubu. Problémem však taky bývá, když si třeba nepříjemnou situaci z prožitého dne v práci a tím nahromaděný hněv ventilujeme po příchodu domů na rodině a svých blízkých. Taky je to ventil, taky poskytuje úlevu od prožitku hněvu - avšak, jde o velice nevhodný způsob, jak se s hněvem vypořádat.


Technik ke zvládání hněvu je hned několik. Společným jmenovatelem a důležitým krokem vždy bývá samotné uvědomení si hněvu. Připuštění faktu, že se mi hněv dostává mimo kontrolu, je důležitým momentem k tomu, abychom věděli, co dál. K tomu, abychom mohli zmírnit svůj hněv, někdy může pomoci, když víme jeho příčinu. Ne vždy je tato příčina jasná. Může jít o nějaký zdravotní problém, rodinnou situaci, finanční potíže, pracovní konflikt, prožívání extrémního stresu nebo strachu, užití alkoholu nebo drog a podobně.


Samozřejmě, že někdy vnější nebo i vnitřní příčiny a situace, které v nás určité emoce podporují, nemůžeme ovlivnit. Někdy prostě nemůžeme ovlivnit to, že nás začne bolet zub, že má šéf špatnou náladu, že nám sousedka něco odmlouvá apod. To, co ovlivnit nemůžeme, ať nás v danou chvíli netrápí. Co v tuto chvíli ovlivnit můžeme, jsme my sami a naše emoce. Když cítíme, že se v nás probouzí hněv, to je ten okamžik, který ovlivnit můžeme - a můžeme se pokusit kontrolovat svůj hněv. To je naše volba!


Hněv má totiž za následek celou řadu vedlejších následků. Mezi fyzické a tělesné důsledky patří různá zranění, zvýšená hladina adrenalinu, zvýšení krevního tlaku a srdečního tepu, což potažmo může vést k srdečním a srdcově-cévním onemocněním, infarktu myokardu apod. Mezi psychické dopady hněvu patří ovlivnění emocí, pociťování viny, pocity selhání, deprese, neustálého napětí a podráždění, zuřivost, vystupňovaný vztek až vykonání násilného činu, napadení, vraždy (nebo sebevraždy).


Hněv je silná emoce a patří k emocím lásky, strachu, štěstí, odporu jednou k základním emocím. Proto i její regulace není snadná. Napomoci však můžou různé kroky či postupy:
  • Vědomé rozhodnutí se zůstat v klidu nebo se upokojit. Nereagovat, neburcovat žádnou akci ani myšlenky hněvu. Soustředit se na uklidnění, dýchání a vědomé zaměření na upokojení se.
  • Teprve pak můžeme začít komunikovat. Opět, v pokojném nastavení verbalizovat naše pocity. Ať už před sebou samým, nebo před ostatními. Když nás někdo nahněvá, podle prvého bodu se upokojíme, a teprve pak můžeme naše emoce dát do slovní podoby, která tak nebude natolik zraňující a naopak, lépe bude nabývat konstruktivnější podoby. Bez urážení, zvyšování hlasu a hádky.
  • Když jsou Vaše emoce silné natolik, že v danou chvíli vás můžou přerůst, je dobré se stáhnout, odejít. Je méně zraňující ventilovat svůj hněv o samotě, kde emocionálně (nebo fyzicky) nemůžeme nikoho zranit. Následky by nás pak mohli mrzet. Může nám pak dobře pomoci relaxace, hluboké dýchání, pokojná hudba ale třeba i horká koupel.
  • Při situacích hněvu je vždy dobré hledat a zaměřit se na něco pozitivního než lpět, pídit se a ještě víc rozmazávat to, co v nás hněv jen burcuje. Naopak, je potřebné se zaměřit na něco pozitivního, na příznivou stránku dané situace, na něco, co nám v dané chvíli může pomoct, co je pozitivní, výhodné, dobré v dané chvíli. Taky je dobré pracovat s odpuštěním, naučit se odpouštět, vědět odpustit sobě i druhým.

Hněv tady s námi byl, je a bude. Musíme se s ním naučit žít, a tedy, spíše, než se mu poddat nebo ho potlačovat a riskovat, kdy z kotle unikne, je dobré, abychom se ho naučit ovládat.

Podzime

28. října 2017 v 21:15 | Marie Bernadeta |  Nálady


Podzime


Do kapek tvých se schovávám
a láskám tajným zamávám,
když v myšlenkách si pohrávám
s lístky na cestě,
co podzim háže nevěstě,
co brzy z oblaků se přižene
a podzim podá ruku své ženě.

Jako bych malovala dál
obrazy velkých katedrál,
kde v pokoře vždy stál
skromný a v hnědém kabátku,
snad podobal se robátku,
pak odešel si kamsi ven
a já probuzená položila sen,
v němž Bůh sám mi žehnal,
ať pokryji svým pláštěm zem.

Barvy zas bílá zakryje
a něžná zima ožije,
kdo mládí v dlaních svírá,
za čas ho stáří nemine,
barevné lístky sbírá
a v bílých vločkách jednou spočine.

Další články


Kam dál