Červnová nálada

Sobota v 15:22 | Marie Bernadeta |  Nálady
Červnová nálada


Větřík si hraje s mými vlasy.
Co říct mi touží asi?
Kam vyprchá kus krásy
a kam se vytrácejí časy,
kdy plni touhy nevšední
jsme vytrvale, třeba k poledni,
šli vstříc všem okamžikům příštím
a v dlani opratě jsme drželi
od spřežení koní splašených?

Kam vítr mládí odnáší
a kdy se asi vyčasí?
Kudy jsme kdysi
bez rozmyslu vyšli
a kam se nyní obrátit?

Už hvězdy dávno vyhasly
a v prach se jistě rozpadly .
Kam vytrácí se Láska tichá
a proč dnes toik vzdychá
jak vítr, který mihl se
a zmizel kdesi za plotem,
kde sojky smíchem řechtavým
ho odzbrojily jistě.
 

Duše ozdoby

12. června 2017 v 9:23 | Marie Bernadeta |  Sny




Duše ozdoby




Pročítám mnohé příběhy,
jak na dlani mi v mysli leží
a pohlížím na duše,
čím se mnohé zdobí.

Podivné spatřila jsem ve snu
čísi ozdoby, co jako brože v dlani zdály se,
červený kámen jedna měla a druhá zelený.
Závist a pokrytectví však hroty ostré v dlani skrývaly
a kdo se tváří k té bytosti s ozdobami otočil,
toho ta bytost v hrudi zranila.

Opravdu hrotem rudé ozdoby
chtěla mne i zabít.
Však zády jsem se otočila
a hrot mi skončil v rameni,
kde se mého srdce nedotknul.

A tak jsem poznala, jak bolestný je zásah
falešné duše ozdoby - hříchu pokrytectví a závisti
a smysl toho, že nemáme hříchu státi tváří v tvář
a na patě se otočit
a zavčas raděj odejít.

Stmívání

28. května 2017 v 21:37 | Marie Bernadeta |  Noční inspirace



Stmívání



Den nachýlil se do stmívání.
Když slunce spadlo za kopce.
Dál ve mně ještě zlatě září
paprsky jeho horoucí,
tak jako duše toho,
co pro ni vzplála v srdci pochodeň
a minul den mnohý,
když spolu skrytě tajně jdem
a otvíráme pocit,
že pouze co je skyté,
je v nás skutečné.

Kam ukryjem se jednou
sami před sebou,
když svědomí v nás probuzené
všechno obnoví,
kam podějem se asi,
až minou tyto časy?

Snad jednou dospějemem ke konci
a budem náhle vidoucí.
Jen ten, kdo srdcem nahlíží,
projde Branou bez velkých potíží,
vždyť návratu už odtud není,
však věčnost tvoříme si tady
a co v nás utkví v duši,
tím zdobiti se budem
a tím se také živit.

A pravdu skrytou můžeme jen tušit,
když zrána oči otvíráme
a nevíme, co přinese nám den,
co navečer zas končí
a my zas oči zavíráme
a necháváme duši
splývat s nekonečnem,
z něhož čteme osud, co si
předem napíšeme
ve svém srdci.

A když se v noci nikdo nedívá,
můžeme ve snech pokojů tajných dveře otvírat
a kochati se představou,
že starosti pryč s nocí odplavou.
Vždyť jistota je pouze jedna,
že všechno děje se, jak má
a kdo tluče, tomu otevřou
a kdo prosí, bude vyslyšen.

Vždyť na Ruce jsme Boží
a On nás zkáze neponechá,
hoříme-li ještě
a není po nás veta.


 


Plachtění

11. května 2017 v 20:53 | Marie Bernadeta |  Noční inspirace


Plachtění


Přemýšlím často nad tím,
proč životem svým plachtím
a kam se vlastně ženu,
zda vítr plachty pohání,
či co mi strachy nahání,
zda žraločí zub v podpalubí
a nebo ještě jiné zuby
ujídají ze spíží,
když noc se náhle přiblíží,
zda majáky mi svítí u břehů
a zda kormidlem kroutit dovedu
a mířím-li pak k cíli,
jenž zdá se celý bílý.

Jen Láska

11. května 2017 v 20:38 | Marie Bernadeta |  Soukromí dotyků



Jen Láska


Zdálo se mi,
že už jsem s tebou v nebi.

Nemohu ještě ale jít,
vždyť přetrhla bych nit
osudu, co píše mi
můj Anděl Strážce na zemi.

Zůstávám proto odevzdána tomu,
co píšu si vždy přijetím a odevzdáním skonu,
jenž tak jako tak vepsán mám v duši svojí oddávna.

Pro Lásku čistou žiju jen
a Láska je můj sen
a v ní chci živá být
a navždy s tebou snít.

Jen Láska může oči otevřít,
jen Láskou můžeme se naplnit a
kromě Lásky není ničeho,
proč stojí vůbec žít,
vždyť přístřešky jsou vztahy těch,
co bez sebe nemohou žít
a jeden v druhém nachází
vždy štěstí nové obrazy.


Lásky dům

11. května 2017 v 7:51 | Marie Bernadeta |  Pravdy


Lásky dům


Já vcházím směle do domu,
kde láska jako snítka zdobí stůl,
kde na podlaze leží pel
z rudých plátků růží,
co na rtech se nám úží.

Jak básník by jen chtěl,
vždy z průsvitných je stěn
plných otevřených skel
a dýchat mohu volně,
když tváříme se svolně
a pijem víno z poháru,
co doléváme ze džbánu,
jenž plní ruce vil
upředené z nití doteků a chvil,
v nichž utkvěl jsi mi navždy v duši
tak, jsi vždy snil.



Duch pravdy

11. května 2017 v 7:36 | Marie Bernadeta |  Amen




Duch pravdy



Do pravdy máčím ruce jako do koupele.
Nechávám oschnout její kapky směle
a těma omytýma rukama
snažím se oči ještě opláchnout
a uvidět, co pravda má,
tu cestu k Nebi prostou:
Kdo v sobě lásku má,
ten v lásce také zůstává
a v myšlenkách jen čistých
dál proudy pravdy napíná
a hmat i zrak si v pravdě omývá.

Kdo má ten ryzí zrak ,
musí si v pravdě také počínat
a na každičkou lež
vystavit si z pravdy věž
a shůry hledět na vše kolem sebe,
aby v něm zvítězilo Nebe.





Do domů mnohých nahlížím
a vnímám jejich mýlky,
vždyť není jiné pravdy,
než té, co žije navždy
ve stvořené duši,
vždyť nad námi se chvěje
Duch přesvatý, co spěje
v podobě kapek nebo vloček do závěje
a znovu zemí celou protéká
a vnáší smysl v život člověka.



Vrba

30. dubna 2017 v 15:53 | Marie Bernadeta |  Jarní vláha




Vrba


Zamykám do sebe
všechny chvíle,
když do nebe
dveře bílé
se otevřely prudce
a kapek pár mi ochladilo ruce,
aby se probralo mé srdce
z mrákot poledních,
než zamáváš mi přelude
a pod víčka mi vpluješ, Osude!

Pro všechna slova, která zní
jak hlahol trubek nebeských,
pro starosti, co vláčím na svých bedrech
a přesto nezůstávám ležet
a pod křížem staletým
své tělo celé napružím
a v duši sílu medvědů,
já žít zas v cele dovedu.

Nic nezůstanu dlužna víc,
dál v hlase známých polednic
se rozpouštím jak skvrna,
vždyť dítě bezbranné
jen zmírá,
však nikdy ve mne víra,
co zapustila kořeny
a je už vzrostlým stromem,
i kdyby dřevorubců síla
mne k zemi povalila,
já dál tu budu stát
a jako vítr pouhý vát,
však nezmizím už nikdy nadobro,
budu ti jako meluzína znít
a prosit nebe o dobro,
v němž mohu sebe skrýt
a živá z něho být,
jak květ co zjara
život ohlašuje nový
a ním i všechny stromy.



Filozofem vlastního života

17. dubna 2017 v 6:37 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie



Filozofem vlastního života

Rozjímám nyní o životě, který vnímám a který žiju v tomto světě. Snad mnozí z nás jen hledí a jsme znechuceni mnohými věcmi a systémem, do kterého jsme položeni v tomto světě a s nímž nemůžeme nic učinit. Díváme li se na vše ale očima vidoucího, t.j. duchovním zrakem, poznáváme skutečnou pravdu.
Život je cesta na věčnost a my na ní procházíme pouze zkouškami. Po čase mnohé útrapy, kterými jsme prošli nejsou už tolik bolestivé a my je vidíme jako odbyté a uložené kdesi v naší kronice. Je třeba vnímat přítomnost, to je trvání skutečnosti v nás, mnozí však hledí a neprozřou, naslouchají, ale jsou hluší.
Je zbytečné hněvat se na tento svět, všichni vnímáme tíži tohoto divného systému v naší zemi, jenž spočívá pouze na hmotě a od základu na špatných úmyslech špatných lidí, to, co prožíváme jsou plody těchto úmyslů a zvrácených myšlenek, my nemůžeme však nic učinit, než tímto pouze projít.
Každý z nás si zde na zemi tvoří svoji věčnost, ve své mysli a svými skutky, jež jsou konečným zhmotněním myšlenek. tento svět není dokonalý výkvět života, nikoli, tento svět je tím nejhrubším vyplynutím skutečnosti a pravé podstaty života. Skutečné hodnoty jsou mnohem hlubší a jemnější a jejich nitě jsou ve skutečnosti našim zrakům skryté, kdo má oči, prozři, kdo máš uši, slyš! Na vše je třeba pohlížet shůry, což znamená pohlížet na věci od počátku duchovním zrakem, na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh, na počátku všeho stojí myšlenka a úmysl každého člověka, v němž je skryta živoucí duše, jenž je postatou našeho života v tomto světě i v jiném, tělo je pouze formou z hmoty tohoto světa, jež vzniklo v zákonitostech tého hmotě vlastní.

Stále mám na mysli slova našeho Pána, Ježíše Krista, jenž často říkal svým učedníkům: Moje Království není z tohoto světa a to je jeho svědectví o pravdě, každé evangelium je třeba chápat jako obraz pravdy, kterou však my lidé máme uvést do praxe ve svém prostém životě, jenž je vlastně také jakousi křížovou cestou plnou těžkostí a starostí a my shledáváme, že se cítíme spolu s naším Pánem bolestně přibiti ke kříži, jenž nás tolik tíží a umrtvuje tomuto světu, ale křísí k životu věčnému, jenž je v nás, v naší duši, k obrazu Božímu totiž stvořené,skrytý.

Prvotní je vždy myšlenka, Duch má tu moc ji zhmotnit vlastním chtěním, směr našim činům však má dávat rozum, jenž je však čistý. Jen máme.li čisté svědomí a zrak nezkalený zlem, jenž nám nedá často prohlédnout, neboť lidé hodnotí jen věci viditelné, protože o těch skrytých nemají ponětí, museli by totiž nahlížet do vlastní duše a řídit se vlastním, svědomím.
Kdo chceš změnit svět, změň sám sám sebe! Jen budeme- li se od počátku ve svém životě řídit tímto duchovním pohledem a tříbit své myšlenky a mít čisté úmysly, pak se teprve systém, do kterého jsme v tomto světě položeni změní, neboť plody našich myšlenek se ve skutcích zhmotní, jako každá myšlenka, která je na počátku v mysli každého člověka, jenž jako jednotlivec utváří tento viditelný svět.

Teprve tehdy, když nás prohoří Láska, teprve tehdy, když se Lásce zcela odevzdáme, teprve tehdy budeme vidoucí a teprve tehdy plni pokory budeme naslouchat vlastní duši, která vše ví již dopředu a v níž je život skrytý.

Život je cesta na věčnost, kterou si každý tvoří zde na zemi ve svém pozemském životě svými úmysly a skutky.


Den za dnem

4. dubna 2017 v 23:06 | Marie Bernadeta |  Noční inspirace




Den za dnem


Kam vroucím srdcem vrhám,
tam kvetou růže již
v tvých rukách
a jsem ti Bože blíž.

Den za dnem beru do rukou
a sem tam s dlouhou pomlkou
pak ještě dlouho vzdychám
nad zármutkem, co zrak mi kalí,
však řešení mi neodhalí.
Zatím si bezmocná tak připadám
a stejná je má nálada.

Mé srdce rozskočí se snad,
vždyť nad propastí trčím,
volný pád,
jenž nemohu srovnat s ničím,
co odtud v žití znám
však podivný ten pocit
co ve mně náhle procit
pojednou už znám.

Já s Tebou, Pane, kráčím
a kříž svůj sebou vláčím
a na hlavě mám korunu,
co krev mi v oči vhání,
však jdu hrdě a bez studu
a nemám více stání.

Tak osud zpečen je náš,
když pravý přijde čas
a cesta naše u konce
a polnice zve hlas!

Na věčnost cesta má
se odehrává, dnes píšu
v sobě trvání,
co pravdu pro mne odhalí
a řešení dá mi.




Duše jsou hvězdy spadlé z nebe

3. dubna 2017 v 23:09 | Marie Bernadeta |  Noční inspirace


Duše jsou hvězdy spadlé z nebe



Ta přání nocí probdělých
a z nebe spadlých hvězd
nám tajemství svá odhalí,
jak kříže svoje nést.

Už nejsme děti,
jsme už dospělí
a dobře víme jistě,
že hvězdy přání neplní
dnes, ale příště.

Vždyť, když jsme z nebe padali,
bylo nám jaksi úzko z toho letu,
však zachyceni voláním
jsme duši svoji vetkali
do hmotných směrů ve světě
a zbožným přáním naší podstaty
je vzlétnout vzhůru nazpátek,
až cestu svoji projdeme
od začátku až do konce
a stanem jako vítězové
s věncem vavřínovým v cíli,
kde ještě nevědomí
před pádem z nebe
v počátku jsme byli.

Co hvězd je jasných na nebi,
tolik je duší spasených
a mnohé znovu vrhají se k zemi zpět,
aby se jednou změnil svět
a Láska mohla v našich srdcích kvést.

Když hvězda k zemi padá,
spánku se sama vzdává
a probouzí se do světa,
kde pouze její zrak
ji stále nabádá,
že světlo pravé sama v sobě má
a v něm pak živá zůstává.



Sám

23. března 2017 v 8:58 | Marie Bernadeta |  Jarní vláha


Sám


Odnikud nikam jdu cestou svou,
sem tam si vzlykám,
kameny tlačí pod nohou.
Snad už si zvykám
na tíhu dne i noci
a tichu šeptám:
Jsem ve tvé moci!

Hrdinou dnešní doby
je tichý sten,
který se kolem honí
a vkládá pod víčka sen,
o tom že svět není
pro nás vlídný
a kudy projdem jen stíny
nás míjí.

V pravdě už najít nemůžem klíč
k tomu, co dávno je pryč.
Však v sobě každý víru dusí,
že tudy projít se stenem tichým musí.

Hrdinou dnešní doby
je ten, kdo umí
sám se sebou být
a štěstí v sobě objevit.

Jen tichým přijetím sama sebe,
můžeme objevit hloubku nebe.

Když sami v sebe ponořeni
splýváme s tichem ve své zemi,
poznáme lásku, která dává se mi
a sami sobě druhem, budeme -li,
můžeme býti druhým užiteční
a sami v sobě zůstaneme věční.

Budem-li v nitru hrdiny
těmi, co k modlitbě se uchýlí,
s pokorou hrdinům vlastní
vyjdeme náhle z pasti
světa, co chce nám pravdu skrýt
do lhaní, smutku a křivd.


Vítr za oknem

23. března 2017 v 8:07 | Marie Bernadeta |  Jarní vláha





Vítr za oknem

Když vítr kolem oken prohání se
a ve svých svižných vírech nebrání se
škvírou kvílet lidem do uší,
mé srdce schoulilo se do vzpomínek
a v mracích za oknem chce jaro vytušit.

Je deštivo a ponuro,
protože ještě nesmíme se hladit
a šeptat hlouposti si do oušek.
Kam podíváš se, je ještě suchá tráva
a broučci zalézají do listí.

Snad vlhkost kapek osvěží je
a vzduch načichlý kouřem
po zimě se očistí
a do nás vítr, který letí kolem,
vrazí prudce
a hned zas jinam posviští.

A jarní vláha, která padá,
mi kreslí v blátě otisky
mých stop, co do tebe se otiskly,
abys smutek tichých nocí
našel v pavučinách pod keři,
jak medailonky těch, co v lásku čistou uvěří
a otvírají denně ve svých srdcích
svůdně krásné obrazy
všech doufajích kapek,
které teprv k zemi poletí.


Omyly

8. března 2017 v 23:47 | Marie Bernadeta |  Noční inspirace
Sčítám své omyly
a pravou tvář všech přízraků.
Sluncem se mysl obílí,
zatímco pluji ve vraku.

Sem tam ti zašeptám
do ucha píseň hlupáků:
Proč se jen neptám
v louce bodláků?

Doznívá píseň, kterou zpíváš
a pak se všude zase díváš
a já ti běžím naproti
úplně tichou nocí u trati.

Láskyplné vyjádření

8. března 2017 v 23:37 | Marie Bernadeta |  Pro tebe bez tebe


Láskyplné vyjádření


Jakoby sevřelo se cosi v nás
a lhostejný je čas,
když spolu můžeme být ve dne v noci
tak tajně,
že hmotné setkání nás nenaplní tolik,
jako je býti jeden s druhým
v myšlenkách a citech svých,
co pronikají naše duše jako šíp.

Tak v přítomnosti s tebou jsem
a lhostejno mi, zda je noc či den.

Na útesu

8. března 2017 v 23:12 | Marie Bernadeta |  Noční inspirace


Na útesu


Jak rozhoupaná loďka ve vlnách
a moře které houpá rudý nach
a obestřeni tichou nocí
zůstáváme spolu bez pomoci.

Kdo na pochybách zůstává,
ten často také prohrává
a nedopluje k břehům ostrova,
kde všechno začíná se od znova.

Když v blátě otisk Robinsona
zanechal jsi v dětství a spona
zdobí účes z dlouhých vlasů,
já dobrou zprávu nesu!

Jsem s tebou na útesu
připravená k skoku střemhlavému,
ty zatím k sobě do notesu
kreslíš stěnu
mezi námi dodnes.
A vítr dobrou zprávu odnes´.


Ve dne v noci stále

1. března 2017 v 20:06 | Marie Bernadeta |  Soukromí dotyků

Ve dne v noci stále

Dost možná, že jsou rituály v módě,
já snad žádné ani nemám však,
vždyť usínání, čím jsem starší,
není už tak snadné,
však přiznám se ti,
ty jenž stále na mne myslíváš,
že před usnutím mám tě stále v hlavě
a ty mne v mysli také hladíváš.

Vždyť duší propojeni můžem být
a před světem svou lásku skrýt
je potom také snadné,
když stále spolu budíme se
a také usínáme.

V harmonii

24. února 2017 v 22:03 | Marie Bernadeta |  Noční inspirace




V harmonii



Když nad bouří a emocí
toužím po moci
být nad věcí.

Když překonávám únavu
a nohy koupu ve splavu
z proudu vlastní duše,
co touží vždy být mocnější
než tělo
a svět vezdejší.

Já toužím také po moci
být lodivodem vlastních emocí
a na oprati držet koně splašené
a zlobě navždy říci ne.


Být kapkou vody v mořské vlně
a netopit se ve své vině,
spíš s proudem splývat na hladině.



A toužím také po moci
být směrem v Lásce bezmoci.
Když rozum vztyčím jako plachtu,
ať vítr fičí ke rtům,

které polibky ti sílu dají
a v moci své tě odevzdají
milosrdným bratrům
na trůn.




Chci býti koněm okřídleným
a jako Pegas létat
skrze mraky všední
a mít tak v moci všechny splíny
každé temné noci.
Já toužím smazat všechny černé skvrny
a vrátit se zas zpátky
a všechny ztracené dny
dáti do oprátky.





Kdo?

12. února 2017 v 20:32 | Marie Bernadeta |  Pravdy
Kdo?


Kdo rozumí dnes životu?
Kdo ví, kam kráčí
a s čím se vláčí?
Kdo nabídne mi vysvětlení
pro všechny děje v tomto světě,
co viditelný dává odpovědi
v jedné větě,
která celou pravdou není?

Jak soudit smíme sami sebe
a jak viděni srdcem bližních
můžeme se osvobodit?
Je snadné vlastně pochopit,
je třeba srdcem a moudrostí celé duše
moudrost celou uchopit.

Však těžko říci ve světě,
kdy připraveni k odvetě
jsme v komediích, které lidi hrají,
když pravdu v srdci zakrývají

a neshledají moudrost prostou,
že pouze v pravdě rostou
a hledí druhým do duší,
co ovšem už nic netuší
a dávno zapomněli,
kým býti vlastně chtěli.

Smrt na konci cesty

10. února 2017 v 13:37 | Marie Bernadeta |  Amen



Smrt na konci cesty


Život je cesta pouhá,
co končí jednou, ouha.

Čas odměřuje každou chvíli,
den po dni stále míjí.

Den narození zapsán v rodném listě
a den smrti v úmrtním zas jistě.

Na konec cesty svojí
každý musí dojít.

Na cestě plné zkoušek
se můžem všemi směry pouštět.

Však dojít k cíli pravému
se nepodaří každému.

Je uměním se naučit
vše přijímat i odevzdat
a z nezdarů se poučit,
nic víc v tom nikdy nehledat.

Vždyť moudrost v prostých věcech skrytá
nás po zkoušce vždy vítá
a kdo se nepoučil z ničeho,
ten nehledal nic skrytého.

Vždyť duše není z hmoty
a ten kdo tohle nepochopí,
zout si musí boty
když smrt do dlaní uchopí.

A ve stříbrném jezeře
zůstat musí v nevěře,
dokud neprozře
skrz tmu, co všechno obestře,
když v srdci oheň lásky zhas
a prázdno zůstalo jen v nás,
však pominul už čas
zkoušek životních,
když pravdu nehledáme v nich.


Další články


Kam dál