Filozofem vlastního života

Pondělí v 6:37 | Marie Bernadeta |  Moje filozofie



Filozofem vlastního života

Rozjímám nyní o životě, který vnímám a který žiju v tomto světě. Snad mnozí z nás jen hledí a jsme znechuceni mnohými věcmi a systémem, do kterého jsme položeni v tomto světě a s nímž nemůžeme nic učinit. Díváme li se na vše ale očima vidoucího, t.j. duchovním zrakem, poznáváme skutečnou pravdu.
Život je cesta na věčnost a my na ní procházíme pouze zkouškami. Po čase mnohé útrapy, kterými jsme prošli nejsou už tolik bolestivé a my je vidíme jako odbyté a uložené kdesi v naší kronice. Je třeba vnímat přítomnost, to je trvání skutečnosti v nás, mnozí však hledí a neprozřou, naslouchají, ale jsou hluší.
Je zbytečné hněvat se na tento svět, všichni vnímáme tíži tohoto divného systému v naší zemi, jenž spočívá pouze na hmotě a od základu na špatných úmyslech špatných lidí, to, co prožíváme jsou plody těchto úmyslů a zvrácených myšlenek, my nemůžeme však nic učinit, než tímto pouze projít.
Každý z nás si zde na zemi tvoří svoji věčnost, ve své mysli a svými skutky, jež jsou konečným zhmotněním myšlenek. tento svět není dokonalý výkvět života, nikoli, tento svět je tím nejhrubším vyplynutím skutečnosti a pravé podstaty života. Skutečné hodnoty jsou mnohem hlubší a jemnější a jejich nitě jsou ve skutečnosti našim zrakům skryté, kdo má oči, prozři, kdo máš uši, slyš! Na vše je třeba pohlížet shůry, což znamená pohlížet na věci od počátku duchovním zrakem, na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh, na počátku všeho stojí myšlenka a úmysl každého člověka, v němž je skryta živoucí duše, jenž je postatou našeho života v tomto světě i v jiném, tělo je pouze formou z hmoty tohoto světa, jež vzniklo v zákonitostech tého hmotě vlastní.

Stále mám na mysli slova našeho Pána, Ježíše Krista, jenž často říkal svým učedníkům: Moje Království není z tohoto světa a to je jeho svědectví o pravdě, každé evangelium je třeba chápat jako obraz pravdy, kterou však my lidé máme uvést do praxe ve svém prostém životě, jenž je vlastně také jakousi křížovou cestou plnou těžkostí a starostí a my shledáváme, že se cítíme spolu s naším Pánem bolestně přibiti ke kříži, jenž nás tolik tíží a umrtvuje tomuto světu, ale křísí k životu věčnému, jenž je v nás, v naší duši, k obrazu Božímu totiž stvořené,skrytý.

Prvotní je vždy myšlenka, Duch má tu moc ji zhmotnit vlastním chtěním, směr našim činům však má dávat rozum, jenž je však čistý. Jen máme.li čisté svědomí a zrak nezkalený zlem, jenž nám nedá často prohlédnout, neboť lidé hodnotí jen věci viditelné, protože o těch skrytých nemají ponětí, museli by totiž nahlížet do vlastní duše a řídit se vlastním, svědomím.
Kdo chceš změnit svět, změň sám sám sebe! Jen budeme- li se od počátku ve svém životě řídit tímto duchovním pohledem a tříbit své myšlenky a mít čisté úmysly, pak se teprve systém, do kterého jsme v tomto světě položeni změní, neboť plody našich myšlenek se ve skutcích zhmotní, jako každá myšlenka, která je na počátku v mysli každého člověka, jenž jako jednotlivec utváří tento viditelný svět.

Teprve tehdy, když nás prohoří Láska, teprve tehdy, když se Lásce zcela odevzdáme, teprve tehdy budeme vidoucí a teprve tehdy plni pokory budeme naslouchat vlastní duši, která vše ví již dopředu a v níž je život skrytý.

Život je cesta na věčnost, kterou si každý tvoří zde na zemi ve svém pozemském životě svými úmysly a skutky.

 

Den za dnem

4. dubna 2017 v 23:06 | Marie Bernadeta |  Noční inspirace




Den za dnem


Kam vroucím srdcem vrhám,
tam kvetou růže již
v tvých rukách
a jsem ti Bože blíž.

Den za dnem beru do rukou
a sem tam s dlouhou pomlkou
pak ještě dlouho vzdychám
nad zármutkem, co zrak mi kalí,
však řešení mi neodhalí.
Zatím si bezmocná tak připadám
a stejná je má nálada.

Mé srdce rozskočí se snad,
vždyť nad propastí trčím,
volný pád,
jenž nemohu srovnat s ničím,
co odtud v žití znám
však podivný ten pocit
co ve mně náhle procit
pojednou už znám.

Já s Tebou, Pane, kráčím
a kříž svůj sebou vláčím
a na hlavě mám korunu,
co krev mi v oči vhání,
však jdu hrdě a bez studu
a nemám více stání.

Tak osud zpečen je náš,
když pravý přijde čas
a cesta naše u konce
a polnice zve hlas!

Na věčnost cesta má
se odehrává, dnes píšu
v sobě trvání,
co pravdu pro mne odhalí
a řešení dá mi.




Duše jsou hvězdy spadlé z nebe

3. dubna 2017 v 23:09 | Marie Bernadeta |  Noční inspirace


Duše jsou hvězdy spadlé z nebe



Ta přání nocí probdělých
a z nebe spadlých hvězd
nám tajemství svá odhalí,
jak kříže svoje nést.

Už nejsme děti,
jsme už dospělí
a dobře víme jistě,
že hvězdy přání neplní
dnes, ale příště.

Vždyť, když jsme z nebe padali,
bylo nám jaksi úzko z toho letu,
však zachyceni voláním
jsme duši svoji vetkali
do hmotných směrů ve světě
a zbožným přáním naší podstaty
je vzlétnout vzhůru nazpátek,
až cestu svoji projdeme
od začátku až do konce
a stanem jako vítězové
s věncem vavřínovým v cíli,
kde ještě nevědomí
před pádem z nebe
v počátku jsme byli.

Co hvězd je jasných na nebi,
tolik je duší spasených
a mnohé znovu vrhají se k zemi zpět,
aby se jednou změnil svět
a Láska mohla v našich srdcích kvést.

Když hvězda k zemi padá,
spánku se sama vzdává
a probouzí se do světa,
kde pouze její zrak
ji stále nabádá,
že světlo pravé sama v sobě má
a v něm pak živá zůstává.


 


Sám

23. března 2017 v 8:58 | Marie Bernadeta |  Jarní vláha


Sám


Odnikud nikam jdu cestou svou,
sem tam si vzlykám,
kameny tlačí pod nohou.
Snad už si zvykám
na tíhu dne i noci
a tichu šeptám:
Jsem ve tvé moci!

Hrdinou dnešní doby
je tichý sten,
který se kolem honí
a vkládá pod víčka sen,
o tom že svět není
pro nás vlídný
a kudy projdem jen stíny
nás míjí.

V pravdě už najít nemůžem klíč
k tomu, co dávno je pryč.
Však v sobě každý víru dusí,
že tudy projít se stenem tichým musí.

Hrdinou dnešní doby
je ten, kdo umí
sám se sebou být
a štěstí v sobě objevit.

Jen tichým přijetím sama sebe,
můžeme objevit hloubku nebe.

Když sami v sebe ponořeni
splýváme s tichem ve své zemi,
poznáme lásku, která dává se mi
a sami sobě druhem, budeme -li,
můžeme býti druhým užiteční
a sami v sobě zůstaneme věční.

Budem-li v nitru hrdiny
těmi, co k modlitbě se uchýlí,
s pokorou hrdinům vlastní
vyjdeme náhle z pasti
světa, co chce nám pravdu skrýt
do lhaní, smutku a křivd.


Vítr za oknem

23. března 2017 v 8:07 | Marie Bernadeta |  Jarní vláha





Vítr za oknem

Když vítr kolem oken prohání se
a ve svých svižných vírech nebrání se
škvírou kvílet lidem do uší,
mé srdce schoulilo se do vzpomínek
a v mracích za oknem chce jaro vytušit.

Je deštivo a ponuro,
protože ještě nesmíme se hladit
a šeptat hlouposti si do oušek.
Kam podíváš se, je ještě suchá tráva
a broučci zalézají do listí.

Snad vlhkost kapek osvěží je
a vzduch načichlý kouřem
po zimě se očistí
a do nás vítr, který letí kolem,
vrazí prudce
a hned zas jinam posviští.

A jarní vláha, která padá,
mi kreslí v blátě otisky
mých stop, co do tebe se otiskly,
abys smutek tichých nocí
našel v pavučinách pod keři,
jak medailonky těch, co v lásku čistou uvěří
a otvírají denně ve svých srdcích
svůdně krásné obrazy
všech doufajích kapek,
které teprv k zemi poletí.


Omyly

8. března 2017 v 23:47 | Marie Bernadeta |  Noční inspirace
Sčítám své omyly
a pravou tvář všech přízraků.
Sluncem se mysl obílí,
zatímco pluji ve vraku.

Sem tam ti zašeptám
do ucha píseň hlupáků:
Proč se jen neptám
v louce bodláků?

Doznívá píseň, kterou zpíváš
a pak se všude zase díváš
a já ti běžím naproti
úplně tichou nocí u trati.

Láskyplné vyjádření

8. března 2017 v 23:37 | Marie Bernadeta |  Pro tebe bez tebe


Láskyplné vyjádření


Jakoby sevřelo se cosi v nás
a lhostejný je čas,
když spolu můžeme být ve dne v noci
tak tajně,
že hmotné setkání nás nenaplní tolik,
jako je býti jeden s druhým
v myšlenkách a citech svých,
co pronikají naše duše jako šíp.

Tak v přítomnosti s tebou jsem
a lhostejno mi, zda je noc či den.

Na útesu

8. března 2017 v 23:12 | Marie Bernadeta |  Noční inspirace


Na útesu


Jak rozhoupaná loďka ve vlnách
a moře které houpá rudý nach
a obestřeni tichou nocí
zůstáváme spolu bez pomoci.

Kdo na pochybách zůstává,
ten často také prohrává
a nedopluje k břehům ostrova,
kde všechno začíná se od znova.

Když v blátě otisk Robinsona
zanechal jsi v dětství a spona
zdobí účes z dlouhých vlasů,
já dobrou zprávu nesu!

Jsem s tebou na útesu
připravená k skoku střemhlavému,
ty zatím k sobě do notesu
kreslíš stěnu
mezi námi dodnes.
A vítr dobrou zprávu odnes´.


Ve dne v noci stále

1. března 2017 v 20:06 | Marie Bernadeta |  Soukromí dotyků

Ve dne v noci stále

Dost možná, že jsou rituály v módě,
já snad žádné ani nemám však,
vždyť usínání, čím jsem starší,
není už tak snadné,
však přiznám se ti,
ty jenž stále na mne myslíváš,
že před usnutím mám tě stále v hlavě
a ty mne v mysli také hladíváš.

Vždyť duší propojeni můžem být
a před světem svou lásku skrýt
je potom také snadné,
když stále spolu budíme se
a také usínáme.

V harmonii

24. února 2017 v 22:03 | Marie Bernadeta |  Noční inspirace




V harmonii



Když nad bouří a emocí
toužím po moci
být nad věcí.

Když překonávám únavu
a nohy koupu ve splavu
z proudu vlastní duše,
co touží vždy být mocnější
než tělo
a svět vezdejší.

Já toužím také po moci
být lodivodem vlastních emocí
a na oprati držet koně splašené
a zlobě navždy říci ne.


Být kapkou vody v mořské vlně
a netopit se ve své vině,
spíš s proudem splývat na hladině.



A toužím také po moci
být směrem v Lásce bezmoci.
Když rozum vztyčím jako plachtu,
ať vítr fičí ke rtům,

které polibky ti sílu dají
a v moci své tě odevzdají
milosrdným bratrům
na trůn.




Chci býti koněm okřídleným
a jako Pegas létat
skrze mraky všední
a mít tak v moci všechny splíny
každé temné noci.
Já toužím smazat všechny černé skvrny
a vrátit se zas zpátky
a všechny ztracené dny
dáti do oprátky.





Kdo?

12. února 2017 v 20:32 | Marie Bernadeta |  Pravdy
Kdo?


Kdo rozumí dnes životu?
Kdo ví, kam kráčí
a s čím se vláčí?
Kdo nabídne mi vysvětlení
pro všechny děje v tomto světě,
co viditelný dává odpovědi
v jedné větě,
která celou pravdou není?

Jak soudit smíme sami sebe
a jak viděni srdcem bližních
můžeme se osvobodit?
Je snadné vlastně pochopit,
je třeba srdcem a moudrostí celé duše
moudrost celou uchopit.

Však těžko říci ve světě,
kdy připraveni k odvetě
jsme v komediích, které lidi hrají,
když pravdu v srdci zakrývají

a neshledají moudrost prostou,
že pouze v pravdě rostou
a hledí druhým do duší,
co ovšem už nic netuší
a dávno zapomněli,
kým býti vlastně chtěli.

Smrt na konci cesty

10. února 2017 v 13:37 | Marie Bernadeta |  Amen



Smrt na konci cesty


Život je cesta pouhá,
co končí jednou, ouha.

Čas odměřuje každou chvíli,
den po dni stále míjí.

Den narození zapsán v rodném listě
a den smrti v úmrtním zas jistě.

Na konec cesty svojí
každý musí dojít.

Na cestě plné zkoušek
se můžem všemi směry pouštět.

Však dojít k cíli pravému
se nepodaří každému.

Je uměním se naučit
vše přijímat i odevzdat
a z nezdarů se poučit,
nic víc v tom nikdy nehledat.

Vždyť moudrost v prostých věcech skrytá
nás po zkoušce vždy vítá
a kdo se nepoučil z ničeho,
ten nehledal nic skrytého.

Vždyť duše není z hmoty
a ten kdo tohle nepochopí,
zout si musí boty
když smrt do dlaní uchopí.

A ve stříbrném jezeře
zůstat musí v nevěře,
dokud neprozře
skrz tmu, co všechno obestře,
když v srdci oheň lásky zhas
a prázdno zůstalo jen v nás,
však pominul už čas
zkoušek životních,
když pravdu nehledáme v nich.


Iluze pomluv

5. února 2017 v 21:54 | Marie Bernadeta |  Pravdy




Iluze pomluv


Když lidi o druhých si vykládají,
pár vnějších okolností dohromady dají,
aniž dotyčného v nitru znají,
vyslovují soudy, kterými však
pouze sami sebe usvědčují
a zlobou vlastních slov
sami sebe odsuzují
jako ty, co pomlouvají.

Je hříchem v tomto světě běžným
být kritikem a soudcem činů druhých,
aniž bychom jeho srdce pocítili,
píšem o něm po zdech
všechny domnělé ty činy,
z nichž dotyčný je vinný.

A sami sebe stavíme
vždycky nad druhé,
co však už vůbec nevíme,
že na pranýř i sebe
se slovy vyřčenými
s bližním stavíme.



Zima

5. února 2017 v 21:32 | Marie Bernadeta |  Doteky zimy



Zima


Ta zima nevlídná až běda
se sem tam s táním střídá
a kdo se ránem cestou vydá
na ledu sklouzne lehce
a neupadne měkce

Je letos tuhá a sněhová zima
tak nevlídná až běda
Kdo radost ještě hledá
na hromadách ztuhlých vloček
je od zmaru jen krůček




S upřímností čistou

5. února 2017 v 21:12 | Marie Bernadeta |  Pravdy



S upřímností čistou


Je život pouze cesta
co narozením začíná
a smrtí se zavírá
a mezitím si jdeme
cestou zkoušek životních
Vždy to co chceme
můžem učinit
a rozumu se ptát
kterým směrem že se dát
abychom k cíli došli
na pouti vezdejší

Hledejte všichni Nebeské království
a všechno ostatní vám bude přidáno!
To často mívám na mysli
když kladu před sebe
všechna blahoslavenství
a v tichu svojí mysli
když život můj mne tísní
chci naslouchati pravdě
kterou nás pouze Láska naučí

Co v srdci máme skryté
dnes na povrch vyjde
a nikdo nezatají lež
kterou hraje navenek

Žijeme v iluzích
když zakrýváme pravdu slovy
vždy srdce naše Bohu poví
jaké máme úmysly
a s upřímností čistou
máme pravdu jistou
před Tím co v ruce svírá
rentgenové paprsky



Z ticha

28. ledna 2017 v 20:28 | Marie Bernadeta |  Amen
Z ticha


Do ticha mého nevstupuj
Dnes za oponou stůj
a komedie své si nech
na poslední svůj vzdech

Tak nějak bez myšlenek zavírám se
a sama sebe ptám se
kam životem jen ubírám se
směrem kterým dám se
když moje cesta trvá
jen pokud jsem dnes živá


Být fanatikem nebo býti svobodný?

21. ledna 2017 v 20:49 | Marie Bernadeta |  Pravdy
Být fanatikem nebo býti svobodný?


Být fanatikem?
Jen tupá ovce bez rozumu,
která kráčí pastvinami,
však uchráněna stádem celým
nepocítí strach?

Kdo svědomí si nečistí?
Kdo rozumem se neřídí?
Kdo pevný je, ten nezabloudí.
Však kudy kráčejí jen bloudi,
tam moudrý člověk nevydá se,
když rozumu vždy ptá se.

Kdo na ruku Boží spoléhá se,
nespoutává vůli druhých
a ovlivnit pýchou nenechá se,
ten nestane se pošetilým fanatikem
a jako racek chechtavý
uchopí své představy,
zakrouží nad Atlantikem
čisté svobody.

Být svobodný je spoléhat se
a nenechat se odradit.
Ve světě stále hledat Boží Království.
Vždyť svět ten nenabízí nic.
Jsme odevzdáni všemu
jak trosečníci na lodích,
však v srdcích máme víc,
své vůle čistou svobodu,
s ní vrháme se na vodu
a plujem neznámými končinami.
Kde duše mrtvých spočívají
a kam se navždy uchýlí?

Víc nemáme než svobodu.
A s rozumem v hrsti jistě
vrháme se na vodu
i v nebezpečných místech!

Pro dobro vlastní duše
stali jsme se lidmi
a pro dobrotu Boží,
víc má kdo pravdě věří,
však ve svědomí zvažuje vždy
svoje rozhodnutí.

Jen slepá víra není ničím hodnotným.
Kdo ale dobro bližních svírá,
ten nestane se nehodným
a zaslouží si dobra časná i věčná
co patří duším svobodným.

Zimy sevření

21. ledna 2017 v 20:21 | Marie Bernadeta |  Doteky zimy
Zimy sevření


Když zima sevřela nás do kleští
nic dobrého to nevěští
Ta zima krutá znamením je čirým
jak v životě jsme bezmocní
Jsme v tomto světě odkázáni
na všechny možné milosti
a v prosbách o milodary
můžeme být pouze těmi
kteří dary přijímají
když se poštěstí
spíš ale nezbývá nám stále
co " Císařovo" je mu dáme
a co Boží Bohu odevzdáme

Když do mrazivých dlaní
nás zima bez přestání
touží uchopit
My na milost jí odevzdáni
chceme pochopit
co brání ztuhlým nohám jít

Lodí

14. ledna 2017 v 14:19 | Marie Bernadeta |  Doteky zimy


Lodí


Kam obrací se lodi na obzoru
a kde tají ledy rozložené kolem břehů
chtění mých i dlouhých chvílí
na úsvitu kdy v myšlence se snažím
přiblížit k tajným touhám v srdci
a usazena v ledoborci Dunajem
se brodím jsem Slovanem
co sám tu se svou lodí
v myslích bližních bloudí



Člověkem

10. ledna 2017 v 21:47 | Marie Bernadeta |  Pravdy





Člověkem


Co činí nás vždy člověkem?
Vždy je to rozum s vůlí naší
a dbát svobodné vůle druhých
jako živých bytostí
je tím co v úctě učí nás Duch svatý
ve vztahu sami k sobě i k druhému
vždy nacházíme sílu vůle
odpustiti i sami sobě v každém rozhodnutí
ke kterému nás cesta k cíli nutí
když někdy s rozumem jsme na štíru
pak spoléháme na víru
ve Spasitele Vesmíru

Vždy každé ráno když ze spánku se probouzíme
ve vědomí svůj život uchopíme
a sílu vlastní vůle ucítíme
a zda ji s vůlí vyšší sjednotíme
v tom co sami chceme
a čemu už se nevyhneme
když přijímat se naučíme
a odevzdávat všechno zároveň

Pak cokoli je možné tomu
který věří a kdo svůj rozum
ve svědomí střeží a nespoutává vůli druhých
ke svým cílům sobeckým
Jen tak je možné dosáhnouti nebe
Být s Duchem svatým spojen
a co je třeba učiniti
mírem v duši a zároveň bojem
se světem i s vlastním tělem
co nás omezuje a zároveň
i pokoře nás učí
činit

Pak skutky naše za nás mluví
a všechno co nás potkává
je duše jasná představa
o zkouškách pouhých životních
v nich vždy se síla ducha
může projevit
a chtěním můžem
povoláni Bohem
i nad smrtí zvítězit



Další články


Kam dál